Kapitel druckenKapitel drucken

Ilustrace a avantgarda

6. Surrealismus

fr. sur - nad, tj. nad realitou

termín použitý Guillaumem Apollinairem v podtitulu jeho hry Prsy Tiréziovy: surrealistické drama


---


Na dadaismus navazuje v Paříži počátkem 20. let surrealismus (už r. 1919 publikací Andrého Bretona a Paula Soupaulta Magnetická pole a r. 1924 Bretonovým prvním manifestem). Podobně jako dadaismus propojuje různé druhy umění – literaturu, divadlo, malířství, sochařství, fotografii a později experimentální film, na druhou stranu se od něj zásadně liší palčivou potřebou nahradit absolutní destrukci konstruktivním programem. 


Hnutí se rozšířilo přes Belgii do celé Evropy, poté do Japonska, Lat. Ameriky i USA, kde se během 2. světové války setkala řada evropských emigrantů. Ovlivnilo poválečný abstraktní expresionismus, resp. informel, a udrželo si vliv na umění i nadále. To platí i v případě českého surrealismu, který jednak anticipuje poetismus Karla Teigeho a Vítězslava Nezvala spolu s artificialismem Toyen a Jindřicha Štyrského, jednak vyrůstá z tradiční orientace tuzemské kultury na Paříž.


Je krásný jako vtažitelnost drápů u dravých ptáků; nebo jako nejistota svalových pohybů v ranách na měkkých částech týlu; nebo spíš jako opakovací past na krysy, kterou každé chycené zvíře vždy zas natáhne, takže může chytat do nekonečna a fungovat i schována pod slámou; a obzvláště jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole...

Comte de Lautréamont, Zpěvy Maldororovy, 1869


Inspirováni Lautréamontem, Rimbaudem a psychoanalýzou Sigmunda Freuda, surrealisté vyvíjeli metody tvorby obrazu, které kolidovaly s běžným způsobem vidění: spojovali zcela nesouvisející předměty a myšlenky, jejichž funkci a obsah navíc často absurdně proměňovali.


Přestože se Breton v manifestu dovolává čistého psychického automatismu, ve výtvarném umění se uplatňuje zároveň surrealismus veristický, založený na vnitřních vizích a snových výjevech zobrazených s iluzionistickou věrností. Příkladem první metody je tvorba Joana Miróa nebo Andrého Massona, příkladem druhé metody tvorba Salvadora Dalího.


Vedle technik užívaných už kubisty nebo dadaisty vytvářeli surrealisté v intuitivním procesu náhodné obrazy i frotáží, gratáží, dekalkem nebo fumáží; v prostoru imaginativní objekt. Oblíbenou metodou byla Cadavre exquis.


Osobnosti:

Max Ernst, Joan Miró, André Masson, Paul Klee, Man Ray, André Masson, Hans Arp; 

Salvador Dalí, René Magritte,  Victor Brauner, Alberto Giacometti, Meret Oppenheim aj.


Max Ernst

sedící, zleva: René Crevel, Max Ernst, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Theodore Fraenkel, Jean Paulhan, Benjamin Peret, Johannes Baargeld, Robert Desnos

stojící, zleva: Philippe Soupault, Jean Arp, Max Morise, Raffael Santi, Paul Éluard, Louis Aragon, Andre Breton, Giorgio de Chirico, Gala Éluard

frotáž: Histoire naturelle, 1925

gratáž: Barbaři, 1937


Joan Miró

Kompozice, 1933

František z Assisi, Píseň bratra Slunce


André Masson: od automatické kresby po ideogram, od spontánního projevu po intelektuální výpočet


René Magritte

Zrada obrazů (Toto není dýmka), 1929: slovo vs. obraz; srov.: Toto je kus sýra, 1963–64

Klíč ke snům, 1930: slovo jako znak


V Čechách vznikla surrealistická skupina poměrně pozdě – r. 1934. Souviselo to se specifickým vývojem zdejší avantgardy soustředěné ve skupině Devětsil, který hledal poezii ve všednosti. Pojítkem mezi Devětsilem, vrcholícím artificialismem, a nástupem surrealismu byla rozsáhlá mezinárodní výstava Poezie 1932 v budově SVU Mánes. Z domácích umělců se jí účastnili mj. Emil Filla, Adolf Hoffmeister, František Janoušek, Vincenc Makovský, František Muzika, Bedřich Stefan, Hana Wichterlová, Josef Šíma a Toyen, ze zahraničních Max Ernst, Salvador Dalí, Paul Klee, Alberto Giacometti, Joan Miró ad.

Členy Skupiny surrealistů v ČSR byli Karel Teige, Jindřich Štyrský, Toyen, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Bohuslav Brouk, Jindřich Honzl, Jaroslav Ježek ad. Za války, kdy se k ní přidal Jindřich Heisler, skupina působila v ilegalitě.


Karel Teige


Jindřich Štyrský

Ruka, 1940

knižní obálky: Bohuslav Brouk, Psychoanalysa, 1932

koláže (Emilie přichází ke mně ve snu aj.)

fotografické cykly (Žabí muž, Muž s klapkami na očích, Pařížské odpoledne)


Toyen

Úděs, 1937


Jindřich Heisler

Na jehlách těchto dní (texty k fotografiím Jindřicha Štyrského), 1941

Ze stejného těsta (cyklus fotografik, vzniklých leptáním a tavením filmové emulze), 1944

esej O ilustraci, která není ilustrací, 1946