Kompendium československých dějin 1945 -1988

Ti, kdo vraždí: 50. léta v Československu 

Čistky, které masově prováděly akční výbor ještě dlouho po únorovém puči, se moskevským vládcům Československa jevily jako nedostatečné: V Moskvě totiž projevovali s „liberální“ a prý málo třídní politikou československého vedení nespokojenost. Tyto hlasy zesílily po zveřejnění roztržky mezi vedením sovětských a jugoslávských komunistů v červnu 1948. Výtky, že se nedostatečně uplatňuje teorie „zostřování třídního boje při přechodu k socialismu“ v politice KSČ, vyslechl zřejmě také Klement Gottwald při své návštěvě Sovětského svazu v září roku 1948 od Stalina. Rudolf Slánský oznamoval vedení KSČ, že po Gottwaldově návratu budou muset dosavadní politiku korigovat. Ostrý kurz v politice vyhlásil oficiálně Ústřední výbor KSČ v listopadu 1948. Avšak již před tím komunistické vedení vyzvalo k perzekučním zákrokům proti těm, kdo na sokolských cvičeních a sletu v létě a při pohřbu prezidenta Edvarda Beneše v září 1948 projevili odpor proti režimu. Ve skutečnosti politicky motivovaná soudní líčení začala již na jaře roku 1948 procesy proti představitelům slovenské Demokratické strany.

Zákony, dle kterých proběhly první procesy, ovšem nebyly pro komunistickou stranu příliš vhodné, neboť ukládaly trest smrti jen ve výjimečných případech. Proto KSČ nařídila parlamentu schválení zákonů nových. „Třídní“ zákony, které měly poskytovat politickým procesům alespoň zdání legálnosti, byly vydány převážně v letech 1948 – 1950, v období tzv. právnické dvouletky, řízené ministrem spravedlnosti JUDr. Čepičkou. Hned v jejím úvodu byl vydán proslulý zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948Sb., dle něhož (spolu s první hlavou zvláštní části trestního zákona č. 80/1950Sb.) byly vynášeny rozsudky ve většině politických procesů. Dalším počinem této dvouletky bylo zřízení Státního soudu a Státní prokuratury pro agendu tzv. protistátní činnosti. 25. října 1948 byl vydán zákon č. 247/1948Sb. o táborech nucené práce, kam byli občané posílání administrativní cestou, bez soudního rozsudku. Byl vypracován jakýsi rozvrh represe. Nejdříve bylo třeba si vyřídit účty s předúnorovými politickými partnery komunistů, slovenskými demokraty počínaje. Pak přišli na řadu potenciální odpůrci bolševického režimu: od šiřitelů letáků, přes důstojníky až po velké rolníky. V roce 1950 byl inscenován proces s „vedením záškodnického spiknutí“, v němž byly vyneseny čtyři rozsudky smrti, mezi nimi nad Miladou Horákovou, někdejší poslankyní národně socialistické strany. Bezpečnost navíc chtěla dokázat velký rozsah spiknutí, a tak v následných procesech bylo odsouzeno přes 600 lidí, z toho deset k trestu smrti.

Následovali kněží – jen v roce 1950 bylo internováno 1910 mnichů a přes deset tisíc jeptišek. Likvidaci klášterů předcházel proces s představiteli řádů. Ten se konal začátkem dubna roku 1950 v Praze. Žaloba vinila obžalované z největších zločinů proti republice, mimo jiné ze špionáže pro Vatikán, z přechovávání zbraní, z nenávisti k režimu, z přípravy protistátního převratu, a dokonce ze spolupráce s gestapem. Průběh procesu se od jiných monstrprocesů odlišoval chováním obžalovaných. Ti při procesech odvolávali své výpovědi vynucené Státní bezpečností. Soud toto počínání kvalifikoval jako výmluvy a nebral je v úvahu. Prokurátor požadoval pro čtyři z nich trest smrti. Když svůj návrh vyslovil, z obecenstva se ozvaly hlasité projevy souhlasu a potlesk čtyř set přítomných účastníků. Proticírkevní ofenzíva pokračovala internací biskupů v jejich sídlech, což znamenalo úplné přerušení jejich styků s vnějším světem. Několik desítek kněží bylo odvezeno do internačních klášterů, pokud odmítli složit slib věrnosti republice, jak předpisoval církevní zákon, a spolupracovali nadále s biskupy nebo je obhajovali. Tzv. církevní šestka, kterou komunistické vedení pověřilo akcemi proti církvím, se rozhodla pro dva velké monstrprocesy a ostatní duchovní soudit na procesech s vyloučením veřejnosti. Jeden proces se měl konat v Praze a druhý na Slovensku. Politická koncepce procesů vyrůstala z tehdejších záměrů církevní politiky: odhalit před věřícími a nižším duchovenstvem vysokou hierarchii jako nepřátele státu, vyřadit neposlušné vyšší duchovenstvo a okolí téměř všech biskupů a vytvořit si podmínky pro případný úder přímo proti biskupům.

