Ruská menšina v ČR

1. Stručná historie migrace Rusů do ČR

Počátky ruské imigrace do tehdejšího ČSR datujeme do roku 1917, v masovém měřítku potom v roce 1920, kdy byla poražena tzv. Bílá revoluce. Již v roce 1917 po únorové revoluci do ČSR přišli první imigranti. Jednalo se především o vysoké politické představitele a aristokraty, kteří se odmítli smířit s porážkou carského režimu. (Tejchmanová 1993: 5).

Po porážce tzv. Bílé armády bolševiky odešlo z Ruska na přelomu roku 1920/21 přes milion lidí. Utíkali do západní a střední Evropy, ale také do Číny. Hlavními centry se stala Franci a její hlavní město Paříž a Německo s Berlínem. Třetím významným centrem se Praha, a to i přes to, že počet ruské emigrace v ČSR se ve dvacátých letech pohyboval jen mezi 15-20 tisíci, takže co do počtu nebyl příliš veliký (Tejchmanová 1993: 5, Kopřivová 2015: 27-28).

ČSR jako jedna z mála zemí poskytla uprchlíkům státně organizovanou a štědře finančně podpořenou pomoc. 28. července 1921bylo Ministerstvo zahraničních věcí ČSR pověřeno vládou k organizaci tzv. Ruské pomocné akce, která měla na dalších pět let zajistit pomoc ženám, dětem, starým lidem, ale i studentům a výdělečně schopným imigrantům. Plán pomocné akce se nakonec prodloužil až do roku 1938, protože očekávaná politická stabilita nebyla v Rusku nastolena (Kopřivová 2015: 28-30). Mezitím se Praha stala významným vzdělávacím a kulturním centrem pro ruské migranty. Protože především studentský program Ruské pomocné akce se stal velice oblíbeným, byly studenti přijímáni i do dalších československých měst – Brna, Bratislavy, Poděbrad, Příbrami a Plzně.

„ČSR tak byla jednou z mála zemí, které pochopily, že ruské emigraci je třeba pomoci. T. G. Masaryk, podporovaný politiky jako byli Beneš, Švehla a Kramář, měli pochopení pro nešťastné běžence z východu. A tak Československo, inspirované americkými ideály demokracie a všeobecné humanity, neuznalo sice privilegia a výsady ruské šlechty, zato však velmi pomohlo především ruské inteligenci“ (Tejchmanová 1993: 8).

Na konci třicátých let odcházejí z ČSR ruští emigranti, kteří se obávají agrese Německa. Na konci druhé světové války pak proběhlo tzv. násilná repartice ze strany SSSR. Již v průběhu „osvobození“ ČSR Rudou armádou došlo k zatýkání ruských emigrantů a jejich násilnému odvodu do pracovních táborů zpět do Sovětského svazu. Mnozí emigranti, vlastnící již v té době československé občanství se domnívala, že se jim, nemůže nic stát, bohužel to však nebyla pravda (Sládek 2010: 28). Počet odvlečených osob není dosud znám, byl pouze vytvořen tzv. Částečný soupis, který obsahuje 215 jmen zatčených osob. Z osob uvedených v Částečném seznamu se jich vrátilo 60. Ti, co se vrátili ke svým rodinám strávili většinou deset a více let v sovětských pracovních táborech, jejich rodiny nevěděly, co se s nimi stalo ani kdy se vrátí. Zatčené osoby byly odsuzovány za účast na běloemigrantských aktivitách a za antisovětskou činnost (Kopřivová 2015: 33-34).

Po roce 1948 je tabuizovaná jak Ruská pomocná akce, tak ruská emigrace jako celek. Ti, co zůstali, se snažili na sebe příliš neupozorňovat a plně se integrovat. V období mezi lety 1948-89 bylo důvodem pro přistěhování do ČSR především uzavření sňatku. V 70. letech zde vzrostl počet ruských příslušníků především zásluhou sovětských vojáků, kteří do Československa přišil během sovětské invaze v roce 1968. Ještě těsně před Sametovou revolucí v ČSSR pobývalo přes 73 000 ruských vojáků a asi 40 000 jejich rodinných příslušníků (Pešková 2006: 49). Odsun těchto posádek proběhl až v létě 1991.

