Ukrajinská menšina v ČR

1. Charakter země

Ukrajina leží ve východní Evropě; na východě hraničí s Ruskem, na jihozápadě s Moldavskem, Rumunskem, na západě s Maďarskem, Slovenskem a Polskem, na severu s Běloruskem. Jižní hranice je tvořena Černým a Azovským mořem, přičemž mezi těmito dvěma moři se nachází poloostrov Krym. Hlavní město Kyjev leží na Dněpru, největší ukrajinské řece.

Ukrajina získala nezávislost roku 1991 po rozpadu Sovětského svazu; zároveň je zakládajícím členem Společenství nezávislých států. Ukrajina je unitární stát, který se dělí na 24 oblastí, dvě města se zvláštním statusem (Kyjev a Sevastopol) a autonomní republiku Krym. Poloostrov Krym včetně města Sevastopolu byl v březnu 2014 anektován Ruskou federací. Počet obyvatel k roku 2017 je 44 033 874.[1] 

2. Stručná historie migrace Ukrajinců do ČR, důvody migrace do ČR

Historie vzniku ukrajinské menšiny na území dnešní ČR je poměrně dlouhá a sahá až do 16. a 17. století. V této době ještě do tehdejší oblasti Země Koruny české (Habsburská monarchie) přicházeli především studenti za vzděláním a vojáci za platem.  K dalšímu nárůstu ukrajinské migrace (opět se jednalo především o studenty a vojáky) došlo po připojení části Haliče a Bukoviny (1775) k státnímu celku Rakousko-Uhersko (Leontiyeva 2005: 10).  Zároveň v této době docházelo již k tzv. krátkodobé sezónní migraci (Dvořák 2013: 16).

Na konci 19. století zaznamenáváme opět migraci spojenou se zájmem o vzdělání, a to např. příchod vysokoškolských studentů z Lvovské univerzity do Prahy, Vídně a Krakova či příchod ukrajinských studentů na báňskou akademii do Příbrami (Bezoušková 2011: 316 podle Zilynskyj 2005). V letech 1902–1903 se Ivan Horbačevskyj, ukrajinský profesor, stal dokonce rektorem Karlovy Univerzity. [1]

V období tzv. První republiky jsou u nás (v duchu demokracie a humanismu) podporovány vzdělávací a kulturní snahy ukrajinské menšiny. „V meziválečném období se především díky prezidentu T. G. Masarykovi Československo stalo největším evropským politickým, vědeckým, kulturním a duchovním centrem Ukrajinců za hranicemi.“[2] O významu T. G. Masaryka a podpoře další politiků v tomto období není pochyb. Především vstřícnost českého prostředí umožnila vznik vzdělávacích a kulturních institucí. „Na území ČSR v této době vzniklo několik oficiálních vzdělávacích institucí. Jako hlavní mezník podpory vzdělání ukrajinské menšiny v této době je vnímáno přenesení Ukrajinské svobodné univerzity z Vídně do Pravy v roce 1921“ (Leontiyeva 2005: 10). 

V ČSR vycházely ukrajinské tiskoviny, rozvíjely se zde střední a vysoké školy, muzea, spolky apod. V Praze žila a pracovala řada básníků – O. Oles, J. Malaňuk, O. Olžyč. Působili zde výtvarní umělci, např. V. Kasijan, a mnoho dalších významných představitelů ukrajinské kultury. Druhá světová válka a následné období komunismu v ČSR nebylo pro rozvoj vzdělání a kultury ukrajinské menšiny příznivé. První vlna ukrajinské migrační inteligence odchází po roce 1948[3] a další po vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 do Československa.[4]

3. Současnost

Po roce 1989 přichází obnova kulturního a vzdělávacího života ukrajinské menšiny, která jde ruku v ruce s přílivem tzv. nové migrační vlny, které přichází do ČSR a posléze do ČR především z ekonomických důvodů (jedná se především o získání práce a vyššího platu). Mezi další důvody, proč do ČR Ukrajinci míří jsou: zlepšení životního standardu, osobní a karierový růst, bezpečí a jistota, politická svoboda, možnosti sloučení rodiny a podpora diaspory (Jirka 2018: 44 podle Bogdan 2011).