 V další fázi procesů přišli na řadu trockisté, sociální demokraté, „kulaci“ a vnější nepřátelé. Poté došlo na „sabotéry“, povětšinou „židovského původu“, na důležitých místech ekonomických i policejních. V souvislosti s jugoslávskou krizí bylo na sovětský rozkaz odhaleno „protistátní spiklenecké centrum“ ve vrcholných orgánech komunistické strany. Proces s Rudolfem Slánským, bývalým generálním tajemníkem KSČ, skončil na konci roku 1952 jedenácti rozsudky smrti. V tomto procesu se v souladu se sovětskou režií projevil silný antisemitismus.

Od roku 1949 se režie procesů odehrávala pod taktovkou sovětský poradců, pozvaných Slánským. Jejich úkolem bylo zavést sovětský způsob řízení jednotlivých úseků společnosti. V procesu sovětizace Československa zaujímalo působení poradců klíčovou pozici. Největší roli sehráli „sovětnici“ v československé komunistické bezpečnosti a v armádě. V těchto hlavních mocenských útvarech totiž nepůsobili jednotlivě, nýbrž jako ucelený útvar. V čele útvaru stál poradce ministra, který měl své zástupce a kterému podléhali všichni ostatní poradci, včetně nižších složek, tj. i mimo ministerstvo. Vedoucí fakticky rozhodoval o příchodu dalších poradců. Přítomnost poradců jako organizovaného útvaru, který pronikl do všech „klíčových funkcí“, a jejich rozhodující mocenské postavení vedly k tomu, že poradci oba resorty zcela ovládali a zajišťovali jejich podřízenost moskevskému ústředí. Obdobně tomu bylo i v plánování, řízení a organizaci hospodářství, zejména ve zbrojním průmyslu. Do resortu bezpečnosti zavedli nové metody. Hned od počátku totiž kritizovali „měkkost“ československé bezpečnosti a jali se „vylepšovat“ metody vyšetřování. Fyzické násilí při výsleších prováděli dílem sami, dílem k němu pobízeli své československé soudruhy. Poradci rovněž přinesli výrobní technologie politických procesů.

Poprvé byla použita v procesu s tzv. Direktoriem československého odboje (Miladou Horákovou a spol). Poradci jej koncipovali jako velký monstrproces se záměrně sestaveným ústředím a řadou procesů následných. V tomto procesu se také začalo s „přípravou“ obžalovaných, totiž s probíráním otázek, které budou u soudu kladeny a odpovědí, které se učili odříkávat. Dle obdobného vzoru se odehrávaly i další monstrprocesy, včetně procesu s protistátním spikleneckým centrem, na jehož přípravě měli poradci rozhodující podíl.

Záměry moci byly nejen podnětem a ideovým iniciátorem procesů, ale určovaly i jejich politickou koncepci či ideologii. Tu měl každý proces a u velkých procesů byla určována sestava obětí a charakter vykonstruovaných zločinů. Politická koncepce zrcadlila úmysl či cíl, který „výrobci“ procesů sledovali. Škála úmyslů byla rozsáhlá: od donucení rolníka ke vstupu do JZD až politický odhalení temných piklů a plánů světového imperialismu. Podle toho proběhly procesy s působností okresní, národní, celostátní i mezinárodní. Předem vybrané procesy probíhaly veřejně a s organizovanou účastí obyvatel, a to i procesy okresní, které např. měly odhalit zločiny „vesnických boháčů“ nebo „vlastizradu“ bývalých funkcionářů nekomunistických stran. Mimořádnou důležitost přisuzovali organizátoři monstrprocesům, koncipovaným jako velké politické divadlo, s organizovanou účastí posluchačů a s rozsáhlou propagandou. Jejich posláním bylo odhalovat „zradu a hanebnost obžalovaných, jejich „protinárodní cíle“, jejich „zaprodanost imperialismu“ atd. Velké procesy měly společné charakteristické rysy: obžalovaní v nich byli složeni tak, aby tvořili centrum velkého spiknutí, jehož nebezpečnost zvyšovaly tzv. procesy následné, navazující na centrum. Žaloba a mučením vynucená doznání obsahovaly takové množství nejhrůznějších zločinů, aby veřejnost šokovaly, a byly takového druhu, že mohly být vyneseny jen vysoké a nejvyšší tresty.

