Mluvnické kategorie sloves

1. Úvod

Mluvnickým i významovým centrem české věty je české sloveso. Běžné české sloveso zahrnuje až dvě stě osmdesát  tvarů - je tvarově nejbohatší, díky tomuto množství tvarů může mít různé funkce větné - je především predikátem, ale má i funkce, které běžně plní jiné slovní druhy - substantiva - Milovat je krásné (zde je slovesný infinitiv podmětem) - a  adjektiva - umění milovat (zde je infinitiv přívlastkem).

 

Slovesné tvary mají schopnost vyjadřovat mluvnické významy.

Určité slovesné tvary (tzv. verba finita, VF)  vyjadřují osobu, číslo, způsob, čas, slovesný rod,  vid.

Některé z těchto kategorií mohou vyjadřovat i neurčité slovesné tvary (verba infinita, Vinf) - nikdy však slovesnou osobu.

milovat - být milován     -  rozdíl dvou tvarů téhož slovesa ve slovesném rodě       

milovat - pomilovat  -  dvě různá slovesa lišící se videm

2. Osoba

Mluvnická kategorie osoby vyjadřuje o ději, zda se vztahuje na mluvčího/ pisatele - 1. os. - či na adresáta promluvy -2. os. - či na někoho nebo něco jiného, kdo nebo co se promluvového aktu neúčastní - osoba nepartnerská - 3. os.

3. os. je protikladná osobám 1. a 2.   1. a 2. - partneři komunikace - lidské bytosti  3. os. - předmět komunikace - o kom nebo o čem se komunikuje.

 

Tzv. neosobní slovesa  (impersonalia) se užívají pouze v 3. os., nevyjadřují vztah k původci děje, nemají plné paradigma - chybějí tvary pro 1. a 2. osobu, i když formálně je lze vytvořit

prší, sněží   -    sněžím (Jejich sémantika je s významem 1. nebo 2. osoby v rozporu - nemohou mít význam jednoho konatele - shromažďovat se.)

 

Osoba je gramatický prostředek kongruenční, tj. syntakticky závisle proměnný, vyjadřující ve větě syntagmatické sepětí VF - přísudku s podmětem.

Chceme-li mluvnickou osobu zdůraznit, pak používáme osobních zájmen - já jsem to říkal.

Jindy je naopak pro mluvčího žádoucí význam osoby zastřít, potlačit, aby byl zdůrazněn jiný významový faktor, obvykle děj sám. Dochází k porušení mezi formou a obsahem - k posunům ve slovesné osobě.

Význam 1. osoby se zastírá  formou 3. osoby - Člověk by neřekl, co to dá práce,  jeden se s tím natrápí.      (Maminka ti to pofouká.)

2. os. j.č. místo 1. os. j. č.  - mluvčí oslovuje sám sebe jako adresáta Jano, zadrž... neblázni...

Význam 2. osoby lze vyjádřit i 1. osobou plurálu - Vezmeme si sešit a budeme psát - pokyn pro adresáta

- indikativ místo imperativu, do děje je zdánlivě zahrnut i mluvčí  - v pedagogické komunikaci takové výzvy přijímají žáci kladně - mladší žáci přijímají kladně i 1. os. pl. ind. u učitelských napomenutí, kde je přímo vyloučeno, že by učitel napomínal sám sebe - Tak už se uklidníme a pěkně sedíme, Moniko.

Ani indikativní tvary v jiných osobách nejsou při formulaci školních výzev řídké: Eva vstane. Kluci přečtou slovesa.

Nedoporučuji uplatňovat „vojenské“ výzvy v 1. os. sg. - Nadechnu se a přednáším!  (Jedu, jedu!)

2. osoba se ještě na  začátku 20. století vyjadřovala také formou 3. osoby sg. nebo pl.

Onkání:       šel sem, Pepíku    -   při výzvě pouze tvar příčestí   vzala si!

Onikání:      policajt dou, dou, dou, na mě si nepřídou   - posun v osobě i čísle

Mohlo být projevem povýšenosti, ale i kladných emocí:

Jsou tak hodný, pane učiteli, a přijdou mezi nás.   - při oslovování jedné osoby, ale společensky výše postavené, nebo osoby starší, požívající úcty.  Dnes už má ráz emocionální, popř. komický.

Pán se už uráčil přijít?  - pohrdlivost, výsměch, rozčilení mluvčího,   je to prostředek expresivní.

