Kompendium československých dějin 1945 -1988

Pražské jaro (1968 - 1969)

Ekonomická krize, aktivita slovenských i českých intelektuálů, skutečnost, že Brežněv nehodlal podržet ve funkci Antonína Novotného, představují některé příčiny československého vývoje na konci šedesátých let. V prosinci 1968 byl Novotný nucen dát k dispozici svoji funkci 1. tajemníka ÚV KSČ a na jeho místo byl v lednu 1968 celkem náhodně zvolen muž, kterého celkem nikdo neznal: Alexander Dubček. Velké reformy neplánoval, nicméně v únoru 1968 předložilo jeho vedení nástin akčního programu KSČ a s ním i údajné úsilí o „humanistické poslání a lidskou tvář socialismu“.

Vývoj událostí se iniciátorům „mírného pokroku v mezích zákona“ začal vymykat z rukou. Koncem února vstupují do hry jako celistvá skupina novináři, tehdy z 80 procent členové KSČ, kteří se rozhodli, že se již nebudou podřizovat cenzuře. Předsednictvo ÚV KSČ poté 4. března cenzuru zrušilo. Vznikl Klub angažovaných nestraníků, došlo k založení organizace bývalých politických vězňů – K 231, nezávislého Klubu demokratické mládeže, objevila se sekce nezávislých spisovatelů a novinářů, tvořily se zárodky sociálně demokratické strany, v celé zemi probíhaly veřejné debaty, v nichž byla zcela otevřeně napadána KSČ a její politika.

            Pod tlakem různých afér, ale i rodícího se veřejného mínění byl Novotný nucen 22. března donucen k abdikaci. Změnilo se vedení prakticky všech společenských organizací. Nemalou aktivitu rozvinuli v březnu také představitelé náboženského života, zvláště církve katolické. V tajném hlasování byl 30. března zvolen presidentem republiky Ludvík Svoboda a na dubnovém zasedání ÚV KSČ byl schválen po krátké diskusi i Akční program KSČ s tím, že se stane základem politické reformy.

            Koncem června vyšel manifest Dva tisíce slov, sestavený Ludvíkem Vaculíkem, podepsaný stovkami straníků i nestraníků a dokonce i několika členy ÚV KSČ. Manifest odmítl Akční program a stavěl proti němu vlastní. Kritizoval dosavadní pomalý vývoj reformy a zároveň vyslovoval obavy o její osud. Vedením KSČ byl sice důrazně odmítnut, avšak sovětské vedení jej hodnotilo jako nástup kontrarevoluce. Podobné znepokojení vyjadřovali i sovětští satrapové z východoevropských zemí s výjimkou Rumunska. 

            Situace se proto nadále vyostřovala. 3. července 1968 odsouhlasilo politbyro ÚV KSSS výhružný dopis určený předsednictvu ÚV KSČ. Předsednictvo ÚV KSČ přesto 12. července rozhodlo o neúčasti na společném zasedání paktu ve Varšavě a navrhlo svým „spojencům“ dvoustranná jednání. Definitivně bylo o intervenci rozhodnuto na zasedání ÚV KSSS 17. července 1968. Bylo pro ni zvoleno krycí jméno „Operace Dunaj“.

Přesto si Brežněv ponechal jistý prostor pro politické vyjednávání a navrhl československému stranickému vedení bilaterální schůzku.  Protože vedení KSČ odmítlo vycestovat ze země, konalo se dvoustranné jednání v Čierné nad Tisou, a mnohostranné o dva dny později v Bratislavě. Jediným bodem bylo přijetí společného „Prohlášení“, jehož koncept byl jako obvykle připraven sovětskou stranou. Obsahuje i pasáž o společné obraně socialistických vymožeností, později vydávána za tezi legitimující intervenci. Již z jednání v Čierné si Brežněv údajně odvážel prosbu o internacionální pomoc. Předsednictvo ÚV KSČ chystalo pro plénum ÚV rozhodná administrativní opatření proti sdělovacím prostředkům, zejména k projevům antisovětismu, avšak rozjitřená situace v zemi, či obava ze ztráty popularity jim něco takého neumožňovaly.

