Vietnamská menšina v ČR

1. Charakter země

Vietnamská socialistická republika, zkráceně Vietnam, je stát v jihovýchodní Asii, počet obyvatel k roku 2017 byl 97 041 072.^[1] Vietnam sousedí se státy: Kambodža, Čína, Laos. Jeho hlavním městem je Hanoj. V zemi vládne komunistická strana, soukromé podnikání je však povoleno. Oficiálním jazykem je vietnamština. Největší řeky jsou: Rudá řeka a Mekong. Právě řeky hrají velkou roli v životě vietnamských obyvatel. Delty obou řek znamenají především zdroj obživy (zemědělství – pěstování rýže a rybolov). Řeky také slouží jako zdroj elektřiny a jsou samozřejmě důležité dopravní tepny Vietnamu (Nováková 2006: 19).

Náboženské složení obyvatelstva: Buddhismus (převládá mahájánový buddhismus, cca 7,9% obyvatel); katolicismus (6,6% populace, po Filipínách nejvyšší poměr z asijských zemí); sekta Hoa Hao (buddhistická, 1,7%), sekta Cao Dai (0,9%), protestantismus (asi 200 tis. věřících v oblastech Centrální vrchoviny); islám (přibližně 0,1 % populace, převážně etničtí Khmerové a Čamové); animismus. Bez vyznání: 81,8 % obyvatel.^[2] Drtivá většina obyvatel však uznává tzv. kult předků (téměř 100%), který je spojen s úctou k zesnulým a obecně s úctou ke starším (Nováková 2006: 22).

 

2. Stručná historie přítomnosti Vietnamců v ČR

Období do roku 1989

Prvními vlaštovkami byly ve 40 letech 20století vietnamští studenti, kteří přicházeli do ČSR za studiem. Většina se jich vrátila po studiu domů, ale někteří zde zakořenili a žijí zde do dnes. Za počátek Vietnamská imigrace do České republiky oficiálně pokládáme rok 1956, kdy bylo přijato sto dětí vietnamských funkcionářů postižených válkou do dětského domova Chrastavě na Liberecku (Kocourek 2006: 94-95).

„Zde měli získat základní vzdělání, popřípadě i následující odborné vzdělání. Jejich adaptace byla zpomalena kvůli životu ve vietnamské komunitě a také díky několika vietnamským učitelům.“ (Vietnamská komunita v ČR…) Velká většina se jich po třech letech na přání vietnamské strany vrátila. Pouze několik si pak zvolili ČR za svoji budoucí vlast (Kocourek 2006: 94-95).

Na základě Dohody o kulturní spolupráci a Dohody o vědeckotechnické spolupráci do České republiky v 50. až 60. letech poprvé proudí stovky vietnamských příslušníků. Jednalo především o praktikanti, učně a pracovníky, kteří se vzdělávali hlavně ve strojírenství, textilním, potravinářském a obuvnickém průmyslu (Pechová 2007: 16).

Roku 1973 a 1974 byly podepsány další dva významné dokumenty, které podporovaly příjezd vietnamských migrantů do ČSSR.[1] Do roku 1977 jich na základě těchto dohod přijelo okolo 5000 (Kocourek 2006: 96). Nejvyšší nárůst počtu Vietnamců v ČSSR zaznamenáváme mezi lety 1979-1985, kdy na základě další dohody o odborné přípravě a zvyšování kvalifikace vietnamských občanů přišli další tisíce osob.[2] V roce 1981 v ČSSR pobývalo 30000-35000 vietnamských občanů, z toho většina z nich pracovala v dělnických profesích (Kocourek 2006: 97).

Ve druhé polovině 80. let dochází k ochlazování vzájemných vztahů, a to především z důvodů politicko-ekonomických. Obě země navíc začínají více hledět na vlastní zájmy, než na celkový přínos „českoslovanské pomoci“ pro obě strany.[3] „Československo stále více obsazuje Vietnamce na neatraktivní pozice a Vietnamci zase migrují za úplatu a využívají výdělku k posílání zboží do Vietnamu“ (Vietnamská komunita v ČR…). Po roce 1986 dokonce ČSSR odstupuje od vzájemných dohod a většina vietnamských občanů se na trvalo či na přechodnou dobu vracejí do Vietnamu, případně se na přechodnou dobu usazují v okolních zemích, převážně v Německu či Polsku.

