Kulturní dědictví jako diskurz - materiály k přednášce

9.1. Autenticita a Disneyifikace

Po 2. světové válce bylo mnoho evropských měst skutečně zdevastováno, zejména v 60. letech pak následoval stavební boom. Přesně v tuto dobu se jako reakce na tyto prudké změny začíná používat pojem "autenticita". Za autentické jsou označovány ty podoby dědcitví, které jsou v souladu s představou "skutečného nekontaminovaného původu" a jsou stavěny do protikladu ke škodlivému působení neustálých změn.

V r. 1972 přijímá UNESCO Úmluvu o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Ta jednak vychází z konzervační etiky 19. stol., ale také z eurocentrické představy, že jen to, co odpovídá naším standardům je skutečně hodnotné. Dědictví dle úmluvy musí splňovat kritéria monumentálností, univerzálního významu, hmatalenosti a impozantnosti. Tato úmluva byla kritizována zejména zástupci ne-západních (potažmo ne-evropských) národů. na základě této kritiky byla vytvořena v r. 2003 Úmluva o ochraně nehmotného kulturního dědictví, která reflektovala i ne-západní a nové způsoby výkladu "dědictví".

Další kritiky se týkaly a) nakládání s lidskými ostatky či předměty rituálního významu (kulturní hodnoty), b) ekonomické komodifikace dědictví, pro níž se vžil název "Disneyifikace" masového turismu (= komerční transformace věcí, míst a prvků kult. dědictví do kontrolované, zjednodušené a nekonfliktní podoby připomínající zábavní parky W. Disney).

Barbara Kirshenblatt-Gimblett přichází s termínem "meta-kulturní" aspekt dědictví, což zmanená, že jakmile je něco nazváno dědictví, automaticky to onen předmět nevratně změní. (zejména prostř. "meta-kulturních" operací jako konzervace, zařazování na seznamy dědictví či přerod v turistický objekt). Koncept "dědictví" mění minulost na místo či objekt (lze jej navštívit nebo se na něj koukat) nebo něco, co "prostě je" (nezpochybňujeme to).