Kompendium československých dějin 1945 -1988

Od "tání" k "předjaří" (1956 - 1967)

V nové československé z roku 1960 ústavě byla vedoucí úloha KSČ zakotvena ještě výrazněji než v tehdy platné sovětské ústavě z roku 1953. Zároveň došlo k výraznému omezení pravomocí SNR, jako nadbytečný mezičlánek výkonné moci mezi vládou a KNV byl v nové ústavě zrušen Sbor pověřenců. SNR měla plnit roli pouhého poradního orgánu a stala se tak pouhou kulturně osvětovou institucí s odůvodněním, že národnostní otázka je ve společnosti nalézající se v etapě přechodu ke komunismu, anachronismem. V roce 1960 proběhla amnestie, díky které opustilo vězení 5 601 obětí nezákonných politických procesů. Další amnestie z 9. 5. 1962 osvobodila 2 520 osob. I tak ve vězení zůstalo ještě 2 985 politických vězňů. Na druhé straně však stoupala aktivita StB. Rozkazem ministra vnitra z roku 1960 vznikla evidence tzv. „bývalých lidí“, do které bylo zařazeno na 130 tisíc politických vězňů a další občané, kteří neměli dělnický původ. První tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Novotný, jemuž se podařilo bez větší úhony přestát tlaky vyvolané XX. sjezdem KSSS i volání po rehabilitacích, si přes výrazný podíl na zločinech 50. let do jisté míry dokázal upevnit postavení dosazováním vlastních lidí do vysokých funkcí, úplatků a zastrašování. Na XII. sjezd KSČ v roce 1962 Novotný vykládal o komunismu v ČSSR v roce 1970. Halasně vytrubované úspěchy a následné zhroucení pětiletky působily až komickým dojmem.

Na hospodářské obtíže byl Novotný nucen reagovat přistoupením na některé ještě obecně formulované kritické připomínky, které se týkaly rehabilitace obětí stalinistických procesů s komunisty, i určitým uvolněním poměrů. Ačkoli se o potřebě radikální ekonomické reformy hovořilo již v roce 1964, zavádět se začala až o tři léta později. Proti nekompetentním zásahům a konzervativním postojům A. Novotného a jeho vedení se proto záhy postavila skupina ekonomických reformátorů v čele s O. Šikem. Hospodářské a sociální povznesení Slovenska povzbudilo vedoucí skupinu slovenských komunistů k formulaci požadavků na větší míru politické a kulturní samostatnosti. A konečně obnovená vlna kritiky stalinismu na XXII. sjezdu KSSS (1962) povzbudila široké vrstvy československé inteligence k vystoupení ve prospěch zásadního rozšíření svobody bádání, tvůrčího činu a projevu. Dodnes uznávaným symbolem možných změn se již v roce 1963 stala bouřlivá mezinárodní konference v Libicích, věnovaná doposud zapovězenému Franzi Kafkovi. Určité uvolnění poměrů se projevilo i menším počtu cenzurních zásahů, což mimo jiné přispělo k ojedinělému rozvoji československé kultury. Výrazně například vzrostl počet překladů zahraniční (západní) literatury a o šedesátých letech se právem hovoří jako o zlaté éře československého filmu.

Rehabilitace tzv. buržoasních nacionalistů (Husák a spol.) v roce 1963, prosazená proti vůli Novotného, uvolnila cestu k národně politickému hnutí Slováků. Tajemníkem ÚV KSS se stal A. Dubček. Slovenské národně politické hnutí se setkalo s odporem pražských politických kruhů v čele s Novotným, který se dostal do otevřeného konfliktu s G. Husákem v letech 1963 – 64.  Není bez zajímavosti, že to byla právě tzv. slovenská otázka, která v prosinci 1968 de facto dala impuls k odchodu Novotného z funkce 1. tajemníka. Ještě daleko dříve se Antonín Novotný dopustil zřejmě osudové chyby. Po sesazení Chruščova Brežněvovou klikou se roku 1964 odvážil naprosto nevídaného činu: Jménem předsednictva ÚV KSČ zaslal vedení KSSS dopis, v němž se kriticky vyjadřoval k „překvapujícím a nenadálým změnám ve vedení strany“.

            V létě 1967 opoziční síly z řad stranické inteligence formulovaly závažné politické požadavky: revizi dosavadního chápání vedoucí role strany, možnost zásadních a otevřených diskusí uvnitř strany a zrušení cenzury. Nejen ekonomická reforma, ale i otázka, jak reagovat na tyto požadavky, vedla uvnitř strany k diskusím, které definitivně přivodily rozpad názorové uniformity.

Přehlídkou růzností i protichůdností kritických stanovisek byl pak především IV. sjezd československých spisovatelů v červnu 1967. Vyšel odtud také závěr, který byl považován za manifest proti kulturnímu byrokratismu, cenzuře, administrativnímu usměrňování diskusí, zamlčování a tajnůstkářství v politice i ve veřejném životě. Novotný reagoval na spisovatelský sjezd pokusem o zdrcující protiúder. Nejenže zakázal zveřejnit sjezdová jednání, ale i zvolit předsednictvo ÚV Svazu československých spisovatelů. Nakonec odejmul svazu Literární noviny, v té době nejčtenější časopis v Československu. Tato opatření se mu ještě podařilo prosadit na zasedání ÚV KSČ v září 1967, ale postup proti spisovatelům již nenašel podporu v nižších stranických orgánech. Ideologické oddělení ÚV KSČ pod jeho vedením situaci již nezvládlo situaci. Také ostatní tajemníci začali Novotného opouštět, zejména když vešlo v nejvyšších kruzích strany ve známost Novotného odmítnutí Brežněvovy žádosti o umístění sovětských jednotek na našem území. Z toho, jak mnozí pochopili, nemohlo vzejít nic jiného než ztráta „vnější ochrany“ Novotného režimu a tím i vysoká pravděpodobnost jeho pádu…

Doporučená literatura 

Kaplan, K.: Kronika komunistického Československa. Kořeny reformy 1956 – 1968. Společnost a moc. Praha 2008.

Kaplan, K.: Kořeny československé reformy 1968. Praha 2000.

Kaplan, K.: „všechno jste prohráli!“ (Co prozrazují archivy o IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů 1967). Praha 1997.