Běloruská menšina v ČR

1. Stručná historie migrace Bělorusů do ČR

Vzájemné česko-běloruské kontakty započaly již ve 13. století.[1] Jednalo se především o kontakty zprostředkované obchodníky a misionáři. Významným společným historickým momentem bylo období vlády Jagellonců v Čechách na přelomu 15. a 16. století, kteří pocházeli právě z Velkoknížectví Litevského (jehož součástí byla i oblast dnešního Běloruska). V tomto období dochází k podpoře studia studentů z oblasti Bíle Rusi na Karlově univerzitě (Datii 2006: 82). Dalším významným momentem je působení Dr. Francyska Skaryny v Praze, který zde nechal vytisknout vůbec první knihu (jednalo se o překlad Bible) v běloruštině v roce 1517. Dr. Skaryna[2] je jedna z nejdůležitějších postav kulturního a národního dědictví Běloruska, jeho význam připomínají také dva pomníky – pamětní deska v Klementinu a Skarynův pomník na Hradčanech.[3]

V 17.-19. století se vzájemné kontakty omezily na minimum. Další kontakty a příchod běloruských imigrantů nastává až ve dvacátém století. Tato nucená migrace souvisí s tragickými národními dějinami samostatného Běloruska, které vzniklo v roce 1918, aby hned o rok později bylo vyvráceno po krvavé polsko-sovětské válce.

Především po roce 1921 dorazila imigrační vlna Bělorusů, kteří se nechtěli smířit s tehdejším politickým stavem ve své zemi. Jejich příchod byl umožněn především vládním programem ČSR, (který inicioval tehdejší prezident T. G. Masaryk), tzv. Ruská pomocná akce, která zahrnovala pomoc především pro příchozí z Ruska a Ukrajiny, ale neopomíjela ani Bělorusy. V roce 1923 navíc z Litvy do Prahy přesídlila běloruská exilová vláda (Hlaváček – Kotau 2016: 15-16, Datii 2006: 83). Praha se tak stala důležitým střediskem běloruského politického, uměleckého, kulturního a intelektuálního života.

„Lze předpokládat, že československé státní orgány byly celkem příznivě nakloněny vůči sebeurčení Běloruska po I. světové válce. Běloruská exilová vláda — Rada Běloruské Lidové Republiky měla své sídlo v Praze od roku 1923 do roku 1943. Tato skutečnost se dá vyložit jako de facto uznání legitimity nezávislé běloruské vlády československými orgány. Navíc československá vláda poskytovala běloruským studentům ze Západního Běloruska (tehdy části Polska a Lotyšska) stipendia na studia na československých vysokých školách.“[4]

Významný je i rok 1928, kdy byl v Praze zřízen Běloruský zahraniční archiv, který shromažďoval informace o kulturním a politickém životě běloruského exilu. Nicméně po roce 1926 postupně dochází k omezení pomoci imigrantům z Ruska, Běloruska a Ukrajiny a to v návaznosti na politickou situaci, především protože ČSR uznalo SSSR.

Vývoj vzájemných česko-běloruských vztahů je tragicky poznamenán událostmi pro druhé světové válce, kdy byla většina Bělorusů vydána do rukou SSSR. Velká většina z nich poté skončila v sovětských pracovních táborech nebo na popravišti (Hlaváček – Kotau 2016: 18-19).[5]

2. Vývoj po roce 1989 – současnost

Po rozpadu SSSR a vzniku samostatného Běloruska v roce 1991 došlo na krátkou dobu k narovnání vzájemných vztahů. Po roce 1994 se však k moci dostal Alexandr Lukašenko, který nastolil diktátorsky prorusky orientovanou politiku. V roce 1996 nastolil Lukašenko autoritativní prezidentský systém a parlamentní i mimoparlamentní opozice byla umlčena. V současnosti se vede diskuze o tom, zdali se jedná o autoritářský systém či diktaturu. Pozice států EU a USA se nicméně shoduje na tom, že jde o diktaturu (Datii 2006: 86).

Od roku 1996 se tedy do Prahy uchylují političtí disidenti a odpůrci režimu, ale také mladí lidé, kteří nechtějí žít v nesvobodném, ekonomicky neprosperujícím státě. ČR jim poskytuje azyl a mladým lidem umožňuje studium na svých vysokých školách a univerzitách. K největším a dobře fungujícím organizacím na území ČR patří Osvětový a vzdělávací spolek Skaryna. V roce 2006 také vznikl spolek Pahonia, jehož zakladatelem byl Jurka Stankievič, člen Bělorusko-Americké asociace, syn předválečného běloruského exulanta. Od roku 2013 získali běloruští imigranti oficiální status národností menšiny a mají zastoupení v Radě pro národnostní menšiny při Vládě ČR (Hlaváček – Kotau 2016: 108-109).