Ukrajinci představují nejpočetnější migrační skupinu u nás. K 31. 12. 2017 to bylo 117 061 ukrajinských občanů, kteří požívají na území České republiky trvalý, dlouhodobý nebo přechodný pobyt občanů EU nebo dlouhodobé vízum.[1]

Obecně můžeme Ukrajince rozdělit na dvě velké skupiny, které se vzájemně vymezují, a to na Západní (historicky se hlásí ke Kyjevská Rusi) a Východní (kteří spíše prosazují panrusismus). Do ČR přichází většina Ukrajinců právě ze západní oblasti, kdežto z východu a jihu Ukrajiny směřují především do Ruska a na východ (Bezoušková 2012: 70-71).

Nejvíce Ukrajinců k nám přichází ze Zakarpatské Ukrajiny, jedná se o oblast nevíce postiženou nezaměstnaností a zároveň tedy o jednu z nejchudších oblastí Ukrajiny. Nejvíce samozřejmě přichází mladých mužů v produktivním věku, kteří zde pracují několik let a posílají peníze domů svojí rodině (Leontiyeva 2005: 11). Pracují především v Praze a ostatních větších městech ČR. Mnoho z nich u nás také pobývá nelegálně, podle cizinecké policie zde pobývá přes dvacet tisíc nelegálních ukrajinských přistěhovalců.[2]

„Obecně relativně vyšší vzdělanostní úroveň Ukrajinců nekoresponduje s typem vykonávaných prací. Velké procento (až 70%) má ukončeno středoškolské vzdělání. Mezi dělníky najdeme i vysoce kvalifikované lidi – učitele, lékaře, hudebníky, kteří se doma neměli možnost uplatnit. Jejich zaměstnanost převažuje již tradičně ve stavebnictvích a komunálních službách, ženy se uplatňují jako šičky, švadleny, uklízečky a v zemědělství. Mnoho z nich pracuje za velmi tvrdých podmínek 8 až 12 hodin denně, často o sobotách a o nedělích. Za svou práci dostávají ve většině případech méně než 10 000 korun.“[3]

Ukrajinské děti, jejichž rodiče dočasně přebývají v České republice, mají možnost navštěvovat ukrajinskou sobotní školu „Erudyt“, která má uzavřenou smlouvu s Mezinárodní ukrajinskou školou. V roce 2017 započalo svou činnost kulturně-vzdělávací centrum „Krok“. Cílem jeho činnosti je vyučovat děti, které žijí společně s rodiči v České republice (vyučuje se zde ukrajinština, literatura, kultura, zeměpis Ukrajiny). V Praze, Liberci a Brně je možné navštěvovat řecko-katolický kostel, kde jsou bohoslužby konány v ukrajinském jazyce.[4]

Zástupci ukrajinské diaspory založili v souladu se zákonem o právech příslušníků národnostních menšin z roku 2001 řadu občanských sdružení (spolků) s cílem realizace svých práv. V Praze se jedná o následující spolky:

• Ukrajinská iniciativa v České republice (předseda – V. Rajčinec).

Více info na: www.ukrajinci.cz

Adresa: UIČR-Porohy, Dům národnostních menšin, Vocelova 3, 120 00 Praha 2 (Czech Republic). Tel: +420/777 212 240, +420/221 419 821,

 E-mail: uicr@centrum.cz, info@ukrajinci.cz, IČO: 604 482 96, číslo účtu: 1925774379/0800

Ukrajinská iniciativa v ČR spolupracuje s neziskovými organizacemi a institucemi, které přispívají k vzájemnému soužití menšin s majoritní společností, jakož i ke vzdělanosti a obecnému přehledu o ukrajinské menšině v ČR, vydává Časopis pro Ukrajince v České republice Porohy a obecně podporuje kulturní, poradenské a pořadatelské akce ukrajinské menšiny v ČR.