Od roku 1989 do současnosti

Tlak na návrat Vietnamců do VSR po roce nebyl podle migrantů nijak důsledný. „Díky dřívějšímu pobytu tak zůstávali zde či jinde v Evropě. Nejčastější variantou, jak se vyhnout návratu do Vietnamu, byla emigrace do sousedních zemí (Německo), nebo založit s. r. o. s českými občany. Po roce 1989 vznikají další imigrační proudy: 1. z Vietnamu na základě možnosti scelování rodin 2. příchodem z Německa, především po r. 1993 (Německo ukončilo s Vietnamci pracovní pobyty a nutilo je po finančním vyrovnání k reemigraci) 3. příchodem Vietnamců z dalších zemí (Slovensko, Polsko, Maďarsko) 4. nelegální migrace z Vietnamu (přes Rusko, Maďarsko, Slovensko)“ (Vietnamská komunita v ČR…).

Zatímco do poloviny osmdesátých let se jednalo o řízenou migraci, při které se lidé z Vietnamu přijížděli profesně vzdělávat nebo studovat. V devadesátých letech přijíždí tzv. noví migranti, kteří přichází nejčastěji za svými rodinnými příslušníky a jejich hlavním účelem cesty je zlepšení svojí ekonomické situace (Faltejsková 2012: 18). Po roce 2000 navazuje na vlnu migrantů z devadesátých let další tzv. „čerstvá vlna“. Jedná se převážně o chudé obyvatele venkova či malých měst ze severu Vietnamu. Hlavním cílem těchto nových příchozích je opět zlepšení jejich ekonomické situace (Brouček 2003: 64).

V současné době je vietnamská komunita početně třetí největší skupinou cizinců v naší zemi za Ukrajinci a Slováky. Od roku 2000 zaznamenáváme opět postupný nárůst vietnamských migrantů v ČR. Zatímco k 31. 12. 2004 uvádí ČSÚ 34 179 vietnamských občanů k 31. 12. 2017 je to již 59 761 vietnamských občanů, kteří požívají na území České republiky trvalý, dlouhodobý nebo přechodný pobyt občanů EU nebo dlouhodobé vízum (Cizinci podle státního občanství …).

3. Rozdělení ve vietnamské komunitě

Máme několik typů dělení vietnamské komunity, asi nejvyužívanější (i samotnými aktéry) je dělení podle doby příchodu do ČR, tj. na tzv.:

A)  Starousedlíky. Tito jsou vietnamsky nazýváni též xu moc (xu je místní název pro české Vietnamce, moc znamená „starý, plesnivý“). Tato skupina je považovaná za nejprestižnější na společenském žebříku celé vietnamské komunity v ČR. Má jak společenský, tak ekonomický vliv (Martínková – Pechová 2011: 215).

B)  Druhou vlnu, které přišla v devadesátých letech. Lze také označit jako vlnu porevoluční.

C)  Třetí tzv. “čerstvou vlnu“ migrantů po roce 2000. Tito jsou někdy ostatními Vietnamci pejorativně označováni jako ga, což v překladu znamená slepičí, tj. hloupí a naivní (Pechová 2007: 17-18).

 

Nebo dělení podle socioekonomického postavení je také velice vhodné a používá jej především (Martínková 2011: 215):

A)  Starousedlíci

B)  Obchodníci a podnikatelé – můžeme hovořit o tzv. střední třídě. Jedná se většinou o provozovatele obchodů, tj. především o živnostníky. Jsou to provozovatelé obchodů, jejichž děti patří k tzv. generaci banánových dětí. Zprostředkovávají kontakt s dalšími členy rodiny ve Vietnamu a pomáhají s jejich případným příchodem do ČR.

C)  Nově příchozí Vietnamci – jejich charakteristika odpovídá tzv. „čerstvé vlně“ a jedná se o nejnižší třídu na pomyslném sociální žebříčku vietnamské komunity v ČR. Jedná se především o prodavače, dělníky a lidi pracující v pohostinství.

