Kompendium československých dějin 1945 -1988

Komunistický puč v únoru 1948

V lednu 1948 dalo ústředí KSČ pokyn nižším organizacím, aby obdobně jako před volbami 1946 provedly průzkum volebních preferencí. Nadsazený výsledek průzkumu předpovídal 55 procentní vítězství komunistů v příštích volbách. Nekomunistické strany stále počítaly s porážkou komunistických mocenských záměrů ve volbách. Nevylučovaly však střetnutí ještě před volbami, které by volby nenahrazovalo, pouze je urychlilo a zlepšilo výsledky v jejich prospěch. Nekomunistická opozice se snažila učinit předmětem předvolebního střetnutí boj o zachování demokracie, proti policejnímu státu a za kontrolu bezpečnosti. Pro požadovanou nápravu poměrů v bezpečnosti mohli nekomunisté získat podporu sociální demokracie. Boj proti policejnímu státu a komunistickým praktikám v bezpečnosti byl nezbytnou součástí celkového zápasu proti komunistickému monopolu moci. Nikdo z nekomunistických politiků ovšem netušil, že komunisté již obdrželi z Moskvy rozkaz nepřistoupit v žádném střetu či sporu na kompromis a naopak vyvolat zásadní mocenské střetnutí, během něhož by za přispění sovětské armády získali veškerou moc v zemi.

13. února 1948 došlo na zasedání vlády k politickému zemětřesení, když sociálně demokratický ministr Majer ohlásil, že dostal informaci o rozkazu zemského velitele SNB pplk. Dybala o změně na osmi místech obvodních velitelů SNB v Praze. Vláda se proti hlasům komunistických ministrů usnesla tento rozkaz zrušit a do vyřešení případu žádné další změny ve velitelském sboru Bezpečnosti neprovádět. Poté, co Gottwald a ministr vnitra Nosek odmítli provést usnesení vlády, rozhodli se ministři stran národní socialisté, lidovci a slovenští Demokraté podat demisi. Ovšem bez sociálních demokratů a nezávislého ministra zahraničí J. Masaryka a tajného člena KSČ, ministra národní obrany L. Svobody. Tím zůstala Gottwaldovi většina a KSČ vystoupila s požadavkem přijetí demise a doplnění vlády nové o ministry dle vlastního výběru, tedy bez konzultace s vedením ostatních politických stran. Během vládní krize pak nepokrytě přistoupili k politickým čistkám, propouštění ze zaměstnání, omezovali svobodu tisku a shromažďování, zatýkali funkcionáře ostatních stran atd. Velkou roli v tomto procesu sehrály Akční výbory NF, které byly vytvořeny zcela protizákonně a jejichž činnost byla v naprostém rozporu s ústavou. Staly se ovšem hlavním aktérem provedeného puče, neboť prováděly rozsáhlé čistky ve všech orgánech i organizacích – od ministerstev po zahrádkářské spolky. Komunisté během celé vládní krize disponovali velkým počtem ozbrojených sil. K okamžitému zásahu byly připraveny oddíly Bezpečnosti, Lidových milicí, pohraničních pluků, na Slovensku byli aktivováni partyzáni ze Svazu slovenských partyzánů (připraveni táhnout na Prahu). Komunisté tak měli ve zbrani tisíce lidí. Je zřejmé, že v případě potřeby by tyto ozbrojené síly neváhali pro prosazení svých zájmů okamžitě použít.

Za této situace mohl prezident Beneš vypsat nové volby, jmenovat úřednickou vládu leč demisi nepřijmout nemohl: byla podána do rukou předsedy vlády Gottwalda. Beneš podlehl obavám z občanské války a vládu dle návrhu KSČ jmenoval. 25. února ovšem nedošlo ke státnímu převratu zásadního významu. Mnohem zřetelnější je kontinuita s vývojem před i po únoru.

Doporučeníhodná literatura

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993.

Kaplan, K.: Pět kapitol o únoru. Brno 1997.

Ripka, H.: Únorová tragédie. Brno 1995.

Táborský, E.: Prezident Beneš mezi Východem a Západem. Praha 1995.