Vymezení metod a komplexních strategií ve výchově ke zdraví

1. Vymezení edukačních metod s akcentem na rozvoj zdraví

Jedním z podstatných a nepostradatelných didaktických atributů každého pedagogického procesu je vyučovací metoda. V nejobecnější rovině bychom mohli metodu vymezit na základě jejího původu v řeckém slově „methodos,“ což znamená cestu, postup. Na základě tohoto odvození lze metodu chápat jako cestu, postup, jež se používá k dosažení stanovených cílů. V pojetí pedagogického procesu se jedná o didaktické postupy vedoucí k naplnění výukových cílů, ať už kognitivní, postojové či senzomotorické povahy. Z pohledu role učitele (pedagoga-lektora) a žáka (studenta, frekventanta) vymezuje metodu V. Švec (2004), jako koordinovaný systém vyučovacích činností učitele a učebních aktivit žáka, který je zaměřen na dosažení učitelem stanovených a žáky akceptovaných výukových cílů. Z obdobného pohledu nabízí podrobnou definici vyučovací metody J. Valenta (2014), když uvádí: „Metoda výchovy a vyučování je určitý způsob činnosti, kterým se žáci zmocňují v průběhu edukační akce určitého učiva tak, že u nich (ideálně) nastává učení a z něj vyplývající osvojení učiva; spojitě s tím tvoří jev zvaný „metoda,“ též činnost učitele, kterým je žákova činnost, respektive žákovo učení navozováno a řízeno; tyto činnosti žáka i učitele tvoří (ideálně) společný celek, jímž je naplňován výchovný a vzdělávací cíl.“  V uvedených definicích je vystihnuta skutečnost, že vyučovací metody, jako prostředky dosahování výukových cílů, jsou klíčovými didaktickými nástroji výukové činnosti pedagoga-lektora (vybírá metody a jejich prostřednictvím zprostředkovává učivo žákům) a učební činnosti žáka (prostřednictvím učitelem nabízených metod nebo metod dle vlastního výběru si cílevědomým jednáním osvojuje učivo). Z této skutečnosti vyplývá, že pedagog – lektor při volbě vyučovacích metod musí zohlednit všechny vzdělávací možnosti a individuální potřeby žáků tak, aby zvolené vyučovací metody nebyly kontraproduktivní a nebránily osobnostnímu rozvoji účastníků vzdělávacích programů.

2. Technika osobnostního rozvoje

J. Valenta (2014) charakterizuje techniku v obecné rovině tak, že se jedná o „typ metody vyžadující, aby učící se člověk prakticky a osobně jednal.“ Ve vztahu k dramatické výchově tentýž autor v rámci podrobnějšího vymezení techniky uvádí její následující charakteristiky:

• „Technika je konkretizace metody, respektive operacionalizace metody…“
• „Technika bývá vnímána jako postup limitovaný z hlediska šíře záběru (technikou se naplňuje jeden konkrétní cíl a učí se jedna konkrétní část či jeden prvek učiva, např. určitá  dovednost – postup apod.)…“
• „Technika může mít v některých případech rys přesné rozpracovanosti co do jednotlivých kroků, někdy i jisté mechaničnosti, exaktní strukturovanosti – může někdy splývat se cvičením… Ale v některých případech může mít charakter nestrukturovaného postupu.“

Z pohledu sociálně psychologického výcviku můžeme techniku vymezit jako postup, který není do detailu dotvořen, ale je dopracován podle konkrétní situace, požadavků a potřeb účastníků výcviku. Mnohé techniky mají různé použití podle toho, na co se při jejich aplikaci klade důraz. Každá technika má své možnosti, přínosy, ale také svá rizika. Tato definice obsahuje charakteristiky, které vystihují aplikovatelnost techniky ve všech výchovných systémech pedagogického procesu osobnostního a sociálního rozvoje.

Z výše uvedených definic a charakteristik je patrné, že v pedagogickém procesu osobnostního a sociálního rozvoje lze technikou, v porovnání s aktivizujícími vyučovacími metodami, rozumět specifičtější návod, postup, jenž má detailnější či rámcovou povahu a jenž vyžaduje aktivní a tvořivý přístup žáka při  dosahování konkrétního stanoveného didaktického cíle.

3. Informační zdroje

Maňák, J., Švec, V. (2003). Výukové metody. Brno: Paido. 

Valenta, J, (2013). Didaktika osobnostní a sociální výchovy. Praha: Grada.