Kompendium československých dějin 1945 -1988

Destalinizace na československý způsob...

Krátce po návratu ze Stalinova pohřbu zemřel 14. března 1953 i vůdce československých komunistů, Klement Gottwald. V úřadu prezidenta ho nahradil Antonín Zápotocký (toho ve funkci premiéra vystřídal Viliam Široký) a v čele komunistické strany Antonín Novotný, dočasně pověřený řízením sekretariátu ústředního výboru KSČ. Kromě této nedobrovolné personální obměny se v Československu na první pohled a na veřejnosti nedělo příliš mnoho věcí, které by na Stalinovu smrt nějakým způsobem reagovaly. Brzy však přišel šok.

Komunistická hospodářská politika přiblížila stát ekonomickému kolapsu. Ten měl být odvrácen měnovou (oficiálně peněžní) reformou, jež zahrnovala znehodnocení vkladů a úplné zrušení vkladů vázaných od minulé měnové reformy (1945). Na konci května roku 1953 pak Národní shromáždění přijalo zákon o měnové reformě, která v rozsahu od 5 : 1 do 50 : 1 měnila vklady a hotové peníze. Měnová reforma i způsob jejího provedení (o stabilitě československé koruny hovořil v rozhlasovém projevu v předvečer měny i prezident Zápotocký) zapříčinily rozsáhlé nepokoje a stávky (půl dne se stávkovalo ve sto dvaceti devíti závodech, ještě početnější bylo krátkodobé zastavení práce) téměř po celém území státu. Nevětší bouře propukly v Plzni a na Ostravsku. V Plzni demonstranti opanovali i radnici a proti více než 20 000 protestujících došlo k nasazení armády, lidových milicí, pohraniční stráže a Státní bezpečnosti. Před krajským soudem v Plzni proběhlo v době od 13. do 22. července 1953 čtrnáct procesů. Tresty se pohybovaly v rozmezí od 6 do 14 let. Celkem bylo odsouzeno 331 osob, z toho 48 žen. Po sérii hlavních procesů následovala vlna vedlejších přelíčení u okresních soudů. Rozhodnutím předsedy Jednotného národního výboru navíc došlo k nucenému vystěhování množství rodin z Plzně do pohraničí.

Jenže v Sovětském svazu přišlo období tzv. „nového kursu“, kterým chtělo sovětské vedení předejít výbuchům sociální nespokojenosti, jakým bylo československé povstání v květnu roku 1953 v jiných zemích bloku, pročež zahájilo na začátku června 1953 politickou kampaň, která měla sledovat snižování nahromaděného konfliktního potencionálu. Vedle ekonomických změn, dle nichž teoreticky mělo dojít ke zvýšení výroby spotřebního zboží, investiční podpoře zemědělství, služeb a bytové výstavby. Měnily se i metody teroru, nyní se kladl důraz na formální dodržování socialistické zákonnosti. Nadto bylo požadováno podřízení bezpečnostních orgánů komunistické straně a nastolení principu kolektivního vedení v řídících složkách strany a státu.

„Nový kurs“ byl v podstatě pokusem o odpověď na krizové momenty takřka v celém socialistickém bloku. Zasedání ÚV KSČ dne 4. září 1953, na němž byl „nový kurs“ oficiálně vyhlášen, se však usneslo jen na kosmetických úpravách ekonomického a politického systému ČSR. Poněkud jej ovšem narušil Antonín Zápotocký, který dle sovětského vzoru kritizoval ve veřejných projevech 2. srpna a 27. září praxi násilné kolektivizace zemědělství a snahu udržet nerentabilní družstva za každou cenu. Po těchto projevech proběhla vlna návratů k soukromému hospodaření – jednalo se asi o deset tisíc rodin, tedy takřka 30% všech družstevníků – a strana a vláda měly plné ruce práce, aby zabránily panickému útěku od zemědělského kolektivismu. V průběhu několika let byla tato nepříjemnost zlikvidována.

Přesto došlo ke zrušení některých pracovních táborů a vojenské útvary PTP byly rozpuštěny. Neznamenalo to ovšem, že by se jakkoliv zpochybnily politické procesy z roku 1952 nebo usnesení celostátní konference z téhož roku. Zápotocký a Novotný dali naopak souhlas k pokračování dalších politických procesů. V letech 1953 a 1954 proběhlo minimálně 10 větších procesů, většinou za zavřenými dveřmi. Po předchozím schválení rozsudků v politickém sekretariátu ÚV KSČ byli protiprávně odsouzeni příslušníci „protistátních a protistranických“ skupin v Bezpečnosti v armádě, ve stranickém aparátu, tzv. „slovenští buržoazní nacionalisté“ ekonomové atd.  Stalinská teorie „zostřování třídního boje“ úměrně dosaženým výsledkům socialismu byla ostatně stále ještě v platnosti. Smrt J. V. Stalina znamenala pro KSČ vlastně výzvu jít důsledně jeho cestou, dokončit dílo mrtvého „vojevůdce světového proletariátu“.

