Základní pojmy ze syntaxe

1. Syntax - disciplína nauky o jazyce

Předmět český jazyk a literatura na 1. stupni základní školy zahrnuje tři různé složky:  jazykovou výchovu, slohovou a komunikační výchovu a literární výchovu.  

Z následujícího schématu velmi dobře vyplývá, že se někdy tyto tři složky nesprávně označují jako gramatika, sloh a literatura.  Jazyková složka vyučování českému jazyku totiž nezahrnuje jen učivo gramatické, které tvoří hláskosloví, tvarosloví, skladba, učivo o stavbě slova a učivo o tvoření slov, ale i učivo o významu slov. To nelze řadit do mluvnického učiva.  Mluvnice se totiž zabývá stavbou jazyka.  Všimněte si, že do nauky o jazyce nepatří pravopis.  Je to ustálený způsob záznamu zvukové podoby spisovného jazyka systémem grafických znaků.  

Syntax neboli skladba je součástí gramatiky.  

Tradičně se vymezuje jako nauka o větě (souvě­tí) a její struktuře. Zkoumá pravidla spojování slov ve věty a vět v souvětí. Tato definice se uplatňuje v tradiční (klasické) syntaxi.

Současná syntax se nezabývá pouze formálním popisem výrazové stránky izolovaných větných celků, ale studuje i jejich vznik během komunikačních aktů, odhaluje jejich rozdíly a odstíny významové.

Novější syntax tedy označujeme za sémanticky orientovanou (moderní, valenční).

Hypersyntaktické jevy zkoumá tzv. textová syntax. Hypersyntaktickými jevy rozumíme členění textu na odstavce, prostředky, které vytvářejí spojitost textu, soudržnost apod.

2. Věta a výpověď

Definic věty bylo podáno mnoho, ale žádná není zcela vyhovující.  

To, co se ve větě vypovídá, tvoří její stránku obsahovou, prost­ředky gramatického systému, jež k tomu slouží, tvoří její stránku formálně gramatickou.

Např. ve větě v závorce (Žák píše úkol.)  je obsahem věty, že „někdo, kdo chodí do školy, psaním vypracovává, co mu bylo uloženo“.

Její formálně gramatickou stránku tvoří substantivum v 1. pádě  (S1), sloveso ve tvaru určitém (VF - verbum finitum)  a substantivum ve 4. pádě (S4).

Gramatickou strukturu uvedené věty představuje symbolický zápis

 S1 - VF - S4

Tento symbolický zápis reprezentuje abstraktní podobu uvedené věty a nazývá se větný vzorec.

Tentýž vzorec mají i jiné věty, např.: Myslivec zastřelil zajíce. Tomáš miluje Martinu.  Karkulka potkala vlka.

Jde tu o rozdíl mezi abstraktní a konkrétní podobou věty.

Tam, kde na tomto rozdílu záleží, vystihuje se i terminologicky.

Větou se pak rozumí její abstraktní podoba, větný vzorec, zatímco jeho konkrétní realizace se označuje jako výpověď.

Ve výpovědích jde o rozmanité realizace téže věty, téhož větného vzorce. Při tomto pojetí je věta - jednotkou jazykového systému   (langue)

výpověď - jednotkou jazykového projevu, promluvy (parole). 

Výpověď navíc obsahuje na rozdíl od věty některé specifické rysy:

mimiku, gestikulaci, v psaném projevu pak typ písma, grafické prvky, které dávají výpovědi nějaké významové odstíny (jež nejsou součástí věty).

Výpověď není jednoznačně ohraničena zvukově a graficky.

Pohlédl na hodinky, sklapl zavazadlo a chystal se odejít.      = 3 výpovědi.

Ty s ním chceš mluvit? Sama? Beze svědků? = 1 výpověď.

Názvu výpověď užíváme tam, kde máme na mysli komunikativní stránku projevu, názvu věta tam, kde posuzujeme vnitřní stavbu, strukturu jednotky. Kde není zapotřebí takto rozlišovat, mluví se v obou významech o "větě".

