Determinanty ovlivňující výchovu ke zdravému životnímu stylu

1. Vymezení zdraví a nemoci

Pojem zdraví je dnes  vymezován z pohledu holistického pojetí (holismus - odvozeno od anglického slova "whole" - celek). Podle J. Křivohlavého (2001, s. 28) je pak v tomto smyslu možno přistupovat k pojetí zdravého člověka a zdravé rodiny, případně zdravé obce, zdravého státu, zdravého životního prostředí i zdravého světa apod. 

Zdraví je možno také vnímat jako prostředek k dosahování cílů. J. Křivohlaví uvádí (2001, s. 29), že David Seedhouse (1995), jeden z nevýznamnějších teoretiků, kteří se kdy zabývali ozázkami filozofie zdraví, o tom píše: "Aby lidé mohli dělat to, co dělat chtějí (realizovat se), potřebuji být zdrávi. Zdraví je tedy podstatou věcí pro naši spokojenost s naplnění našich životních tužeb .... Zdraví ke žádoucí."  Je nutné dodat, že existuje i taková pojetí zdraví, kde se zdraví stává cílem samo o sobě, ba dokonce nejdůležitější hodnotou pro daného člověka vůbec. J. Křivohlaví  (2001, s. 30) zdůrazňuje, že v životě jsou situace, které tomuto pojetí přímo vedou. Je tomu tak např. u lidí, kteří trpí velkými bolestmi, u lidí těžce handicapovaných, u lidí chronicky nemocných nebo u lidí blížících se odchodu ze života (smrti). 

Mezi nejvíce používané definice v současné době je ta, kterou publikovala Světová zdravotnická  organizace (1946). Tato definice zni: 

"Health is state of complete physical, mental and social well-being and not merely the absence of disease and infirmity." 

"Zdraví je stav, kdy je člověku naprosto dobře, a to jak fyzicky , tak psychicky i sociálně.  Není to jen nepřítomnost nemoci a neduživosti." 

Další termín, který je spojen s problematikou výchovy ke zdraví je nemoc - diasease. Tento termín, který patří  dle J. Křivohlavého (2001, s. 37) do centrálního pojetí soudobé medicíny, definuje nemoc jako odchylku od určité normy, jež se považuje za "normál" (standard). Jde přitom o objektivně zjistitelný stav - o objektivně zjistitelné příznaky (symptomy), tj. něco,  co je kvantifikovatelné. Obvykle se tímto termínem rozumí fyziologický údaj. Dle J. Křivohlavého (2001, s. 37) pojetí nemoci je úzce spojeno s pracovní neschopností. Kdo je je nemocen, není schopen práce. Platí i opak: kdo je schopen práce, není nemocen. V tomto pojetí nemoci je obsažena i snaha nemoci léčit a vyléčit, tj. odstraňovat je, a tím lidem zdravotně pomáhat.     

2. Determinanty zdraví

Podle L. Čevelové a R. Čevela (2010, s. 27) jsou determinanty zdraví faktory, tedy příčiny a podmínky, které působí komplexně na zdraví člověka. Zdraví člověka je tak složitě podmíněno (determinováno) kladným i záporným působením souborů vnějších a vnitřních podmínek. 

Podle uvedených autorů jednotlivé faktory mohou působit na zdraví člověka buď přímo, nebo zprostředkovaně, ale vždy se navzájem ovlivňují. Působení faktorů na zdraví člověka může být ve svém konečném důsledku buď biopozitivní (chránicí a posilující zdraví), nebo bionegativní (oslabující zdraví a vyvolávající nemoc nebo poruchu zdraví). Determinanty lze tedy definovat jako komplexy příčinných faktorů působících integrovaně na zdraví v pozitivním nebo negativním smyslu. 

Podle uvedených autorů determinanty zdraví můžeme rozdělit na vnitřní a zevní. Determinanty vnitřní jsou dědičné faktory. Dědičnou (genetickou) výbavu získává každý jedinec již na začátku svého ontogenetického vývoje od oboru rodičů. Do tohoto genetického základu se však promítají vlivy přírodního i společenského prostředí i určitý způsob života. 

Význam zdravotnických služeb a zdravotnické péče není tak  velkého významu, jak se všeobecně očekává. 

Podle mnohých autorů je možné základní determinanty, ovlivňující zdraví člověka, vyjádřit  v procentech: 

• životní styl (50 - 60%) 
• genetický základ (10 - 15%) 
• socioekonomické prostředí, životní prostředí (20 - 25%) 
• zdravotní péče (10 - 15%) 

Z hlediska možnosti ovlivnění faktorů se používá následující dělení na základní skupiny: 

• individuální faktory: životní styl, způsob života, osobní chování. 
• faktory prostředí: socioekonomické prostředí, životní prostředí, zdravotní péče.

Souhrn všech vnějších činitelů a podmínek se označuje jako vnější (zevní) prostředí. Rozeznává se prostředí přírodní a sociální, životní a pracovní. Vztahy organismů a prostředí studuje ekologie, vztahy člověka k prostředí a jejich vzájemné závislosti humánní ekologie. 

Na zdraví člověka působí kromě faktorů ekologických i faktory sociální. Přestože se dělí vnější prostředí na přírodní a sociální. Jejich působení je vzájemné a integrované. Prostředí přírodní představuje faktory fyzikální (mechanické, termické, světelné, ionizující záření apod.), chemické (prvky a sloučeniny), biologické (mikro-mikroorganismy). V integrované podobě pak přírodní faktory vytvářejí komplexy, a to ovzduší, vodu, půdu a horniny, flóru, faunu, různé ekosystémy, energie, geografické a klimatické podmínky atd. 

V tomto textu se zaměříme na sociální faktory. Ze sociálních faktorů jsou pro zdravotní stav nejvýznamnější: 

• socioekonomické faktory - životní úroveň, životní jistoty; 
• socioekonomické faktory v komplexní životním prostředí; 
• pracovní podmínky - pracovní proces, pracovní prostředí; 
• kultura; 
• vzájemné mezilidské vztahy - rodina, zaměstnání, vztahy v dalších sociálních skupinách; 
• systémy zdravotní a sociální péče; 
• demografické faktory  -  hustota, rozmístění, pohyb a věkové rozložení obyvatelstva.   

3. Informační zdroje

Čeledová, L., Čevela, R. (2010). Výchova ke zdraví. Praha: Grada. 

Čevela, R., Čeledová, L., Dolanský, H. (2009). Výchova ke zdraví pro střední zdravotnické školy. Praha: Grada. 

Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Grada.