3. Statistické údaje a důvody k emigraci

„Rok 1991, kdy se uskutečnilo první validní sčítání lidu, nezachytil žádnou osobu, hlásící se k běloruské národnosti. Stejně tomu tak bylo při sčítání lidu domů a bytů v březnu roku 2001. Další sčítání v roce 2011 ukázalo na 2013 osob, které se přihlásily k běloruské národnosti.“[1]

Podle České statistického úřadu počet běloruských migrantů do ČR zvolna narůstá. V roce 2008 bylo u nás evidováno 3904 osob běloruské národnosti s délkou pobytu nad jeden rok, v roce 2012 to bylo 4271 osob a v roce 2016 to bylo 4733 osob.

Od roku 1997 do roku 2016 bylo udělen azyl celkem 356 osobám běloruské národnosti, je to po Rusku druhá nejpočetnější skupina.  Trend udělování azylu nicméně dlouhodobě klesá, zatím co v roce 2006 získalo azyl celkem 66 osob, v roce 2013 to bylo jen 8 jedinců a v roce 2016 dokonce pouze jedna osoba.[2] Česká republika je dlouhodobě cílovou zemí běloruských imigrantů a počet úspěšně vyřízených žádostí o azyl je v porovnání s ostatními zeměmi také velmi vysoký. Mezi lety 1998–2016 žádalo o azyl 2433 lidí[3], z toho bylo kladně vyřízeno 351 žádostí mezi lety 1998-2016.[4] Kladně je tedy vyřízená v průměru každá sedmá žádost.

Jak je z demografických údajů vidět, důvody k emigraci z Běloruska jsou především politické. Běloruští imigranti jsou tedy především lidé, kteří odcházejí nebo utíkají pro své politické názory nebo nemožnost vykonávat své zaměstnání. „Běloruští imigranti z této skupiny přicházejí jako političtí uprchlíci a v řadě případů mají za sebou nebezpečný útěk ze země a také nelehký pobyt v azylových zařízeních“ (Datii 2006: 87). V současnosti také v České republice studuje řada běloruských vysokoškolských studentů, kteří ve svých výpovědích tvrdí, že odešli také kvůli nízké kvalitě běloruského vzdělávacího systému.[5]

4. První biografie – pan Boris

Pan Boris[1] se narodil v roce 1994 v Bělorusku v Minsku. Jeho rodina však pochází z venkova. Prarodiče bydleli v nedaleké vesnici, ale pak se přestěhovali na okraj hlavního města. Borisovi rodiče už pochází z Minsku. Kromě rodičů má mladší sestru, které je nyní osm let. V pěti letech se jeho rodiče rozvedli a on se přestěhoval do centra Minsku společně se svou matkou a nevlastním otcem. V této lokalitě pak prožil zbytek svého dětství. 

                Borisova matka pracuje v Minsku jako švadlena. Vlastní malou soukromou šicí dílnu, kde zaměstnává dva lidi. Jeho nevlastní otec pracuje ve státní stavebnické firmě na pozici ředitele oddělení, které se zabývá keramickou dlažbou. Vlastní otec pracuje také ve státní firmě, která se zabývá optickými přístroji, pracuje jako vedoucí pracovník.

                Již od útlého věku Borise bavila technika. Technika byla pro něj alfa a omega, vyrostl s ní. Jako malé dítě si nejčastěji hrál s různými technickými přístroji, elektrickými motory, strojky, stavebnicemi, ale jeho nejoblíbenější hračkou byl mikroskop a lego. Kromě tohoto koníčku se Boris věnoval již od dětství sportu. Od sedmi let aktivně trénoval akrobatiku. Později se začal věnovat bojovým sportům, konkrétně judu. Bojové sporty ho velmi bavily, a tak se nebál zkoušet další jejich odvětví, trénoval nějaký čas karate a také si zkusil box. Na střední škole se věnoval fitness.

V Minsku bydlí jeho nejlepší kamarád Valerij[2], a to přímo naproti Borisově bytu. S ním se znají již od pěti let. V dospívání spolu trávili většinu volného času. Chodili spolu do školky, na základní školu, a dokonce i na střední školu. V dalším životě si každý ale zvolil jiné zaměření, Valerij si zvolil truhlářství. V současné době jsou spolu stále v kontaktu, rádi by se potkali v Polsku.

