Produktivita řízení výroby

1. Produktivita

Produktivita je jedním z nejvýznamnějších měřítek ekonomické výkonnosti. Ukazatel produktivity měří, jak dobře podnik transformuje vstupní zdroje na výstupy. Nejčastěji je vztahována k produktivitě lidské práce, ale produktivita se vyjadřuje také jako např. produktivita podniku, materiálu, atd.

Produktivita je poměr produkovaných výstupů ke spotřebovaným vstupním zdrojům. Tento poměr je obecně znázorněn na následujícím obrázku:

Obr.1 Vstupy a výstupy do hospodářské jednotky

E zde představuje obecně hospodářskou jednotku (subjekt, který se snaží racionálně hospodařit). Můžeme v něm vidět spotřebitele, domácnost, firmu nebo národní hospodářství jako celek (ekonomiku). Šipky směřující dovnitř jednotky představují vynakládané prostředky, které hospodářská jednotka nakupuje a které se nazývají souhrnně vstupy (inputs). Šipky směřující ven představují výsledky nebo dosažené cíle, které se nazývají souhrnně výstupy (outputs).

V ukazateli produktivity je poměřován výstup ve fyzických jednotkách se vstupem ve fyzických jednotkách a to vše za určitou dobu.

Fyzické jednotky označují množství v kusech, kilogramech, pracovních hodinách, strojových hodinách atp. Měření hospodářských procesů produktivitou vstupu se provádí při posuzování účinného využití vynakládaných prostředků v různých technologiích, při srovnávání různých způsobů výroby, při změnách organizace práce. Ukazatel produktivity je obvykle názorný a poskytuje i nezasvěcenému člověku obrázek o fyzické produktivní schopnosti výrobního faktoru. Čím je produktivita vyšší, tím lépe. V ekonomickém světě trhu, peněz a kapitálu to ovšem nemusí stačit. 

1.1. Typy produktivity

Na pojem produktivita je možno nahlížet z několika úhlů pohledu v závislosti na tom, jaký objekt zkoumáme. Existuje tedy celá řada typů produktivity. J. Klečka rozlišuje hlavní typy produktivity následovně: 

Dle komplexnosti uvažovaného vstupu:

• parciální produktivita (neboli produktivita určitého výrobního faktoru – práce, kapitálu, energie, materiálu),
• celková produktivita (neboli produktivita souhrnná, kombinující různé vstupy pro dosažení výstupu).

Dle stupně agregace:

• mikroekonomická produktivita (měřena za konkrétní podnik či výrobu),
• makroekonomická produktivita (měřena za celou národní ekonomiku).

Dle toho, zda má nebo nemá hodnotový rozměr:

• technická produktivita (výstup a vstup je poměřován pouze v naturálních jednotkách),
• technickoekonomická produktivita (výstup a vstup je poměřován v peněžním ocenění).

1.2. Produktivita práce

Produktivita práce vyjadřuje poměr mezi objemem výroby a časem vynaloženým na danou výrobu. Vyprodukované množství výrobku se dělí počtem pracovních hodin = produktivita práce v kusech za jednu hodinu. Nebo se vyprodukovaný výstup, např. počet výrobků za směnu v kusech, dělí počtem pracovníků = produktivita jednoho pracovníka za směnu. Obecný vzorec pro výpočet produktivity práce je znázorněn níže:

Stejným způsobem lze měřit produktivitu stroje, zařízení, počítače atd.

Produktivitu práce vyjádříme poměrem množství produkce a odpracované doby dle následujícího vzorce:

Obr.2 Syntetický ukazatel produktivity práce

Produktivitu práce můžeme posuzovat také podle dalších velmi podstatných hledisek:

Produktivita práce podle výstupu

Podle měřících jednotek, v nichž vyjadřujeme výstup daného procesu, dosazujeme do čitatele zlomku:

• produktivitu práce v naturálních jednotkách (kg, t, l, m, apod.),
• produktivitu práce v pracovních jednotkách (Nh – normohodiny, Nmin - normominuty),
• produktivitu práce v peněžních jednotkách (Kč, EUR).