3. Číslo

Číslo u slovesa má jinou povahu než číslo u jmen. Jako kategorie kongruenční pouze odkazuje ke kvantitativním vlastnostem substance, jež je nositelem děje. Množné číslo nevyjadřuje více dějů, ale skutečnost, že nositel děje je v plurálu. Mluvnické číslo u sloves je velmi těsně spjato s osobou.

2. os. pl. označuje nejen skutečné adresáty, ale při vykání i adresáta jednoho. V tom případě je ve všech složených tvarech pomocné sloveso v plurálu, ale příčestí činné a trpné jsou v singuláru:

volal jste    x jste volán       -  zdvořilostní forma.

Posun v osobě i čísle nastává v případě tzv. plurálu skromnosti - autorského plurálu (modestiae)

Význam:  nepřeceňovat význam vlastní osoby ve vědeckém zkoumání. Ale i to, že mluvčí či pisatel zahrnuje adresáty do společného zájmu o problematiku, o níž se píše nebo mluví.

Došli jsme k těmto závěrům.

Opačný efekt: plurál majestátní - v historických dokumentech nebo literatuře, sloužil k vyjádření moci, nadřazenosti mluvčího/ pisatele.

„My, Bolek, z Buožie milosti kněžě těšínské etc., vyznáváme tiemto listem obecně přede všemi, ktož jej uzří aneb čtúce uslyší...“

„My, Zikmund, z boží milosti král český, vzkazujeme věrným nám milým milost královskou.“

 

4. Způsob

Vyjadřuje vztah slovesného děje ke skutečnosti, tj. hodnotí děj jako reálný, možný nebo nutný, jinak řečeno - jako skutečnost, hy­potetičnost nebo apel. Je jedním z prostředků vyjadřování modality výpovědí, ovšem nikoli prostředkem jediným.   Kromě způsobu,  prostředku gramatického, jsou prostředky vyjadřování modality lexikální (částice modální a modální slovesa), intonační, grafické.

 

Indikativ (ind. - způsob oznamovací) vyjadřuje děj reálný v minu­losti, přítomnosti a tvrzení o něm v budoucnosti - cestoval jsem, cestuji, budu cestovat. s částicemi vyjadřuje přání (rozkaz): Kéž přijde! Ať mi tam něco nerozbiješ! Pomocí intonace nabývá indika­tiv významů apelu, pobídky, varování, výhrůžky Jedeš! Mlčíš! ve velitelském (sportovním slangu) zároveň s posunem v osobě vyjad­řuje indikativ ostrý, expresivní rozkaz: Nekecám, dělám! A padám! Šlapu!

 

Imperativ (imp. - způsob rozkazovací) slouží k vyjádření apelu. Lze rozlišit významy mírného vybídnutí, prosby, pokynu, až po striktní rozkaz. V souladu se svou apelovou funkcí má zvláštní formy jen pro 2. os. sg. a pl. a pro 1. pl.                                           

opisný imperativ - ať + indikativ

2. sg. 2. pl. 1. pl.

0 -i -ej -te, -ěte/-ete, -ejte -me, -eme/-ěmě -ejme

nes, řvi, volej, neste, řvěte, volejte, nesme, řvěme, volejme

Některé tvary imperativu se u některých sloves neužívají z významových důvodů, i když je lze vytvořit - rosť, shromáždi se

 

Kondicionál (kond. - způsob podmiňovací)

vyjadřuje jako základní význam nereálnost obsahu slovesa.

Tato nereálnost je různého druhu: podmínka, přání, nejistota aj.

Potenciálně možný děj (podmínka, přání) je vyjadřován kondicionálem přítomným: Vyhověl bych ti, kdybych měl větší možnosti. Kéž bych nemusel na vojnu.

Neuskutečnitelný děj se vyjadřuje kondicionálem minulým: Kdyby byl nejel tak rychle, nic by se mu bylo nestalo. Je-li nere­álnost děje jasná z kontextu, vyjadřuje se častěji kondicionálem přítomným.   Byl by nejel,   bylo by se nestalo.

V živém jazyce tento tvar ustupuje, jeho funkci přebírají jiné tvary:

indikativ:  ...nic se mu nestalo      infinitiv   Nejet tak rychle, nic by se mu bylo nestalo.

kondicionál přítomný: Kdyby nejel tak rychle, nic by se mu nestalo.  -  může být použit, je-li zřejmé z kontextu nebo ze situace, že se děj neuskutečnil.