4. Kultura, náboženství, rodina

„Náboženství ve Vietnamu od sebe nejsou tak striktně oddělena, jak nás tomu navykla evropská tradice, naopak navzájem se mnohdy prolínají. Kromě tří základních a nejdříve zavedených duchovních systémů, které formovaly vietnamskou kulturu – konfucianismu, taoismu a mahájánového buddhismu – ovlivnily Vietnam v posledních staletích i náboženské proudy jako hinduismus, islám, křesťanství a théravádový buddhismus. Mezi prostými občany byl vždy nejpopulárnější buddhismus, ale zároveň téměř všichni lidé, bez ohledu na sociální postavení, v praxi uctívají své zemřelé příbuzné – vyznávají tzv. kult předků.“^[1]

Do dnes funguje tradiční model vietnamské rodiny. Rodina se schází především každodenně u společné večeře. Velice důležité jsou tradičně dodržované svátky, především se jedná o slavení lunárního Nového roku. Dále pak tradiční fungování rodiny podporuje stále velice rozšířená víra v uctívání předků. V každé domácnosti můžeme i dnes najít oltář předků. Z rodinných obřadů je i proto velice důležitá zádušní oběť za zesnulého rodiče ve výroční den jeho smrti. Velice důležité jsou také svatby. Jedná se o velkou společenskou a rodinnou událost, počet svatebčanů často dosahuje několika. Ve vietnamská společnosti se do dnes uchovává velká úcta ke vzdělanosti a k učiteli jako osobnosti, která má svrchovanou autoritu. Rodiče i dnes vedou svoje děti k této úctě a pěstují v nich zároveň touhu po dobrém vzdělání (Vasilej 2006: 122-125).

„Jelikož je vietnamská kultura té naší velmi vzdálená, existuje zde mnoho odlišností v chování, které jsou častou příčinou nedorozumění. Dobrým příkladem je vnímání úsměvu na tváři. Úsměv má totiž v Asii více významů než u nás. Užívá se například v kontextu nepříjemné situace, v nesnázích nebo také jako omluvu v případě, že dotyčný nerozumí projevu mluvčího.“^[2]

5. Projekt – „Banánové děti“ – pro učitele

Níže je nejprve uvedeno stručné vysvětlení pojmu „banánové děti“. Dále pak jsou uvedeny dvě skutečné (ale pro studium výběrově zkrácené) biografie vietnamských dívek (z Plzeňského a Karlovarského kraje). Pod textem biografií jsou navržené otázky a úkoly, jak lze biografie využít při práci v hodině a také zároveň pochopit problémy dnešní mladé generace.

Pojem „banánové děti“

„V roce 2004 proběhl výzkum integrace dětí a mládeže cizinců v České republice – zejména na území Prahy, dále v Německu, Rakousku a v Polsku. Zajímavým momentem výzkumu bylo zachycení takřka totožné výpovědi Vietnamce žijícího v ČR a Vietnamce z Polska, když oba použili pro vietnamské děti na základních školách stejnou metaforu: nazvali je „banánové děti“ v tom smyslu, že jsou zvenku žluté, ale uvnitř bílé. Označení „banánové děti“ se pak do povědomí české veřejnosti dostalo zejména díky fenoménu blogů vietnamských studentek a studentů, vznikajících na různých internetových portálech od počátku roku 2008. Ačkoli s takovou „nálepkou“ mnozí z dospívající generace Vietnamců žijících v České republice odmalička nesouhlasí, vnitřním konfliktem, do jaké společnosti ve skutečnosti patří, v určitém věkovém období (obvykle na střední škole) prochází všichni.“^[1]

„Říkají nám banánové děti. Navrch žlutí, tedy vietnamští, a vespod bílí, čeští. Naši rodiče, byť žijí v České republice už dlouhá léta, jsou pevně svázáni se svou rodnou zemí. My to máme jinak. Žijeme ve dvou paralelních světech. Celý den mluvím ve škole a s kamarády česky, jen večer prohodím s rodinou něco vietnamsky.“^[2]

