Print bookPrint book

Psychologické aspekty metod a komplexních strategií ve výchově ke zdraví

Site: Moodle ZČU
Course: KPS/MVKA Metody výchovy ke zdraví A - šablona
Book: Psychologické aspekty metod a komplexních strategií ve výchově ke zdraví
Printed by: Guest user
Date: Monday, 19 October 2026, 12:42 PM

Table of contents

1. Vymezení učení

Učení je proces získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života. Proces učení je jednoznačně spojen s formováním osobnosti a nelze jej zužovat na osvojování vědomostí, dovedností a návyků. Význam učení v životě člověka je v aktivním vyrovnávání se s životním prostředím, v získávání předpokladů pro plnější, aktivnější a tvořivý život.

Záměrně navozovaná činnost s cílem systematicky získat jisté vědomosti, dovednosti, návyky, ale také formy chování a osobních vlastnosti (Grecmanová, 1999). 


2. Senzomotorické učení

•Výsledkem senzomotorického učení jsou senzomotorické dovednosti (sportovní činnost, fyzická práce, hra na hudební nástroj, psaní na stroji), které jsou velmi trvalé, obtížně vyhasínají.
•Fáze senzomotorického učení:
1.Fáze kognitivní: seznámení s dovedností, popsání k čemu slouží, analýza jednotlivých částí, vymezení základního postupu při osvojování.
2.Fáze fixační: praktické vykonávání pohybů, minimalizace chyb v jednotlivých pokusech.
3.Fáze zdokonalování: zvyšování rychlosti a přesnosti pohybů, minimální až nulová frekvence chyb, odolnost vůči působení negativních vlivů.  

•Lektor musí znát povahu senzomotorického učení (schopnost analyzovat dovednost podle stupně složitosti a návaznosti jednotlivých úseků).
•Lektor musí být schopen zhodnotit projevy účastníka (určit stupeň účastníkova připravenosti, musí se přesvědčit, že účastník se naučil všechny komponenty dovednosti).
•Lektorova instrukce by měla být stručná a srozumitelná = verbální instrukce + předvedení pohybu.
•Osvojování senzomotorické dovednosti probíhá efektivněji na základě distribuovaného učení (s přestávkami). 
•Při osvojování senzomotorických dovedností hraje důležitou roli zpětná vazba.
•Lektor by měl udržovat motivaci a aktivitu účastníka na odpovídající úrovni.


3. Verbální a pojmové učení

•Výsledkem verbálního učení je osvojení symbolů slovní, matematické a chemické povahy.
•Postup při osvojování látky verbálního charakteru:
1. Seznámení s celým obsahem.
2.Rozdělení látky na organické celky.
3.Osvojování látky po částech.
4.Opakování látky vcelku, přičemž klást důraz na vztahy mezi prvky.
5.Vytváření návaznosti na dříve osvojené vědomosti. 

•Pojmového učení zahrnuje vytváření a osvojování (zapamatování, pochopení, využití) různých pojmů.
•Pojem je poznání souboru podstatných vlastností dané množiny prvků nebo jevů.
•Fáze pojmového učení:
1.Zapamatování si slova – pojmu.
2.Analýza prvků, které do skupiny osvojovaného pojmu spadají.
3.Rozlišení jednotlivých vlastností prvků, které do skupiny osvojovaného pojmu spadají.
4.Vydělování podstatných a nepodstatných vlastností prvků.
5.Abstrahování podstatných vlastností prvků – vznik zobecňujícího souboru – definice.  

•Fáze řešení problému:
1.Seznámení s problémem.
2.Rozbor problému (sbírání a třídění informací) – stanovení hypotézy.
3.Vlastní řešení – vhledem, pokusem a omylem,(chyby rozumné – mohou vést k cíli, chyby nerozumné – neúspěšnost je předem zřejmá) plánovitou myšlenkovou činností.
4.Nalezení řešení.
5.Kontrola – evaluace řešení, zdokonalení řešení.

•Problémová situace musí být jasně popsána.
•Řešení problému závisí na předcházejících zkušenostech a vědomostech účastníka kurzu.
•Doporučuje se, aby řešení problému bylo doprovázeno verbálním nebo písemným projevem účastníka.
•Po vyřešení problému je vhodné provést plnou demonstraci problému, tzn. rozšířit řešení na další  problémy podobného charakteru, tím se rozvíjí transfer.
•Pro řešení problému má velký význam motivace účastníka, jde ze jména o to „přimět“ účastníka k tomu, aby přijal problém vnitřně za svůj.