Ve školní praxi se nerozlišují pojmy věta a výpověď, hovoří se pouze o větě a té se přisuzují všechny tři stránky:

Obsahová (věta vypovídá o něčem ze skutečnosti), modální (věta je míněna mluvčím jako oznámení, otázka, rozkaz, přání) i mluvnická (věta je určitým způsobem vnitřně organizována).  Podle těchto tří stránek také větu poznávají žáci na 1. stupni ZŠ.  

3. Struktura věty - klasická syntax

Klasická syntax vyšla při stanovení členů věty z funkce slov ve větě. Byla inspirována klasickou logikou.

Žáci ve školní analýze rozlišují přísudek,  tj. to, co se vypovídá o podmětu (ve výše uvedené větě určitý slovesný tvar - rozbil), a podmět - to, o čem se ve větě vypovídá  (ve výše uvedené větě podstatné jméno v 1. pádě - bratr).  Na podmět se ptáme otázkou 1. pádu (kdo? co?) plus přísudkem.  Tradiční syntax tyto členy charakterizuje jako základní členy věty. Tvoří základní skladební dvojici.  Další větné členy jsou považovány za členy rozvíjející. Tvoří ostatní skladební dvojice.   

              knedlíky  -   předmět ve 4. pádě - tvarově řízen slovesem

               nejlépe - příslovečné určení  - tvarově není slovesem řízeno, 

borůvkové  -  přívlastek - člen rozvíjející substantivum   

            ze Lhoty  - Pk neshodný  - tvarem se neshoduje s řídícím                                                      substantivem

V české lingvistické tradici k tomu přistupuje ještě doplněk   - rozvíjí současně podstatné jméno i sloveso.

Členy věty, které ve větě plní tyto funkce, se tradičně nazývají větné členy. 

Podmět a přísudek v této teorii mají dominantní postavení - s tím souvisí to, že celá věta se rozčleňuje na dvě části - na podmětovou a přísudkovou.

Podmětová i přísudková část mohou mít značně stupňovitou stavbu - což dobře vyjadřuje graf planimetrický.

Lineární graf hierarchii věty tak dobře nepostihuje - je však rychlejší.

Větné členy jsou funkce výrazů - autosémantických slov a VV - ve větě, vyplývající z jejich syntaktických a sémantických vztahů k jiným výrazům. 

Člen řídící a člen závislý poznají žáci podle otázkové metody.  Člen řídící je ten, kterým se ptáme, člen závislý je ten, kterým odpovídáme.

Teorii větných členů u nás propracoval Vladimír Šmilauer.  

Klasická syntax je tzv. dvouvrcholová syntax.

4. Struktura věty - valenční syntax

Zatímco klasickou větnou syntax jsme v předchozím studijním textu označili jako dvojvrcholovou,  moderní, tj. valenční syntax, je jednovrcholová. Organizačním centrem věty je určitý slovesný tvar (verbum finitum - VF).

Valenci lze vymezit jako schopnost slovesa a dalších slovních druhů vázat na sebe jistý počet jazykových elementů v určité po­době. Sloveso je předurčeno k spojení s jistým počtem jazykových elementů, kterým předepisuje jejich formu.

Základové větné struktury  obsahují všechny (a jen ty) elementy nezbytné k tomu, aby po jejich obsazení vznikla gramaticky správná výpověď.

Sloveso milovat na sebe váže 2 substantiva - jedno v 1. pádě, druhé ve 4. pádě.

Toto sloveso je centrem větné struktury, kterou lze vyjádřit vzorcem

S1 -  VF - S4     

(substantivum v 1. pádě - určitý slovesný tvar - substantivum ve 4. pádě)

Sloveso darovat na sebe váže 3 substantiva - jedno v 1. pádě, druhé ve 3. pádě, třetí ve 4. pádě.

Toto sloveso tedy vytváří syntaktickou strukturu odpovídající gramatickému větnému vzorci:

S1 - VF - S3 - S4  

Do gramatického vzorce se zapisuje pouze - VF jako organizační centrum a nutná doplnění VF.

V některých učebnicích českého jazyka pro 1. stupeň ZŠ se setkáte s tímto syntaktickým přístupem k analýze věty.  Pojem základová větná struktura je označen didakticky upraveným pojmem, srozumitelným pro žáky - základ věty. 

Podívejte se na ukázku z učebnice.