 

Další organizace a sdružení:

• Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny v České republice (předsedkyně – O. Mandová);
• Sdružení Ukrajinek v České republice (předsedkyně – M. Prokopjuk);
• Forum kultur (zakladatel  – R. Prokopjuk);
• mezinárodní organizace Ukrajinsko Evropská perspektiva (předsedkyně H. Andrejciv);
• Asociace Ukrajinců v České republice (předseda – P. Bubrjak [P. Bubryak]);
• Ukrajinský odborový svaz v ČR  (ředitel – T. Kosťuk [T. Kostyuk]);
• Mezinárodní Asociace Ukrajinců EuroMajdan (předseda M. Toporov);

Občanské spolky, které jsou svou podstatou uměleckými soubory:  

·         Sdružení Ukrajinců v ČR Berehyňa (předsedkyně M. Skyba);

·         taneční a divadelní soubor „Džerelo“ (vedoucí – D. Ljubačivska);

·         umělecký soubor „Rodyna“ (vedoucí – J. Klymkovyč [Y. Klymkovych]).

4. Kultura, náboženství, rodina

Ukrajinská rodina

Je stále ještě tradičně patriarchálně orientovaná, tj. hlavní roli hraje muž, který má rodinu především materiálně zabezpečit. To je také jeden z motivů, proč tolik mužů odchází za prací do ciziny. Žena je však také většinou zaměstnaná a počet žen, které se vydají za prací, právě aby zajistily svoji rodinu, roste. Starším členům rodiny je prokazovaná vysoká úcta a děti mají povinnost se o starší členy rodiny vždy postarat. Velká část (asi 60 %) ukrajinské populace se stále hlásí ke křesťanství (a to k pravoslavnému či řeckokatolickému ritu).[1] S tím je spojena i obliba křesťanských svátků, které se odvíjejí ale od juliánského církevního kalendáře. Vánoce se slaví tedy 6. a 7. ledna, což je samozřejmě odlišné od řeckokatolického ritu (Multi kulti – Menšiny v ČR 2009: 91).

Vánoce

Vánoční svátky se na Ukrajině začínají slavit večer 6. ledna poté, co se na obloze objeví první hvězda. 7. ledna (1. den vánoční) večer chodí mladíci od domu k domu, zpívají ukrajinské koledy a svým sousedům a přátelům přejí dobrý večer a pevné zdraví. Pod oknem domu pak koledníci zastaví s velkým pytlem a neustále zesilují hlas, dokud jim domácí neotevře a do pytle jim nehodí nějakou vánoční sladkost. Takto koledníci putují až do půlnoci. Doma na Svatý večer se jídlo většinou podává na dvanáct talířů, které symbolizují dvanáct apoštolů. Do zvláštního bochníku, zvaného kolač, se zapíchne svíčka a rodina začne jíst kuťu. Kuťa je polosladká kaše z vařené pšenice, medu, máku, ořechů a rozinek. Mezi další postní jídla podávaná na Svatý večer patří také boršč, ryba, houby, pirohy s fazolemi a zelím a kompot (EVANS, 2005, s. 38). [2]

Velikonoce

Velikonoce jsou svátkem, kdy ukrajinští pravoslavní dodržují po celé období půst, zdržují se tedy konzumace masa i mléčných výrobků. Celonoční bohoslužby v kostelech a obřadní půlnoční průvody kolem kostela pak předcházejí „Velkému dni“, kdy začíná všeobecné veselí. Lidé pečou kvasnicové mazance zvané pašky a poté je i spolu s ostatním jídlem a velikonočními vejci nosí do kostela, kde je kněz požehná (EVANS, 2005, s. 38). [3]