Po rozpadu SSSR přichází nová možnost vycestovat. V devadesátých létech se jedná tedy především o motivaci ekonomickou. Emigranti z Ruské federace pak přicházejí do České republiky především po roce 1995, kdy byla zrušena vízová povinnost, i když byla vízová povinnost v roce 2000 obnovena celkový migrační trend, který je na vzestupu, kterému především přispívá globalizace celé společnosti, to neomezilo (Pešková 2006: 50).

2. Současnost

Rusové představují čtvrtou nejpočetnější imigrační skupinu u nás. Od roku 2009 do roku 2014 vzrostl počet ruských imigrantů o 13 %. K červnu 2014 žilo na českém území 34 473 osob původem z Ruské federace a jejich počet v posledních letech pozvolna narůstá. Jedná se o opačnou tendenci vývoje než u ostatních zde žijících cizineckých minorit (Vavrečková – Dobiášová 2015: 13). K 31. 12. 2017 to bylo 36 642 ruských občanů, kteří požívají na území České republiky trvalý, dlouhodobý nebo přechodný pobyt občanů EU nebo dlouhodobé vízum.[1]

Současná ruská diaspora je vnitřně rozdělená a sociálně diverzifikovaná především podle vstupního kapitálu se kterým osoba či rodina do Čech přichází. „Rusové přicházející s finančním kapitálem a úspěšně podnikající vytvářejí své vlastní byznys vztahy, a pokud to není předmětem jejich podnikání, nijak nekontaktují Rusy, kteří zde začínají bez ekonomického zázemí“ (Sládek 2014: 13).

Ruská diaspora je tedy rozdělena v rovině etnické, socio-ekonomické a politické. V současnosti je politické rozdělení zřejmé např. v profilování ruských migrantských časopisů a tiskovin, kde je zřejmé rozdělí mezi skupinou, která podporuje režim Vladimíra Putina a skupinou, která stojí proti tomuto režimu.[2] Další zajímavou skupinou ruských migrantů, jsou studenti a mladé rodiny, která do Čech přichází především za vzděláním a za stabilnějšími vnitrostátními podmínkami, které jim Česká republika přináší (Drbohlav a kol. 2001: 5, Sládek 2014: 14).

Ruská komunita je často vnímána jako elitní minoritní skupina. Většina přichází totiž do Čech již s určitým kapitálem za účelem podnikání či za účelem vzdělávání se. Drtivá většina nově příchozích neumí česky a pokud se jim zde ekonomicky daří, nesnaží se ani český jazyk naučit. Tento fakt jen podporuje uzavřenost ruské diaspory a neochotu se integrovat. Centra ruské imigrace jsou především západočeské lázně (Karlovy Vary a Mariánské Lázně), dále pak nové čtvrti v Praze (Hůrka, Nové Butovice, Bubeneč) a další centra ve větších městech Brně a Plzni.

Ruskou minoritu můžeme tedy charakterizovat jako uzavřenou vůči majoritní společnosti. I když většina ruských občanů je s pobytem v České republice spokojena a do Ruska by se vrátit nechtěla, o výraznější integraci do české společnosti neusiluje. Vytváří vlastní sociální a ekonomické struktury, a necítí potřebu se začlenit, což je zřejmé především v komunitě žijící v Karlových Varech (Drbohlav a kol. 2001: 6-7). I když se jedná o vnitřně roztříštěnou diasporu. Ke dvěma základním hodnotám se většina občanů ruské národnosti v diaspoře hlásí, a to je ruská kultura a pravoslavné náboženství. Dále je to pak důraz na vlastní ruské kořeny a vlastenectví. V České republice na ruskou diasporu k jejímu neprospěchu vrhá stín také kriminalita a organizovaný zločin, do kterého jsou někteří ruští podnikatelé (centrum Karlovy Vary) zapojeni.