To znamená, že se kondicionál uplatňuje především ve sféře modality jistotní, pravděpodobnostní:

budeš-li chtít, asi/ možná, snad/ přijedu / přijel bych

a voluntativní        mohu nakoupit / nakoupil bych, je-li to třeba.

Kondicionál funguje i při vyjadřování zdvořilého přání, žádosti, rozkazu jako konkurenční prostředek imperativu, má však účinek zmírňovací, je méně kategorický než imperativ, a zvláště než infinitiv v této roli

Zavřít dveře! Zavřete dveře! Zavřel byste dveře?

Pozor: vlivem pravidelné podoby slovesných tvarů prézentních (jsi, jste) užívají v psaném projevu někteří pisatelé nespisovných analogických tvarů by jsi  by jsme   by jste.  Je to chyba hyperkorektní.

 

 

5. Čas

Je podkategorií kategorie způsobu, je mu podřízena.  Vyjadřuje vztah děje vzhledem k okamžiku promluvy.

3 základní časy - préteritum  (čas minulý), prézens (čas přítomný), futurum (čas budoucí).

Pro 3 mluvnické časy má čeština k dispozici 4 formy:

préteritum                                prézens                                futurum

dělal jsem                                   dělám                                    budu dělat

udělal jsem                                    -                                           udělám   

 

Budoucí děj se vyjadřuje

a) opisným futurem u sloves nedokonavých   (budu psát,  budeme číst)

b) prézentním tvarem u sloves dokonavých  (napíšu, přečteme),  

c) pomocí předpony po-/pů- u některých sloves pohybu  (pojedeš, půjdete).

Terminologie:  přítomné tvary s významem futura. V učebnicích pro 5. ročník je   toto zadání úkolu: Rozlište, zda přítomné tvary vyjadřují čas přítomný, či budoucí.

Vedle aktuálních dějů vyjadřují slovesa i děje neaktuální, trvale platné - atemporální - mimočasové.

Zúžíme-li platnost promluvy na okamžik děje, můžeme rozlišit

prézens aktuální odpovídá na otázku Co právě teď dělá?  Spí, píše, kouří.

Neaktuálním prézentem odpovědět nelze.  Ona kouří  (dvacet cigaret denně).

Atemporálnost je zrušení časových protikladů minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Děje mimočasové (gnómické) - např. přísloví     Ruka ruku myje.

tvrzení obecné povahy - matem. a přírodní zákony - Zvuk vzniká chvěním těles.

schopnost vykonávat děj - dítě už chodí.

 

Posuny v užívání časových forem

Záměna forem pro vyjádření času má slohovou platnost.

prézens historický - záměna préterita s prézentem   Tak si jdu včera po naší ulici, a co nevidím.

Vančura: „Starému hraběti svázali ruce. Stál opodál svého syna, který překládá zbraň z pravice do levice a hledá tiché slovíčko usmíření.

Jestliže kontext obsahuje časový údaj - je možno o budoucnosti se vyjádřit prézentem -

Za týden jsou Vánoce.     Od příští neděle mám dovolenou.

Tvary futura mohou sloužit jako prostředek vyjadřování pravděpodobnosti, možnosti -   modality

Nikdo neotevírá, to asi nebudou doma.   Kdo to je?  To bude jejich syn.

K nesouladu mezi formou a obsahem préterita  dochází jen velmi zřídka - v poněkud archaizovaném přání -   Zdrávi došli! Dobře dojeli!  Forma préterita tu vypovídá o budoucnosti - zřejmě to pochází ze zkráceného souvětí -   Přeji vám, abyste došli zdrávi.

 

6. Rod

Slovesný rod vyjadřuje vztah mezi původcem, nositelem vyjadřovaného děje a subjektem věty, v níž je slovesa užito.

V následujících větách vyjadřuje podmět původce (konatele) děje,  slovesa jsou v rodě činném (aktivu).

Koně táhnou vůz.   Poslanci navrhli ústavu.   Hosté šli na prohlídku města.

V dalších větách níže podmět nevyjadřuje původce (konatele) děje, slovesa jsou v rodě trpném (v pasivu).

Vůz je tažen koňmi.     Dům se staví. 