Kultura a sport

Velice populární je na Ukrajině zpěv, balet, hra na hudební nástroje, ale také literatura. Není proto divu, že má většina ukrajinských měst výborná divadla i hudební skupiny. Mezi slavné současné virtuózy řadíme např. klavíristu Vladimíra Horovitze a operní pěvce minulosti (Solomija Krušelnycká) a současnosti (Viktoria Lukjanec, Volodymyr Hriško, Valentyn Pivovarov, Roman Majboroda, Taras Štonda, Mychajlo Didyk).[4]

Národními básníky jsou na Ukrajině krom Ševčenka i Ivan Franko a Lesja Ukrajinka. Králem ukrajinské literatury je bezpochyby světově proslulý satirik Nikolaj Vasiljevič Gogol. V současnosti jsou populární knihy Jurije Andruchovyče, Andreje Kurkova, či Ihora Pavljuka. Hojně překládánijsou též Oksana Zabužko či Jurij Andruchovyč. Nejslavnějším skladatelem narozeným na území dnešní Ukrajiny je ruský skladatel, pianista a dirigent Sergej Prokofjev.

V současnosti je živý ukrajinský folklór; bylo obnoveno mnoho venkovských slavností, existují soubory lidových písní a tanců; prvky písňového folklóru ve výrazné míře pronikají i do současné ukrajinské pop-music.

Nejoblíbenějším sportem je fotbal. Úspěchů dosáhly ukrajinské fotbalové kluby, zejména Dynamo Kyjev a Šachtar Doněck. Třemi nejznámějšími hráči byli Oleh Blochin, Ihor Belanov a Andrej Ševčenko. Jejich trenérem byl Valerij Lobanovskyj. Nejslavnějším ukrajinským sportovcem všech dob je lehký atlet, skokan o tyči Serhij Bubka.[5]

Kuchyně

Tradiční ukrajinská kuchyně využívá hojně obilné či bramborové těsto, slunečnice, zelí, řepu, mleté maso či ryby. Tradičním jídlem je boršč, pelmeně, holubci (plněná kapusta) a vareniky – něco jako české škubánky, avšak s různými náplněmi. Velice oblíbení jsou také plněné pirohy. K Ukrajině ovšem patří také vodka (horilka), které v posledních letech částečně konkuruje pivo; oblíbeným nápojem je také kvas, domácí víno (Multi kulti – Menšiny v ČR 2009: 91). 

Zvyky a manýry

Ukrajinci jsou velmi pohostinní, mají také některé vlastní zvyky a manýry, které by nás, pokud bychom o nich nevěděli, mohli překvapit. Tak například při vítání nejprve podává ruku žena, pokud navštívíte ukrajinskou domácnost měli byste přijmout i nabízený nápoj. Pokud váš talíř zůstane prázdný, je ván neustále přidáváno, nedojíst velké množství jídla však může vést k domněnce, že vám jídlo nechutná. Samozřejmě, že je neslušné v domě, kde jste na návštěvě pohvizdovat (Evans 2005: 36-39).

5. První biografie – paní Miriam

„Musí to být ale asi i odvaha, takhle se sebrat a odjet?“

„No, to není odvaha, já bych řekla, že to je zoufalství. Taťkové od rodiny jedou, protože dítě má 1. září nastoupit do školy a musí mít boty, batoh, sešity, propisky. Když manželka onemocní a jde do nemocnice rodit nebo se s něčím léčit, tak muž musí koupit injekční stříkačku, vatu, antibiotika i nitě na šití. Ano, je to tak, v nemocnici vám dají takový velikánský seznam a vy s tím jdete do lékárny a odevzdáte to pak na sesterně, aby mohli manželku léčit. Zoufalost sem žene lidi. Ano, jsou lidi, kteří už mají dost a už je sem žene jenom nenažranost, chamtivost. Chce mít víc a víc. Ale většinou lidi sem honí zoufalost.“

Miriam[1] se narodila v 1975 nedaleko města Ivano-Frankivsk na Ukrajině. Byla prvním ze tří dětí svých rodičů. Na Ukrajině vystudovala obchodní akademii a nedokončila studia na vysoké škole. V roce 2001 přijela do České republiky a zde se usadila natrvalo.