                Boris vystudoval střední odbornou školu se zaměřením na architekturu. Měl ale dále touhu studovat a věnovat se tomuto oboru. Nastoupil tedy na Běloruskou státní vysokou školu. Nicméně při škole chtěl také pracovat, a proto si zvolil kombinovanou formu studia. Byl zaměstnán jako prodavač a designer keramické dlažby. Při této práci se však objevily první těžkosti, protože k samotné práci designera se téměř nedostal a platové podmínky byly špatné. Rozhodl se hledat práci jinde, kde by se takto uplatnil, ale marně. Práce ani studium ho nenaplňovaly. Nejvíce si stěžoval na kvalitu výuky, která byla neadekvátní jeho očekávání a přirozené houževnatosti. Na univerzitě v Minsku tak studoval dva roky, z nichž druhý nedokončil. Rozhodl se podat přihlášku na vysokou školu do České republiky, a to na Západočeskou univerzitu do Plzně.

                Hlavním důvodem podání přihlášky právě do Plzně bylo tedy to, že v Bělorusku Boris nechtěl studovat ani pracovat. V Bělorusku neviděl do budoucna žádnou perspektivu, jelikož člověk bez pracovních zkušeností nebo bez opravdu žádané specializace si zde vydělá opravdu velmi málo peněz. Špatné platové podmínky jsou například i pro doktory a učitele. Učitelé jsou na tom z vysokoškolsky vzdělaných lidí úplně nejhůř. V Plzni měl Boris už několik známých, kteří se již po střední škole rozhodli studovat v České republice. Od nich se dozvěděl o programu INTERSTUD, který mu pomohl zprostředkovat studium na univerzitě v Plzni.

Boris si je vědom benefitů, které přirozeně plynou ze studií v zahraničí. Konkrétně u nás může navštěvovat letní kurzy češtiny a na ZČU dostávat stipendia ze studia v češtině. Na Západočeské univerzitě se přihlásil na Fakultu elektrotechnickou, konkrétně na obor Aplikovaná elektronika a telekomunikace, protože věděl, že tento obor je mnohem více inovativní než architektura, kterou studoval. Po příjezdu do Plzně musel vykonat přijímací zkoušky, konkrétně z matematiky, angličtiny a obecného motivačního pohovoru v ruštině. Testy pro něj nebyly žádný problém, a tak mu nic nebránilo k tomu, aby nastoupil na tento obor. Známí, kteří zde již studují, mu pomohli s ubytováním na koleji a s vyřízením povolení k pobytu na policii.

Borise v České republice nejvíce překvapil velice liberální postoj téměř ke všemu, např. alkohol, v porovnání s Běloruskem, se zde může pít na veřejnosti. Naproti tomu se zde cítí mnohem bezpečněji než v Bělorusku. Tam musel být téměř vždy ve střehu, protože v Minsku na ulicích docházelo k častým fyzickým potyčkám, to v České republice ještě nezažil. V Bělorusku je celkově mnohem více násilí např. ze strany fotbalových fanoušků.

V porovnání se studiem na Běloruské státní univerzitě je Západočeská univerzita, podle Borisova tvrzení, mnohem kvalitnější. Borisovi se nejvíce líbí moderní vybavení kateder s laboratorními přístroji a také celkový přístup ke studiu. On sám považoval za zbytečné, že v Minsku musel studovat předměty jako např. filozofii, základy práva apod., které nepokládal při studiu za důležité.

Nejen v Minsku, ale i zde v Plzni si při škole našel práci. Nejdříve pracoval jako brigádník ve skladu, ale s touto pozicí nebyl přirozeně spokojen. Chtěl si najít takovou práci vztahující se k jeho oboru studia. Takové zaměstnání našel před rokem. Měl štěstí, protože se mu podařilo dostat se na pozici programátora ve firmě, která ho oslovila na veletrhu pracovních příležitostí. Na této pozici je velmi spokojen, protože jako student má opravdu vysoký plat. Také je rád, že se může takto realizovat skrze zajímavé a vyzývavé úkoly, které jsou pro něj, jako pro mladého aktivního studenta, žádané a atraktivní. Letos on sám firmu představoval na letošním veletrhu práce.

Do budoucna má v plánu odcestovat za prací a za dalším studiem. V nejlepším případě by chtěl žít v USA. Zatím si ale není jistý, jestli je to pro něj možné, protože by musel platit vysoké školné. Ještě dále přemýšlí o státech jako Kanada nebo Austrálie. V magisterském studiu by se chtěl nadále věnovat programování, které by rád propojil s elektronikou ve svém oboru zaměření. Boris by chtěl žít někde, kde je téměř celý rok teplo, zimu nemá rád. Amerika by tak byla pro něj ideální, ale možná ještě změní svůj názor a zůstane v Čechách.

