Sportovní diplomacie

1. Sport a politika?

Právě toto je ústřední otázka, kterou bychom si měli položit, když přemýšlíme o sportovní diplomacii. Jak upozorňuje britský sociolog Barrie Houlihan (2014: 5), je možné se pravidelně setkávat s „běžným klišé spojeným se sportem, že ‚sport a politika by se neměly míchat‘“. Pokud by toto klišé bylo pravdivé, lekce o sportovní diplomacii by - z logiky věci - musela již nyní končit.

Opak je ale pravdou, sport a politika nejsou autonomní sféry. Dění v jedné může ovlivňovat druhou a naopak. Jedná se o spojité nádoby a propojení mezi nimi můžeme sledovat nejenom v nedemokratických režimech, ale i politických systémech, které jsou demokratické. Již jen samotné rozhodnutí o financování (profesionálního) sportu totiž je rozhodnutím politickým. Sport tedy není a nikdy nebude nezávislým na politice, respektive na politických rozhodnutích. Tato skutečnost se týká i sportu v mezinárodním prostředí.

^{Zdroj obrázku: https://unafraidshow.com/stick-to-sports-why-sports-and-politics-are-the-perfect-mix/ (10. 11. 2020)}

2. Hledání definice sportovní diplomacie

Sportovní diplomacie je jedním z nástrojů zahraniční politiky, které státy (a substátní regiony) ve své zahraniční politice využívají. Jedná se o jeden z nástrojů, který spadá pod diplomacii veřejnou. Cíle, které tedy státy (A substátní regiony) využívající sportovní diplomacii mají, tedy odpovídají cílům jejich veřejné diplomacie.

3. Aktéři sportovní diplomacie

Existuje tedy nespočet aktérů, kteří se do aktivit spadajících pod sportovní diplomacii zapojují. Podrobněji se těmto aktérům budu věnovat v následujících podkapitolách, přičemž můžeme tyto aktéry rozdělit do pěti základních skupin. Jedná se o: 

1) státy a jejich vlády, 

2) regiony uvnitř států disponující vlastním zastupitelstvím,

3) mezinárodní (sportovní) organizace,

4) národní sportovní federace a sportovní kluby a 

5) samotné sportovce

3.1. Státy (respektive jejich vlády)

Za ústředního aktéra zapojeného do sportovní diplomacie jsou považovány samotné státy, respektive jejich vlády. Naprostá většina států světa ve svém portfoliu pracuje se sportovní diplomacií (Shearer 2014: 57), nicméně některé z nich si mohou dovolit využívat ji o poznání více. Jedná se samozřejmě o ty státy, které k tomu mají finanční zdroje a investují je do (mezinárodního) sportu. 

Mezi státy, které investují nemalé částky do sportu taktéž za účelem mezinárodního zviditelnění, náleží ze zástupců tzv. tradičních mocností např. Velká Británie. Neúspěchy britských reprezentantů na olympijských hrách v roce 1952, odkud přivezli do Londýna pouze jednu zlatou medaili, otevřely diskuzi, zda by britská vláda neměla investovat více do oblasti sportu, který je v případě mezinárodních úspěchů zdrojem prestiže státu. Nakonec v 60. letech, kdy byli u moci labouristé, opravdu došlo k navýšení finanční podpory do této sféry (Allison, Monnington 2005: 13–14). Obdobná situace se ve Velké Británii opakovala i po neúspěšné olympiádě v roce 1996, na což reagovala konzervativní vláda Johna Majora více než desetinásobným navýšením finančních subvencí, které do sportu mířily (Jenkins 2016). Současná podpora směřující do britského sportu je nyní ještě vyšší, což přináší očekávané výsledky. Na zatím posledních letních olympijských hrách, které se uskutečnily v Riu de Janeiru, byla Velká Británie za USA druhým nejúspěšnějším státem, co se počtu zlatých medailí týká (Jenkins 2016). Nicméně, jak vypočítává redaktorka The Independent Janet Street-Porter (2016), každá Brity vybojovaná medaile stála z veřejného rozpočtu okolo 5,5 milionů liber.

Další skupinou států, které si počínají v souvislosti se sportovní diplomacií velmi aktivně, jsou tzv. nové mocnosti. Pod tímto termínem rozumíme státy, které byly dříve součástí tzv. třetího světa, ale nyní navýšily své mocenské kapacity, dožadují se změny stávajícího světového finančního uspořádání, snaží se prosazovat v mezinárodním obchodu a zároveň disponují obrovským demografickým potenciálem (Piknerová a Doljaková 2014: 17–19). Jedním ze států, který je za novou mocnost označován, je Brazílie. Tato jihoamerické země, v jejímž čele tehdy stál prezident Luiz Inácio Lula da Silva, kandidovala a následně i byla vybrána jako pořadatel dvou pravděpodobně nejsledovanějších sportovních událostí. Nejprve se v roce 2014 v Brazílii konal světový šampionát v kopané a o dva roky později proběhla v již zmiňovaném Riu letní olympiáda. Prostřednictvím sportovní diplomacie tak Brazílie hodlá "vylepšit svou soft power, prestiž a popularitu. Sport a fotbal jsou a v budoucnu zůstanou důležitými nástroji k dosažení brazilských zahraničněpolitických cílů" (Soares e Castro 2013: 32).