3. Důvody k imigraci

V této podkapitolce vycházím víceméně ze tří studií, které proběhly po roce 2000. Jedná se o souhrnnou studii (Drbohlav 2001), (Sládek 2010) a (Dobiášová 2015). I když tyto studie interpretují svoje výsledky odlišně, můžeme na jejich základě vyvodit, že jedním z hlavních důvodů k emigraci do České republiky je touha po bezpečí, politické stabilitě a komfortu (Drbohlav 2001:76, Sládek 2010:32, Dobiášová 2015: 20).  Nejedná se tedy většinou o typickou ekonomickou migraci, protože většiny příchozích vlastní dostatečný kapitál, aby zde mohla spokojeně žít. „Ruští občané se v materiálním dostatku většinou nacházeli i doma, avšak za své peníze tam nedostávali náležitě kvalitní služby a nemohli vzhledem k okolním podmínkám žít v patřičném komfortu, což jim postupně začalo vadit“ (Pešková 2006: 51).

Druhým často uváděným motivem je vzdělávání. Dnes do České republiky přichází velké množství rodin, jejichž děti pak studují na středních školách (První česko-ruské gymnázium, 1. slovanské gymnázium) a také na vysokých školách (Sládek 2010: 36). Roste také počet vysokoškolských ruských studentů a studentek, kteří se po studiu rozhodnou v České republice zůstat, nebo pokračují dále na západ (Viz např. 2 biografie Sergej). Téměř třetina dlouhodobých víz pro Rusy je vystavena právě studentům, tj. jako účel pobytu je uvedeno studium (Dobiášová 2015:19).

V případě ruské migrace do České republiky se také potvrzuje tzv. teorie sítí, tj. že celá řada nově příchozích do České republiky přichází za svými příbuznými. Více než polovina migrantů z Ruska sem přichází se svojí rodinou (Drbohlav 2001: 76-77, Dobiášová 2015: 22).

Karel Sládek velice zajímavým způsobem charakterizoval důvod ruských movitých občanů k imigraci do České republiky, hovoří o tzv. teorii „náhradního letiště“, což znamená určité zabezpečení pro kapitálu pro spokojený život v České republice. Tito Rusové žijí spíše v Rusku, případně se část roku zdržují v České republice a zde také mají svoje firmy (Sládek 2010: 37).

Někteří Rusové jako další důvod k odchodu uvádějí „své vnitřní přesvědčení, podpořené vlastní zkušeností, že Rusko není demokratickým státem“ (Pešková 2006: 51).

4. Náboženství

„Když mám stesk po ruskosti, jdu do pravoslavného kostela…“ (Sládek 2010: 86).

Pravoslavné křesťanství je nejrozšířenějším náboženstvím v Ruské federaci. V Rusku žije nejvíce pravoslavných křesťanů na světě, a proto je také pravoslaví vnímáno jakou součást kulturní identity. Dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva.[1] Pravoslaví i v současnosti zůstává silným zdrojem identity ruských imigrantů. I když současná mladá generace nenavštěvuje pravidelně pravoslavné bohoslužby, přesto většina ruských imigrantů pravoslaví vnímá jako součást svojí identity. Právě pravoslaví je jedním ze spojujících momentů jinak poměrně roztříštěné ruské komunity v České republice (Sládek 2010: 86-87). Hlavními náboženskými a tj. i národními svátky jsou tedy pravoslavné Vánoce a Velikonoce.

Ruské pravoslavné Vánoce[2]
Pravoslavné Vánoce v Rusku mají dlouholetou historii sahající až do 10. století našeho letopočtu. Tehdy se na území severní Asie a části Evropy poprvé dostalo křesťanství. Až na přelomu 16. a 17. století se nové svátky ustálily a dodnes jsou doprovázeny řadou pověr, zvyků a rituálů, na které si Rusové potrpí.

