Zájmena

1. Úvod

Zájmena (pronomina)

nepojmenovávají skutečnost přímo, nýbrž k ní (po)ukazují, a to buď přímo, nebo k jejímu označení v kontextu. Mají tedy funkci deiktickou - deixe situační nebo kontextová. Základním rysem zájmen je pronominálnost = schopnost označovat skutečnost zástupně za jména (místo jmen).

Svými tvary vyjadřují pády a číslo, zájmena rodová i trojí rod.

Dělíme je podle 1. vyjadřování kategorie rodu:

na zájmena rodová a bezrodá (já, ty, my, vy, se). Bezrodá zájmena mají jeden tvar pro všechny rody. Mezi bezrodá zájmena se řadí i zájmena kdo, co.

V akademické Mluvnici češtiny (1986) jsou zájmena kdo, co – označena jako rodová, jde o pozůstatek historického vývoje. Zájmeno kdo má shodu s rodem mužským – Kdo to byl? A zájmeno co má shodu s rodem středním – Co se stalo?

Obě zájmena užíváme také v pádových otázkách, ptáme se na osobu a věc.

2. Druhy zájmen

2. Podle významu ( z hlediska sémantického) rozlišujeme zájmena / druhy zájmen:

Osobní (já, ty, on, my, vy, oni, zvratné se); označují 1.,2. a 3. mluvnickou osobu.

Ukazují v konkrétní komunikační situaci k účastníkům (neúčastníkům) komunikace. Zvratné zájmeno se vyjadřuje ve větě identitu původce děje a objektu tímto dějem zasahovaného.  (umyla se - ukazuje k subjektu - sebe,  nařídil dětem vyčistit si zuby - ukazuje k jinak vyjádřenému původci děje.

Přivlastňovací (můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich, zvratné svůj).

Přivlastňujeme jimi první, druhé nebo třetí osobě anebo podmětu v kterékoli osobě.

Zvláštní postavení má zájmeno svůj, kterým se vyjadřuje přivlastňování osobě (i neosobě), jejíž pojmenování je v pozici podmětu. Vyzvedl jsem si svůj plat. Chápeme-li osobu vlastníka šíře než osobu podmětu, vyjadřujeme tento rozpor posesivem příslušné osoby.  Musíme hájit naše platy.

 

Ukazovací (ten, tento, tenhle, takový, onen); ukazujeme jimi na určitou osobu, věc nebo vlastnost. 

Mohou mít význam ukazovací (demonstrativní - ukazují k situaci), nebo odkazovací (anaforický - odkazují k nějaké skutečnosti v kontextu).

Tázací (kdo?, co?, jaký?, který?, čí?); ptáme se jimi, abychom určili jednu ze

souhrnu osob, věcí, vlastností apod. a doplnili tak jazykový projev.

Vztažná (kdo, co, jaký, který, čí, jenž); vyjadřujeme jimi vztah vedlejší věty k některému členu věty řídící. 

Diferencovala se ve dvou stylových rovinách. Pro psaný jazyk je charakteristické zájmeno jenž, není běžné ve všech pádových a rodových podobách stejně. Např. ve 4. p. sg. je knižní a téměř se ho neužívá - Ta žena, již všichni milovali....  1. p. pl. ma:  Ti chlapci, již k nám chodívali.... Pro styl mluvený je typické co - užívá se ho v absolutní podobě, tj. nemění se podle pádu ani podle čísla. V psaném i mluveném projevu se hojně užívá frekventovaného zájmena který, a to bez stylových omezení.

4. p. nač, več, seč, oč - archaické rysy.

Neurčitá (kdosi, některý, jakýsi, leckterý, ledajaký aj.).

Bývají odvozena od zájmen tázacích předponou ně- , všeli-, postfixy si- koli-, pak. Neurčitost je význam značně členěný. Může znamenat libovolného člena ze souboru jedinců, minimálně však jednoho, a to s neutrálním hodnocením (kdokoli), nebo libovolného člena souboru s možností záporných vlastností (ledakdo, ledaco), dále může jít o různě odstíněnou neurčitost (kdosi - neurčitý, neznámý,  někdo - určitý, neznámý). Podobný význam jako kdosi, cosi mají hovorová zájmena bůhvíkdo, bůhvíco (čertvíkdo, čertvíco), která jsou citově zabarvenou variantou. Přechodným typem k významu určitosti jsou zájmena málokdo, máloco.... sotvakdo, sotvaco, která obsahují významový komponent početnosti.

Vymezovací (týž, tentýž, každý, všechen, sám).

Neurčujeme jimi blíže, o kom nebo o čem je řeč, nebo to naznačujeme jen obecně; zájmeno všechen, všichni vyjadřuje souhrnnost, úplnost; zájmeno každý

vymezuje jednotlivou věc nebo osobu jako součást úplného celku, zájmeno týž totožnost; zájmeno sám, samý vytýká platnost podstatného jména nebo zájmena.