Dalšími zeměmi využívajícími sportovní diplomacii jsou bohaté státy mající "demokratický deficit". Právě pozitivní tvář, jíž chtějí získat prostřednictvím sportu, jim má napomoci ve zlepšení reputace v mezinárodním prostředí. Typickým představitelem této skupiny zemí je Katar, jehož bohatství pochází z všudypřítomné ropy na jeho území. Tato blízkovýchodní monarchie je v současné době pořadatelem nespočtu různých soutěží na svém území, ať se již jedná o pravidelné či mimořádné akce. Katar tak např. jako první stát Blízkého východu přivítal mistrovství světa v silniční cyklistice či o rok dříve světový šampionát v házené. Nicméně největší trumf katarské sportovní diplomacie je roven pořádání mistrovství světa v kopané v roce 2022, byť je s ním již nyní spojen nespočet kontroverzí. Stejně tak Katar sponzoruje západní fotbalové kluby či pro vylepšení výsledků svých národních reprezentací využívá naturalizaci úspěšných sportovců.

^{Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/2022_FIFA_World_Cup}

3.2. Substátní jednotky (respektive jejich zastupitelství)

Obdobně jako vlády států mohou sportovní diplomacii využívat také vlády jednotlivých substátních jednotek a regionů. V tomto případě je tedy vhodnější spíše než o sportovní diplomacii hovořit o sportovní paradiplomacii. Obecně pod pojmem paradiplomacie zjednodušeně rozumím "zahraniční aktivity subnárodních jednotek" (Dostál, Hloušek 2014: 312), respektive "mezinárodní aktivity regionálních vlád" (Lecours 2002: 92). Komplexnější definici paradiplomacie předkládá Noé Cornago (2000: 2), jenž tvrdí, že "paradiplomacie může být definována jako substátní vládní zapojení do mezinárodních vztahů prostřednictvím ustanovení formálních a neformálních, stálých nebo ad hoc [kurzíva v originálu] kontaktů se zahraničními nebo privátními entitami s cílem propagovat socioekonomická a politická témata". V této souvislosti je nutné si uvědomit, že zahraničněpolitické aktivity substátních jednotek mohou korespondovat a doplňovat se s cíli zahraničních politik jejich mateřského státu, nebo naopak s nimi nemusí být kompatibilní, což je příklad takových substátních regionů, které usilují o nezávislost (Xifra 2009: 505).

Sportovní diplomacii tak pro své cíle velmi často využívají právě regiony se separatistickými či secesionistickými tendencemi. Typickým příkladem je Baskicko, respektive Autonomní společenství Baskicka, které bylo vytvořeno po španělském přechodu k demokracii na konci 70. let minulého století. Tamní vláda, v níž stáli s výjimkou jednoho volebního období vždy nacionalisté z Baskické nacionalistické strany, dlouhodobě klade důraz na vytváření neoficiálních reprezentačních výběrů, které se snaží o zapojení do oficiálních soutěží, tzn., že se snaží o získání členství pro baskické sportovní federace v mezinárodních sportovních federacích v daném odvětví. Pravděpodobně nejviditelnější je baskická snaha o vstup do Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA), respektive do Unie evropských fotbalových asociací (UEFA). Právě celosvětová popularita kopané vede francouzského geopolitika Pascala Boniface (1999: 90) k úvaze, že fotbal je více celosvětový jev než trh či demokracie, neboť je hrán ve všech společnostech a postrádá teritoriální hranice. Podle něj je tak členství v mezinárodních fotbalových asociacích důležitější věcí, než se na první pohled může zdát, přičemž se nejedná pouze o záležitost sportovní, ale v prvé řadě politickou. V současné době totiž podle něj došlo k definitivní proměně znaků státnosti, když k typickému teritoriu, obyvatelstvu a vládě přidává právě existenci oficiálně uznané fotbalové reprezentace. Nezávislost je tak dle něj "charakterizována možností bránit si své hranice, vydávat měnu a soutěžit v mezinárodních fotbalových zápasech" (Boniface 1999: 91). Dále baskická vláda finančně podporuje baskické sportovce nebo je důležitým sponzorem tamních sportovních klubů.