Příprava na vánoční svátky začíná pro pravoslavné věřící již 28. listopadu předvánočním postem, který trvá až do 6. ledna – tedy 40 dní. Počínaje 2. lednem (počátek vánočního období) se půst zpřísňuje, až je v předvečer vánočního svátku (Rožděstvěnskij sočeľnik) předepsán půst nejpřísnější. Přijímat potravu je dovoleno až večer po bohoslužbě – po vysvitnutí první hvězdy. K předvečeru neodmyslitelně patřily také lidové zvyky, rituály a koledy. Koledníci byli všude vítáni, neboť svými písněmi o narození Krista vyjadřovali též přání štěstí, hojnosti a bohaté úrody.

Také nezbytný vánoční stromek, byť evidentně pohanského původu, je jakousi symbolickou zkratkou Vánoc. Pozdě v noci začínala vánoční bohoslužba, která končila až v pět hodin ráno. Teprve po návratu z bohoslužby se unavení věřící mohli posadit za plný stůl, obyčejně ozdobený senem nebo slámou. Hospodář ještě zažehl svíce před svatými obrazy, nahlas odříkal modlitbu a poté se mohla rodina pustit do jídla.

5. Ruská kuchyně

Základem ruské kuchyně je maso, ale také ryby a různě mletá mouka. Mezi výborné ruské speciality patří boršč (hustá zeleninová polévka s červenou řepou, lehce nakyslou chutí – většinou dochucena octem), různě plněné pirožky, šašliky a různě upravená masa. Velice důležitou roli v ruské kuchyni hrají polévky (Multi kulti – Menšiny v ČR 2009: 68).

Ruské polévky dělíme na: studené polévky založené na kvasu (např. okroška, botvinja), lehké polévky a omáčky založené na vodě a zelenině, nudlové polévky s masem, houbami a mlékem, polévky ze zelí (např. šči), husté polévky založené na mase a sladkokyselém základu (např. rassolnik či soljanka), rybí polévky, polévky založené na obilí a zelenině.[1]

Vodka je ruský národní nápoj a pro Rusy znamená více než alkohol. Velmi kladný vztah k tomuto nápoji je rozvíjen v Rusku po dlouhá staletí a souvisí s traumatizujícími historickými událostmi se kterými se společnost snažila různě vyrovnat, tedy i alkoholem. „Utápí se v ní tzv. „ruská tesknota“, směs melancholie a fatalismu“ (Pešková 2006: 184).

6. Zdroje

Použité zdroje:

Drbohlav, Dušan a kol. Ruská komunita v České republice (Výsledky dotazníkového šetření). 2001. [Online] Dostupné z URL: <http://cizinci.cz/cs/2151-odborne-publikace> [Cit. 2018-07-21].

Pešková, M., Datii, A., Vasylenko, L., Klausová, V.: Ja - immigrant. Jsem imigrant. Praha: Nakladatelství Vlasty Králové Dryada, 2006. ISBN: 80-87025-07-5.

Kopřivová, Anastasie. Osudy ruské emigrace v Československu. Paměť a dějiny. 2/2015.

Sládek, Karel. Ruská menšina a česká společnost: východiska transkulturní komunikace. 1. vyd. Ostrava: Moravapress, 2014. ISBN 978-80-87853-12-2. 

Tejchmanová, Světlana. Rusko v Československu: Bílá emigrace v ČSR 1917-1939. Jinočany: H & H. 1993. ISBN: 80-85467-57-7.

Vavrečková, Jana – Dobiášová, Karolína. Začlenění ruské komunity do většinové společnosti. Praha: VÚPSV. 2015. ISBN 978-80-7416-230-5. 