Miriam vyrůstala v okolí města Ivano-Frankivsk v jedné malé vesničce. Jak sama říká, bylo to krásné dětství. „Vesničku obklopuje řeka, les a Karpaty.“ Do devíti let vyrůstala s rodiči. V této době se její rodiče rozhodli, že půjdou na rok za prací do Ruska. Nakonec tam zůstali 30 let. Malá Miriam tak společně se svou sestrou, která byla o rok mladší, zůstala u prarodičů na Ukrajině. S rodiči do Ruska odešel pouze mladší bratr, kterému tehdy byly pouze tři roky.

Miriam tedy se svou sestrou vyrůstaly u babičky a dědečka. Jejich rodiče s bratrem se odstěhovali do Ťumeňské oblasti na Sibiři. Za svými dvěma dcerami na Ukrajině ale pravidelně dojížděli, když měli dovolenou. Ta trvala dva až tři měsíce, protože práce v Rusku byla těžká a také na Ukrajinu to bylo přes 5000 kilometrů. Díky této práci zabezpečili svou rodinu a sebe. Dnes již jsou oba v důchodu a vrátili se zpět na Ukrajinu.

Jako půlroční dítě nastoupila Miriam do školky. Tehdy na Ukrajině totiž nebyla mateřská, a proto již takto malé děti byly dávány do školky. Odtud v sedmi letech začala chodit na základní školu s prodloužením o dva roky. Miriam absolvovala 11 let základní školy, ze které pak přestoupila na obchodní akademii, kterou úspěšně ukončila. Zahájila i studium na vysoké škole, ale kvůli určitým životním okolnostem studium nedokončila. Miriam se totiž po ukončení studia na obchodní akademii v 18 letech vdala. Manželství ale nebylo moc úspěšné, a tak se ve 22 letech rozvedla. Již během studií na vysoké škole začala Miriam pracovat. Nejprve byla zaměstnána jako vedoucí restaurace, ale to trvalo pouze tři měsíce. Poté našla uplatnění jako mladší účetní.

Miriamina finanční situace ovšem nebyla dobrá (jak sama říká, byla zoufalá). Peníze jí stačily pouze na pokrytí nákladů spojených se školou. Začala tedy hledat nějakou brigádu. S tím jí pomohla její kamarádka a kolegyně ze studií, která již v té době na brigády do České republiky jezdila. Právě ona jí zde našla brigádu a společně odjely do Čech.

V roce 2001 tedy Miriam přijela do České republiky do obce Staré Sedliště. Nikoho zde neznala, vše pro ni bylo cizí, ale jak sama řekla: „Ničeho jsem se nebála.“ Nebyla to prý odvaha, která ji sem dovedla, ale spíše zoufalství. Potřebovala peníze pro normální život. Zůstala zde nejprve pouze tři měsíce, a poté se vrátila zpět na Ukrajinu, kde studovala. Po třech měsících přijela znovu do Čech, ale tentokrát zde již zůstala. V jedné vesnici nedaleko Tachova poznala svou „životní lásku“ a založili spolu rodinu.

Miriam se tedy vdala v České republice za pana Milana[2]. Manželům se v roce 2003 narodila dcera. Společně žijí v rodinném domku dodnes. Na svou rodnou vesničku ovšem nezapomněla a často se na Ukrajinu vrací i s manželem a dcerou.

Nezapomíná také ani na ukrajinské svátky a tradice. Snaží se dceři zprostředkovat obě odlišné kultury. Slaví tedy jak české svátky (Vánoce a Velikonoce – podle římskokatolického ritu), tak také ty ukrajinské (podle pravoslavného ritu). Chce tímto předat své dceři vědomosti o původu poloviny rodiny, která na Ukrajině stále žije a žít bude. Ani jeden ze sourozenců se totiž nechystá odjet ze země.

