Budoucnost archeologické teorie

2. Optimistický procesualismus+

Na rozdíl od občasných pesimistických nálad (viz předchozí kapitola) panuje v současné archeologii zájem o rozvíjení teorie a metodologie i do budoucna (Babić et al. 2017). Z metodologického hlediska je tento zájem podněcován zejména zrychlující se dostupností moderních technologií (usnadňujících výzkumné aktivity od těch prospekčních a dokumentačních až po ty laboratorní či virtuálně simulační). Tato výhoda však s sebou nese řadu problémů, nad kterými je nutné se důkladněji zamyslet – např. práce s velkými soubory dat (jaká data vyhledávat, dokumentovat a jak je archivovat do budoucna?), interdisciplinární spolupráce (pořizovat nákladné a rychle zastarávající přístrojové vybavení a školit archeology nebo využívat služeb specializovaných pracovišť?). Takové obecné otázky bude potřeba vždy řešit v konkrétních případech, což souvisí s teoretickými východisky výzkumných týmů.

Ačkoliv se na obzoru nerýsuje žádné výrazně nové a specifické paradigma, není třeba mít o rozvoj archeologie obavy. V souvislosti s intenzivnější reflexí historického vývoje teorie v archeologii se zdá, že jsme prozatím opustili etapu paradigmatických revolucí (paradigm shift) a dostáváme se do fáze růstu (paradigm growth), jehož základnou je i nadále tzv. procesualismus+ (obohacený o postprocesuální kritiku, úvahy a aplikace). Příznaky lze spatřovat v důrazu na prohlubující se spolupráci s přírodovědnými a technickými obory (Kristiansen 2014; Kristiansen – Šmejda – Turek 2015). Z hlediska teorie lze očekávat další rozšíření tematické základny rozpadající se mnohdy do různých diskurzů (tematicky specializovaných debat).