Cizinci podle státního občanství k 31. 12. - vybrané území. [Online] Dostupné z URL:
< https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/index.jsf?page=vystup-objekt&pvo=CIZ01&z=T&f=TABULKA&katalog=31032&evo=v57516_!_VUZEMI97-100-nezj_1&c=v23~2__RP2017MP12DP31> [Cit. 2018-07-21].

Rusko – Wikipedie. [Online] Dostupné z URL:
<https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko#N%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD> [Cit. 2018-07-21].

Rusko – Wikipedie. [Online] Dostupné z URL: <https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusk%C3%A1_kuchyn%C4%9B> [Cit. 2018-07-21].

Vánoce v Rusku se slaví dvakrát | Rusko na Světadílech [Online] Dostupné z URL:<http://rusko.svetadily.cz/clanky/Vanoce-v-Rusku-se-slavi-dvakrat> [Cit. 2018-07-21].

Doporučená literatura pro učitele:

Pešková, M., Datii, A., Vasylenko, L., Klausová, V.: Ja - immigrant. Jsem imigrant. Praha: Nakladatelství Vlasty Králové Dryada, 2006. ISBN: 80-87025-07-5.

Drbohlav, Dušan a kol. Ruská komunita v České republice (Výsledky dotazníkového šetření). 2001. [Online] Dostupné z URL: <http://cizinci.cz/cs/2151-odborne-publikace> [Cit. 2018-07-21].

Tejchmanová, Světlana. Rusko v Československu: Bílá emigrace v ČSR 1917-1939. Jinočany: H & H. 1993. ISBN: 80-85467-57-7.

Multi kulti: menšiny v ČR: metodická příručka pro střední školy. Dudková, Lenka (ed.). Olomouc: Agentura rozvojové a humanitární pomoci Olomouckého kraje. 2009.

Doporučené www stránky pro učitele i studenty:

Rusko – Wikipedie [Online]. Dostupné z URL:<https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko>.

Národnostní menšiny | Vláda ČR [Online].Dostupné z URL: <https://www.vlada.cz/cz/ppov/rnm/nm-rusove-6645/>.

Festivaly a svátky Ruska [Online].Dostupné z URL: <https://www.radynacestu.cz/magazin/festivaly-a-svatky-ruska/>.

7. První biografie - paní Kateřina

Dětství a rodina

Paní Kateřina se narodila v roce 1973 jako občanka SSSR. Narodila se v malém městečku Choťkovo asi šedesát kilometrů od Moskvy. Dětství paní Kateřiny bylo spokojené, hovoří o něm jako o nejhezčím období svého života. Rodiče ještě žijí v Rusku, ale jinam má paní Kateřina už jen jednu babičku a tetu s rodinou. V Rusku také má paní Kateřina kamarádky ze základní i vysoké školy, proto se do Ruska vždy ráda vrací. Může však jen jednou za rok: „Mohu navštívit svoji zemi jednou za rok, je to přeci jen dva tisíce kilometrů. Vždycky se poté sejdeme a popovídáme si.“ Kateřina má dvě děti, dceru, která se narodila v Kanadě a syna, který se narodil v Chebu.    

Studium a práce

Paní Kateřina navštěvovala základní školu ve svém rodném městě v letech 1980–1990. Poté vystudovala střední školu, obor výroba a distribuce tiskové produkce v letech 1990–1992. Rok poté pracovala na statistickém odboru ministerstva vnitra. V letech 1994–1997 pak studovala policejní školu. Od roku 1997–1998 pobývala v Kanadě i se svým manželem. Zde se jí také narodila její dcera. Celá rodina se na krátký čas vrátila do Moskvy a v květnu 1999 odcestovala do České republiky. Přelomový rok 1990 chápe jako náročnou, bolestivou dobu přerodu. „Padla ta víra, padla ta nálada, že žijeme v nejlepším státě…“