Nicméně sportovní diplomacii využívají také ty regiony, které díky specifickým historickým okolnostem jsou součástí mezinárodních sportovních federací, byť nejsou rovny nezávislému státu. Tradičně se jedná např. o Skotsko a Wales, které jsou součástí FIFA prakticky od dob jejího vzniku a mohou participovat na turnajích, které tato organizace zastřešuje. Stejně tak mnohé další substátní regiony využívají finanční podporu sportovců např. v souvislosti s propagací turismu a přilákáním nových návštěvníků na jejich území apod.

^{Zdroj: https://scrummagazine.com/scotland-kits-revealed-for-rwc-2019/}

3.3. Mezinárodní (sportovní) organizace

Ústředním aktérem, který ovlivňuje podobu prakticky veškerého mezinárodního sportu, jsou mezinárodní sportovní organizace. O celospolečenském vlivu takovýchto mezinárodních organizací hovoří na příkladu výše zmíněné FIFA např. Susan Strange (1996: 96), jež se zmiňuje o její významné roli v soudobém mezinárodním systému, když říká, že "většina z milionů a milionů lidí, kteří sledují fotbal, převážně ale nejenom v Evropě, Africe a Latinské Americe, možná hodnotí fotbalové autority jako důležitější pro své každodenní životy, zájmy a nadšení než autority států". Právě mezinárodní fotbalová organizace je považována za nejvýznamnější sportovní organizaci vůbec. Podle Billa Murrayho (1999: 28) má větší význam i než Mezinárodní olympijský výbor, což je důsledkem celosvětové popularity kopané, počtem členů organizace i faktu jejího neustálého působení, neboť zápasy, které se konají pod její záštitou, se hrají permanentně prakticky ve všech státech světa. Je tedy možné říci, že ty nejvýznamnější mezinárodní sportovní organizace jsou zároveň spojeny s těmi nejpopulárnějšími spory.

Tyto organizace působí jako nezávislí aktéři mezinárodních vztahů, mají své vlastní stanovy a pravidla, která určují jejich fungování. Stejně tak v důsledku svého vlivu představují a snaží se podporovat prostřednictvím sportu pozitivní hodnoty. Např. Mezinárodní kriketová rada hovoří o podpoře ideálů, jako jsou poctivost, zodpovědnost, týmová spolupráce, respekt k rozmanitosti atd. (International Cricket Council 2016). Pomyslnou vlajkovou lodí v šíření pozitivních hodnot prostřednictvím sportu je Mezinárodní olympijský výbor. V preambuli Olympijské charty se tak píše, že "cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti" (Mezinárodní olympijský výbor 2013: 9). Mezinárodní sportovní organizace minimálně v rétorické rovině tak odkazují na univerzální hodnoty, které jsou vnímány pozitivně na celém světě. Mnohé z nich samy organizují kampaně bojující proti rasismu a nesnášenlivosti, podporují grassroots aktivity atd. Nicméně tuto agendu se nesnaží nastolovat pouze mezinárodní sportovní organizace, ale činí tak i další mezinárodní organizace. Ke sportovním tématům se vyjadřuje i Evropská unie, sport jako nástroj rozvojových aktivit využívá i OSN a jeho agentury apod. 

Dále jsou mezinárodní sportovní organizace aktivní na půdě diplomacie, když vyjednávají podmínky se státy a jejich vládami, národními sportovními federacemi, nadnárodními korporacemi a dalšími firmami i globální občanskou společností (Murray, Pigman 2014: 1099). Tyto aktivity označují ve svém textu Stuart Murray a Geoffrey Allen Pigman (2014: 1099) za specifickou kategorii spadající do sportovní diplomacie, jíž pojmenovávají "mezinárodní sport jako diplomacie" (international-sport-as-diplomacy), přičemž studií diplomacie zaměřujících se konkrétně na mezinárodní sportovní organizace podle této autorské dvojice existuje naprosté minimum.

^{Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_olympijsk%C3%BD_v%C3%BDbor}

3.4. Národní sportovní federace a sportovní kluby

Nevyřčenou otázkou spojenou s mezinárodními sportovními organizacemi však zůstává, kdo jsou jejich členy? Nejedná se přímo o státy, respektive o jejich vlády, ale o národní sportovní federace, v případě Mezinárodního olympijského výboru poté národní olympijské výbory. Příčinou tohoto stavu je fakt, že velký počet mezinárodních sportovních organizací vznikal v době, kdy, jak upozorňují na příkladu FIFA a jejích členů Jorge Tuñon a Elisa Brey (2012: 12), "evropský nacionalismus zažíval období euforie". Součástí právě této organizace se stávaly jak federace z již existujících států, tak fotbalové organizace reprezentující konkrétní nestátní národy. Členem FIFA např. od roku 1905 byla fotbalová federace Maďarska, které tehdy ještě bylo součástí RakouskaUherska, a nechyběly v ní ani fotbalové federace z Anglie, Skotska a Irska, jež ještě zahrnovala oblast celého ostrova. I mezi členy MOV je možné nalézt zástupce národů, které nebyly uznány za členy OSN. Jedná se např. o Tchaj-wan, jenž se nyní může účastnit olympijských her pod názvem Čínská Tchaj-pej. Tento stav, kdy členy sportovních organizací nejsou pouze federace z na půdě OSN uznaných států, je typický pro naprostou většinu mezinárodních sportovních organizací.

