Romská menšina

1. Stručná historie migrace Romů do ČR

Předkové dnešních Romů pocházejí z Indie, ale zřejmě ani tam netvořili homogenní společenství a zřejmě se jednalo o více kmenů, které byly rozptýlené po celé Indii a části Pákistánu.[1] Z Pandžábského území pronikli dále na západ ve dvou vlnách ve 3-5. století a 9-10. století. Delší dobu zřejmě pobývali v Byzantské říši, především na Balkáně a v Řecku. Do Evropy přišli dvěma proudy v 9-10. století, právě přes Balkán, jednalo se o hlavní migrační vlnu. Druhá, menší vlna přišla přes Afriku na Pyrenejský poloostrov (Nečas 1995: 11-12). O délce pobytu v jednotlivých zemí usuzujeme především z lingvistického studia romského jazyka. Podle množství výpůjček z jazyka jednotlivých zemí, kde se Romové vždy na čas usadili (Nečas 1995: 10, Sekyt 2001: 119).

Další osud Romů po opuštění jejich vlasti je dosti pohnutý. Ve středověku byli Romové nejprve vítáni na šlechtických a panovnických usedlostech a dvorech. Posléze však začali být pronásledováni, jak světskou mocí, tak církví i obyčejným lidem. Většina předsudků o Romech má své kořeny již ve středověku. V roce 1427 byli exkomunikování z církve z důvodů nedodržování křesťanských zásad. Od rolu 1538 začíná pronásledování světskou mocí. V roce 1697 vydal Leopold I. mandát, podle kterého může kdokoliv beztrestně Roma zabít (Multi kulti – Menšiny v ČR 2009: 50). Asimilační politika začala být uplatňována v 18. století především nařízeními Marie Terezie.

Za První republiky, v roce 1927, vešel v platnost zákon o potulných cikánech. Vůdci kočovných skupin museli vlastnit tzv. kočovný list. Tímto krokem začala další nucená asimilace romského obyvatelstva.[2]

 Ve druhé polovině třicátých let se počet Romů v Československu postupně zvyšuje.  Především po roce 1935 se do Československa začínají uchylovat Romové z hitlerovského Německa, ale také z Rakouska, a po uzavření Mnichovské dohody i Romové ze Sudetských částí republiky. „Za Protektorátu Čechy a Morava ministerstvo vnitra na podzim roku 1939 vyhlásilo povinnost trvalého usídlení kočujících osob. Pro ty, kteří neuposlechli nařízení o usazení, byly v létě roku 1940 otevřeny kárné pracovní tábory v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu.“ [3] V roce 1942 se z obou táborů staly nejprve tábory sběrné, ještě v témže roce byly oficiálně změněny na tábory cikánské, ze kterých byli Romové transportováni do koncentračních táborů. Od roku 1942 byla řada Romů posílána do koncentračního tábora Osvětim-Březinka, zde čekala smrt na 5000 českých Romů (Multi kulti – Menšiny v ČR 2009: 50).  Území Čech a Moravy bylo po druhé světové válce v důsledku romského genocidy prakticky bez romské populace, odhaduje se, že přežilo zhruba 600 českých Romů (Sekyt 2001: 120).

2. Současnost

Po sametové revoluci se situace pro romskou menšinu zlepšila. Romové byli opět uznáni za národnostní menšinu a začali se také aktivněji zapojovat do politického života.[1] Stále však ve společnosti převládá řada stereotypů o Romech a obecně negativní přístup majoritní společnosti k této menšině.

„K romské národnosti se na základě vlastního vyjádření přihlásilo při sčítání 2011 pět tisíc osob, což činilo méně než 0,1 % populace. Ve srovnání s rokem 2001 jejich počet dvojnásobně poklesl, nárůst však zaznamenala kategorie kombinující národnost českou a romskou, k níž se přihlásilo o téměř 7 tisíc obyvatel více než v roce 2001, a která měla k 26. 3. 2011 podíl 0,1 % populace.“[2] Podle odhadů Evropského centra pro práva Romů z roku 2003 je Romů v Česku mezi 250 000 a 300 000. K největším problémům současnosti patří extremismus, diskriminace, nízká vzdělanost a nezaměstnanost, která se v některých krajích blíží až 90 %.

3. Struktura romské společnosti v České republice

Slovenští Romové tvoří asi 65-80 % celkové romské populace v České republice; usazují se zde především po druhé světové válce.

Maďarští Romové tvoří zhruba 10-15 % celkové romské populace u nás; přišli po druhé světové válce z jižního Slovenska.

Olašští Romové tvoří asi 10 % celkové romské populace u nás; přišli po druhé světové válce z Rumunska zpočátku žili kočovným způsobem života.

Sintové neboli Romové německého původu, dnes je jejich počet velice nízký (hlavní příčinou je jistě genocida za druhé světové války).