Tvary obojího rodu netvoří slovesa vidu nedokonavého  nepředponová  ležím sedím žiji, slovesa vyjadřující tělesné a duševní pocity (bolí mě v krku, zebe mě), slovesa zvratná (bojím se, směji se), způsobová (mám (povinnost něco udělat), mohu, musím, chci, smím) .

Protože jejich tvary jsou obdobné s tvary činného rodu jiných sloves, řadí se k tvarům činným.

Předponová slovesa stavová dokonavá, pokud se stávají přechodnými, však trpné tvary mají.

prožít život -  život je prožit     dolík je vysezen.

 Pasivum se vyjadřuje   

1) opisnou formou    vůz je tažen koňmi                    

2) zvratným tvarem   staví se domy

V pasivní konstrukci větné může být agens vyjádřen pouze tehdy, obsahuje-li sloveso přechodné (s předmětem ve 4. pádě)  v opisném pasivu, jinak ne. 

Vůz je tažen koňmi.

Zvratného pasiva se užívá zpravidla jen ve 3. os. sg. a pl., zřídka v 2. os. - v administrativním stylu  -

Žádáte se, abyste se dostavil.    Tato forma může být dvojznačná, takže není vhodná, stejně jako v 3. os. v případech typu      Student se chválí.

 

Obě formy nelze vždy libovolně zaměňovat, tvoření zvratného pasiva je omezeno z hlediska významového i formálního.

Ne každý zvratný slovesný tvar má platnost pasiva, reflexivní forma je homonymní, může vyjadřovat pasivum i aktivum.

K vyjádření pasiva se neužívá zvratné formy při podmětu osobním, aby nedošlo k záměně předmětu a podmětu.

Podnik se zřizuje   x   Zvete se na poradu.

Zvratný tvar pasivní:

Televizory se vyrábějí   -  pasivum

Stydí se  - reflexivum tantum -   aktivum

umyla se  -   VF v aktivu + zájmeno osobní s oslabenou rolí předmětu

nenáviděli se - význam reciprocity

tančilo se tam - neosobní zvratný tvar s významem aktivním   (ČM - pasivum)

ta větev se láme - vyjádření samovolné změny stavu

spojení s předponou na-   velká míra činnosti  - naplakali se

vykračoval si - význam prospěchu

Většina uvedených typů kolísá mezi aktivem a pasivem, zvratná podoba se v nich spíše nepovažuje za pasivum

Zvratné tvary nevyjadřují výsledný stav, spíše děj, jsou dynamičtější než opisné pas. - to směřuje ke knižnosti.

 

7. Vid

Vid je  schopnost slovesa vyjadřovat nedokonavost nebo dokonavost, v jejich rámci (zprav. ipf.) násobenost / nenásobenost.

Nelze směšovat s časem - tvar slovesa v minulém čase sám o sobě nevypovídá nic o ukončení děje  - četl knihu.  Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit aktuální přítomnost, děj probíhající v přítomnosti, ale jen to, že se děj již uskutečnil, nebo ještě nikoli.

Slovesa lišící se pouze videm tvoří vidové dvojice     -   slovesa párová   -  obě slovesa by měla být zaměnitelná, synonymní

a)  slovesa nedokonavá - imperfektiva  vznikají z perfektiv odvozovacími sufixy   -   dát - dávat   koupit – kupovat, liší se jen videm, nikoli lexikálním významem

b)  slovesa dokonavá – perfektiva - z prostých imperfektiv  vznikají prefixací -   významová korespondence je jen přibližná

 

Dokonavé protějšky slovesa základového vytvářejí tzv. prostě vidové předpony –

sémanticky  prázdné.   

měnit - změnit    psát - napsat  (ostatní prefixy by změnily i význam), proto se k nim tvoří nedokonavé protějšky     vypsat - vypisovat

     o-, vy-, na-, za-, z(e)-,  u-, po-    nelze je vymezit univerzálně      dělat - udělat

I ty, které bývají považovány za prostě vidové, mohou mít i další funkce  

     psát - opsat     jít - ujít

Čistě vidové dvojice - dokonavá slovesa předponová a k nim přitvořený nedokonavý protějšek

rozměnit - rozměňovat.

 

Slovesa nenásobená - jen jediný průběh děje   dal, řekl, nesl

Násobená -  a) opětovací (iterativa)  říkal, nosil, dával

                     b) opakovací (frekventativa)  dávával, říkával, nosíval