Právě jazyk je jedním z ukazatelů, kam až sahá otázka identity pro mladého Vietnamce žijícího od narození mimo Vietnam. Protože tato generace často vyrůstala u českých chův či dokonce trávila část týdne v české rodině, umějí často tito mladí lidé lépe česky než vietnamsky.^[3] Dále pak tato mladá generace již přejala hodnoty a styl života české společnosti. Mladí lidé se potýkají s tradičním pohledem na život, který jím předkládají jejich rodiče a individualizovaným moderním přístupem západní společnosti. „Když se těchto dětí zeptáte, zda se cítí více jako Vietnamci nebo jako Češi, často si nejsou jisté, jak odpovědět. Některé z mladších dětí ani nechápou, proč by se měly učit vietnamsky či dodržovat tradice své rodiny a proč je to pro ně důležité.“^[4]

6. První biografie

Jmenuji se Pavla^[1] a narodila jsem se v roce 1997 ve Vietnamu, v Hanoji. Do Čech jsme s rodinou odešli, když mi byly 3 roky. Moji rodiče pochází také z Hanoje. Z dětství v Hanoji si pamatuji jen něco málo. S rodiči jsme tam byli jednou nebo dvakrát a sama jsem tam byla před dvěma roky. S cestou do Čech jsme neměli problém. Nejprve jsme se usadili v Chebu, kde jsme žili asi deset let, potom jsme se přestěhovali do Plzně.

Škola a vzdělání

V Chebu jsem chodila do mateřské i základní školy. Na základní škole mi nedělalo problém zapojit se do kolektivu, protože jsem nebyla jediná cizinka a nebyla jsem žádnou výjimkou. Na základní škole jsem se nesetkala s žádným odmítáním, ale na střední škole jsem vnímala určitý posun. Největším problémem bylo, že jednu spolužačku, která byla také vietnamské národnosti, spolužáci neměli rádi (často se s něčím chlubila), proto pak neměli moc rádi ani mě.

Rodiče mi při výběru školy nechali prakticky volnou ruku. Dalo by se říct, že mám osvícené rodiče. V naší komunitě je to spíše výjimka, že rodiče nechají volnost při výběru studia. Většina rodičů má nějaké požadavky, ale moji rodiče mě nechali. Ve vietnamské komunitě většinou rodiče chtějí, aby jejich dítě šlo dělat např. doktora nebo právníka, protože to je prestižní práce, ale já jsem si studium vybírala sama.

Něco málo vím o vietnamském školství, a to je oproti českému odlišné. Děti to mají hodně přísné. Ve škole jsou do 12 hodin, potom mají oběd a potom zase pokračují, potom mají doučování. Takže jsou ve škole až do večera. Vzdělání dítěte je pro rodiče velice důležité, protože věří, že jejich dítě pak najde lepší uplatnění. Rodiče také chovají učitele ve velké úctě.

Paní, co mě měla na hlídání od tří let, mě učila česky, proto jsem neměla s učením problém a nemám problém ani s českou gramatikou ani s výslovností. Po střední škole jsem šla studovat na Západočeskou univerzitu ekonomickou fakultu, protože jsem nevěděla, co dál. Postupem času jsem si k studiu vytvořila určitý vztah, chci dodělat bakalářské studium a možná magisterské, ale jaké bude pak moje uplatnění v praxi zůstává otázkou.

O rodině

S celou rodinou žijeme v Plzni, tátovi je přes padesát a mámě skoro padesát. Oba jen pracují a na nějaké koníčky nemají čas. Mám dva bratry. Ve Vietnamu je už jen strýc s rodinou. Teta dělá v nějaké firmě účetní a strýc dělá skladníka, ale nejsem si tím úplně jistá. Babičku máme tady od minulého roku a moje rodiče to stálo dost úsilí. Babička je tu spokojená, sžila se s prostředím. Je ale spíše doma, protože měla zdravotní problémy, ale nejspíš jí chybí vietnamská komunita, protože si nemá s kým povídat. Ve Vietnamu je obvyklé, že dvě nebo tři generace žijí v jednom domě, ale to v Čechách moc nevidím. Myslím, že je to kulturou, protože ve Vietnamu se hodně dbá na respektování starších lidí.