Pro údajné politické delikty bylo v letech 1948 – 1953 odsouzeno přes sto tisíc lidí, z toho přes čtyřicet tisíc k trestům delším deseti let. K trestu smrti bylo od října 1948 do ledna 1953 odsouzeno 232 osob, popraveno 178. Kromě Sovětského svazu nebyl v žádné z jeho kolonií postižen třídní justicí a popraven takový počet lidí jako v ČSR. K tomu je ovšem třeba připočítat i desítky tisíc odsouzených pro údajné hospodářské delikty, zásobovací přestupky, třídní původ rodičů, pro víru či přátelství a příbuzenský vztah s exulanty. Několik set tisíc lidí bylo bez soudu internováno v táborech nucené práce (TNP) nebo museli soužit v pomocných technických praporech (PTP).

Sovětský faktor má pro hodnocení kampaně státního teroru na přelomu 40. a 50. let podstatný význam. Vnější projevy politiky Komunistické strany Československa, která zahrnovala inscenované soudní procesy, věznice, pracovní tábory a popravy a byly provázeny mimořádnou brutalitou a krutostí, tak nejsou jen projevem prvoplánové politické deviace, ale jeví se jako extrémně pragmatický způsob konsolidace satelitního státu, jehož surovinové a pracovní zdroje potřebovala Moskva ke své politice vůči Západu. Příprav na vojenský úder proti Západu vyžadovala od „tábora míru“ maximální úsilí všech porobených zemí. Podobně jako v ostatních zemích bloku i v Československu můžeme pozorovat snahu využít typicky sovětskými bezohlednými metodami hospodářský potenciál země. Represe úvodní fáze budování socialismu je nutné vidět především v této souvislosti, jejich mrtví, věznění a jinak postižení nebyli tolik oběťmi na oltáři monumentálního historického projektu, ale spíše více či méně použitelným materiálem. Absurditu příprav na třetí světovou válku dokresluje přijetí zákona na ochranu míru v prosinci roku 1950, stejně jako fakt, že se Praha stala sídlem Světové rady míru i v lednu 1951 uskutečněný první sjezd Obránců míru.

Manipulace lidmi byla předpokladem zahájení rozsáhlých strukturálních změn československé společnosti. V ekonomice to znamenalo komplexního vymazání soukromého sektoru a také „soukromnické“ mentality, ať již formou likvidace nebo „převýchovy“ jejích představitelů. Jestliže ještě v roce 1947 vytvářel soukromý sektor po předchozích znárodňovacích aktech asi 24 % národního důchodu a zahrnoval zhruba tolik pracovních sil, v roce 1951 tento sektor již takřka neexistoval.

Podobně dopadlo i zemědělství. Pro československé komunisty byla nemyslitelná existence soukromé, nezávislé zemědělské výroby. Sovětský model kolektivizace představoval pro vedení KSČ jediné možné řešení zemědělské otázky. Zemědělská velkovýroba a „zrod družstevního rolnictva“ představovaly dle KSČ podmínky pro optimální soulad zájmů „vládnoucí dělnické třídy a pracujícího rolnictva“.

V roce 1949 začalo vyvlastňování majetků nad 50 hektarů, které násilím převedlo většinu půdy do socialistického sektoru. Tzv. socializace venkova byla neoddělitelně spojena s extrémním nátlakem, kdy zvláště oblíbenou metodou, jak přinutit konzervativní sedláky ke vstupu do statku či družstva, bylo nasazování dávek, které nebyli schopni splnit. Kromě nátlaku hospodářského byli rolníci, kteří odmítali vstoupit do JZD, vystaveni politickým perzekucím. Místní funkcionáři je zařadili na černé listiny třídních nepřátel, což znamenalo nesmlouvavý postup úřadů při vymáhání dodávek, vyměřování pokut, přijímání dětí na studia atd. atd. Nejvíce postiženou skupinu představovali tzv. vesničtí boháči – kulaci. Hlavní tažení proti nim proběhlo po roce 1951. Komunisté kulaky (výměra 20, 15, 12 ha) prohlašovali za největší nepřátele kolektivizace a usilovali o jejich likvidaci jednak řadou úředních opatření – zcela nereálný rozpis povinných dodávek, zabavení strojů, daňová a cenová politika, zákaz zaměstnávat námezdní pracovní síly. Logickým důsledkem byl hromadný hospodářský úpadek, trestaný od října 1951 uvalením národní správy, zabráním majetku a vystěhováním majitele z obce i okresu se zákazem návratu. Jen do května 1953 došlo k vystěhování 1077 rodin. Dle seznamu „kulaků“, povinně, leč naprosto svévolně sestaveného obcemi a předaného okresním úřadům, připravila Bezpečnost sadu provokací (Čihošťský zázrak, Babický případ atp.) a následných procesů s „vesnickými boháči“, které označovala za sabotéry hospodářského plánu. Prokurátoři a soudci jezdili po všech okresech, aby zjistili, jak se akce proti kulakům realizuje po justiční linii, tedy zda byl odsouzen naplánovaný počet obětí.