V České republice se Borisovi líbí a cítí se zde dobře. Odkazuje se na společný vztah Čechů a Bělorusů jako Slovanů. Vidí tedy vztahy mezi kulturami a jazykem obou národů a nemyslí si, že jsou zde znatelné rozdíly. Lidi v České republice označuje obecně za přátelské, od kterých ještě nezažil žádný projev xenofobie, nesnášenlivosti. Mile ho potěšila např. zkušenost, kdy vykonával zkoušku a nemohl profesorovi určitý jev vysvětlit v českém jazyce. Nakonec zkoušku úspěšně složil v ruštině, kterou profesor taktéž ovládal.

V Plzni se Borisovi nejvíce líbí dopravní dostupnost. Může se zde rychle dostat, kam zrovna potřebuje, v porovnání s Minskem je ale Plzeň pro něj velmi malé město. On sám je zvyklý na velkou metropoli. V Plzni by rád ocenil více služeb, a to obchody s elektronickým zaměřením, odkud by si mohl zaopatřovat technické součástky, které ho provází celým svým životem.

5. Druhá biografie – slečna Julia

Slečna Julie[1] se narodila v roce 1985 v Minsku, její maminka pracuje jako knihovnice na univerzitě a tatínek je technický inženýr. Má jednoho bratra, který je starší o několik let. Její bratr žije v Rusku a Julia říká, že s ním není v kontaktu, ani nemá vybudovaný žádný pevný vztah. Po základní škole navštěvovala Julia střední školu se zaměřením na hudbu. Tuto školu však neměla příliš v lásce, protože zde probíhala výuka v ruštině (jako ve většině škol v Bělorusku). Julia vždy toužila navštěvovat školu, kde by studium bylo naopak v běloruštině. Přímo vedle jejího domu bylo jedno gymnázium, kde výuka probíhala právě v běloruštině, nicméně Julia zde neuspěla ve výběrovém řízení, kde ji označili za nepozornou. „Zkrátka o mě řekli, že jsem nepozorná holka, a nepřijali mě, to je ale výběrové řízení, co? Tak to byla první tragédie v mém životě.“

Proto dál musela pokračovat ve studiu na základní střední škole (u nás odpovídá 2. základnímu stupni) se zaměřením na hudbu, která ji ale příliš nebavila: „Hrála jsem na cimbál, ale nebyla to moje srdeční záležitost, moje srdeční záležitost je běloruština.“ V této škole navíc po ní chtěli, jak vyučující, tak spolužáci, aby mluvila pouze rusky, což však bylo proti jejímu přesvědčení. Rusky tedy mluví prý lépe než bělorusky. Běloruštinu se učila hlavně díky svému otci.

Protože směřování a výuka se jí na této škole nelíbila, přihlásila se na jedno z nejprestižnějších lyceí v Bělorusku a uspěla, přestoupila tedy do desáté třídy na toto lyceum. Zde se již mohla věnovat svému zájmu – historii a běloruštině. Zde byla spokojená, mohla zde svobodně používat běloruštinu, a navíc studovat historii, což byl odjakživa její hlavní zájem. Již jako dítě snila o tom, že půjde studovat právě historii na univerzitu a tak se pilně věnovala přípravě na přijímací zkoušky. Po absolvování lycea úspěšně složila přijímací zkoušky na obor historie na univerzitě v Minsku. Zde podotýká, že pokud se dobře učíte, dostáváte stipendium, takže je vlastně studium zadarmo, jenže toto studium „zadarmo“ je podmíněné tím, že potom musíte dva roky pracovat za minimální mzdu a ostatní peníze jdou do státní pokladny, tj. stát si vybere zpět to, co za vás musel předtím zaplatit. „Tak také kvůli tomuto jsem utekla,“ dodává Julia.

  V roce 2014 dostala možnost odejít na stáž do České republiky. Zde si vybrala Západočeskou univerzitu v Plzni. „Dostala jsem se sem přes program „InterStudy“ na pedagogickou fakultu na obor historie se zaměřením na vzdělávání.“

Výběrové řízení bylo podle jejích slov dost těžké a zájemců mnoho. Složité bylo také získat všechny potřebné dokumenty pro vycestování, ale nakonec se jí to podařilo a v roce 2015 začala studovat v Plzni. Rozhodla se ale v České republice zůstat a přihlásit se na prezenční studium právě na obor historie. Nyní zde stále studuje a chtěla by pokračovat na magisterském oboru ve studiu zaměřeném na moderní dějiny.