Miriam je v České republice a Plzeňském kraji spokojená. „Člověk je spokojený tam, kde je šťastný,“ říká. Podle ní také záleží na tom, jak se k věci člověk postaví. Občas jí ale přepadá nostalgie a to především, když se schází její velká rodina na Ukrajině: „Tady chlapi chodí do tý hospody. Možná to tak je někde, ale já nevím, u nás v rodině to takhle nebylo. Vždycky manžel s manželkou chodili všude spolu. Tady je to takový, že manželka má svobodu, manžel má svobodu. U nás je to takový víc jako pohromadě. Ano, u nás ta rodina drží víc pohromadě než tady.  Ano, my se rozhádáme, my se rozštěkáme tak, vyměníme si názory a docela i krutý, ale neexistuje, aby matka s dcerou nemluvila dva týdny nebo měsíc, neexistuje to prostě, to nejde. Udělá se za tím čára, a jako kdyby to nebylo.“

S Čechy Miriam neměla nikdy žádný problém. Nejhorší pro ni bylo pochopit český humor, který jí zpočátku připadal hrubý a vulgární, ale dnes si již zvykla a líbí se jí. Důvodem je prý také to, že už se sama počeštila. Miriam žije v Plzeňském kraji už 17let a získala i české občanství.

6. Druhá biografie – paní Tereza

Paní Tereza[1] přišla do Plzně v zimě 2018, pracuje v jedné fast-foodové restaurace jako pomocná síla v kuchyni. Tereza byla do restaurace doporučena přes jednu z mnoha agentur, které se v České republice starají o pracovní místa pro ukrajinské občany. Do Čech, do Prahy dorazila v nočních hodinách, kde ji čekal jen nocleh do druhého dne. Druhý den už probíhal přesun do Plzně, kde ji čekalo seznámení s novou prací. Tereza je paní ve středním věku, tedy žádná mladá studentka. Přechod za prací do Čech pro ni byl mnohem těžší v tom, že sem šla sama, bez jakékoliv kamarádky či blízkého člověka. V den, kdy přišla do Plzně viděla celou svoji budoucnost poprvé a všechnu najednou. Pán z agentury, který ji měl na starost ji přivezl do Plzně, osamocenou, jen s pár věcmi. Nejdříve ji přivedl ukázat a představit do nového zaměstnání a poté ji ukázal nový byt – pěkný, útulný byt, velikosti 1+1. Bydlí v něm sama. Nejhorší pro ni byl fakt, že přijela do nového města, země, kde vůbec nikoho neznala. A v jeden den se na ni navalilo spoustu nových věcí. Nezbylo ji nic jiného než se tomu přizpůsobit. První dny byly velmi složité. Sami si jistě dokážeme představit, jaké to je učit se v nové práci spoustu nových věcí a teď si to znásobte ještě tím, že vůbec nerozumíte jazyku, ani trochu.

Tereza přišla z ruské části Ukrajiny, aspoň tak to nazývá. Sama totiž říká, že třeba Ukrajinkám, které potkává v našem nákupním centru, nerozumí. Na Ukrajině má Tereza rodinu, po které se jí moc stýská. Není se co divit, doma zanechala sedmnáctiletou dceru, sestru a malého synovce.  Překvapilo mě, že nemá manžela, ale bylo mi řečeno, že s ním už dlouho nežije. Zároveň mi ovšem řekla, že se stále na Ukrajině na rozvedené ženy dívá skrz prsty. V době jejího pobytu tady v Čechách její dcera bydlí u sestry, kde se stará o malého bratrance.