Základní směry hospodářského a sociálního vývoje nového režimu stanovil první pětiletý plán na léta 1949 – 1953. Její definitivní koncepce, schválená v květnu 1949, zcela otevřela československou ekonomiku sovětským příkazům. Ty spočívaly v kombinování jednoznačné orientace na těžký průmysl a militarizace ekonomiky jako celku. V únoru 1950 ÚV KSČ schválil směrnici na urychlenou výstavbu socialismu. Jejím ústředním bodem byla industrializace. Těžké strojírenství se mělo zvýšit až o 400%. ČSR na sovětský příkaz vynakládala obrovské neefektivní investice do výstavby dolů, hutí a těžkého strojírenství. Ke ztrátovosti přispívala roztříštěnost investic, vysoká rozestavěnost, rozsáhlý geologický průzkum a nerentabilní těžba a zpracování surovin, zvláště nerentabilních rud. Závody spotřebního průmyslu byly zavírány, domácí poptávka po spotřebním zboží zůstávala chronicky neuspokojena. Chybělo zboží elementární denní potřeby. Narůstal bytový problém. Vývoj ekonomiky po roce 1949 znamenal počátek cesty, která zavedla československý hospodářský systém do neřešitelných dilemat, ležících zcela stranou normálního světa. První problémy se začaly objevovat již v letech 1951 a 1952.

Po únoru 1948 byla ČSR definitivně začleněna do jednotné zahraniční politiky sovětského bloku. Jakákoliv specifikace v mezinárodních vztazích ztratila na významu. V mezinárodních vztazích byly preferovány vojenská síla, ekonomická blokáda a nenávistná propaganda. Stalinismus dělil svět na dva tábory – „tábor socialismu a míru“ s evropskou a asijskou částí, k němuž s nadějí vzhlížejí demokraté celého světa a „tábor kapitalismu, imperialismu a války“. Tábor kapitalismu byl nenáviděným nepřítelem, který musí být v očích masy totálně zostuzen, kriminalizován a posléze vyhuben. Kapitalismus měl ovšem vzbuzovat nejen nenávist, ale masově vyvolávat strach. K tomu sloužila nepřetržitě šířená psychóza ohrožení válkou ze Západu. Mezinárodní izolace se neustále prohlubovala: ČSR omezila svou činnost v mezinárodních organizacích, ačkoli v řadě z nich byla zakládajícím členem. Zdůvodnění bylo jednoduché: tyto organizace straní zájmům imperialismu. V lednu roku 1950 vystoupilo Československo z UNESCO, v červnu téhož roku z meziparlamentní unie. Západní orientaci nahradil Sovětský svaz zařazením ČSR do východního rámce mezinárodních vztahů. Druhý nejbližší spojenec po SSSR a lidově demokratických zemích východní Evropy byl spatřován v hnutí národů východní Asie, zejména v Čínské lidové republice a Korejské lidově demokratické republice. Východoevropské „třídní bratrství“ demonstrovaly dvoustranné spojenecké smlouvy s Polskem, Bulharskem, Maďarskem a Rumunskem. V říjnu roku 1949 uznalo Československo východní Německo a navázalo s ním diplomatické styky. O rok později proklamovaly vlády obou států deklaraci o přátelství a spolupráci. Hodní Němci byli na světě…