Vztah k České republice a hodnocení českého vzdělání

Svůj vztah k České republice popisuje jako pozitivní, nicméně jako svoji vlast stále vnímá Bělorusko. „Víte, u nás není dobře, a to nemyslím jen v rovině ekonomické. U nás je diktatura, a to je, když není svoboda, tak to je i psychicky těžké. Navíc, když vidím, že tam nemůžu nic změnit, tak je to pro mě těžké. Na druhou stranu je to stále moje vlast a tady se cítím stále cizí.“

S rodinou je v kontaktu, především se svojí matkou, ale u své rodiny by bydlet zpátky nechtěla. Domů jezdí jen několikrát za rok. V roce 2017 zůstala celý rok v Čechách, což pro ni bylo již dosti psychicky náročně, a domů se již velice těšila. V současnosti je zde na dlouhodobé studentské vízum, na které musela dlouho čekat. Když čeká na vízum, tak si nemůže přivydělávat na brigádách, což je pro ni jeden z hlavních finančních příjmů. S úhradou ubytování jí vypomáhá proto hlavně rodina.

O českém školství říká, že se s běloruským nedá vůbec srovnávat. Podle jejích slov má Česká republika (alespoň na vysokoškolské úrovni) několikanásobně vyšší kvalitu než vysoké školy v Bělorusku. Ve výuce na pedagogické fakultě prý chybí úplně výuka psychologie, výuka pedagogiky je jen minimální. Chybí prý také synchronizace celého systému na jednotlivých fakultách.  Veliký rozdíl také vnímá ve vztahu přednášejících a studentů: „Ale hlavní pro mě byl rozdíl vztah učitele ke studentům. To je prostě v Bělorusku tragédie, já jsem utekla také kvůli tomu. Prostě tam nás stále potlačovali, neumím si ani představit, že by nás tam někdo oslovil – kolego.“ Julia také nebyla spokojená s úrovní přednášek v Minsku, vadilo jí, že učitelé přichází do hodin nepřipraveni, nebo že nedocházeli vůbec. V tomto vidí další zásadní rozdíl mezi oběma zeměmi. Na druhou stranu stále vnímá, že i české školství stále vyžaduje velkou faktografickou znalost, což podle ní v dnešní době není to nejdůležitější.

Český jazyk hodnotí jako velice těžký, i když mluví poměrně plynule: „Kdybych několik dní nemluvila česky, velice se moje čeština zhorší. I běloruština je pro mě docela těžká, protože jsem se jí spíš naučila, nebyla to moje mateřština, tak. Chodila jsem na několik kurzů z češtiny, ale stále je to pro mě těžké.“

Julia říká, že ve vztahu k Čechům u ní stále převládá obava z toho, jak ji přijmou. Ví, že jí prozrazuje její přízvuk, takže při některých setkáních má pocit, že na ni Češi nepříjemně pohlížejí. Dodává však, že podobný pocit má i v Bělorusku, když začne mluvit bělorusky. Ale na univerzitě v Plzni takový pocit nemá, říká, že se zde cítí příjemně, že jsou k ní všichni vstřícní a přátelští.

Julia ještě neví, jestli zůstane v České republice, nebo jestli se vrátí zpět do Běloruska: „U nás v Bělorusku je písnička „I tam i tam jste cizí“. I v Česku jsem cizí, i v Bělorusku jsem cizí.“ Julia by chtěla v Bělorusku spoustu věcí změnit, ale ví, že to za současné situace není možné. Například, kdyby se chtěla profesionálně věnovat historii, tak prý v Bělorusku nemá kde.

Současný stav v Bělorusku

Současný politický stav v Bělorusku hodnotí Julia jako velmi špatný. „Celé je to pro mě bolestné, protože je špatně a bude ještě hůř a člověk s tím nemůže nic změnit. Nejvíce mě trápí ničení běloruštiny, každým rokem je to horší. V současnosti je v hlavním městě Minsku pouze 7 škol, kde se vyučuje běloruština a školka není dokonce žádná.“

Julia vnímá, že se v Bělorusku ničí příroda, lesy i historické památky, a to ji velice trápí. „Já bych chtěla nebýt Běloruskou, je to pro mě bolest, kterou nepřižiji. Mám takový sen, že jednou bude v Bělorusku jako v Čechách.“