Terezino pracovní nasazení je neuvěřitelné. Pracovní doba je nastavená na dvanáct hodin denně šest dní v týdnu. Není to z výmyslu zaměstnavatele, ale na přání paní Terezy. Je to především proto, že chce mít zaplaceno co nejvíce hodin, a hlavně i čas, kdy není v práci, nemá, jak smysluplně využít. Tereza dodává, že je navíc velice těžké sehnat víza na práci v EU a tyto víza jsou udělována na velice krátkou dobu. Většinu peněz, které tady vydělá, posílá rovnou na Ukrajinu své rodině. Zbytek peněz si nechává na živobytí tady a na dárky, které hodlá svým nejbližším přivézt. Na Ukrajině pracovala Tereza v obchodě, který se nacházel přímo u moře na městské pláži. Tato práce se jí velmi líbila a bavila jí. Ráda si totiž s lidmi povídá a je velmi společenská. O to těžší je pro ni pobyt v Čechách.

Z čeho byla překvapena při přestěhování do Čech bylo to, že máme všechno dražší než na Ukrajině. A čeho si všimla hned na začátku je to, jak na cizince, zvlášť na cizince takové národnosti, koukáme pořád skrz prsty. Jako příklad uvádí svoji cestu tramvají, když nastoupil revizor a řekl jí ať mu ukáže legitku, Tereza mu nerozuměla, tak se ho zeptala ještě jednou a už viděla pohledy ostatních lidí kolem. Ty pohledy vypadaly, jak kdyby říkaly, to je Ukrajinka, ta určitě jede na černo. A přitom Tereza samozřejmě měla legitku platnou. Tereza také říká, že jsou tady lidé více zamračení a nejsou tak srdeční jako na Ukrajině. Spokojená naopak je se stálejším a teplejším počasím.

Také jsme spolu probíraly, jak se jí líbí v Plzni. Ohlas byl velmi pozitivní. Moc se jí líbí, že tady není v centru špína. Dále velmi ocenila, jak je v obchodech velký výběr nejenom v potravinách, ale i ve spotřebním zboží. Ve chvíli, kdy má den volna, jezdí se procházet do centra, kde se jí moc líbí architektura a památky. Také velmi ráda vaří, nejraději vaří ukrajinská klasická jídla – boršč, holubce a pirožky. Co je ovšem úplně jiné, než na Ukrajině je městská doprava. Autobusy tady jezdí pořád a často. Zatímco na Ukrajině je městská doprava velmi omezená a fungují tam městské taxi jako takové malé autobusy, které vždy jezdí přecpané.

Tereza je v České republice necelé tři měsíce a popravdě asi ani ona sama neví, jak dlouho tady ještě bude. Láká ji jet za prací do Polska, neboť je tam hodně jejích známých, kteří tam již mají vyřízena dlouhodobá víza a zůstávají v Polsku dále pracovat. I když už je Tereza ve svém novém životě zabydlena, samozřejmě nastanou chvíle, kdy jí do smíchu není. Takový moment nastal ve chvíli, kdy měla dostat svou první výplatu. Tyto peníze zajišťuje agentura, která pracovníka přivedla. Bohužel pracovník agentury na Terezu zapomněl a ona byla déle než týden bez jakýchkoliv prostředků. Ta bezmoc a strach byly skoro hmatatelné. Bylo jasné, že se jí v hlavě honily myšlenky na to, že byla oklamána, že ji odvezli do Čech, kde jí nezaplatí za práci. Vše se naštěstí vyřešilo a Tereza výplatu dostala.

7. Doporučená literatura pro učitele

Doporučená literatura pro učitele:

Pešková, M., Datii, A., Vasylenko, L., Klausová, V.: Ja - immigrant. Jsem imigrant. Nakladatelství Vlasty Králové Dryada, Praha 2007.

Multi kulti: menšiny v ČR: metodická příručka pro střední školy. Dudková, Lenka (ed.). Olomouc: Agentura rozvojové a humanitární pomoci Olomouckého kraje. 2009.