Vztah k Plzni

V Plzni se cítím dobře, sžila jsem se s kulturou a místními zvyky. Líbí se mi, že Plzeň není úplně malé město, ale zase ne moc velké. Je takové akorát, není problém se někam dostat. Ale nevím, zda se cítím spíše jako Češka nebo jako Vietnamka. Spíš něco mezi tím. Ještě nejsem rozhodnuta, zda bych tu chtěla v budoucnu zůstat, ale asi bych spíše chtěla cestovat. Kdybych si měla vybrat, zda zůstat tady nebo se vrátit do Vietnamu, tak bych se určitě chtěla na nějakou dobu vrátit do Vietnamu.

Kdybych měla jet do Vietnamu a popsat svým příbuzným Plzeň, tak asi jako první bych jmenovala pivo a pivovar, to je takové nejzajímavější. Kdybych měla dál charakterizovat Plzeň, tak je to asi Škoda a sport. Táta i bratrové jsou fanoušky fotbalu. Táta chodí na všechny zápasy FC Viktoria.

Česko-vietnamské vztahy

A co si myslím o společnosti a rozdílech mezi vietnamskou společností a tou českou? Myslím si, že ve Vietnamu jsou kladeny větší požadavky na dívky než tady v Čechách. Dívka by měla být chytrá, zručná a štíhlá, ale v Čechách je to tak, že může být, jaká chce.

Přátele si nevybírám podle toho, zda jsou Češi nebo Vietnamci. Je mi to jedno, bavím se s každým. Teď nemám přítele a je mi jedno, jestli to bude Čech nebo Vietnamec. Hlavně by měl být otevřený, neměly by mu vadit kulturní odlišnosti, měl by rád cestovat, protože sama ráda cestuji. Se školou jsem jezdila po Evropě, byli jsme i v Americe a soukromě jsem byla i ve Vietnamu.

Myslím si, že jsme jako komunita vnímáni lépe než ostatní menšiny, protože Vietnamci jsou hodně pracovití, většinou nedělají zbytečné problémy a díky tomu jsme asi o stupínek výše než ostatní menšiny. Myslím si, že by to tak mělo být, začlenit se do společnosti a nedělat problémy. Necítím se nějakým způsobem odmítána většinovou společností a myslím, že úspěch vietnamské kultury v Čechách je dán tím, že jsme ochotni dělat něco navíc. Náš obchod má otevřeno od rána do večera, je zavřený jen na svátky.

 

7. Druhá biografie

O rodině

Paní Dana^[1] se narodila 1985 v chebské porodnici své české mamince a vietnamskému otci. Má celkem čtyři sourozence, tři sestry a jednoho nevlastního bratra, kterého má Danin otec se svou druhou ženou. Dvě sestry a nevlastní bratr žijí v České republice a nejmladší sestra žije společně s matkou v cizině. Otec s bratrem a novou ženou žijí ve východních Čechách, kde otec podniká v gastronomii. Matka v Egyptě je ženou v domácnosti, kde jí pomáhá i nejmladší dcera. Dana se svými rodiči není příliš v kontaktu, s otcem si zavolají asi jednou za měsíc a s matkou kontakty téměř ochladly. Na otázku proč, mi odpověděla, že měla nádherné dětství, nicméně v dospívání pocítila odloučení ze strany rodičů.

Škola a vzdělání

Dana navštěvovala základní školu v Chebu, kde se zhruba do páté třídy potýkala s projevy rasové nesnášenlivosti (děti ji nebraly do kolektivu a nadávaly jí). Učitelé ji měli rádi, protože měla dobrý prospěch a byla bezproblémová. Konflikty, které vznikaly, řešili její učitelé podle jejího názoru adekvátně. Především třídní učitelka se k celé záležitosti stavěla zodpovědně. Navíc Dana našla svůj vlastní způsob, jak si spolužáky získat a to tím, že jim začala nosit sladkosti. Paní Dana navíc říká, že jak byly děti starší, začaly celou situaci přehodnocovat, navíc ve škole přibylo vietnamských dětí, tak už nebyla jediná, a to bylo také ku prospěchu.