Podle toho, jakou produktivitu zjišťujeme, dosadíme patřičné jednotky a v závislosti na tom nám vycházejí výsledky pro konkrétní položky:

• hrubá produktivita práce (v čitateli je hrubá výroba),
• čistá produktivita práce (v čitateli je čistá výroba),
• produktivita práce z přidané hodnoty (v čitateli je přidaná hodnota).

Produktivita práce podle vstupu

Podle měřících jednotek, v nichž vyjadřujeme vstup daného procesu, dosazujeme do jmenovatele  zlomku.

Roční produktivita práce – tuto produktivitu práce můžeme dále vztahovat na průměrný roční evidenční počet:

Měsíční produktivita práce je obdoba roční produktivity práce vztažená ovšem na průměrný evidenční počet pracovníků za měsíc.

Denní produktivita práce

Hodinová produktivita práce

2. Možnosti zvyšování produktivity

Při hledání cest zvýšení produktivity je dobré vědět, čím vším lze produktivitu ovlivňovat. Při použití základního vzorce pro výpočet produktivity, který vychází z poměru výstupů ke vstupům, je možné identifikovat následující možnosti:

·       zvýšení výstupů při zachování stávající úrovně vstupů,

·       snížení vstupů při zachování stávající úrovně výstupů,

·       zvýšení výstupů je větší než zvýšení vstupů,

·       zvýšení výstupů při současném snížení vstupů.

Výstupy lze zvýšit dvěma způsoby – buď zvýšením ceny produktů, nebo zvýšením prodeje zákazníkům. Obě tyto možnosti vyžadují aktivní přístup marketingu (při vytváření ceny nebo získání dalších zakázek.)

Snížení vstupů je záležitostí všech, kteří se podílejí na procesu vývoje a výroby. Potenciál pro úspory vstupů začíná od návrhu výrobku, kdy ovlivňujeme množství a druh použitého materiálu přes návrh procesu, který ovlivňuje potřebu operačních časů a využití jednotlivých strojů až po odstraňování plýtvání během výrobních operací.

Důležité je také si uvědomit, že každé zvýšení výstupů produkuje v určitém poměru i růst vstupů – ty lze rozdělit na přímé a nepřímé. Nárůst nákladů na přímé vstupy je úměrný vyrobenému množství, nepřímé vstupy (režijní náklady) mají podstatně mírnější závislost na množství.

Z výše uvedených skutečností je možno vytvořit dva závěry. Zaprvé, pro docílení co největšího zvýšení produktivity je potřeba při zvyšování objemu výroby zahájit i projekt redukce přímých nákladů - změna konstrukce a materiálu, snížení ceny nakupovaných polotovarů. Zadruhé, při zvýšení objemu výroby je potřeba uskutečnit takové organizační a procesní opatření, aby nedošlo k prudkému zvýšení režijních nákladů. Tato dvě opatření zajistí největší užitek ze zvýšení objemu výroby. 

Obr.3 Možnosti zvyšování produktivity

2.1. Přístupy ke zvyšování produktivity

Přístupy ke zvyšování produktivity vycházejí z provedené analýzy jednotlivých ukazatelů a mohou být dvojí: první přístup je selektivní a zaměřuje se pouze na úzké problémové místo identifikované pomocí analýzy. Druhý přístup jde cestou plošného zlepšování systému ať již postupy z oblasti štíhlé výroby nebo průmyslového inženýrství.

Nebezpečí prvního přístupu je v zavedení lokální změny, která není podporována systémem a po nějaké době většinou dochází k návratu do původního stavu. Při kombinaci obou přístupů je lokální změna fixována v systému a systém také působí plošně i na jiné prvky zvyšování produktivity a vytváří vhodnou podnikovou kulturu. Proto je vhodné zavést kombinaci obou přístupů.