Čeští Romové jsou historicky původní komunitou, které žila na Moravě a v Čechách. Po druhé světové válce se odhaduje, že jich zůstalo naživu 600-1000. Jejich dnešní počet je stejně jako u Sintů nízký.

4. Tradice a základní hodnotový systém

Rodina stojí v romské společnosti na prvním místě. Obecně život, jako takový a vše co k němu vede, tj. zachování, rozmnožení a pokračování, má velikou hodnotu. Proto Romové svou identitu a sebedůvěru odvozují spíše od své širší rodiny[1] než od své profese nebo svého vzdělání či majetku. Nicméně peníze jsou také k životu potřeba, takže stojí poměrně vysoko v hodnotovém žebříčku této skupiny.  

V čele rodiny stojí muž, žena se naopak staré o domácnost a výchovu dětí. Děti jsou hýčkány a stojí v centru pozornosti, pro dospělého jsou spíše rovnocenným partnerem v diskusi, výchova je spíše volná a dětem se nic nezakazuje. Prestiž ženy se odvíjí od toho, kolik má dětí a také kolik má synů. „Romský muž byl navenek i uvnitř hlavou rodiny, nositelem a ochráncem prestiže rodiny, rozhodoval a nesl odpovědnost za rodinu. V mnoha rodinách byl výdělek muže pouze příležitostný, a tak muž trávil svůj čas sháněním zakázek, udržováním dobrých vztahů s příbuznými a přáteli, urovnáváním svárů mezi rodinami aj.“[2]

Důležitá je především současnost, spoléhat se také lze na to, co bylo v minulosti, na budoucnosti naopak Romům příliš nezáleží, především na té vzdálené. Mezi Romy je rozšířena především vzájemné úcta a pohostinnost (Sekyt 2001: 121-122).

Romové se tradičně hlásí k římskokatolické církvi, často nechávají své děti pokřtít, bohoslužby však navštěvují spíše ojediněle. Romové také velice uctívají své mrtvé předky[3], což souvisí s jejich tradiční úctou k rodině a kladení důrazu spíše na minulost než budoucnost. Romové nemají vlastní svátky, slaví ale svátky křesťanské spolu s většinovou společností (Sekyt 2001: 122).

5. První biografie – slečna Gabriela

Dětství

Slečna Gabriela se narodila v roce 1996 v Kadani. Její maminka i tatínek pocházejí též z České Republiky. V době, kdy ji byly asi 3 roky, byla hodně nemocná, a její život provázely časté bronchitidy. Proto se rozhodli na doporučení lékaře přestěhovat do jiných a pro ni i lepších klimatických podmínek, a tak se na čas přestěhovali do Anglie. Po dvou letech života v Anglii, kdy se její zdravotní stav zlepšil, se vrátili zpět do Čech. Z období v cizině si moc nepamatuje. Vzpomíná si, že tam měli spoustu přátel, ať už Angličanů, Slováků nebo Romů.

Po návratu do Čech do Plzeňského kraje začala chodit do mateřské školy a poté na základní školu. Když nastoupila na ZŠ, objevily se první problémy spojené se šikanou. Problémy vznikaly proto, že ve třídě bylo více Romů, kteří jí nadávali, že je moc „bílá“ a říkali jí, ať jde pryč, ať se s nimi vůbec nebaví. Gabriela se jim snažila neustále dokazovat, že je taky Romka jako oni, ale příliš to nepomáhalo. Gabriele také vadilo, že jí nadávají stejně, jako nadávali ostatním spolužákům, kteří nebyli romské národnosti. Situace se začala pro ni stávat neúnosnou, až se rodina rozhodla, že na začátku 6. třídy přestoupí na jinou ZŠ.

Zanedlouho ovšem i někteří konfliktní spolužáci přestoupili na školu, na kterou před nimi utekla. Jenže v tuto dobu, na začátku 7. třídy, si již uvědomila, že je sama za sebe a že jim nemusí nic dokazovat. Uvědomila si, že nepotřebuje nikoho k tomu, aby byla sama sebou a zkrátka si jich nevšímala. Uvádí ale, že to bylo pořád hodně těžké období.

Po ukončení základní školy šla studovat na střední odbornou školu Sociálně právní činnost. Na škole se jí líbilo, protože byla sociálně a humanitně založená, studenti měli v rámci studia sjednané různé exkurze a praxe. Tyto praxe, jak uvádí, ji daly do života hodně. Popisuje, jak prostředí školy a učitelé v ní byli skvělí, jak jim nezáleželo na tom, kdo jak vypadá nebo jaký je. Nejvíce oceňovala, že se chovali ke všem rovnocenně.