Záporná (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný)

3. Z hlediska syntaktického:  substantivní (já, on) a adjektivní (náš, ten, všechen).

 

3. Zvláštní deklinace zájmen bezrodých

Zájmena bezrodá

mají zvláštní deklinaci. 

Osobní zájmena 1. a 2. sg. a pl. - jsou rodově neutrální - já, ty, my, vy, se

Variantní tvary - kratší a delší - jsou u já, ty, se v 2., 3. a 4. pádě.

Kratší jsou příklonky, nemohou stát ve větě na místě, kde je slovní přízvuk nebo důraz, rovněž se jich nepoužívá po předložce. Delší tvary se užívají při důraze a po předložce.

Rozlišení kratších a delších tvarů je jednoznačné u zájmen ty a se.

Tobě se to nelíbí?  Něco ti řeknu.  Kup si něco.  Sobě si nic nekupuj.

U zájmena já je kratším tvarem pouze v dativu mi - ten se chová jako příklonka.

Dej mi to.

Tvar mě je ve vyslovované podobě stejně dlouhý jako tvary mne, mně - proto se zde funkční protiklad delšího - kratšího tvaru neuplatňuje. Lze ho užít v libovolné pozici - přízvučné i nepřízvučné:

Mě se to netýká. Mně to můžeš říct.  Netýká se mě to. Řekni mně to.

V běžně mluvené řeči je méně frekventovaný tvar mne.

 

4. Zájmenná deklinace rodových zájmen

Zájmenná deklinace rodových zájmen

Tvrdý vzor ten:  onen, kdo + modifikace         Měkký vzor náš: váš, on, jenž, co

Zájmeno kdo lze podle shody přiřadit k maskulinům životným, má pouze tvar sg. Kdo jste tam byli?

Zájmeno co má shodu jako neutrum - Co se stalo? - pouze sg. Ve spojení s některými předložkami  může mít spřežkovou podobu -č (nač, proč, več, zač, oč, zastarale seč  - seč mu síly stačily)

Zájmena on, ono - mají velkou variantnost tvarů.

Kratší tvary jsou příklonné - Neboj se ho. Řeknu mu to.

Delší tvary na začátku věty a při důrazu.  Jeho se to netýká. Jemu se nic nestalo.

Po předložkách podoby s počátečním ň- - lokál je pouze předložkový - o něm.

V 2. a 4. pádě tvar jej - funkčně indiferentní - lze ho užít jak důrazově, tak příklonně

Všichni jej pozdravovali.  Jej nikdo nečekal. 

Dnes poněkud knižní. Popředložková podoba (pro něj) je stylisticky bezpříznaková. 4. p. sg. m. - po některých předložkách -ň - silně zastaralý - proň, naň, doň, zaň.

Skloňování zájmena on

Zájmeno jenž  má soubor tvarů téměř shodný se zájmenem on, ale postfix -ž.

 

Zájmeno všechen má deklinaci smíšenou. V sg. se skloňuje podle náš, v pl. podle ten.

 

5. Adjektivní deklinace rodových zájmen

Adjektivní deklinace rodových zájmen

Tvrdá deklinace - mladý:  jaký, nějaký, lecjaký, jakýsi, kterýsi, každý, samý, takový, veškerý, žádný

                                        zastaralé ký

                            jarní:    její(ž), čí, něčí, čísi, ničí

Zájmeno sám - jednak dlouhé tvary tvrdého adjektivního skloňování podle mladý, jednak v 1. a 4. p. obou čísel tvary krátké, tzv. jmenné, shodné s tvary substantiv - jsou silně knižní:

Viděl sama krále.  Viděla samu královnu. - jsou vytlačovány delšími tvary samotného, samotnou.

Zájmeno můj, tvůj, svůj  má jednak tvary adjektivního skloňování tvrdého vzoru mladý, jednak dubletní tvary (v některých pádech) zájmenného skloňování měkkého (moji, mojí),  v 1. a 4. p. obou čísel vedle tvarů stažených (má, mé) i tvary nestažené (moje).

Zájmeno týž/tentýž - dvojtvary - jednoduchý a složený. Jednoduché tvary se skloňují podle vz. mladý. Složené tvary jsou dvojí: jednak mají v první části zájmeno ten, ta, to, ti, ty, ta a v druhé části zájmeno týž, též, tíž: ten-týž, ta-táž atd., jednak mají podoby „složené“ ze skloňovaného zájmena ten a z přívěsného  neměnného morfému - postfixu -též - v 6. p. muž. a stř. rodu tomtéž 7. p. tímtéž, v žen. 4. p. tutéž, 7. p. toutéž.

6. Nesklonná zájmena

Nesklonná zájmena

jeho, jejich,   jehož, jejichž. Jsou to vlastně tvary ě. p. osobních zájmen on, oni, které se ustálily ve funkci přívlastku a doplňují tak tvary adjektivní, které jsou pro tuto funkci základní. (Zájmeno její svým zakončením podobné tvaru jarní - se adjektivizovalo), jeho a jejich zůstala nesklonná.