Specifika diagnostické činnosti ve školní praxi

1. Úrovně diagnostikování ve školní praxi

První obecná úroveň

Tzv. general level of assessment je pro školní prostředí typická. Výkonnost dítěte, jeho chování a další parametry jsou sledovány proto, aby byli identifikováni žáci, kteří potřebují systematičtější a hlubší analýzu projevů. Často se jedná o výstupy systematického a vlastních testů učitele.

Druhá úroveň 

Druhá úroveň (intermediate level of assessment) je zaměřena na problémové dovednosti a schopnosti. Aplikují se speciální metody a testy zacílené na konkrétní funkci. 

 Třetí úroveň

Tato úroveň (intensive level of assessment)  odpovídá komplexní diagnostice. Jejím cílem je aktorů, které s problémem žáka souvisí. Zatím účelem jsou používány speciální diagnostické techniky, jako je např. studium prostředí dítěte, jeho školní historie a výsledků, zdraví, sociálního a rodinného prostředí atd. 

Pozn: Bohužel v praxi často bývá učitelova diagnostická činnost redukována jen na problematiku školního hodnocení dětí, na posuzování kvality vědomostí a dovedností žáka. Svoji roli mohou mít tlaky různých profesních skupin, které si nárokují větší odbornost a schopnost posouzení žáka (Krykorková, Chval, 2007).  

Rozdíl mezi diagnostickou činností 

učitele a psychologa

Podle Kompolta (Zelinková, 2001) se u učitele jedná o dva podstatné znaky: 

• Jednoduchost diagnostických aktivit, tzn. orientace na nižší úrovně diagnózy.  
• Rychlý průběh a střídání diagnostických činností učitele s dalšími činnostmi. 

Naopak psycholog posuzuje žáka exaktněji, využívá složitější a sofistikovanější postupy a pro diagnostickou činnost má lepší podmínky. 

2. Diagnostický proces

Fáze diagnostického procesu

1) Formulace diagnostické otázky a vstupní hypotéza

Tyto otázky pokládají pedagogičtí pracovníci, rodiče nebo i sami žáci. Učitel vyslovuje předběžnou vstupní hypotézu, volí strategii, postup, stanovuje cíl.

2) Získávání diagnostických údajů, volba vhodných metod 

Učitel využívá nejen tradiční metody, jako jsou zkoušení, hodnocení výkonů, klasifikace, ale i speciální psychologické metody (psychometrii, kasuistiku apod.).

3) Zpracování, analýza, vyhodnocení a interpretace diagnostických údajů 

Jde o komplexní kvalitativní nebo kvantitativní charakter zpracování. Cílem je interpretace a hodnocení výsledků.  

4) Syntéza dat, závěr, diagnóza a prognóza 

V této fázi je nutné odpovědět na diagnostickou otázku a nastínit výchovně vzdělávací opatření, stanovit potřebnou prognózu.

5) Diagnostický závěr 

Definitivní závěr je možno vyslovit až po ověření správnosti navržených postupů (Hrabal,  2002).

Zásady diagnostického procesu ve škole

• Poznávání žáka (třídy, kolektivu) je dlouhodobý proces, je nutno zaznamenávat všechny změny.

• Při poznávání je nutno spolupracovat s ostatními pozorovateli (ostatní učitelé, vedoucí zájmové činnosti, trenéři, spolužáci, rodiče atd.).

• Důsledně hledat příčiny sledovaného jevu – velmi obtížné (etiologie – nauka o příčinách).

•  Dodržovat hledisko individuálního přístupu.

• Diagnostický závěr vždy spojit s návrhem pedagogických opatření (Friedmann in Holeček, 2015).

3. Proměnné diagnostického procesu

Svoboda a kol. (2009) vytyčili 3 typy proměnných.

Proměnné týkající se examinátora: 

věk, pohlaví, společenský status, zevnějšek, charakteristiky chování, důležité jsou sociální dovednosti: schopnost vytvořit ovzduší důvěry, naladit i motivovat VO, trpělivost, vřelost, autenticita, flexibilita, objektivita, empatie, citová stabilita atd.; nutné mít profesionální vědomosti a znalosti, ale i dovednosti; sebereflexe (uvědomění si vlivu své osobnosti na poznávání druhého) – nejlépe sebezkušenostní výcvik; pozor na syndrom vyhoření

Proměnné týkající se vyšetřované osoby: 

obecné a individuální postoje (např. předsudky, očekávání); situace psychologického vyšetření pro dítě nová – může se objevit explorační a testová anxieta – úzkost, tréma, obavy, zda uspěje, stav zkoušky – nutné úzkost odstranit nebo aspoň redukovat

Situační proměnné: 

vhodná místnost, pohodlnost místa, osvětlení, prostor pro hru (např. krabice s hračkami, papír a pastelky atd.)

4. Specifika diagnostického procesu u dětí

Rozdíl mezi psychologickým vyšetřením 

u dětí a u dospělých 

• Psychický vývoj dítěte je rychlejší, vývojová období kratší

• U dětí se obtížněji odlišují tzv. hraniční stavy, také obtížná diferenciální diagnostika

• Dítě je více závislé na svém sociálním prostředí

• U dětí menší použitelnost testů (zvýšená unavitelnost, labilnější pozornost, malá schopnost introspekce), je lepší používat klinické metody (pozorování a rozhovor)

• U dětí obtížnější interpretace výsledků, čím mladší, tím méně přesná predikce vývoje

• Psychodiagnostika adolescentů – specifická (Koluchová, Morávek, 1991)

Motivace k vyšetření 

– záleží na věku, pohlaví, předběžné zkušenosti, osobních charakteristikách, národnosti atd., u malých dětí hra, starší školáky lze motivovat prvky soutěživosti, na adolescenty zabírá motiv individuální prestiže.