Produktivní systém musí splňovat podmínku 3E (Economy, Efficiency, Effectiveness), to je hospodárnost, efektivnost a účelnost. Jednoduše se dá říci, že pojem efektivnost znamená dělání věcí správně a účelnost znamená dělání správných věcí a to celé vykonávat pokud možno hospodárně. V praxi je možné vykonávat s vysokou efektivností nesprávné činnosti či vyrábět nevhodné výrobky. Obecně platí, že stupeň dosažené účelnosti ovlivňuje výstupy v čitateli zlomku pro výpočet produktivity, kdežto efektivnost - dělání věcí správně, ovlivňuje nákladovou složku, která je ve jmenovateli vzorce.

Dále je potřeba si uvědomit, že plošně působících metod je celá řada a musíme se správně rozhodnout, která z nich přinese největší užitek. Přitom se rozhodujeme podle výsledků analýzy i dalších ukazatelů a samozřejmě také podle strategie podniku.

2.2. Faktory růstu produktivity

K úspěšnému zvýšení produktivity je nutné definovat a klasifikovat faktory, které ovlivňují její růst. Mezinárodní organizace práce tyto faktory rozčlenila do dvou hlavních skupin – na faktory externí a interní. Dále je nutné určit a eliminovat bariéry bránící růstu produktivity.

Externí faktory

Mezi externí faktory patří hlavně business cykly, zdroje, které podnik využívá, vládní politika, legislativa apod. Management podniku nemůže přímo ovlivňovat externí faktory, protože jsou obyčejně mimo jeho dosah. Musí však předvídat vliv těchto faktorů a dokázat správně odhadnou důsledky jejich dalšího vývoje.

Interní faktory

Mezi interní faktory patří hlavně vstupní faktory, procesní faktory a výstupní faktory. Management podniku je musí znát, řídit a ovlivňovat. Tyto faktory musí být pod kontrolou managementu.

Studie firmy McKinsey ukázala, že až 85 % proměnných ovlivňujících produktivitu v podnicích jsou interní faktory, tedy ty které může management ovlivnit. Pouze 15 % jsou faktory externí. Studie Kepnera a Tregola ukázala, že až 80 % interních faktorů může přímo ovlivňovat management a pouze 20 % faktorů mohou ovlivnit pracovníci. Tyto studie ukazují, že v praktických podmínkách je přibližně 70 % faktorů ovlivňujících produktivitu závislá na rozhodnutí managementu. I když management nemůže ovlivnit externí faktory, musí jim rozumět a dělat rozhodnutí, která změní chod podniku a přizpůsobí ho existující situaci tak, aby produktivita nestagnovala. 

Bariéry růstu podniku

Mezi nejčastější bariéry růstu produktivity patří:

• špatná podniková kultura nepodporující růst produktivity,

• nevhodné technologie,

• organizační struktura,

• vysoká absence a fluktuace pracovníků,

• příliš široký výrobní program,

• špatná motivace pracovníků apod.

Klasické metody měření produktivity neumožňují zahrnout do výpočtů vliv takových faktorů, jako jsou motivace, kvalita nebo inovace.

2.3. Měření produktivity

Měření produktivity je obyčejně spojené s měřením množství výstupů a vstupů. Výstupy je možné měřit například: objemem, množstvím vyrobených výrobků, peněžní hodnotou vyrobených výrobků apod. Pro měření vstupů se používá například: počet pracovníků, počet odpracovaných hodin, spotřeba energie, spotřeba materiálu apod. Pokud podnik při měření produktivity používá více měřidel produktivity, musí zajistit jejich vzájemnou porovnatelnost.

Úroveň a změny produktivity podnikových systémů jsou výrazem úrovně a změn technickoekonomické racionality fungování podnikových systémů a procesů. Produktivita je důležitý, ale zároveň nikoli jediný faktor tvorby ekonomické přidané hodnoty a tím plnění cílů podniku. Produktivitu je proto potřeba sledovat a používat jako jedno z významných kritérií při celopodnikovém i vnitropodnikovém řízení.