Vztah k České Republice a Rusku    

Paní Kateřina má Českou republiku ráda, i když tvrdí, že se se svými názory se spoustou lidí neshodne, ale snaží se přizpůsobit místní kultuře. „Český národ je pro mě kulturně i sociálně blízký, v Kanadě jsem také neměla problém se zapojením se do společnosti, ale je tam spousta národů, bylo to pro mě takové nepřehledné. Tady jsou tradice, které většina obyvatelstva dodržuje, a dědí se z rodičů na děti, všechny to baví a dodržují je.“

Paní Kateřina se svěřuje s tím, že vlastně nikdy nechtěla Rusko opustit, ale její manžel hodně cestoval kvůli své práci stavaře, a proto ji okolnosti zavedly do Kanady a poté do České republiky. Paní Kateřina ovládá výborně český jazyk, který ale zprvu shledávala jako poměrně složitý a česká slova se jí často pletla významově s ruštinou, která podobný výraz používá pro označení třeba úplně jiné věci. Protože chtěla češtině lépe porozumět, hlavně kvůli svým dětem, které češtinu zvládaly výborně, přihlásila se na kurz, který ji pomohl zvládnout především základy gramatiky a do češtiny se doslova zamilovala. Jednoho dne si řekla: „To je sen mého života, to je ruština s latinkou. I když mám přízvuk, tak mě čeština velice baví a zvládám ji dnes již velice dobře.“

S projevy nesnášenlivosti se prý setkává zřídkakdy, ale občas ji i někteří známí připomínají rok 1968 a sovětskou invazi do ČSSR. „Například, když jsem nesla jednou do práce dort, tak se mi kolega zeptal, proč tam není tank s rudou hvězdou. Nechápala jsem zprvu, co jsem udělala špatně, ale časem jsem tyto narážky pochopila, ale to přeci s mojí osobou nemá co dělat.“ V Čechách se ji naopak velice líbí ekologie, čistota ve městech a také české zdravotnictví, které hodnotí jako velice vyspělé: „Když zde moje teta byla na návštěvě, tak ji spadl při jízdě na kole syn z kola, tak jsme jeli do nemocnice. V nemocnici ho ošetřili, přišli jsme tam bez kartičky pojištěnce. Hovořila jsem s personálem, že poté přijedu a dořešíme veškeré záležitosti, aby nebyl nějaký problém. Přístup byl skvělý, ošetřili dítě, měli naprosto lidský přístup, vše naprosto bez problémů a dohadů.“

Práce a pobyt v Čechách

Paní Kateřina žije se svojí rodinou od roku 1999 v Mariánských Lázních. Když přijeli do České republiky, tak šla pracovat do jednoho menšího penzionu. Češtinu se naučila poměrně rychle a pak přidala i německý jazyk. Pracovala nejprve jako servírka, pak jako pokojská, recepční, a nakonec jako provozní. Ráda komunikovala s lidmi a v penzionu na těchto různých pozicích pracovala osm let.  „Vůbec nelituji, naučilo mě to hodně v životě. Adaptovalo mě to do této společnosti.“ Poté odešla pracovat do většího hotelu do obchodního oddělení, který se zaměřuje na ruský a německý trh.

Přátelé a rodina

Paní Kateřina vnímá Českou republiku jako svůj druhý domov. Má zde několik blízkých přátel, o které se může opřít a samozřejmě svoji rodinu. Dcera studuje na vysoké škole v Praze a mladší syn v Mariánských lázních na základní škole. Obě děti jsou velice dobře kulturně začleněné a Českou republiku vnímají jako svůj domov, jako místo, kterého si váží. Rodiče má paní Kateřina v Rusku, ale několikrát zde již byli za ní na návštěvě a otec by se sem dokonce chtěl přestěhovat. Kateřin manžel se do české společnosti začlenil prý trochu hůře, zřejmě hlavně proto, že se do dnes nenaučil příliš dobře česky. Vyhledává proto především společnost lidí z ruské enklávy.