To vše souviselo s masivní ideologickou indoktrinací. Ideologie vycházela z marxisticko – leninské teorie, která sama sebe prohlašovala za jediný racionální systém k vědeckému poznání vývoje lidské společnosti. Učení Marxe, Lenina a Stalina bylo prohlášeno za jedinou státní ideologii, závaznou pro školství, armádu, osvětu, vědu, kulturu i sport. Žádné jiné ideologie či myšlenkové proudy nebyly tolerovány. Komunismus vnutil československé společnosti novou, kulturně a civilizačně cizí hierarchii sociálních skupin a životních hodnot. Na první místo byl postaven manuálně pracující dělník – uvědomělý komunista. Příslušníci buržoazie byli označeni za „bývalé lidi“. Za parazity společnosti platili např. advokáti nebo číšníci. Velmi ostrá kampaň byla vedena proti inteligenci. Gottwald jí vyčítal kastovnictví, odtrženost od života a odpor k fyzické práci. Duševní pracovníci se museli vyrovnat s tím, že výsledky jejich práce nebudou zveřejněny a že budou stále terčem útoků vulgární propagandy. Mnoho z nich se stalo obětí politických procesů a skončilo v koncentračních táborech. Za literaturu se Československu i popravovalo.

Na místa předúnorové inteligence měla nastoupit nová revoluční inteligence z dělnických kádrů. Dělnickými přípravkami prošlo v letech 1949 – 1954 přes 10 000 „studentů“. Kurs určený pro řízení továren pro absolventy základních škol trval tři měsíce, na místa okresních a krajských prokurátorů stačilo roční školení. Tak byl uveden do praxe výrok ministra Kopeckého o tom, že pravidelná četba Rudého práva nahrazuje vysokoškolské vzdělání. Do řídících funkcí nastoupilo 200 000 dělníků.

            KSČ uvalila na československé občany informační izolaci. Omezila výjezdy do zahraničí. Tisk, rozhlas, ČTK, film, veřejné knihovny, obecní kroniky, plakáty, reklamy, odznáčky, nálepky, známky, vědecká produkce byly vystaveny přísné cenzuře. Téměř sedm milionů svazků z fondů knihoven bylo dáno do stoupy. Čistkou prošly jen tři miliony svazků. Téměř všechny projevy československé samostatnosti, celé generace nekomunistických českých osobností měly být vymazány z národní paměti. V roce 1952 prohlásil Kopecký T. G. Masaryka a E. Beneše za vlastizrádce. Oficiální věda a kultura se staly pouhými služebnými nástroji komunistické ideologie. Za jedinou přípustnou metodu umělecké tvorby byl prohlášen socialistický realismus. Realistickou formu doplňoval komunistický stranický obsah s optimistickým vyzněním. Umělec byl povinován stát se aktivní součástí socialistické revoluce a svou cílenou tvorbou ji uspišovat. Výsledkem byla připitomělá, schematická tvorba bez uměleckých hodnot. Západní kulturní dědictví bylo ovšem „přežitkem“, celá česká meziválečná avantgarda „úpadkovým uměním“. Nedostatek povolených domácích titulů socialistického zaměření byl kompenzován záplavou sovětské literatury. Počátkem 50. let bylo 80% všech vydaných knih přeloženo z ruštiny či tematicky souviselo se Sovětským svazem.

            Ke kulturním „výdobytkům“ doby patřil i kult osobnosti J. V. Stalina a patřičném poměru i K. Gottwalda. Právě v Československu – vedle Albánie – dosáhlo uctívání Stalina obzvlášť pitoreskních rozměrů. Jako doklad může posloužit nejen vybudování největšího Stalinova pomníku na světě v Praze na Letné, fanatické projevy oddanosti a shromažďování darů u příležitosti Stalinových 70. narozenin (1949), kdy tisk, nakladatelství rozhlas, film, umělecké svazy, veřejné instituce, organizace Národní fronty, národní výbory a státní aparát dostaly příkaz učinit z holdu Stalinovi svůj ústřední úkol. „Stalinovy narozeniny znamenají mezník ve vývoji české a slovenské poezie po válce“, tvrdilo se tehdy zcela oficiálně a řada básníků přispěchala se svými ódami a chvalozpěvy. S dary pracujících byl do Moskvy vypraven zvláštní vlak. Samostatnou kapitolu představuje i „lidová“ hysterie spojená se Stalinovým úmrtím. Stalin zemřel v březnu roku 1953. Gottwald jej věrně následoval o několik dní později…

 Studia hodná literatura:

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993.

Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990.

Hořec, J.: Doba ortelů. Brno 1992.

Klusák, A.: Kultura a politika v Československu 1945 – 1956. Praha 1998.