Ekonomické změny vycházely ze sovětské praxe, českoslovenští národohospodáři byli bez ohledu na politickou příslušnost zlikvidováni v procesech. Částečně se alespoň obnovil obchod se západními zeměmi. Odpor obyvatelstva po měnové reformě byl utlumen postupným několikerým snížením cen v letech 1953 – 1955. Snížení se týkalo především průmyslových výrobků než potravin. Kvalita a sortiment byly na velmi nízké úrovni. Postupně vzrostly mzdy, ovšem především ve prospěch nekvalifikované práce. Spotřeba potravin překročila předválečnou úroveň a v roce 1955 se podařilo dosáhnout předválečné úrovně ve výstavbě bytů. Určitá ekonomická stabilita dozajista přispěla k neutrálnímu postoji československých občanů v roce 1956, zejména při maďarském protikomunistickém povstání, které na Chruščovův příkaz zlikvidovaly sovětské tanky.

Komunistické vedení nyní proklamovalo zásadu dodržování socialistické zákonnosti.  O nápravě justičních vražd i dalších nezákonností z let 1948 – 53 se přirozeně neuvažovalo, neboť by mohla být podlomena autorita KSČ. Teprve v lednu 1955 byla ustanovena komise, jejímž úkolem bylo přezkoumat některé soudní případy z hlediska výše trestů. Předseda komise Rudolf Barák se ovšem jako ministr vnitra na četných politických procesech podílel.

V této atmosféře zapůsobil mezi československými komunisty Chruščovův referát o Stalinovi jako bomba. Vedení KSČ původně chtělo Chruščovou kritiku Stalina pominout mlčením a z XX. sjezdu KSSS akceptovat jen některé sociálně kritické závěry. Interní materiály, které nechal vypracovat Novotný, však již byly vůči Stalinovi poměrně kritické. Pod tlakem obrovského ohlasu Chruščovova vystoupení, které se nedalo utajit, bylo zkrátka nutno přistoupit na diskusi o osobě a fenoménu stalinismu i v rámci KSČ.

Je samozřejmé, že se během diskuse uvnitř KSČ na jaře roku 1956 nevyslovovaly pochybnosti o základních rysech systému totalitní politické diktatury strany. Axiomaticky se vycházelo z toho, že sám fakt jedinovlády KSČ ve státě je podmínkou „výstavby socialismu a komunismu“, stejně jako nebyla popírána teze, že třídní boj předpokládá politickou diktaturu: v pochybnost se braly jen některé metody užívané v praxi, pokud se uplatňovaly proti komunistům samým.

Řízená diskuse se však brzy vymkla bolševickému vedení z rukou. Rozvinula se i masová kritika stalinismu zdola – od řadových členů KSČ, ba i bezprávných občanů – nekomunistů. Komunisté Svazu spisovatelů přišli dokonce s požadavkem svolat mimořádný sjezd KSČ, který by zvolil nové ústřední orgány s novými lidmi. Vládnoucí stranická garnitura ovšem právem spatřovala v požadavku svolání sjezdu přímé ohrožení svých pozic, a proto se proti němu rezolutně postavila. Namísto sjezdu byla nakonec svolána celostátní konference KSČ, která na rozdíl od sjezdu neměla právo volit nový ústřední výbor strany. Konference se přirozeně přihlásila k nové linii Moskvy, vyhlásila některé ideologické a politické teze stalinismu za neplatné také v Československu, avšak nepřinesla žádnou kvalitativní změnu ve vedení KSČ, ani rozhodujících politických aparátech. Navíc schválila upevnění přímého stranického řízení a kontroly společnosti.