Pro nové požadavky hodnocení a řízení podnikových systémů a jejich inovací má vedle měření úrovně a vývoje produktivity práce obvykle ještě větší význam měření úrovně a vývoje celkové a parciálních produktivit, pracující s náklady nikoli pouze účetními, ale ekonomickými (tj. účetními + oportunitními), ukazatelem a dílčími ukazateli celkové produktivity (TFP – Total Factor Productivity).

Takto konstruovaný ukazatel produktivity relativně nejlépe vyhovuje jak tradičním nárokům operačního řízení, tak i novým nárokům procesního řízení, řízení štíhlé výroby, včetně řízení aktiv. Odráží totiž jak účinnost spotřeby, tak i držení (vázání) výrobních faktorů (a tím i ekonomické oběti z vázání příslušných finančních zdrojů) a lze jej účinně používat při analýze úrovně i vývoje tvorby ekonomické přidané hodnoty (EVA), resp. plnění cílů podniku.

 

3. Historie studia a měření práce

Za zakladatele metod studia práce je považován americký inženýr Frederic Winslow Taylor (1856-1915) nazývaný otcem vědeckého řízení. Řízení chápal jako přesnou znalost toho, co chceme, aby lidé udělali a poté opatřením, aby to udělali co nejlépe a nejlevněji. Taylor si dal za cíl vytvořit pro řízení práce dělníků takový nástroj, aby výkon práce dělníka mohl být určen zaměstnavatelem. Tvrdil, že je nutné přesně stanovit výkon, který mají dělníci podávat a který je základem pro jejich mzdu. Pro stanovení tohoto výkonu zavedl nový způsob zjišťování času potřebného k provedení práce - časové studie. Taylor rozložil pracovní operaci dělníka na úkony a úkony na jednotlivé pracovní prvky - pohyby. Doba trvání se zjišťovala u každého prvku a to na setiny minuty pomocí stopek. Výsledkem časových studií byly tzv. jednotkové časy, zjištěné součtem časů potřebných pro jednotlivé úkony. Jednotkové časy byly základem pro stanovení normy denního pracovního výkonu dělníka.

Ve studiu započatém Taylorem pokračovali manželé Gilbrethovi a další badatelé.

V období mezi dvěma světovými válkami bylo vytvořeno několik systémů normování práce, z nichž nejznámější jsou:

• Bedaux,
• MTM,
• Work Factor,
• REFA.

3.1. Časové studie

V praxi rozlišujeme tři časy, tj. základní, odpočinkové a poměrné časy.

Základní časy – je čas plánovaného provedení procesu. Všeobecně tvoří podstatný podíl stanovených časů. Patří sem časy hlavní a vedlejší činnosti a čas čekání vyvolaný přerušením v pracovním procesu např. čekání na jeřáb.

Odpočinkové časy – skládají se z určených časů pro nutný odpočinek člověka, vzniklý v důsledku jeho činnosti. Jejich velikost se stanovuje obvykle jako procentuelní podíl z času základního, obvykle ve výši 5 – 10 %.

Poměrné časy – se tvoří z určených časů, vstupujícíh dodatečně do plánovitého provedení. Jsou to buď časy věcné např. porucha stroje nebo čas osobní např. pití, WC. Poměrné časy se vyskytují během pracovního procesu s rozdílným trváním a četností. Z tohoto důvodu je nemůžeme předem určit a proto jejich velikost stanovujeme opět jako procentuelní prodíl z času základního ve výši 5 – 10 %.

K těmto časům dospějeme buďto měřením nebo výpočtem. Stanovení spotřeby času pozorováním a měřením na pracovišti se označuje jako časová studie. Na základě těchto studií je stanovován čas potřebný pro vykonání pracovní operace. Předpokladem správného provedení časové studie je použití zařízení pro přesné měření času (stopky) a formulář k zaznamenání zjištěných dat.