8. Druhá biografie - Sergej

Studium

Sergej se narodil roku 1996 v jižním Rusku. Vyrůstal ve Volgogradě, v jednom z největších, ale zároveň nejchudších ruských měst. Cítí se být regionálním patriotem, protože má svoje rodné město rád. Patriotem se ale úplně nazývat nechce, protože opustil Rusko, opustil svou rodnou zem. Do České republiky se však nepřestěhoval proto, že by se v Rusku cítil špatně, ale jel sem za studiem, za českou kulturou, za prací a za dalšími příležitostmi.  Sergej přijel do České republiky především za vzděláním. Když jednou jeho rodiče projížděli Českou republikou, dozvěděli se, že je zde vysokoškolské studium bezplatné. Když přijeli zpět domů do Volgogradu, zeptali se Sergeje, zda by tedy nechtěl studovat právě zde a Sergej souhlasil.

Nejprve přijel do Liberce, kde devět měsíců studoval češtinu na jazykové škole. Potom se hlásil na vysokou školu, a to do Liberce, do Prahy a do Plzně. Nakonec si vybral studiu Mezinárodních vztahů na Filozofické fakultě ZČU. Studium na Filozofické fakultě ho naplňuje a uspokojuje. I přesto, že je cizinec a jeho mateřštinou je ruský jazyk, zvládá studium bez větších obtíží. Přiznává sice, že psaní seminárních prací mu činní problémy po stylistické stránce, avšak při ústních zkouškách nepociťuje žádné komunikační bariéry, ba naopak. Sergej je přesvědčený, že jsou učitelé vůči němu spravedliví, říká, že po něm nevyžadují, aby se vyjadřoval krásně, ale krátce a jasně. Nicméně doufá, že časem bude češtinu zvládat dokonaleji.

Vztah k České Republice

Život v Plzni je pro Sergeje v mnoha ohledech příjemný a uspokojivý. Během čtyř let co žije v České republice, se s projevy nesnášenlivosti setkal pouze třikrát. Nejednalo se však o osobní důvody. Párkrát se totiž dostal do slovní rozepře se staršími lidmi, kteří mu vyčítali jeho ruský původ v souvislosti s invazí sovětských vojsk v srpnu roku 1968. Sergej si však tyto výčitky a urážky nebere nijak osobně a snaží se je pochopit v kontextu historických souvislostí.

Sergej se věnuje ve svém volném čase psaní článků a reportáží převážně se sportovní tematiku, obzvlášť se ve svých komentářích zaměřuje na fotbal, protože již od raného dětství je příznivcem ruského fotbalu. Je také zapáleným fanouškem týmu Lokomotiva Moskva. Sergejovi se v České republice líbí a vnímá jej velmi pozitivně – studuje školu, která ho baví, našel si zde několik přátel, včetně Čechů, a největší potěšení má z psaní sportovních článků a vytváření videí pro ruská média, za což je také pochopitelně finančně ohodnocován. Sergej sám své působení považuje za úspěšné. V současné době pracuje jako autor článků a reportáží ve společnosti Eurosport a Sports.ru. Příprava článků je časově náročná, ale konečný výsledek přináší uspokojení v podobě počtu přečtených článků či zhlédnutých videí. Skromně předkládá svůj úspěch, který představuje vytvoření reportážního videa, jež má v dnešní době na svém kontě téměř 150 000 zhlédnutí.  

V září letošního roku 2018 chce Sergej vyjet na půlroční studijní stáž do Polska, do Varšavy, a to z důvodu intenzivního studia východoevropské kultury. Své přání do budoucna formuluje jasně a bez ostychu, jednoduše chce být bohatý, věří ve své schopnosti a uchovává si optimistický náhled na život v budoucnosti. Dalším snem, který Sergej má, je naučit se další slovanské jazyky, protože má rád studium jak takové.  Také chce nadále zůstat činný v žurnalistické oblasti, a tím alespoň částečně naplňovat svůj sen z dětství.