Druhý stupeň tedy Dana absolvovala již sociálně zařazená a kolektivem přijatá. Jejím snem bylo stát se sekretářkou, podala si tedy přihlášku na střední školu, obor veřejnosprávní činnost. Tam se však nedostala, a tak zvolila učňovský obor kadeřnice. V tomto zvoleném oboru však šťastná nebyla a učila se s nechutí. Důvodem bylo především to, že se nerada dotýká cizích lidí, a tak už dopředu předvídala, že v tomto oboru nezůstane. Po vyučení se Dana rozhodla, dodělat si nástavbu v oboru podnikání obchodu a služeb v Karlových Varech, což se jí také podařilo.

Práce

Nyní již sedm let pracuje ve vietnamské firmě jako obchodní zástupce, firma má rodinný charakter a fluktuace je zde velmi nízká. Ve firmě pracují Češi, ale majitelé jsou vietnamské národnosti. Firma se specializuje na prodej elektronických cigaret a nově rozběhla výrobu a prodej vietnamských potravin, především jarních závitků. Dana plynule mluví vietnamsky a ovládá i psanou formu jazyka, a to je především důvod, proč je na postu obchodního zástupce. Ve své práci je Dana velice spokojená, s kolegy má dobré vztahy. Se svými nadřízenými udržuje vřelý vztah a plně je respektuje. Svého šéfa oslovuje strýcem, protože ve vietnamské komunitě tím vyjadřuje úctu k němu a k jeho rodině.

Česko-vietnamské vztahy

Dana vnímá velký rozdíl v přístupu vietnamského občana a českého občana k podnikání. Dle jejího názoru si jdou Vietnamci tvrdě za svým cílem, jsou obětaví a pilní a dokáží, co si umanou na rozdíl od Čechů, kteří tak vytrvalí nejsou. Dana tento rozdíl uvádí na vlastní zkušenosti se svým českým přítelem.

Dana přiznává, že vietnamské pracovní nasazení je však mnohdy na úkor jejich vlastních dětí, které jsou dávány k českým chůvám, aby se rodiče mohli věnovat podnikání a aby se děti naučily jazyk. Dana měla štěstí, že ji hlídala její vlastní česká babička, a tak nemusela trávit čas v cizí rodině. Dana má dceru, které je deset let a vzhledem k pracovní vytíženosti se o ní také čas od času stará česká chůva.

Tradice a svátky

Dana má ráda české tradice i jídlo. Slaví české svátky, jako Vánoce i Velikonoce, ale i vietnamské, například vietnamský Nový rok a dětský den. Vietnamský Nový rok se řídí podle lunárního kalendáře, připadá tedy vždy na jiné datum, zhruba od konce ledna do poloviny února. Nový rok má pro Vietnamce obrovský význam a váhu. Probíhá tak, že ženy vaří, připravují speciální pokrmy. Rozdíl je mezi jižním Vietnamem, Saigonem a severním Vietnamem, kde se nachází i hlavní město Hanoj. V jižním se například podávají studené syrové závitky a v tom severním smažené, jak je známe i my tady v Čechách. Daně je bližší ta severní část, protože většina Vietnamců, kteří žijí v Čechách, pochází právě ze severu.

Oslava Nového roku probíhá tak, že k oltáři, kde sedí Buddha (ve Vietnamu je velice rozšířen budhismus), se přináší obětní dary. Nejdůležitějším darem je vařená slepice na kari, která má symbolizovat zdraví, pohodu, lásku a úrodu do dalšího roku. Vietnamci také obřadně pálí falešné peníze, aby se v jejich domě po další rok udrželo bohatství a prosperita. Nakonec se pálí vonné svíčky, tím se vzpomíná na zesnulé a uctívá se jejich památka. Nakonec se modlí k Buddhovi. Po ukončení rituálu se přinesené dary ve formě jídla musí sníst. Lidé ve Vietnamu požívají i alkohol ve formě pálenky, ve které je naložen třeba had nebo ženšenový kořen. Nepijí, aby se se opili, ale aby lépe trávili jídlo. To znamená, že pijí společně s rodinou u večeře. Večeří dlouho, je to jedna z tradic. Mezi tradiční vietnamská jídla patří již zmíněné závitky, plněné vietnamské knedlíky, lepkavá rýže, slepičí nebo hovězí vývar (polévka pho), nakládaný smažený bůček, rybí omáčka, smažené sezamové koule s kokosem. Dana preferuje vietnamské svátky a tradice. Přijde jí líto a smutné, že se spolu Češi nescházejí více jako rodina. Na vietnamské narozeniny nebo svatbu se sejde několik desítek až stovek lidí a vše je víceméně v kruhu rodinném. Oslavy probíhají v kruhu rodinném a je nepřípustné zvát kamarády a známé. Účastnit se mohou pouze nejbližší přátelé hostitelů.