            Hlavní tíhu vojenské operace proti Československu, provedené v noci z 20. na 21. srpna 1968 nesl přirozeně SSSR, s odstupem pak následovalo Polsko, Maďarsko, Bulharsko a východní Německo. Československá armáda dostala rozkaz neklást odpor a neopouštět kasárna. Západ dle všeho respektoval základní rozdělení sfér vlivu v Evropě. Pro československou veřejnost byla intervence těžkým šokem, který definitivně pohřbil zbytky kdysi tak kladného vztahu k SSSR. Sovětským orgánům ani jejich domácím přisluhovačům se nepodařilo zopakovat maďarský model a sestavit kolaborantskou dělnicko – rolnickou vládu a tímto způsobem sovětskou vojenskou přítomnost legalizovat. Předsednictvo KSČ intervenci odsoudilo. Vnitropolitický krach intervence a následné okupace dokonalo – vedle takřka celonárodního pasivního odporu – uskutečnění mimořádného 14. (vysočanského) sjezdu KSČ, neboť jedním z cílů intervence bylo znemožnit konání tohoto sjezdu. Tak byl Brežněv o dalším vývoji nucen jednat s do určité míry legální československou reprezentací, jejíž větší část považoval za kontrarevolucionáře a revizionisty. Část těchto představitelů byla zatčena a zavlečena do Moskvy, část se jich vypravila společně s prezidentem Svobodou. Dne 26. 8. 1968 podepsali – s výjimkou F. Kriegla – tzv. Moskevský protokol, který se stal základem normalizace.

            Z hlediska aktuální sovětské politiky byl sovětský zásah úspěšný. Bylo rozbito československé reformní hnutí, jehož hlavní rizika pro SSSR vyplývala především z vlivu, jaký mohl mít československý vývoj v ostatních zemích bloku. Zásahem v Československu potvrdilo pět spojenců, počítaje v to i pražské normalizační vedení, moskevskou tezi o omezené suverenitě socialistických zemí, označovanou též jako Brežněvova doktrína. Rozmístění sovětských vojsk v Československu mělo ostatně pro SSSR zásadní strategický význam. Je téměř jisté, že snaha o dotvoření sovětské vojensko – strategické pozice ve střední Evropě rozmístěním sovětských vojsk v Československu byla jedním z důležitých momentů invaze.

            Ačkoli po intervenci a podepsání Moskevského protokolu zůstali všichni „reformní“ komunisté na svých postech, vzal reformní proces – i jejich přičiněním – velmi rychle za své. G. Husákovi se podařilo v rozporu se stanovami „zneplatnit“ 14. sjezd KSČ, což byl základní požadavek sovětského vedení. To navíc odmítlo dodržet svůj v Moskvě daný a podepsaný slib o stažení okupačních jednotek a donutilo Československo k přijetí smlouvy o „Dočasném

pobytu sovětských vojsk na československém území“. Vyhrocená situace nastala po obětech Jana Palacha, Jana Zajíce a delegáta vysočanského sjezdu, čtyřicetiletého Evžena Plocka (4. dubna 1969). Dramatické vyostření situace nastalo 28. 3. když československá reprezentace ve finále MS v ledním hokeji ve Švédsku porazila Sovětský svaz 4:3. Živelné protisovětské demonstrace a StB zinscenovaný útok na kanceláře Aeroflotu poskytly Brežněvovi záminku k definitivnímu odstranění A. Dubčeka. Na jeho místo nastoupil první tajemník ÚV KSS G. Husák. Po ostrém sovětském zákroku zahájil proradný Husák „konsolidaci“ poměrů: čistky v centrálních sdělovacích prostředcích, zastavování časopisů, rušení kulturních svazy a kádrové změny.

Českoslovenští občané se ještě dokázali postavit na odpor. 21. srpna 1969, v den prvního výročí vpádu varšavské pětky, došlo ve většině měst k rozsáhlým protestním demonstracím, které brutálně potlačily československé ozbrojené složky včetně Lidových milicí a armády. Proti následným krokům Husákova vedení, které pokračovalo v tzv. normalizaci, se však již nikdo nepostavil…

Literatura k doplňkovému studiu 

Benčík, A.: Operace „Dunaj“. Vojáci a pražské jaro 1968.

Kural, V., Pauer, J., Valenta, J., Moravec J., Janáček, F., Navrátil, J., Benčík, A.:  Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces. Praha 1993.

Mlynář, V.: Mráz přichází z Kremlu. Praha 1990.

Sedm pražských dnů. 21. – 27. srpen 1968. Praha 1990.