Národní sportovní federace, které zároveň zajišťují uskutečňování sportovních akcí na své vlastním území, jsou tak rovny zástupci státu či regionu v mezinárodním sportovním prostředí. Zároveň by však nemělo docházet k tomu, že by vláda nějakým výrazným způsobem zasahovala do jejich fungování. Takováto situace nastala např. v Nigérii v roce 2014, kdy ministerstvo sportu donutilo k odstoupení předsedu tamní fotbalové federace. FIFA na tuto skutečnost zareagovala suspendováním Nigérie – konkrétně tedy místní fotbalové asociace – ze všech jí pořádaných soutěží (FIFA 2014).

Stejně tak mohou regionální či centrální vlády pracovat se samotnými sportovními kluby, které jsou z jejich strany ať už částečně či zcela finančně podporovány. Typickým příkladem, kdy se ze sportovního klubu stal symbol, jenž byl spojován se státem a v tomto případě s politickým režimem v zemi panujícím, byl v období frankismu fotbalový tým FC Real Madrid, jemuž režim nechal v letech po občanské válce spojených s ekonomickou krizí postavit nový stadion. V éře, kdy stál v čele Španělska Francisco Franco, klub ze španělského hlavního města hned šestkrát zvítězil v nejprestižnější evropské pohárové soutěži, soudobé předchůdkyni Ligy mistrů, a nesčetněkrát triumfoval v tamní nejvyšší soutěži. Veškeré jeho úspěchy byly prezentovány jako španělské či frankistické (Chalupa 1997: 46). Kopaná a triumfy Realu Madrid se staly nástrojem propagandy režimu, které měly směřovat jak na domácí obyvatelstvo, tak prezentovat Španělsko v pozitivním světle v zahraničí. Např. dle Christose Kassimerise (2012: 559) se právě Real Madrid "brzy stal Frankovým nejprominentnějším velvyslancem v zahraničí i ve Španělsku".

^{Zdroj: https://www.footballparadise.com/francisco-franco-madrid/}

3.5. Samotní sportovci (= reprezentanti státu/národa)

Aktérem, bez něhož by nebylo možné o sportovní diplomacii hovořit, jsou samotní sportovci, kteří reprezentují svůj stát či národ na mezinárodních soutěžích. Tito sportovci se při významných sportovních akcí stávají ztělesněním národa a jejich výsledky, chování a prezentace jich samotných je spojena i s nazíráním na území, který reprezentují.

Ztělesněním nové Číny se tak minimálně na půdě USA stal 229 centimetrů vysoký basketbalista Yao Ming, který působil mezi léty 2002 až 2010 v severoamerické NBA. Americký prezident Bill Clinton o této sportovní hvězdě prohlásil, že je „symbolem Číny proměňující se od světu uzavřenému státu ke světu otevřenému“ (citováno dle Shearer 2014: 56). Ming se svými výkony v Americe ukazoval basketbalovým fanouškům po celém světě svou domovinu v pozitivnějším světle a stal se jakýmsi sportovním symbolem moderní Číny z počátku nového tisíciletí. Bývalý dlouholetý první muž NBA David Stern dokonce prohlásil, že „Američané se náhle naučili mnohé o Číně prostřednictvím Yao Minga“ (citováno dle Weihua 2014). Zároveň se však zapomínalo na to, že Ming „stále byl produktem čínského systému, který je jednou z posledních bašt socialismu“ (Larmer citováno dle The Sydney Morning Herald 2006),12 což hovoří o úspěšném využití popularity tohoto sportovce pro zlepšení percepce Číny na severoamerickém kontinentu.

^{Zdroj: https://www.newyorker.com/sports/sporting-scene/when-yao-ming-was-the-center-of-the-world}

4. Nástroje sportovní diplomacie

V následujících podkapitolách této knihy budou představeny nástroje, které státy či substátní regiony využívají k tomu, aby právě prostřednictvím sportu napomohly ke své pozitivní percepci u zahraničního publika.