Prostřednictvím časové studie lze snadno rozpoznat jednotlivé druhy plýtvání během výrobní operace. Dále řadit prvky výrobní operace do optimálních sekvencí a sestavit popis nejvhodnějšího způsobu výkonu dané pracovní operace.

Obr.4 Přehled časových studií

Cílem časových studií je dosáhnout výstupu v podobě standardů spotřeby času vhodných pro určení pracovních standardů.

Objem požadovaného a spotřebovaného času závisí na široké škále působících faktorů:

• lidský (subjektivní) faktor – schopnost, dovednost, zručnost a stupeň kvalifikace
• objektivní činitelé – pracovní podmínky, druh výrobního zařízení a jiné

Je nezbytné práci rozdělit na dílčí činnosti a ty poté podrobit analýze. Pracovní činnost může mít charakter manuální nebo strojový, dále pak konstantní nebo proměnlivý a pravidelný nebo nepravidelný.

Zásady při provádění měření

• Pozorovatel musí být schopen rozčlenit pracovní proces.
• Pozorovatel musí stát tak, aby neovlivňoval pracovníka a měl dobrý výhled.
• Pozorovaný pracovník musí být zaškolený.
• Zamezit diskuzím během časového záznamu.
• Včas informovat vedoucího směny i pracovníka.
• Dodržovat bezpečnostní předpisy.

Obr.5 Časové studie

3.2. Druhy časů

Při měření času rozlišujeme druh jejich záznamu do časového snímku. Existuje měření kumulovaných a dílčích časů. Kumulované časy jsou časy mezi začátkem časového snímku a konečnými událostmi jednotlivých úseků procesu. Přístroj na měření času se uvede do chodu na začátku časového snímku a běží během celého trvání snímku. Podle stanovených momentů měření odečte pozorovatel kumulovaný čas z měřicího přístroje na konci každého úseku a zapíše jej do formuláře časového snímku. Trvání jednoho úseku se pak vypočítá jako rozdíl mezi kumulovanými časy dvou po sobě jdoucích momentů měření. U měření dílčích časů se přístroj na měření času spustí v prvním momentu měření a v dalším momentu měření procesu se znovu vypne a zaznamená se čas, takže se každý úsek procesu měří zvlášť.

Jednotkový čas … t_A

• čas, jehož spotřeba je přímo úměrná počtu jednotek produkce (například počtu vyráběných kusů součástek)

Dávkový čas … t_B

• čas, jehož spotřeba je přímo úměrná počtu vyráběných dávek a není závislá na velikosti těchto dávek. Je to čas na přípravu a zakončení operací na dávce jednotek produkce (vyráběných součástí)

Směnový čas … t_C

• čas, jehož spotřeba je přímo úměrná počtu odpracovaných směn, bez ohledu na množství produkce vyrobené v průběhu směny. Patří sem čas potřebný k přípravě pracoviště na začátku směny, čas potřebný k úklidu pracoviště na konci směn směny, čas na denní údržbu strojů, atd.

Pro účely řízení výroby je ve většině případů postačující členění pracovní směny na dobu skutečné práce a na zbytek pracovní směny, ve kterém není vykonávána práce.

Zavádí se pojem koeficient využití pracovní doby (označuje se symbolem ), který vyjadřuje poměr mezi dobou skutečné práce (označuje se t_S) a dobou trvání směny (označuje se t_O), tj. časem, který stráví pracovník na pracovišti.

Obr.6 Druhy časů

3.3. Přístroje na měření času

Přístroje používané k měření času lze rozdělit do dvou skupin:

• přístroje na záznam obrazu
• proces uloží jako film a zachycují tak časy nepřímo
• snímání a vyhodnocování času je odděleno
• přístroje, které zachycují časy bezprostředně
• klasické mechanické a digitální stopky
• požadavkem je, aby současně zajišťovaly měření kumulovaných i dílčích časů

Nejlepším a nejúčinnějším přístrojem na pořizování času jsou komplexní systémy. Tyto moderní přístroje jsou založeny na spojení s počítačem. Zjištěná data se ukládají do paměti přístroje a po přenesení dat do počítače pomocí datového kabelu se ve speciálním programu provede i vyhodnocení, takže pozorovatel nepotřebuje papír ani tužku a neprovádí žádné výpočty.

