Základy práva EU a jejich vliv na Průmysl 4.0

1. Charakteristika EU

Prazákladem dnešní EU bylo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), založené v roce 1951 šesti zakládajícími zeměmi (Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko) pouze za účelem společného dohledu nad trhem s uhlím a ocelí coby strategickými surovinami pro zbrojní průmysl. V roce 1957 pak stejné země založily další dvě paralelní organizace, nazvané Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) a Evropské hospodářské společenství (EHS). Postupem času došlo ke spojení těchto tří společenství do jediného, nazvaného Evropské společenství (ES). [1]

 Pojem Evropské unie se objevuje poprvé až v roce 1991, kdy již v rozšířeném složení tehdejších 12 členských států podepsalo Smlouvu o Evropské unii (SEU), která měla sloužit jako nadstavba jejich tehdejší obecné spolupráce v nové oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, a dále v oblasti policejní a justiční spolupráce. Až do roku 2009 přitom vedle sebe existovalo jak ES, které označovalo tzv. první pilíř spolupráce, tak EU, které zahrnovalo dvě shora uvedené další oblasti evropské integrace. Právě od účinnosti poslední novelizace zakládacích smluv, provedené tzv. Lisabonskou smlouvou z roku 2007, použitelnou od roku 1.12.2009 přitom došlo k odstranění dvoukolejnosti mezi ES a EU a od tohoto data již existuje pouze Evropská unie jakožto jediná organizace stejných členských států, která je nadaná mezinárodněprávní subjektivitou.[2]

Evropská unie dnes tedy je mezinárodní organizací, která má celkem 27 členských států. Klíčovými smlouvami, na nichž dnes celá Evropská unie stojí, jsou Smlouva o EU, která má svůj počátek v SEU z roku 1991 a Smlouva o fungování EU, která má svůj původ ve Smlouvě o EHS z roku 1957. Vedle nich je nutné zmínit rovněž Listinu základních práv EU, která je od 1.12.2009 právně závazným katalogem lidských práv občanů EU, na nějž se lze odvolávat podobně jako na českou Listinu základních práv a svobod, nicméně pouze v oblastech regulovaných unijním právem. Tyto dvě zakládací smlouvy a Listina tvoří základ tzv. primárního práva EU, které má v rámci unijního právního řádu nejvyšší právní sílu. Primární právo je přijímáno samotnými členskými státy, které tak zůstávají „pány smluv“ a rozhodují o tom, jaké pravomoci jsou případně delegovány na unijní úroveň a jaké zůstávají na úrovni národní.[3] Vedle primárního unijního práva pak existuje sekundární právo, což jsou právní akty schvalované samotnými orgány EU na základě pravomocí, které jim byly v konkrétních oblastech členskými státy svěřeny.[4]

2. Členství v EU

Česká republika je členem EU již od 1.5.2004, kdy ve skupině celkem 10 států ze střední a východní Evropy, a dále také baltských zemí a států Středozemí rozšířila tehdejší EU15 na výrazně větší celek nazývaný EU25. Po tomto největším rozšíření v dějinách EU se Unie ještě rozšířila v roce 2007 o Rumunsko a Bulharsko, které se nestihly dostatečně rychle na vstup připravit změnou svého právního prostředí, a nestihly proto velkou rozšiřovací vlnu z roku 2004. Posledním státem, který počet unijních zemí rozšířil na číslovku 28, pak bylo Chorvatsko v roce 2013.[1]

Členství v EU však není nerozbitným závazkem, jak ukázal proces tzv. Brexitu, kdy došlo na základě domácího referenda po velmi složitých jednáních k 1.2.2020 k vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie. Současně existuje fronta dalších zájemců o vstup do EU, tvořené především postjugoslávskými zeměmi, hovoříme o tzv. kandidátských zemích, kterými jsou Albánie, Republika Severní Makedonie, Černá Hora, Srbsko, Turecko (to spíše teoreticky).[2] Oproti kandidátským zemím, které již aktuálně vyjednávají o podmínkách sladění vlastního právního řádu s unijním právem, existuje ještě skupina potenciálních kandidátských zemí, jimž byla tato vyjednávání do budoucna ze strany EU přislíbena, a kam řadíme Bosnu a Hercegovinu, a také Kosovo.[3]

