Úvod do teorie v archeologii

2. Počátky bádání v rámci romantického paradigmatu 19. století (teorie, metody, prameny, osobnosti)

Počátky zájmu o hmotné památky vzniknuvší v odlišném období sahají v Evropě již do hlubokého pravěku (např. Bradley – Williams 1998). Ve starověku máme dokumentovány případy zájmů, které s archeologií značně konvenují (např. v 6. století BC nechal babylónský kál Nabonid vykopat chrámovou podlahu až na základ starý tisíc let). Ne vždy však pojem archeolog označoval specialistu tak, jak jej chápeme v současnosti (např. v 1. století v Řecku byli jako archeologové označováni pantomimičtí herci hrající starobylé legendy). Ve středověku, který kladl větší důraz na duchovní hodnoty, nebyl zájem o materiální památky (hluboké) minulosti valný. Vážnější zájem se však začal rozvíjet spolu s nástupem renesance a humanismu v 16. století (obecně zájem o antiku v Itálii, ale také zájem o pohanské památky v ostatních zemích Evropy). Do šlechtických sbírek zajímavostí a kuriozit se dostávají i nálezy z hluboké minulosti (Bouzek et al. 1983, 1984).

Dnešní chápání pojmu archeologie pochází ze 17. století, kdy jej navrhl Jacques Spon (jeho druhý termín archeografie se příliš neujal). V materialisticky a racionálně založeném osvícenectví hrají památky svou roli při hledání univerzálních pravidel a pravd. Romantismus 19. století poutá pozornost k tajemné minulosti, o níž vznikají idealizované obrazy. Nacionalistická hnutí poskytují archeologii podporu, neboť jim má pomoci jako ideologická zbraň při prosazování politických zájmů (tj. především vznik národnostních států). Tímto začínáme hovořit o prvním, tzv. romantickém paradigmatu v archeologii. Označení paradigma považujeme spíše za nadsázku, neboť archeologie je stále ve svých počátcích.

Teoretické úvahy a otázky se soustředily na význam vlastního národa (nebo menšiny), hledání jeho původu a rekonstrukce jeho starobylosti. Stále však platí předpoklad, že archeologické prameny pouze prodlužují minulost známou z pramenů historických (archeologie tak není autonomní disciplínou). Metody byly značně amatérské, terénní práce probíhaly formou tzv. vykopávek (nesystematických odkryvů). Za nálezy hodné pozornosti byly považovány artefakty s výrazným stylem (uměleckým či řemeslným), dle kterého byly přiřazovány jednotlivým známým etnickým celkům (např. Sklenář 1974; Sklenář 2005).

Mezi významné domácí osobnosti patří:

• Matyáš Kalina z Jäthensteinu (první kniha o archeologii Čech z roku 1836);

• páter Josef Krolmus (čilé terénní aktivity);

• Josef Ladislav Píč (vůdčí osobnost tzv. Píčovy družiny věnující se tvorbě pramenné základny v Národním muzeu, mezi lety 1899-1909 publikuje své Starožitnosti země české);
• Ladislav Inocenc Červinka (v roce 1902 publikuje syntézu Morava za pravěku).