4.1. Pořádání mezinárodních sportovních akcí

Pravděpodobně nejviditelnější způsob, jak je možné takto se sportem pracovat, je roven uspořádání významných mezinárodních sportovních akcí na území státu, jakými jsou olympijské hry, kontinentální či světové šampionáty v populárních hrách a sportech či každoročně konané turnaje a soutěže v dalších sportovních odvětvích, tzn. tenisové grandslamy, závody v motoristických sportech, cyklistické podniky atd. V této souvislosti je možné říci, že "mezinárodní sportovní akce byly mnohými vládami viděny jako ideální způsob, aby byla představena [pořadatelská] země, její města a lidé světu jako atraktivní destinace pro cestování a investice" (Pigman 2014: 100). Pokud tedy bude daná sportovní akce hodnocena jako úspěšná, s úspěchem jejího uspořádání se spojí taktéž pozitivní hodnocení pořadatelské země. Naopak v případě, kdy dojde ke kontroverzím, o nichž se bude v médiích hovořit více než o sportovních tématech, bude mít naopak jejich uskutečnění spíše negativní účinek, neboť nebude naplněn základní cíl sportovní diplomacie.

Jedním z nejznámějších historických příkladů toho, kdy pořádání olympijských her takovýmto způsobem posloužilo státu, je uskutečnění olympiády v roce 1936 v Berlíně. Tou dobou byl již více než tři roky ve funkce německého kancléře Adolf Hitler a tamnímu ministerstvu propagandy vedenému Josephem Goebbelsem se naskytla příležitost využít své schopnosti v souvislosti s touto mezinárodní událostí. Nacisté zorganizovali monstrózní sportovní podívanou, během které vládní garnitura očekávala od německých sportovců pouze vítězství. K propagaci berlínské olympiády dále přispěl oficiální filmový snímek Olympia od známé německé režisérky Leni Riefenstahl, který hry mapoval. Samotné hry navštívilo velké množství návštěvníků, např. na zimní olympiádě, která se konal v německém Garmisch–Partenkirchenu ve stejném roce, bylo již na zahajovacím ceremoniálů větší množství diváků než na celé předchozí zimní olympiádě konané v Lake Placid (Krüger 1999: 14). Arnd Krüger (1999: 14) tak označuje olympijské hry, které se v roce 1936 uskutečnily na území Německa, za "gigantické nacistické propagandistické představení". Allen Guttmann (2006: 64), další z významných sociologů zabývajících se moderním sportem, hovoří o olympiádě v Berlíně jako o "nejvíce kontroverzní z moderních her".

O sedmdesát let později proběhla na německé půdě další ze sportovních akcí, která si získala pozornost prakticky celého sportovního světa. V Německu se v roce 2006 uskutečnilo mistrovství světa v kopané. O německém světovém šampionátu v kopané je tedy možné říci, že „německý ‚cit pro organizaci‘ [...], dlouhodobá příprava, pečlivě plánované kampaně, efektivní infrastruktura, fotbalová dominance ve světově nejpopulárnějším sportu, fakt, že ‚většina [německé] populace stála za [konáním] této události [...] a pěkné počasí vedly k úspěšné projekci pozitivní image Německa v zahraničí“ (Grix, Houlihan 2013: 582–583). Zahraniční veřejnost následně stejně pozitivně hodnotila např. letní olympijské hry, které se uskutečnily v Sydney v roce 2002. Právě z organizačního hlediska vydařená olympiáda v tomto australském městě spoluvytvářela jeho obraz jako moderní metropole, přičemž většina dotazovaných (konkrétně 87 %) v průzkumu prováděném Simonem Anholtem si Sydney spojila právě s jednou z nejprestižnějších sportovních akcí (Anholt 2007: 108).

^{Zdroj: https://www.australiangeographic.com.au/topics/history-culture/2016/08/the-best-olympic-games-ever-moments-that-made-the-2000-sydney-olympics/}

4.2. Zapojení a aktivní působení ve sportovních organizacích světového významu

Jak je zřejmé z předchozích částí textu, ve kterých jsem se věnoval mezinárodním sportovním organizacím, právě na jejich půdě dochází k rozhodování o směřování daného sportu. Na jejich plénu se rozhoduje o tom, jaká země se stane pořadatelem olympijských her a kontinentálních či světových šampionátů ve sportech a jeho disciplínách, které jsou organizací zastupovány. Aktivní působení na půdě organizace je tedy jedním z předpokladů, aby vůbec země, která o pořadatelství usiluje, uspěla. Členové mezinárodních organizací dále projednávají podobu veškerých soutěží, kterých se sportovci či sportovní týmy účastní. Např. na půdě UEFA se dlouhodobě vedla diskuze v otázce rozšíření evropských fotbalových pohárových soutěží, co se počtu účastníků a zemí jejich původu týká. Jinými slovy řečeno, mohly fotbalové federace z po sportovní stránce méně úspěšných států ovlivnit, zda budou moci v soutěžích, jako jsou Liga mistrů a Evropská liga, participovat i kluby ze zemí, kde není fotbal na takové úrovni jako v tradičních evropských mocnostech v této hře. Dále se UEFA rozhodla k rozšíření počtu participantů na evropském šampionátu v kopané v roce 2016 z 16 na 24, což bylo pozitivně hodnoceno právě mezi méně úspěšnými fotbalovými zeměmi a naopak evropské fotbalové mocnosti – např. Německo – se proti tomuto rozhodnutí vymezovaly negativně (ESPN 2016). Tzn., že zástupci členských zemí sportovních organizací budou podporovat taková sportovní uspořádání, která povedou k tomu, že pravděpodobně dojde ke zviditelnění sportovců či sportovních klubů z regionů, které zastupují.

