Rozhovor

1. Rozhovor, druhy rozhovorů

Rozhovor

• Rozhovor je nejobtížnější diagnostický postup (Prunner, 2003).
• Slouží k získání informací, které nelze získat jen z pozorování (názory, postoje, přání, obavy, vnitřní svět).
• Slouží také k navázání kontaktu se žákem.

Druhy rozhovorů ve škole

V pedagogické praxi se z hlediska cílů v zásadě uplatňuje pět typů  rozhovorů: informativní, motivační, hodnotící, kritický, selektivní

(Hrabal, 2002). V následujícím výčtu si uvědomte, kdy se jedná o rozhovor diagnostický. 

 Informativní rozhovor

- zjistit informace = čistá diagnostika

Motivační rozhovor

- zjistit stav motivace = diagnostika

- zjistit, o který typ motivačního rozhovoru půjde (tvůrčí nebo konkurenční?) = diagnostika

- přesvědčit druhou stranu: 

• při tvůrčím vyjednávání - o téma je postup
• při konkurenčním vyjednávání - téma jsou postoje

Hodnotící rozhovor

-  získání komplexního pohledu na výkon žáka za minulé období = diagnostika

-  umožnit sladění pohledu na výkonnost a problémové oblasti mezi učitelem a žákem = diagnostika

Kritický rozhovor

-  zjistit stav náhledu žáka = diagnostika

-  poskytnout mu informace o nedostatcích

-  poskytnout mu informace o rizikách s nimi spojených

-  zajistit další spolupráci

Selektivní rozhovor

- vybrat nejvhodnějšího žáka = diagnostika

- poskytnout mu informace o změnách, činnosti apod.

- zjistit jeho očekávání = diagnostika

2. Průběh rozhovoru

Fáze rozhovoru

V následujícím obrázku naleznete základní fáze rozhovoru.

Jedna z velice důležitých je i samotná příprava na zjišťovací (diagnostický) rozhovor (Svoboda, 2013).

Registrace rozhovoru

• Zapisování během rozhovoru působí rušivě na klienta, trpí tím i plynulost rozhovoru.
• Záznam po ukončení rozhovoru pak zase není tak přesný a úplný, zachytíme asi jen 40% obsahu rozhovoru, navíc se objevuje až 25% nepřesných či nesprávných údajů
• Audiozáznam naráží na etické a právní aspekty, navíc přepis trvá strašně dlouho.

Pozn.: součástí záznamu rozhovoru musí být i záznam o chování vyšetřované osoby během rozhovoru.

3. Vedení rozhovoru

Rozložení času při zjišťovacím rozhovoru

 Pravidlo rozložení času při diagnostickém rozhovoru znázorňuje obrázek. K uvedenému rozložení se lze dostat pouze cílenou formulací otázek.

Druhy otázek

V úvodní fázi rozhovoru volit vždy otevřené otázky. Funkce uzavřených otázek je pouze doplňková a zpřesňující. Uzavřené otázky rozhovor zrychlují, proto je vhodné volit maximálně dvě za sebou.

Doporučené reakce

V běžném rozhovoru používáme hodnotící, interpretující, podporující, zjišťující reakce a reakce porozumění. Pro představu je konkretizuje tabulka.

V rámci diagnostického rozhovoru se však smí používat pouze:

• zjišťující reakce
• reakce porozumění
• podporující reakce (v případě podpory komunikace)

Do diagnostické části rozhovoru nelze zatahovat emoce, proto není dovoleno….

Kdy nelze diagnostický rozhovor provádět

Diagnostický rozhovor také nelze provádět, pokud:

•     nemám kde,

•     nemám dostatek nepřerušovaného času,

•     jsem neměl čas se připravit,

•     nemá čas ten druhý,

•     jsem líný přemýšlet,

•     jsem nejistý,

•     mám poruchu pozornosti,

•     jsem příliš zahleděný do sebe,

•     jsem příliš soutěživý.

4. Specifika diagnostického rozhovoru s dítětem

U malých dětí v přítomnosti rodičů, pokud je rozhovor realizován v MŠ a na 1.st. ZŠ pak v přítomnosti učitele, kterého dobře zná.

Je nutné vysvětlit dítěti účel rozhovoru.

Podmínkou je  vytvoření vřelého, chápajícího vztahu, tzn. jednat taktně a šetrně k postojům dítěte, nesoudit, vše chápat; přijímat dítě takové, jaké je; trpělivost, přizpůsobivost, vynalézavost.

Dětem tykáme, starším vykáme, adolescentů se lze zeptat, co si přejí.

Oslovujeme křestním jménem, verbálně se přizpůsobujeme dítěti (i slovník a konverzační téma)

Šetřit s technikou mlčení, ale dát dítěti dost času na odpověď.

Pozor na nonverbální složku rozhovoru! Pečlivě pozorovat chování při rozhovoru.

Ruku podat až starším dětem, mladší spíše pohladit.

U předškoláka lze použít „magické techniky“ (kouzelník, začarovaná rodina, atd.)

Rozhovor se školákem je snazší, ale méně ochotně odhaluje city, zájmy a  postoje.

U adolescentů je přirozený odpor proti zkoumání soukromí

Pořadí otázek – od snazších k obtížnějším tématům.

Tato specifika rozhovoru s dítětem uvádějí např. Svoboda a kol.(2009).