Z hlediska bolševiků byl asi nejhorší událostí, ke které došlo v souvislosti s XX. sjezdem KSSS, II. sjezd československých spisovatelů ve dnech 22. – 24. dubna 1956. Někteří spisovatelé velmi ostře vystoupili proti komunistickému vedení. Jaroslav Seifert a František Hrubín ostře kritizovali zásahy stranických a státních orgánů do svobody umělecké tvorby. Destalinizovat československou společnost prý nemůže zkompromitovaný ÚV KSČ, ale právě intelektuální „svědomí národa“. Sjezd spisovatelů měl obrovský vliv. Bolševické vedení se mu pokusilo čelit odsouzením „kverulanství intelektuálů“ a zcela v Heydrichově duchu podplácením „zdravého dělnického jádra“ i dalších spolehlivých sociálních skupin (zkrácením pracovního týdne a zvýšením mezd). 2. května 1956 prohlásil ÚV KSČ diskusi k závěrům XX. sjezdu KSSS za ukončenou. Vedení KSČ postupovalo nyní odhodlaně a jednotně. Především prohlásilo za nedotknutelný odkaz mrtvého K. Gottwalda. Nepřipustilo personální změny ve vlastních řadách. Za pomoci Barákových intrik byl „obětován“ pouze Gottwaldův zeť A. Čepička, jenž byl odvolán z funkcí člena politického byra ÚV KSČ, prvního náměstka předsedy vlády a ministra národní obrany.

Ve vztahu k polským a maďarským událostem na podzim 1956, jež ohrozily existenci sociálně politického systému sovětského typu, stálo československé vedení na nejdogmatičtějším křídle sovětské bloku. Několikrát dokonce navrhovalo sovětskému vedení vojenskou spoluúčast ČSR na sovětské intervenci do Maďarska. SSSR této nabídky nevyužil.

V té době již Československo i Maďarsko byly členy nového agresivního vojenského uskupení – Varšavského paktu. Jeho formálním cílem byla koordinace zahraniční politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti: členské státy si byly povinny vzájemně pomáhat, organizace tak rovněž legitimizovala intervence na území spojenců.

Od 10. sjezdu KSČ v červnu 1954 až po zasedání jejího ústředního výboru v březnu 1956, které se mělo přímo zabývat sovětským sjezdem, se v oficiální politice nic podstatného nestalo. Pokud se mluvilo o nezákonných postupech, většinou jen v souvislosti s postiženými komunisty, a to ještě ne se všemi. Vina se částečně oprávněně a více účelově svalovala na popravené (Slánský) nebo odstavené (Alexej Čepička) komunisty, kteří kdysi represe rozjížděli a pak se stali jejich oběťmi. Diskuse na toto téma nepřekračovala na rozdíl od Polska či Maďarska stranické teritorium a věcně zcela ignorovala nekomunistické oběti procesů. KSČ doufala, že tímto způsobem oddělí problém teroru tlustou čarou od přítomnosti a uchrání se tak destabilizujícího vlivu kampaní, které sledovala právě ve zmíněných sousedních zemích.

Dokonce ani hospodářská situace nedoznala zásadních změn ve směru, který se zdály naznačovat postupy v roce 1953. Úpravy si de facto vynutil kolaps první pětiletky, který se řešil provizorními tzv. ročními prováděcími plány. KSČ za hlavní příčinu kolapsu nepovažovala existující hospodářskou strukturu, nýbrž nesprávné či přehnaně podrobné definování plánovaných ukazatelů, jejichž dílčí úpravy tak měly odstranit všechny problémy. S tímto poznatkem se strana pustila do přípravy dalšího pětiletého plánu na období 1956 –1960, který pouze opakoval hlavní principy předchozího plánu.

V tomto postupu utvrdily KSČ maďarské a polské události, které současně přispěly k zesílení kontroly nad společností, i když bez drastických excesů předchozího období, a k prosazení silného státního centralismu. Po smrti A. Zápotockého se v listopadu 1957 stal novým prezidentem Novotný, který si ponechal v rukou také funkci prvního tajemníka KSČ. V říjnu téhož roku Barákova komise uzavřela svou práci. Bývalí funkcionáři bezpečnosti, z nichž někteří již byli delší dobu ve vyšetřovací vazbě, šli před soud, ale jejich provinění podléhala amnestii u příležitosti volby nového prezidenta, takže vězeňské cely zakrátko opustili. V roce 1960 byla schválena nová československá ústava, která definitivně eliminovala poslední stopy po slovenském Sboru pověřenců a Slovenskou národní radu proměnila v orgán lokální správy. Hlavně však pod dojmem splněných ukazatelů druhé pětiletky změnila nová ústava název státu z Československé republiky na Československou socialistickou republiku a také státní znak se změnil, když korunku nad hlavou bílého lva v červeném poli nahradila pěticípá hvězda. Prezident a první tajemník Novotný si naplánoval vítězství komunismu do deseti let…

Více než vhodná literatura

O kultu osobnosti a jeho důsledcích. In: Příloha Reportéra č. 3/1990.

Černý, V. Paměti III. (1945 – 1972). Brno 1992.