Stejně tak členové rozhodují o stanovách mezinárodní organizace a o tom, kdo – tj., jaká sportovní federace – a za jakých podmínek bude moci do organizace vstoupit, respektive následně sami hlasují o jeho přijetí. Zapojení do sportovních aktivit pořádaných pod hlavičkou mezinárodních sportovních organizací, které se rovná vstupu do těchto organizací, není možné interpretovat pouze jako záležitost sportovního rázu. Stuart Murray a Geoffrey Allen Pigman (2014: 1113) upozorňují, že každé rozhodnutí o přijetí či naopak zamítnutí žádosti o členství je široce politizovaným tématem a veškeré debaty, v nichž se de facto hovoří o suverenitě aktéra, jsou kontroverzní. Po vstupu do mezinárodních organizací celosvětového významu, který je roven možnosti vytvořit reprezentační výběr soutěžící v oficiálních mezinárodních soutěžích, tak touží mnohé substátní regiony, jejichž političtí představitelé kladou separatistické či secesionistické požadavky. Kromě potenciálního "symbolického uznání" nároků takovýchto regionů na vlastní nezávislý stát následně získá daný region a jeho sportovci o poznání větší prostor pro sebeprezentaci v zahraničí právě prostřednictvím pravidelně konaných soutěží, které jsou danou federací zastřešeny.

Nejvíce diskutovaným příkladem z poslední doby v souvislosti se členstvím v mezinárodních sportovních organizacích je jednoznačně Kosovo, které po vyhlášení nezávislosti není dodnes přijato za člena OSN, byť ho jako nezávislý stát uznalo 112 členských zemí této globální organizace. Kosovská vláda se dlouhodobě snažila o vstup do významných sportovních federací, jako jsou UEFA, FIFA a MOV, přičemž členství v nich chápala tak, že "by mohlo vytvořit symbolický tlak na státy, které ještě Kosovo neuznaly" (Brentin, Tregoures 2016: 361). Nakonec byly snahy Kosova o vstup do výše zmíněné trojice mezinárodních organizací úspěšné. Členem Mezinárodního olympijského výboru se Kosovo stalo na sklonku roku 2014 a v roce 2016 na olympiádě v Riu de Janeiru jeho sportovci debutovali. Debata ohledně oficiálního vstupu Kosova do světa mezinárodní kopané byla dlouhodobě blokována z toho důvodu, že dle znění stanov UEFA se Kosovo nemohlo stát členem organizace, neboť není součástí OSN, což je nezbytnou podmínkou členství. Proti jeho přijetí se nejsilněji vymezovalo na půdě organizace Srbsko společně s Ruskem. Nakonec však na kongresu UEFA v květnu 2016 bylo rozhodnuto o přijetí Kosova, ale zároveň nedošlo ke změně článku ve stanovách organizace, který odkazuje na členství země v OSN. Následně bylo Kosovo přijato jako člen FIFA. Je tedy možné říci, že nejvýznamnější mezinárodní sportovní organizace uznaly kosovskou nezávislost, což byl primární cíl tamních politických představitelů v kontextu jejich sportovní diplomacie.

Z dalších regionů, v nichž se objevují secesionistické tendence a které se chtějí stát členy mezinárodních sportovních organizací, je možné zmínit Katalánsko či Baskicko, kde mají tamní národní fotbalové výběry dlouhou tradici. Během přátelského utkání v kopané právě mezi těmito dvěma regiony zástupce baskické vlády, do jehož agendy problematika sportu spadá, přiznal, že vstup Baskické fotbalové federace do UEFA či FIFA je "komplikovaný, téměř nemožný" (Redondo citováno dle Izquierdo 2014). Naopak zcela nově se tento požadavek právě v souvislosti s přijetím Kosova za člena UEFA objevil na Krymu, ukrajinském regionu, který byl v roce 2014 anektován Ruskem. Předseda Krymské fotbalové federace uvedl, že dle jeho názoru není mezi Krymem a Kosovem větší rozdíl, neboť obě dvě území nejsou uznána jako členové OSN, a tak bude prosazovat, aby i Krym mohl vstoupit do UEFA (TASS 2016).

