Společné kulturní dědictví 2. světové války

2.4. Mýty a legendy 2. světové války III.

4) Mučedníci (oběti války podobně jako hrdinové vykreslovány jednostranně jako morálně čisté, hierarchie obětí podle toho, jaká skupina více trpěla)

Slovo holocaust se po konci války používalo obecně pro popis války jako celku (nikoliv jako specifický plán židovského vyhlazování). Ztráty na životech byly u jednotlivých perzekvovaných skupin obrovské (každý 6. Polák, každý 5. Ukrajinec, v případě Sovětského svazu a Číny se pak jednalo o desítky miliónů obětí).  Postupně se za hlavní mučedníky 2. sv. války začali považovat Židé a stalo se to i základním pilířem jejich moderní identity (důvody: nejhorší persekuce + absence vlastního státu - patřili tak do každého evropského státu a všichni se tak s jejich utrpením/týráním mohli identifikovat)

Těsně po válce však byla jen velmi malá míra empatie s oběťmi. Židé se obecně uznávanou obětí války museli teprve stát a trvalo to desítky let.

"Mnoho vojáků se koncentračních táborů děsilo. "Tvorové" a "oživlí kostlivci podobní opicím", které tam našli, v nich často spíše než soucit vyvolávali pocity znechucení. Také pracovníci humanitárních organizací, kteří v poválečných měsících hledali vysídlené Židy, k nim měli komplikovaný vztah. Na jednu stranu se snažili s touto obzvláště traumatizovanou skupinou soucítit, na stranu druhou je stále více frustrovala neschopnost Židů chovat se "normálně" nebo zkrátka nějak projevit vděk, a nakonec se o nich začali vyjadřovat jako o pomstychtivých potížistech a "budoucích zločincích"." 

Po návratu domů pak oběti nenacházely pochopení pro vyprávění o prožitých strastech. Nikdo tyto hrůzy nechtěl slyšet a nikdo na ně s otevřenou náručí doma nečekal. Různí historici pak zachytili zřetelnou celospolečenskou snahu ignorovat svědectví o genocidě, typickou pro 40. a 50. léta. Soucit přeživší nenalezli ani v nově vzniklém státě Izrael. Izraelští Židé sami sebe chtěli zobrazovat jako tvrdé pouštní bojovníky a v souvislosti s evropskými Židy se tak zažila posměšná metafora "ovcí jdoucích poslušně na porážku".

V 60. letech nastala změna (proces s Eichmannem, vzpoura generace 60. let proti autoritám a identifikace s archetypem outsidera, boom dokumentů, filmů a seriálů s tématem holocaustu). Úlohu filmové a seriálové tvorby někteří historici přikládají zvláštní význam. 

 - Seriál Holocaust (1978)

 - dokument Šoa (1985 - Claude Lanzmann)

 - film Schindlerův seznam (1993 - Steven Spielberg)

Krom toho, že tato tvorba měla obrovskou sledovanost, židovské oběti války zde představovaly hlavní postavy - divák se s nimi mohl identifikovat. (samozřejmě, že všichni Židé v těchto snímcích byli stereotypně kladní hrdinové). Holocaust je zde zobrazován černobíle jako boj mezi hodnými, nevinnými lidmi a obrovským nezastavitelným zlem nacismu. Status oběti/mučedníka sebou nese představu nevinnosti a duchovní neposkvrněnosti.      

"Pravda je nicméně taková, že hlavní důvod, proč jsme kolektivně přijali válečné Židy jako archetyp oběti, zkrátka je, že se to všem hodí.  ... Celý svět, až na několik málo výjimek, z mýtu o univerzální oběti těží - ne proto, že by se z holocaustu poučil, nýbrž proto, že si myslí, že se poučil. ... ona pohodlná představa, že hrůzy světové války nás dovedly k jakémusi vykoupení a znovuzrození."