V poslední ročníku se však objevila jedna vyučující, která sama měla určitě předsudky proti Romům a v momentě, kdy probírali právě romskou otázku, došlo ke konfliktu. Gabriele se nelíbilo, jakým způsobem učitelka o Romech smýšlela a ve spoustě věcech a názorech jí proto oponovala. A od té doby přišly prý i problémy se spolužačkami, a začalo vznikat určité napětí mezi ní a ostatními spolužáky. Najednou se pro ně stala především Romkou, která nezvládne studium a která by do školy ani neměla patřit. Setkala se i s ponižování a nepřijetím. I přesto, že ji to velice trápilo, snažila si jich nevšímat. Naopak ji to přimělo k intenzivnějšímu studiu, což se jí u maturitní zkoušky vyplatilo. Byla jedna z mála, která úspěšně složila maturitní zkoušku na první pokus. Ve chvíli, kdy se vyhlašovaly výsledky, tak ji spolužačky nepřišly pogratulovat, či se omluvit a připustit, že se spletly. Pouze sklonily hlavu a to Gabriele vlastně stačilo. Dokázala totiž sama sobě, že i přesto, že je Romka, že to může zvládnout, a to byl pro ni v tu chvíli největší úspěch.

Gabriela měla výchovu přísnou a důslednou. Byla rodiči hlídaná, musela si plnit své povinnosti. S úsměvem dodává, že jí to někdy i vadilo, že si nemůže dělat, co chce, jako spousta ostatních dětí. Tenkrát od rodičů nedostávala ani žádné kapesné, jak je to v dnešní době zcela běžné. Proto si sama při studiu na střední škole začala přivydělávat na brigádě. A za vydělané peníze si mohla pořídit svůj telefonní paušál, jít s přáteli na diskotéku nebo si koupit nějaké hezké oblečení.

Gabriela říká, že romské oslavy nejsou příliš odlišné od těch českých. Sejde se prý celá rodina a je hlavně spousta jídla a pití. Rozdíl vidí možná v tom, že se rodina, a především ta širší, schází poměrně často, pozve se kapela – romská kapela – a tančí se a zpívá. Gabriela vzpomíná, že když byla malá, že jim tatínek vyprávěl na Štědrý den vánoční romské pohádky. Vyprávěl je romsky a následně jim to česky vysvětloval. Při těchto slovech má zasněný pohled a je na ní znát, že to pro ni tenkrát mělo velké kouzlo. Jako rodina jsou věřící, ale do kostela nechodí. Pouze se doma při hořící svíčce pomodlí. Ona sama je i pokřtěná, křestní jméno má po své tetě.

Po dokončení střední školy si Gabriela udělala kurz asistent pedagoga a nastoupila do práce. Paradoxně na stejnou školu, ze které tenkrát jako dítě přestoupila. Na této škole pracuje druhým rokem a dnes se tu již z pozice dospělé ženy cítí mnohem lépe než před lety. Při otázce, jestli se i dnes na tomto místě setkává s nějakým rasovým podtextem, či odmítáním, mi odpověděla, že ne. Že se s takovými lidmi nesetkává, protože kdo si o ní něco takového myslí a něco mu ohledně její osoby vadí, tak to neříká jí, ale říkají to za jejími zády. A to už jí je prý jedno. Myslí si totiž, že nezáleží na tom, jakou kdo má barvu pleti, ale na tom, jak žije a jak se chová.

6. Druhá biografie – Paní Veronika

Dětství a zaměstnání

Paní Veronice bude padesát let, narodila se v Plzni, kterou má ráda. Její rodiče pocházeli ze Slovenska, kde se také spolu poznali a odkud se pak přestěhovali do Plzně. V Plzni se založili početnou rodinu, paní Veronika má totiž šest sourozenců. Nejprve se narodil Veroničin nejstarší bratr, potom Veronika a pak dalších pět sourozenců.

Tatínek pracoval ve Škodovce, před deseti lety měl autonehodu, narazilo do něj auto. Z této autonehody se nikdy neuzdravil, a tak zůstal v invalidním důchodu, zemřel před třemi lety. Veroničina maminka pracovala v technických službách a sestavovala výlohy v nákupních centrech, k tomu si přivydělávala tím, že chodila uklízet do různých domácností. Paní Veronika je ráda, že aspoň maminka, které už bude sedmdesát je stále živa a zdráva.

