Psychometrické vlastnosti psychodiagnostických metod

1. Objektivita

- test je objektivní, když jsou jeho výsledky nezávislé na osobě, která test předkládá a která ho vyhodnocuje

-          proto: instrukce a podmínky pro práci s testem musí být pro všechny VO stejné (podrobné manuály); nutné přesvědčit se, zda byla instrukce správně pochopena

-          také vyhodnocování výsledků jednotné; snazší u výkonových testů (výsledky testu měřitelné v objektivních jednotkách nebo známe správné odpovědi), těžší u testů osobnosti; maximálně objektivní je vyhodnocování výsledků bez lidského zásahu (např.pomocí technického zařízení)

- jiné pojetí objektivity testu: nemožnost záměrně zkreslit výsledky testu vyšetřovanou osobou (často snaha zlepšit nebo naopak zhoršit své výsledky)

-          proto doplnění testů o pomocné škály – lži skóry (ale lze odhalit) nebo projektivní metody, které lze těžko „obelhat“, ale zase je těžké zajistit objektivitu v prvně uvedeném smyslu (Ferjenčík, 2000, Svoboda a kol, 2009).

2. Standardizace

- souhrnné označení pro zjištění reliability, pro validizaci, stanovení norem, prověření účinnosti jednotlivých částí testu, stanovení jednotné instrukce a způsobu administrace

- v užším smyslu totéž co normalizace - stanovení norem testu

Normalizace

-          možnost srovnání individuálních výsledků s normami získanými vyšetřením velkého reprezentativního vzorku osob

-          norma – průměrný výkon, hodnota nebo typická reakce příslušného vzorku populace

-          pro snazší srovnání s normou: převod výkonů dosažených v testu (tzv. hrubé skóry) na vážené nebo standardní skóry (např. percentily – udávají, kolik procent populace je horší v příslušném kritériu než vyšetřovaná osoba; nebo decily – totéž, ale 10krát větší; jiné vyjádření standardních skórů: průměr, medián, normalizovaná hodnota z – vyjadřuje vzdálenost jedince od průměru normalizačního souboru; deviační inteligenční kvocient – udává, jak moc se respondent liší od věkově příslušného populačního průměru, přičemž průměr je 100 a standardní odchylka 15) (Ferjenčík, 2000, Svoboda a kol, 2009).

3. Reliabilita

- přesnost měření, spolehlivost, se kterou test měří to, co měří

- několik různých významů:

Reliabilita jako stabilita v čase (tzv. test-retest reliabilita)

–        udává míru shody mezi výsledky dosaženými v témže testu po časovém odstupu (pak máme jistotu, že výsledky jsou určovány respondentem, jeho výkonem či vlastnostmi a ne náhodnými vlivy)

–        vyjadřuje ji koeficient korelace, jeho hodnota u kvalitního testu nemá klesnout pod 0,8

–        problém: vliv předchozí zkušenosti nebo změna výkonu kvůli onemocnění

Reliabilita jako ekvivalence

• udává míru shody mezi výsledky různých verzí téhož testu, musí být sejmuty bezprostředně nebo krátce po sobě
• vyjadřuje ji koeficient ekvivalence
• i zde možný vliv předchozí zkušenosti

Reliabilita jako vnitřní konzistence testu

• dána mírou homogenity položek, resp. jednotlivých částí testu
• zjišťuje se korelací jednotlivých položek, rozdělených na dvě poloviny (tzv. metoda půlení – split-half Method – na sudé a liché položky), nelze použít u krátkého testu
• homogennější test spolehlivěji odráží individuální rozdíly v měření schopnosti nebo vlastnosti
• vysoká konzistence ale není nutná, některé testy jsou záměrně heterogenní (Ferjenčík, 2000, Svoboda a kol, 2009).
  

4. Validita

- nejzávažnější psychometrický ukazatel, vypovídá o praktické užitečnosti testu

- udává, zda test měří, co měřit má

- je korelací mezi testem a vnějším kritériem

- vyjádření validity: korelační koeficient (koeficient validity) nebo grafy a tabulky udávající pravděpodobnost např. úspěšného dokončení studia nebo výskytu nějaké vlastnosti (Ferjenčík, 2000, Svoboda a kol, 2009).

Validitu testu ovlivňuje: 

• osoba examinátora (čím více zkušeností, tím menší vliv)
• způsob a úroveň vyhodnocení a interpretace výsledků