4. Sociální učení

Výsledkem sociálního učení je osvojení sociálních dovedností potřebných pro plnohodnotné začlenění jedince do mezilidských vztahů. Představitelem teorie sociálního učení je A. Bandura, který zformuloval následující principy rozvoje sociálně kompetentního chování (Bandura, 1986): 

 Princip vzájemného vlivu činitelů vyzdvihuje názor, že pro učení jedince je rozhodující vzájemný vliv sociokulturních faktorů, osobnostních rysů a vzorců chování. Konkrétněji řečeno, že osvojování osobnostních a sociálních předpokladů jedince je ovlivněno trojí interakcí mezi těmito faktory.

Princip symbolické představy vychází z předpokladu, že naše myšlenky a činnosti jsou strukturovány představami, které si děláme o všem, co se ve světě děje. A. Bandura říká, že „lidská bytost vykazuje jistou „plastičnost", která závisí na tom, co člověk je, co dělá, co chce dělat a co si myslí, že by mohl dělat.“ ( In Bertrand, 1998, s. 123) Jedinec si může udělat obraz o své budoucnosti, může si klást cíle a jednat právě podle představy o tom, co by se mohlo v budoucnosti dít (perspektivní schopnosti). Při osvojování nových forem osobnostního a sociálního chování má tato představa zásadní roli. Kvalitativní úspěšnost tohoto procesu může být silně ovlivněna tím, jaký obraz si jedinec sám o sobě udělá ve vztahu k možnostem, které mu pedagogický proces osobnostního a sociálního rozvoje nabízí.

Princip vnímání své vlastní účinnosti spočívá ve vnímání své vlastní schopnosti uspět a ve vnímání účinnosti svého jednání. Tato charakteristika vychází z  teorie neurolingvistického programování, jejíž představitelé (např. R. Bandler, J. Grinder, aj.) říkají: „Abychom dosáhli úspěchu, je třeba v něj věřit.“(In Bertrand, 1998, s. 123)   Jinými slovy vyjádřeno, jedinec, který chce něčeho dosáhnout, musí sám věřit, že vytýčeného cíle dosáhne. Učení v pedagogickém procesu osobnostního a sociálního rozvoje a činnost dané osoby závisejí na tom, co ona sama soudí o svých vlastních schopnostech. Můžeme předpokládat, že jedinec, který sám sebe považuje za schopného naučit se novým dovednostem, bude pravděpodobně úspěšnější jak v učení, tak i v životě než ten, který bude o svých schopnostech pochybovat. Z tohoto důvodu je vhodné v pedagogickém procesu osobnostního a sociálního rozvoje využívat přístupů, jež adekvátním způsobem posilují sebevědomí jedince a směřují jej k získání větší důvěry ke svým schopnostem.

Princip autoregulace poukazuje na skutečnost, že člověk má schopnost ovlivňovat, řídit (regulovat) sám sebe. Jeho jednání není jenom ovlivněno prostředím a instinkty, ale člověk ho může modifikovat v souladu se svými potřebami a výsledky své činnosti. Může uvažovat o tom, co se kolem něj děje; může pozorovat sám sebe, analyzovat své myšlení, postoje, způsoby chování apod. Tento princip je nezbytným předpokladem účinné změny v kultivaci osobnosti člověka, která se může mimo jiné uskutečnit prostřednictvím metod a organizačních forem pedagogického procesu rozvoje sociálního zdraví. 

Princip vytváření vzorů je šestým principem sociální teorie učení. Hovoří o tom, že člověk, který se učí prostřednictvím napodobováním jiných lidí, si v některých případech zvolí některou osobu jako svůj vzor a řadu jejího chování napodobuje.



5. Informační zdroje

Bertrand, Y. (1998). Soudobé teorie vzdělávání. Praha: Portál. 

Mareš, J, (2013). Pedagogická psychologie. Praha: Portál. 

Vacek, P. (2017). Pedagogická psychologie. Hradec Králové: Gaudeamus.