Diktáty

5. Opravy diktátů

Diktátů nemusíme psát mnoho, ale musí být účelně využity, zejména jejich oprava je důležitou složkou pravopisného výcviku. Je vhodné využít zájmu žáků hned po napsání diktátu a některé jevy s nimi probrat. Zapamatování je pak trvalejší.
Cvičné diktáty – mohou kontrolovat a opravovat žáci sami sobě, popř. sobě navzájem. Mohou opravovat podle tabule nebo podle předlohy v učebnici. I v této činnosti je obsažen hluboký výchovný význam. Vede k pozorné a přesné práci, pěstuje pocit zodpovědnosti za provedenou kontrolu, v případě sebekontroly učí čestnosti.
Kontrolní diktáty – opravuje učitel (pokud možno co nejdříve po napsání, nejdéle do týdne).
K vyznačování chyb se pak užívá několik korekturních znamének. V první řadě se jedná o podtržení buď chybného písmena, nebo slova, v němž se chyba objevuje. Další možností je zatržení řádku se špatným jevem a žák pak sám musí toto místo najít. Pokud se v textu vyskytne špatná interpunkce, učitel ji zvýrazní přeškrtnutím nebo naopak vynechávkou. Následuje oprava, kterou provádějí žáci tak, že chybné slovo napíší pod text, tentokrát správně. Způsob, kdy učitel naznačí chybu pouze zatržením řádku, je pro žáky náročnější, a proto se učitel musí rozhodnout, jestli je zvolená metoda vhodná. V rámci takového opravování pak může docházet k dalším, novým chybám. V některých případech je také možné jako pomůcku při opravování použít Pravidla českého pravopisu. Tento postup umožní žákům zopakovat si dané pravidlo a zasadit problém do kontextu.
Opravený diktát je východiskem dalšího pravopisného výcviku. Učitel může zadávat žákům individuální úkoly na procvičení jevů, v nichž chybovali, nebo může rozšířenější chyby vyložit a procvičit s celou třídou. Vždy žádá uplatnění pravidla, vede k uvědomění správného znění. Doporučuje se, aby si učitel vedl u jednotlivých žáků evidenci toho, v kterých jevech často chybují. Nejde o samu evidenci, ale o podklad k odstranění pravopisných nedostatků Je třeba zajistit, aby žáci provedli opravu tak, aby z ní měli užitek. Ne tedy mechanicky, nýbrž uvědoměle. To má být zřejmé i z provedení opravy, nemají v opravě psát izolovaná slova (př. četly, psy), nýbrž spojení (děti četly, má psy), někdy se žádá uvést i zdůvodnění.

Velice známé a běžné je rozdělení chyb na hrubé a malé. Toto dělení je pozůstatkem z dob, kdy hrála jazyková výuka hlavní roli. Rozlišování na hrubé a malé chyby je u nás poměrně tradiční a na mnoha školách se ustálilo. Jedná se o to, že všechny chyby nejsou stejně závažné. Ovšem velkým otazníkem je, co považovat za chybu hrubou, a kdy už jsme v rozmezí chyb malých. Ale i v tomto problému se v českém školství ukotvila jistá „tradice“.
Za chyby hrubé jsou nejčastěji považovány pravopisné jevy obsahující: i – y a velká písmena.
Hrubé chyby se také dopustíme při špatném psaní bě, pě, vě, mě a v psaní předložek s, z a předpon s-, z-, vz-. Obvykle ve vyšších ročnících připočítáváme k tomuto výčtu ještě chybné kladení čárek. K malým chybám pak řadíme např. kvantitu samohlásek. Tento výčet je ovšem příliš obecný a nemůžeme je takto důsledně prosazovat. Pro závažnost chyb je třeba přihlížet k tomu, do jaké míry zkreslují text. Novodobější postup také umožňuje v pravopise hledat tzv. skutečné chyby (místo chyb hrubých), které se posuzují vzhledem k tomu, zda učivo bylo již probráno a procvičeno, zda se chyba objeví ojediněle, či ve větším počtu apod. Vedle skutečných chyb se mohou v diktátě
objevit i relativní chyby, vyplývající z mentálních vlastností žáka (chyby z opomenutí, z nepozornosti, jako vynechaná diakritická znaménka, snad vynechaná písmena, nezřetelné písmo, přepsání apod.). Přihlédnutím i těmto relativním chybám (z výchovných důvodů) známku definitivně zkorigujeme. Stále je ale na učiteli, jak zhodnotí dané chyby, protože nikdo jiný by neměl znát situaci ve třídě lépe, než právě on.