Na základní školu chodila Veronika v Plzni a vyšla z osmé třídy, ale v učení dál nepokračovala, především protože si to nepřáli její rodiče. „Chtěla jsem jít na švadlenu, ale rodiče mě nepustili, musela jsem jít do práce. Tak jsem ztratila schválně občanku, abych jako nemohla do práce, ale stejně mi to nepomohlo,“ říká paní Veronika. Takže nastoupila do Škodovky, kde pracoval její otec a začala tam uklízet, také prodávala nějaký čas v potravinách a potom šla na mateřskou dovolenou. Když jí skončila mateřská dovolená, začala pracovat v neziskové organizaci, jako asistent pedagoga, naučila se dobře ovládat počítač a vytvářela učební plány a programy pro děti, které sem docházely. Jednalo se vždycky o měsíční učební plán. Tato práce ji velice naplňovala, ale po patnácti letech fungování se nesehnala žádná finanční podpora a program byl ukončen, což znamenalo i ukončení jejího pracovního poměru. Několik měsíců potom pracovala paní Veronika u policie. Tato zkušenost pro ni byla dost negativní. Paní Veronika říká: „jsou prostě lidi, kteří nesnesou za souseda Roma, natož aby ho měli vedle sebe v práci. Navíc, když je to ženská, co má svůj názor a něco umí. Vždyť já jsem těm sociálním problémům, co jsme tam řešili, rozuměla, měla jsem vlastní zkušenost a také zkušenost z neziskovek. Možná, kdybych na všechno kývala a se vším souhlasila a naplňovala tu představu negramotné Romky, tak by to bylo dobrý. Ale všichni se třeba divili, že umím na počítači, že umím poslat email a tak, věřila byste tomu?“ Paní Veronika popisuje, že se setkávala s předsudky v tomto období na každém kroku, například když ji některá kolegyně nabízela, že místo ní něco napíše na počítači či naučí nahrávat přílohy do emailu apod. Vrcholem toho všeho, podle jejího vypravování bylo, když ji neustále vysvětlovali, kdy má např. přejít přechod pro chodce a poznávat různé dopravní značky. Po několika měsících od policie odešla. V současnosti pomáhá opět v jedné neziskové organizaci jako dobrovolnice, pracuje s dětmi v předškolním věku. Několik měsíců je nyní vedená na pracovním úřadě a doufá, že brzy opět najde práci.

Paní Veronika je rozvedená, její bývalý manžel propadl alkoholu a hracím automatům. Postupně rodině bral peníze, až byla celá situace neúnosná. Paní Veronika potom žila deset let sama, nyní žije s přítelem, se slovenským Romem. Z prvního manželství má tři děti, dvě dcery a jednoho syna a osm vnoučat. Nejstarší dceři je 31 let, té druhé bude 30 let a jejímu synovi je 26 let.

Vztah k české společnosti a problémy se kterými se romská komunita potýká

Paní Veronika o sobě hovoří jako o přátelském člověku a tvrdí, že její vztah ke všem lidem je přátelský. Ráda prý pomůže všem, ať je to Rom nebo kdokoliv jiný. „Máte prostě lidi, se kterýma se přátelíte, se kterýma jste se sblížili, jestli je to gádžo, nebo jestli je to Rom nebo jestli je to Slovák nebo Maďar, to je jedno.“ Pokud by si někdo z její rodiny přivedl někoho z české společnosti, tvrdí paní Veronika, že by jí to nevadilo, ale osobně by prý do takového vztahu nikdy nešla, protože ví, že by to „neklapalo“. „Víte, já jsem ještě zastáncem té staré školy, takže říkám, že Rom patří k Romovi a gádžo ke gádžovi.“

Jedna věc ale paní Veroniku trápí a to v souvislosti s tím, co celý život dělala, tj. nedostatek odborných asistentů ve školách, kteří by pomáhali romským rodinám a jejich dětem s integrací. Ona sama vidí tento problém u svých vnoučat, která by takovouto pomoc přivítala i přesto, že její vnoučata mají spoustu přátel mezi „gádži“.

Další věc, o které paní Veronika hovoří jako o problematické, jsou patologické jevy ve společnosti, ke kterým je náchylná právě romská mládež, a to je především alkoholismus a drogy. Vše je v dnešní době velice jednoduše přístupné a oporu při své práci nenašla ani v zákonech, které jsou prý pro řešení této situace příliš „slabé“. „Když chcete mladého člověka poslat na léčení, musí s tím dobrovolně souhlasit, ale žádný alkoholik s tím na začátku dobrovolně nesouhlasí, takže jak mu pak máme pomoci?“

Paní Veronika je rozená „Plzeňačka“ a tedy svůj vztah k ní popisuje jako velice pozitivní. „Víte já jsem Plzeňačka, takže na ni nedám dopustit.“ Na Slovensko, odkud pochází, příliš nejezdí, zakořenila již pevně v Západních Čechách.

Oslavy

Celá široká rodina dodržuje katolické svátky a všichni v rodině jsou pokřtění, hlásí se tedy ke katolické církvi, i když do kostela pravidelně nechodí. Rodina ale dodržuje především Vánoce a Velikonoce. Široká rodina se schází také při narozeninách a další oslavách. Většina sourozenců žije v Plzni, takže jsou všichni v pravidelném a téměř každodenním kontaktu.