Každá členská země EU přijímá automaticky veškeré unijní právo nazývané někdy také acquis communautaire, což zahrnuje nejen právně závazné právní akty, ale také právně nezávazné akty jako např. deklarace Evropského parlamentu, strategické rozvojové dokumenty nazývané Bílé a Zelené knihy apod. Současně se každá kandidátská země za zavazuje dodržovat hodnoty EU, jak je explicitně uvedeno v článku 2 SEU. Právě dodržování těchto hodnot včetně např. zásad právního státu[4] v posledních letech vyvolává konflikty mezi Evropskou komisí a Polskem a Maďarskem.[5]

Předsednickou zemí EU je každých 6 měsíců jiný stát, přičemž plán jejich střídání je schválena na mnoho let dopředu. Česká republika již byla předsednickou zemí v roce 2009 a další její předsednictví nastane v roce 2022. Předsednictví má význam zejména pro stanovení prioritní agendy, kterou orgány EU budou v daném období řešit. [6]

3. Základní vlastnosti unijního práva

Zejména v důsledku velmi aktivní až aktivistické rozhodovací činnosti Soudního dvora však dnes již nelze EU považovat pouze za klasickou mezinárodní organizaci, nýbrž za zcela specifickou entitu, která má některé velmi specifické vlastnosti, jež nevykazuje žádná jiná mezinárodní organizace na světě.

Soudní dvůr tak již v počátcích konstatoval, že unijní právní řád je „představuje svébytný právní systém, nový právní řád mezinárodního práva, aplikovatelný v členských státech EU, jehož subjekty jsou nejen členské státy, ale i jejich příslušníci“.[1] Jde tedy o zcela samostatný právní řád nezávislý na vnitrostátním právu jednotlivých členských států (rozsudek ve věci ), který je navíc nadřazený vnitrostátnímu právu, vůči němuž má přednost.[2] Tyto principy dodnes nejsou v psaném primárním právu explicitně uvedeny, přesto na základě uvedené judikatury jsou považovány za základní stavení kámen dnešního unijního práva. Tato přednost se podle Soudního dvora vztahuje dokonce i na právní předpisy ústavního charakteru, pokud stanoví práva a povinnosti fyzických a právnických osob.[3] V této souvislosti proto hovoříme o tzv. principu nadřazenosti či principu přednosti unijního práva.

Vedle samostatnosti právního řádu EU a jeho nadřazenosti vůči vnitrostátnímu právu je zásadní unijní doktrínou rovněž princip přímého účinku, který stanoví, že jednotlivci (fyzické a právnické osoby) mají za splnění konkrétních podmínek stanovených Soudním dvorem právo se před vnitrostátními orgány přímo dovolávat svých unijních práv, a to bez ohledu na to, zda jim takové právo bylo vnitrostátními normami přiznáno.[4] Obecnými podmínkami pro přiznání přímého účinku přitom je požadavek, aby norma, které se jednotlivec chce dovolávat, byla:

a)     dostatečně jasná a určitá,

b)     nepodmíněná,

c)     neponechávala žádný prostor pro správní uvážení orgánům členských států.

Doktrína dále rozlišuje vertikální a horizontální nepřímý účinek, který se odlišuje tím, proti komu je dovolání se unijního práva směřováno. Pokud směřuje ze strany jednotlivce proti státu a státním orgánům,[5] jedná se o vertikálním přímém účinku, pokud směřuje ze strany jednotlivce proti jinému jednotlivci, hovoříme o horizontálním přímém účinku. Kombinace obojích typů pak bývá označována za úplný přímý účinek. Úplný přímý účinek může za splnění obecných podmínek nabývat jednak primární právo ve svých jednotlivých ustanoveních, jednak nařízení a rozhodnutí jako sekundární prameny. Naopak směrnice mohou mít vždy pouze vertikální přímý účinek, tj. nelze se jich dovolávat proti jinému jednotlivci.[6] I takového omezeného vertikálního přímého účinku přitom směrnice mohou nabývat pouze tehdy, pokud splní tři obecné podmínky vysvětlené shora, a navíc ještě specifickou podmínkou čtvrtou, kterou je u směrnice uplynutí její implementační lhůty, tj. doby na inkorporaci cíle, stanoveného směrnicí do vnitrostátního právního řádu.[7] Jednotlivým pramenům unijního práva se v této studijní opoře nebude věnovat, lze odkázat na obecně učebnice evropského práva, kde je dané téma dostatečně zpracováno.[8]

