Společné kulturní dědictví 2. světové války

2.3. Mýty a legendy 2. světové války II.

3) Monstra (dehumanizace nepřátel, propaganda zobrazující nepřátele jako zvířata, škůdce, či "podřadné rasy", pokud nepřátelé nejsou lidé, je možné vůči nim použít jakékoliv násilí, nacisté a zejména Hitler se stali ultimátním předobrazem zla - dodnes používané obraty "novodobý Hitler", "jako Hitler")

Po válce byl vyvíjen celospolečenský tlak na poražené, aby si uvědomili své zločiny a přepnuli tedy náhled na své oběti/nepřátele (z obrazu škůdce na obraz kdysi živých lidí, kteří velmi chybí svým blízkým). 

"Spojenci na Němce ve snaze poučit je o jejich vlastních zločinech tlačili prostřednictvím filmových týdeníků a nucených exkurzí do koncentračních táborů, a později ze strany generace narozené po válce, která dospěla v 60. letech a požadovala, aby rodiče a prarodiče přiznali, co dělali za vlády nacistů." 

Pohled na válečná monstra se vyvíjel pod vlivem několika zásadních událostí. Zejména zveřejnění záběrů z osvobozování vyhlazovacích táborů s hromadami mrtvých těl a zástupy "oživlých kostlivců" a poté proces s Adolfem Eichmannem v r. 1961. Ten proces sám o sobě nevyvolal po mnoha předešlých hromadných procesech tolik pozornosti. Pozornost vzbudila až reportáž, kterou z procesu sepsala Hannah Arendt (kniha Eichmann v Jeruzaléme: O banalitě zla). Vrací se k otázce viny v případech, kdy odsouzení tvrdí, že jen plnili rozkazy. Postupným přivíráním očí nad konkrétními krutostmi jim člověk přivykne a také sám sobě zdůvodní své konání imperativem "konal jsem svou povinnost." Arrendt opakovaně Eichmanna přirovnává k pilátu Pontskému, který si nad "konečným řešením židovské otázky" myje ruce. Zcela šokující pak bylo její tvrzení, že i sami židovští kápové v ghettech a táborech se dopouštěli účasti na vraždách. Roli montra tedy nehrají osoby, které jsou ze své podstaty zlé, zkažené, nelidské ... ale obyčejní lidé, jako my, jsou schopni za určitých podmínek páchat příšerné zločiny.