Samozřejmostí je, že hlavním kritériem pro podnik obvykle bývá cena tohoto vybavení, ale je také důležité zhodnotit, jak velké uplatnění budou tyto měřicí přístroje mít. V delším časovém intervalu se rozhodně vyplatí investovat více peněz například do komplexních systémů pro měření času s možností připojení na počítač, neboť práce s těmito stopkami je rychlá a velice efektivní.

3.4. Výkonové normy (normy výkonu)

• vztahují se k provedení určitého pracovního úkolu (části výrobku)
• mohou být vyjádřeny jako:
• normy času - stanovují množství času potřebného k provedení daného pracovního úkolu
• normy množství - stanovují počet stejných pracovních úkolů, které je potřebné vyrobit za jednotku času
• určitou variantou výkonové normy je norma pracnosti
• vztahuje se k provedení celého výrobku
• stanovuje množství času potřebného k provedení jednoho kompletního výrobku
• pro řízení výroby mají význam míry spotřeby jednoho ze základních činitelů výroby – pracovní síly
• jednotkou norem času jsou normominuty (Nmin.) nebo normosekundy (Nsec.) a jednotkou norem pracnosti jsou normohodiny

Koeficient plnění norem … α

= poměr mezi normou času daného pracovního úkolu (označuje se t_i) a dobou skutečné práce na daném pracovním úkolu (označuje se t_S)

4. Technika časového snímku dle REFA

REFA (Reichsausschuss für Arbeitszeitermittung) je německý spolek, který vznik v Berlíně v roce 1924. Dnes funguje jako Svaz pro organizaci práce, provozní organizaci a vývoj podnikání. Tato organizace se zabývá poradenstvím, koučinkem, pořádáním seminářů pro zvyšování produktivity práce. Její profesionální tým odborníků vytváří nové metody a software pro měření práce. REFA patří k největším evropským soukromým organizacím, které nabízí školení a rekvalifikaci v oblasti pracovních studií. Tato německá organizace, má zastoupení i v cizině. Má 17 000 jednotlivých členů, na 1 000 podniků jako členů a 600 dobrovolně činných členů.

Snímky operace

Správné určení momentu měření je důležitým aspektem při měření času. Každý úsek procesu začíná počáteční událostí a končí konečnou událostí. Konečná událost zachyceného úseku je zároveň počáteční událostí následujícího úseku. Moment měření by se měl pro dílčí úseky operace stanovit ještě před měřením času.

Obr.7 Moment měření

Tato metoda slouží k měření, zpracování požadovaných časů a konečnému vyhodnocení skutečných časů při výrobě. Data získáváme pozorováním a měřením, jedná se o tzv. časový snímek.

Časový snímek popisuje pracovní systém, postup, metody, podmínky, ovlivňující veličiny a mnoho jiných faktorů majících vliv na výrobu. Z důvodu ověřitelnosti je důležité, aby každý časový snímek byl správně označen.

• Co měříme
• Kdy – datum, čas
• Kde – pracovní místo
• Jak – způsob měření
• Proč – za jakým účelem
• Kdo – podpis

Metoda REFA měří čas v setinách minut (HM), tedy 100HM/sec.

Časové snímky spočívají v popisu pracovního systému, zvláště pracovního postupu, pracovní metody, pracovních podmínek, vztažných výkonů, vztažných množství a skutečných časů pro jednotlivé úseky procesu.

REFA je založená na komplexním, systematickém studiu podnikání jako živého organismu, je naprosto kompetentní, procesově orientovaný organizační a podnikový vývoj s těžištěm organizace práce.