8. Doporučené zdroje pro učitele

Kocourek, Jiří a Pechová, Eva (ed.): S vietnamskými dětmi na českých školách. Praha: H&H + Klub Hanoi. 2006.

Pechová, Eva. Migrace z Vietnamu do České Republiky v kontextu problematiky obchodu s lidmi a vykořisťování. 2007.

Vietnamská menšina v ČR: Náboženství, kultura, soužití – CERME. [Online] Dostupné z URL:
<https://webcentrum2.muni.cz/cerme/cs/ukazky/vietnamska-mensina-v-cr-nabozenstvi,-kultura,-souziti> [Cit. 2018-06-18].

Vietnamská komunita v ČR – Hospodářská a kulturní studia (HKS). [Online] Dostupné z URL:<http://www.hks.re/wiki/doku.php?id=beranova_kotenova_drahotova_richterova_zychova_-_vietnamci_v_cr> [Cit. 2018-06-18].

Banánové děti v české džungli. [Online] Dostupné z URL:
<https://www.lidovky.cz/bananove-deti-v-ceske-dzungli-djn-/zpravy-domov.aspx?c=A080328_144645_ln_domov_glu> [Cit. 2018-06-18].

9. Zdroje použité v práci

Zdroje použité v práci:

Pechová, Eva. Migrace z Vietnamu do České Republiky v kontextu problematiky obchodu s lidmi a vykořisťování. 2007.

Martinková, Šárka – Pechová, Eva. Vietnamská komunita v ČR. In: Migrace a kulturní konflikty. 2011.

Faltejsková, Johana. Postavení vietnamské komunity v legislativním rámci České republiky. Bakalářská práce (UK-ETF). Praha. 2012.

Martinková, Šárka – Pechová, Eva. Vietnamci, Mongolové a Ukrajinci v ČR: Pracovní migrace, životní podmínky, kulturní specifika (informační příručka Policie ČR). 2011. ISBN: 978-80-7312-063-4

Brouček, S.: Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR, I. Část. In: Integrace cizinců na území České republiky AV ČR. Praha, 2003.

Vietnamská komunita v ČR – Hospodářská a kulturní studia (HKS). [Online] Dostupné z URL:
<http://www.hks.re/wiki/doku.php?id=beranova_kotenova_drahotova_richterova_zychova_-_vietnamci_v_cr> [Cit. 2018-06-18].

Nováková, Kateřina. Z jaké země k nám přijíždějí vietnamské děti? In: S vietnamskými dětmi na českých školách. Kocourek, Jiří – Pechová, Eva (ed.) Praha: H&H + Klub Hanoi. 2006.

Kocourek, Jiří. Kořeny vietnamské migrace do ČR před rokem 1989. In: S vietnamskými dětmi na českých školách. Kocourek, Jiří – Pechová, Eva (ed.) Praha: H&H + Klub Hanoi. 2006.

Cizinci podle státního občanství k 31. 12. - vybrané území. [Online] Dostupné z URL:
< https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/index.jsf?page=vystup-objekt&z=T&f=TABULKA&katalog=31032&pvo=CIZ02&str=v46#w=> [Cit. 2018-06-18].

Vasiljev, Ivo. Dynamika národních tradic a vlivů nového prostředí v životě vietnamské komunity v České republice. In: S vietnamskými dětmi na českých školách. Kocourek, Jiří – Pechová, Eva (eds.) Praha: H&H + Klub Hanoi. 2006.