Interpretativní a fenomenologická archeologie

2. Fenomenologie

Fenomenologická filozofie se zabývá studiem fenoménů (jevů, událostí, objektů, věcí), které se subjektu reprezentují během zkušeností, které s nimi zažívá (např. Edmund Husserl, Martin Heidegger, Maurice Merlau-Ponty). V popředí zájmů je tedy pochopení toho, jak lidé zažívají zkušenosti prostřednictvím svých smyslů a jak si je konceptualizují ve své mysli. Jelikož způsoby, jakými lidé zažívají svět, se mohou výrazně lišit, překračuje fenomenologie nutně omezený rámec přísně vědeckého popisu světa (měřitelného a kvantifikovatelného).

Fenomenologie našla nejširší uplatnění v rámci krajinné archeologie (např. Tilley 1994). Základní předpoklad aplikace v archeologii spočívá v tom, že ačkoliv nemůžeme zažívat minulost nebo dotazovat členy minulých společností, přesto lze i dnes konkrétní místa (památky) zažívat ve spektru smyslového vnímání, které může (značně) obohatit náš odborný popis. Takto si můžeme uvědomit, jakými způsoby mohou být artefakty/památky stále aktivní a jakých smyslů mohou nabývat (za různých podmínek). Ačkoliv jsou tyto přístupy (např. metody vcítění, empathy) kritizovány pro nedostatek objektivity (Barrett – Ko 2009), je zřejmé, že materialita místa, architektury a památek tvaruje naše vnímání specifickým způsobem, čímž omezuje nekonečné pole subjektivních zážitků. Řada výzkumných témat inspirovaných archeologií smyslů má výrazný analytický potenciál (např. archeoakustika).