Zilynskyj, Bohdan. Ukrajinci v Čechách a na Moravě: stručný nástin dějin. Praha: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. 2002. ISBN: 80-903164-1-7

Doporučené www stránky pro učitele i studenty:

 Ukrajinci v českých zemích – Velvyslanectví Ukrajiny v České Republice [Online] Dostupné z URL:

<https://czechia.mfa.gov.ua/cs/ukraine-czechia/ukrainians-in-czechia> [Cit. 2018-07-21].

Ukrajinci v České republice [Hospodářská a kulturní studia (HKS)] [Online] Dostupné z URL:
<http://www.hks.re/wiki/doku.php?id=2._skupina_ct_12.15_s> [Cit. 2018-07-21].

Ukrajinská iniciativa v ČR [Online] Dostupné z URL: <http://www.ukrajinci.cz/> [Cit. 2018-07-31].

Leontiyeva, Yana.  Ukrajinci v ČR. Sociologický webzin. 2005/5. Dostupné z URL: < http://www.socioweb.cz/index.php.html> [Cit. 2018-07-21].

8. Zdroje použité v práci

Ukrajina [Online] Dostupné z URL: <https://cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajina> [Cit. 2018-07-21].

Ukrajinci v českých zemích – Velvyslanectví Ukrajiny v České Republice [Online] Dostupné z URL:
<https://czechia.mfa.gov.ua/cs/ukraine-czechia/ukrainians-in-czechia> [Cit. 2018-07-21].

Cizinci podle státního občanství k 31. 12. - vybrané území. [Online] Dostupné z URL:< https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/index.jsf?page=vystup-

objekt&pvo=CIZ01&z=T&f=TABULKA&katalog=31032&evo=v57516_!_VUZEMI97-100-nezj_1&c=v23~2__RP2017MP12DP31> [Cit. 2018-07-21].

Ukrajinci v České republice [Hospodářská a kulturní studia (HKS)] [Online] Dostupné z URL:
<http://www.hks.re/wiki/doku.php?id=2._skupina_ct_12.15_s> [Cit. 2018-07-21].

Hudba, muzikálnost a zpěvnost Ukrajiny | Ukrajinská iniciativa v ČR [Online] Dostupné z URL: <http://www.ukrajinci.cz/o-nas/-10/ukrajinska-skola+c12/hudba-muzikalnost-a-zpevnost-ukrajiny_1+a802.htm> [Cit. 2018-07-31].

Leontiyeva, Yana.  Ukrajinci v ČR. Sociologický webzin. 2005/5. Dostupné z URL: <http://www.socioweb.cz/index.php.html> [Cit. 2018-07-21].

Bezoušková, Markéta. Východní a západní Ukrajinci v ČR ve vzájemné reflexi. In: Etnické komunity – Kontinuita kulturní reprodukce. Bittnerová, Dana – Moravcová, Mirjam (eds.). Praha: FHS UK.  2012. s. 67-78. ISBN: 978-80-87398-29-6.

Jirka, Luděk. Migrace za lepším životem: etnická návratová migrace ze západní Ukrajiny: sounáležitost s ukrajinským národem a "vytváření" krajanů. Vydání 1. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, 2018. ISBN: 978-80-7571-013-0

Evans, Andrew – Bloom, Greg. Ukrajina: [turistický průvodce]. Vyd. 1. Brno: Jota, 2005. ISBN 80-721-7347-2.

Multi kulti: menšiny v ČR: metodická příručka pro střední školy. Dudková, Lenka (ed.). Olomouc: Agentura rozvojové a humanitární pomoci Olomouckého kraje. 2009.

Bezoušková, Markéta. Ukrajinské vzdělávací instituce v ČR. In: Etnické komunity: integrace, identita. Bittnerová, Dana – Moravcová, Mirjam (eds.). Praha: FHS UK, 2011. ISBN: 978-80-87398-13-5.

Dvořák, Filip: Ukrajinská migrace do České Republiky a její dopady na vnímání Ukrajinců českou majoritní společností. [Bakalářská práce]. Praha: UK. 2013.