Stanovené časy jsou podle REFA časy určené pro pracovní procesy vykonávané člověkem nebo provozním prostředkem. Stanovené časy obsahují u člověka základní časy, časy na odpočinek a poměrné časy; u provozního prostředku obsahují základní časy provozního prostředku a poměrné časy provozního prostředku.

Skutečné časy jsou člověkem a provozním prostředkem skutečně potřebné časy pro provedení určitých procesních úseků. Tyto časy mohou být zachyceny jen přímým měřením pozorovatele na pracovišti nebo přímo pracovníkem nebo provozním prostředkem.

Analýzy a měření spotřeby času - snímkování procesů

Analýzy spotřeby času se používají ke stanovení a posouzení spotřeby času v operacích (procesech) zejména v případě, když je nutné:

• objektivizovat normy spotřeby práce
• zjistit vytížení pracovníků, strojů a zařízení
• zjistit skutečnou spotřebu času na provedení dané práce
• zjistit rozdělení spotřeby času v průběhu pracovní směny (jednotková práce, dávková práce, odpočinek,…)
• porovnat časy nutné pro účelný průběh pracovního procesu se zbytečnými
• porovnat časy skutečného trvání určitého děje zjištěné měřením od normativních, které předepisuje norma času
• vyhledat příležitosti na zlepšení v pracovní činnosti

Systém normování spotřeby času
Budování systému normování spotřeby času je spojené s:

• výběrem vhodných metod měření spotřeby času v závislosti od délky cyklu, objemu výroby, typu operace apod.
• vyškolením a tréninkem pracovníků v měření spotřeby času
• způsobem stanovení výkonových norem
• udržováním a aktualizací výkonových norem
• propojením výkonových norem na ostatní podnikové systémy (odměňování, plánování,…)

Jaké jsou přínosy?

Přínosy z použití metod měření a normování spotřeby práce směřují zejména k poznání a objektivizaci norem spotřeby času a tím ke správnému fungování všech následujících procesů, především:

• kalkulaci
• plánování
• odměňování

4.1. Fáze provedení snímku pracovního dne

• Příprava – výběr pracovníka, nebo pracoviště, tvorba harmonogramu, sběr základních dat
• Pozorování – zápis pozorovaných dějů
• Měření
• rozpoznání momentu měření
• začátek stisknutí přístroje na měření času nebo začátek odečtu
• konec operace spínání nebo odečítání
• časy je možné ručně zapisovat do formulářů nebo zaznamenávat pomocí přístrojů, které jsou spojené se zapisovacími a vyhodnocovacími systémy
• Vyhodnocení
• kontrola správnosti a úplnosti časového snímku
• výpočet jednotlivých časů, zatřídění jednotlivých dějů
• Návrh na změny – srovnání s normativy a zjištění příčin ztrátových časů

Obr.8 Snímek pracovního dne

Obr.9 Přehled zastoupení jednotlivých činností

5. Systém MTM (Methods-Time- Measurement)

Systém MTM byl vyvinut H. B. Maynardem ve společnosti Methods Engineering Council, Pittsburg, USA v letech 1934 - 1948.

Jedná se o to, že je každá operace rozčleněna na základní pohyby, které jsou potřeba k jejímu provedení. Pro provedení každého pohybu je stanoven normovaný čas, který je určován dle tabulkové hodnoty s ohledem na druh pohybu a na podmínky, za kterých se provádí.

Při studiu práce bylo zjištěno, že pracovní výkon je závislý na třech proměnných:

• Zručnost ovlivňuje pracovní výkon v rozmezí 78 až 115 %,
• Intenzita práce ovlivňuje pracovní výkon v rozmezí 83 až 130 %,
• Metoda práce má neomezený potenciál vlivu na pracovní výkon.

Největší vliv na čas trvání práce má tedy pracovní metoda, protože intenzita práce i zručnost mají své meze. Naopak pracovní metodu lze zlepšit, i když už se zdá být dokonalá.