Další zásadní vlastností unijního právního řádu je princip nepřímého účinku, který bývá někdy označován pochopitelnějším termínem princip eurokonformního výkladu. Tato zásada určuje, že ani v případě, kdy se nelez dovolávat přímého účinku unijního právního aktu, nejsou členské státy a jejich orgány (typicky soudy) zcela svobodné v tom, jakým způsobem své vnitrostátní právo na danou věc aplikují. I v takových případech totiž musí respektovat povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátního práva, tj. takového výkladu, který je co možná nejvíce konformní (slučitelný) s relevantním unijním právem v dané oblasti.[9]  Nejde přitom o to, že by vnitrostátní soudy byly nuceny vykládat své národní právní normy proti jejich smyslu nebo dokonce aprobovat jednání contra legem, nicméně pokud existuje možnost interpretovat danou vnitrostátní právní normu více způsoby, z nichž jeden je více konformní s relevantní unijní legislativou a druhý méně, mají vnitrostátní soudy povinnost upřednostnit první výklad.[10]

4. Plány de lege ferenda v oblasti Průmyslu 4.0

Uvedené zásady a principy unijního práva budou pochopitelně aplikovány i v oblasti průmyslu 4.0, resp. digitalizace společnosti.  V této souvislosti nelze hovořit ve všech ohledech pouze o platném právu de lege lata, ale do značné míry pouze o plánech de lege ferenda. Komise dne 9. března 2021 předložila Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – 2030 digitální kompas: Digitální transformace Evropy do roku 2030.[1]

Zmíněný digitální kompas vychází ze 4 hlavních bodů:

 1)     Dovednosti

Cílem je, aby do roku 2030 mělo min. 80% všech dospělých občanů EU základní digitální dovednosti a současně, aby min 20 mil. občanů bylo zaměstnáno v oblasti ICT.

 2)     Digitální transformace podniků

Cílem je do roku 2030 zajistit pro všechny unijní domácnosti gigabitové připojení k internetu pokrytí všech obydlených oblastí mobilními sítěmi 5G, dále zvýšení podílu polovodičů v rámci EU na min 20 % celosvětové výroby, sestavení prvního kvantového počítače v EU a rozmístění 10000 vysoce bezpečných tzv. okrajových uzlů v rámci decentralizace, kterých v době přijetí kompasu bylo 0.

 3)     Zabezpečená a udržitelná digitální infrastruktura

Cílem je do roku 2030 dosáhnout stavu, kdy 75% unijních korporací budou využívat cloudové služby, big data a nástroje umělé inteligence. Dále také zajistit, aby min. 90 % tzv. malých a středních podniků dosáhlo základní úrovně digitalizace . Současně je cílem zdvojnásobit počet tzv. jednorožců v EU. Jednorožci se přitom rozumí tyto podniky, které buď uskutečnily primární emisi akcií (IPO) nebo obchodní prodej v objemu vyšším než 1 mld. USD, nebo byly oceněny alespoň na 1 mld. USD při posledním kole soukromého rizikového financování. Zatímco v USA a Číně jsou takových společností stovky, v EU jsou to spíše jednotky.

 4)     Digitalizace veřejných služeb.

Do roku 2030 je cílem zajistit, aby všechny klíčové veřejné služby byly dostupné on-line, dále aby 100% unijních občanů mělo on-line přístup ke svým zdravotním záznamům a min. 80 % unijních občanů používalo aktivně on-line identifikaci při jednání s veřejnou správou.

Celkovou unijní ambicí je stát se na poli digitalizace vrcholových hráčem na globální úrovni.