^{Zdroj: https://bertsokatea.wordpress.com/2011/12/30/euskal-selekzioa/}

4.3. Sponzorování aktivit sportovních oddílů s mezinárodním přesahem (či mezinárodních sportovních akcí)

Další způsob, jak prezentovat stát či substátní region v zahraničí, je sponzoring sportovních oddílů. V tomto případě se může jednat o kluby působící přímo ve státu, jehož vláda se daný klub rozhodla podporovat, nebo naopak jde o světoznámé sportovní kluby z jiných zemí, jejichž sportovní úspěchy chce ve svůj prospěch částečně využít taktéž stát, který s nimi na první pohled nemá nic společného. Stejně tak mohou státy využívat pro sponzoring i státní podniky, které jsou zároveň v zahraničí primárně se zemí jejich původu spojovány.

Tento nástroj sportovní diplomacie mohou opět využívat pouze ty země, které disponují dostatečnými finančními prostředky. Typickým příkladem jsou aktivity dvou státem vlastněných aerolinek ze Spojených arabských emirátů zejména ve světě kopané. Aerolinky Emirates jsou tak např. hlavním sponzorem fotbalové celku Real Madrid, od roku 2004 podporují úspěšný londýnský klub Arsenal FC, jehož hřiště – Emirates Stadium – nese název této společnosti, i mnohonásobného italského mistra AC Milán či více než deset let sponzorují francouzský Paris Saint-Germain. Dále je nápis Emirates k vidění i na dresech klubů z Portugalska a Německa (Emirates 2016). Mladší ze státních leteckých přepravců ze Spojených arabských emirátu Etihad je také ústředním sponzorem několika fotbalových klubů. Od roku 2009 finančně podporuje FC Manchester City z Anglie. Sponzoruje i mimoevropské fotbalové kluby, konkrétně se jedná o Melbourne City FC a o New York City FC, přičemž v případě severoamerické fotbalové ligy je partnerem celé soutěže (Etihad 2016). Kromě reklamy pro samotné letecké společnosti dochází tímto způsobem ke zviditelnění jejich domovského státu – v tomto případě tedy Spojených arabských emirátů – nejenom ve vlasti fotbalového klubu, který sponzorují, ale i v dalších částech světa, kde tyto kluby hrají mezinárodní zápasy či kde jsou jejich střetnutí sledována.

V některých případech je sponzorován známý sportovní klub přímo z veřejného rozpočtu státu, ze kterého nepochází. Pravděpodobně nejznámější je v tomto ohledu případ fotbalové celku Club Atlético z Madridu. Jeho hlavním sponzorem byl na počátku druhé dekády 21. století Ázerbájdžán, kdy bylo na dresech madridského klubu zobrazeno logo podporující turismus v tomto kavkazském státu, na němž stálo "Ázerbájdžán. Země ohně". Samotný klub na svých oficiálních stránkách hovořil o "speciálním projektu k podpoře image Ázerbájdžánu" či o tom, že dané partnerství mezi klubem a státem "bude sloužit k tomu, aby podporovalo budoucí bilaterální vztahy mezi Španělskem a Ázerbájdžánem" (Atlético de Madrid 2013). Tato dohoda však byla zdrojem kritiky ze strany mnohých nevládních organizací, které upozorňovaly na podobu ázerbájdžánského politického režimu. Např. Reportéři bez hranic položili na svých oficiálních internetových stránkách následující otázku: „Víte, kdo je opravdový sponzor Atlético Madrid?“ Jejich následnou odpovědí bylo, že místo "Země ohně" by měli fotbalisté klubu nosit pravdivější nápis "Země utlačování", neboť se jedná o jeden z nejvíce nedemokratických států světa (Reporters Without Borders 2014). V současné době již Ázerbájdžán není hlavním donátorem tohoto fotbalového celku. Na tomto příkladu však je viditelná snaha o vylepšení mezinárodní pověsti ze strany nedemokratického státu, který byl po několik sezón propojen se sportovními úspěchy klubu Atlético z Madridu.

Často se stávají sponzorem sportovních klubů i regionální vlády. Např. od fotbalové sezóny 2015/16 láká londýnský klub Fulham FC hrající druhou nejvyšší anglickou soutěž nápisem na dresech nejenom své fanoušky, aby navštívili Floridu. Jeho sponzorem se totiž stalo oddělení floridské vlády, které má právě otázku cestovního ruchu na starosti. Cílem partnerství je přilákat co největší počet nejenom fotbalových příznivců do tohoto amerického státu (Fulham FC 2015). Dále bylo možné v dobách nedávno minulých pozorovat sportovní diplomacii v podání některých vlád španělských autonomních společenství, které finančně podporovaly existenci regionálních cyklistických týmů. Mezi léty 2008 až 2010 se např. jednalo o Xacobeo Galicia, jehož činnost byla sponzorována galicijskou vládou, či o známější a úspěšnější baskický projekt Euskaltel Euskadi.

^{Zdroj: https://www.sportspromedia.com/news/fulham_visit_florida_renewal}

4.4. Využívání sportovců jako "jiných" diplomatů

Jak jsem zmiňoval výše, v případě mezinárodních úspěchů se mohou sportovci, kteří jich dosáhli, stát ztělesněním země, již reprezentují, což následně může vést k pozitivní percepci jak jich samotných, tak právě jejich mateřského státu. Ostatně např. tehdejší španělský ministr zahraniční Javier Solano po třetím triumfu cyklisty Miguela Induraina na Tour de France v roce 1993 prohlásil, že "Miguel Indurain je dnes jedním z nejlepších velvyslanců, které máme" (citováno dle Hofman 1993: 21). Kromě přihlášení se k těmto úspěchům ze strany vládních představitelů a finanční podpory směřující k samotným sportovcům (odměny za zisk medailí na olympijských hrách, příspěvky na chod domácích oddílů sportovců ve sportech, které nedosahují celospolečenské popularity apod.) mohou být tito sportovci využívání jako specifičtí velvyslanci, kteří mají za úkol reprezentovat svou vlast v konkrétních zemích, kde má jejich stát své politické zájmy.

Tímto způsobem byly velmi často navazovány kontakty mezi zeměmi, které mezi sebou neměly příliš vřelé vztahy. Specifická diplomacie, jejímiž představiteli nejsou zástupci vlád, ale prostí občané (people-to-people diplomacy), kteří vynikají ve sportu, byla např. podporována ze strany prezidenta Íránu Muhammada Chátamího ve vztahu k USA, íránskou propagandou vykreslovanými jako největší zlo světa. V rámci snahy o zlepšení vztahů mezi těmito dvě státy došlo na přelomu tisíciletí nejprve k pozvání amerických zápasníků do Íránu, následně se fotbalové reprezentace USA a Íránu utkaly na mistrovství světa ve Francii v roce 1998 a o dva roky později se konal jejich přátelský zápas hraný na americké půdě. Nicméně v tomto případě sportovní diplomacie neznamenala výrazné změny v zahraničních politikách zúčastněných aktérů (Chehabi 2001: 90, 103). Obdobným neúspěchem skončila snaha USA již v roce 1934, kdy tým amerických baseballistů v čele s Babem Ruthem uskutečnil turné po dvanácti japonských městech. Ač byl zájem sportovních příznivců z Japonska o zápasy amerického týmu obrovský a tamní velvyslanec USA Joseph Grew označil Rutha za "jednoho z nejefektivnějších vyslanců dobré vůle, který kdy byl do Japonska poslán" (citováno dle Shearer 2014: 54), nejednalo se nakonec o úspěšnou misi. O sedm let později japonská vojska napadala havajský Pearl Harbour a Američané vzápětí vstoupili do druhé světové války.

Je samozřejmě možné nalézt i úspěšnější příklady této aktivity. Během španělské občanské války ve 30. letech 20. století, kdy již Baskicko disponovalo autonomií, se regionální vláda ovládaná nacionalisty rozhodla vyslat do zahraničí fotbalovou reprezentaci složenou z Basků. Tento baskický výběr cestoval po Evropě a Latinské Americe s cílem získat peníze pro své spoluobčany, kteří vnitrostátním konfliktem ve Španělsku trpěli, a zároveň měl upozorňovat na existenci Baskicka, specifičnost regionu a důsledky, které pro něj válka má. Baskická fotbalová reprezentace tak mohla být označena jako "cestující ambasador Baskicka" (Győri Szabó 2013: 531), přičemž zejména během cesty po Evropě byla její činnost hodnocena pozitivně a baskické vládě posloužila velmi dobře (Estomba Etxepare 2007: 815). Klasickým příkladem zdařilé sportovní diplomacie je také tzv. ping-pongová diplomacie, která proběhla v 70. letech mezi USA a komunistickou Čínou. V roce 1971 navštívili američtí reprezentanti ve stolním tenisu Čínskou lidovou republiku. Do té doby mezi těmito dvěma zeměmi prakticky diplomatické kontakty neprobíhaly a v Číně populární stolní tenis se nakonec ukázal jako vhodný prostředek k tomu, aby mohlo dojít k následnému oteplení vztahů mezi těmito dvěma státy. Po amerických sportovcích navštívil Čínu prezident USA Richard Nixon. Od roku 1987 hraje důležitou roli ve vzájemných zahraničněpolitických aktivitách Pákistánu a Indie kriket. Právě vzájemné zápasy a turné na půdě znesvářeného státu v této populární hře napomáhají ke snižování konfliktního potenciálů, který mezi těmito zeměmi existuje. Je tedy možné říci, že v případě Indie a Pákistánu "je kriket užíván jako politický nástroj hrající na politickém hřišti, aby překlenul propast v diplomatickém vakuu mezi dvěma kriket hrajícími národy" (Ahmad Shahid, Perveen 2015: 65).

^{Zdroj: https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/china-ping-pong/}