Komunikativní funkce výpovědi

1. Úvod

Komunikativní funkcí výpovědi rozumíme cíl (účel), pro který byla mluvčím vzhledem k adresátovi vyslovena (napsána).

Existují 4 nejvýraznější komunikativní funkce výpovědi:

KF oznámení, KF otázky, KF výzvy, KF přání.

Formální prostředky pro vyjadřování těchto výrazných komunikativ­ních funkcí jsou z různých rovin jazyka, ustálené útvary těchto prostředků nazýváme komunikativní výpovědní formy.

a) prostředky lexikální (z roviny slovní zásoby)

- tázací slova zájmena - Kdo to byl? příslovce - Kde byla?

 modální výrazy - částice Kéž by přišla.

b) prostředky tvaroslovné - slovesný způsob

Věty s komunikativní funkcí výzvy většinou obsahují sloveso v rozkazovacím způsobu.  V dalších podkapitolách se seznámíte i s příklady, kdy tomu může být jinak.

c) prostředky zvukové (fonické): druhy intonací.

Pozn. Na 1. stupni se v učivu o druzích vět užívá pojmu  "melodie", protože žáci vědí, co je melodie, pojem  "intonace" je pro ně příliš abstraktní, je to pro ně  pojmenování čistě značkové. Melodie označuje průběh výšky  hlasu (relativní, u různých lidí je různý), při intonaci  myslíme na absolutní výšku hlasu.

Kombinací těchto prostředků se vytvářejí výpovědní formy.

2. Komunikativní funkce oznámení

Cílem výpovědi s funkcí oznámení je způsobit, aby se adresát to, co je v nich vyjádřeno jako obsah, dozvěděl.

Pro komunikativní funkci oznámení existuje jistá výpovědní forma, kterou nazýváme konstatační.

Příklad 1:  Výpovědní forma: indikativ (oznamovací způsob) + klesavá intonace

Příklad 2:  Výpovědní forma:  kondicionál (podmiňovací způsob) + klesavá intonace

Slohově jsou neutrální, nemají ani stylové, ani citové zabarvení.

3. Komunikativní funkce výzvy

Přímým prostředkem vyjadřování této komunikativní funkce je imperativní výpovědní forma.

Příklad 1:   Výpovědní forma:  imperativ (rozkazovací způsob) + klesavá intonace                 

Příklad 2:  Výpovědní forma:  indikativ (oznamovací způsob) + stoupavá intonace

Příklad 3: Výpovědní forma: kondicionál (podmiňovací způsob) + stoupavá intonace

Infinitiv:   Mlčet!

jednočlenná věta:   Ticho!   Pst!

opisný imperativ: Ať vstoupí částice + indikativ v 3. sg.

Podle vzájemného poměru mezi mluvčím a posluchačem mají rozkazovací věty buď povahu

• rozkazu (Zastavte!),
  
• povelu  (Čelem vzad!),
  
• prosby (Promiň!),
  
• žádosti (Dej mi to!),
  
• rady (Zkus to!),
• zákazu (Kouřit zakázáno!),
  
• výhrady (Zkus to ještě jednou!).

Žáci na 1. stupni získávají informaci, že za větou rozkazovací se píše tečka, při důrazném rozkazu vykřičník.  Není vhodné, abychom rozlišování míry důrazu vyžadovali u žáků v diktátech a abychom dokonce snižovali známku za diktát, napíše-li žák místo tečky vykřičník a naopak.

Stylistické využití výpovědí s komunikační funkcí výzvy

V publicistice - v nadpisech novinových článků - Nebojte se internetu!

V inzerátech, reklamách - Vyzkoušejte nové bonbóny Pedro.

Je to i prostředek ve výkladu: mluvčí těmito výpověďmi naváže kontakt s posluchači a získá si jejich zájem: Vraťme se k Máchovi. 

4. Komunikativní funkce otázky

Cílem výpovědi s komunikativní funkcí otázky je přimět adresáta k takové řečové reakci, která by mluvčímu poskytla právě tu informaci, kterou postrádá.

Ve škole se setkáváme už v 1. ročníku s nesprávným nácvikem melo­die vět tázacích. Žáci bývají učiteli nesprávně poučováni, že se před otazníkem hlas zvyšuje. Jakmile žáci tuto chybnou informaci dostanou, začnou číst chybně, ačkoli intuitivně zcela přirozeně naprostá většina dětí ovládá melodii tázací věty ještě před za­čátkem školní docházky vcelku dobře.

Možná jste se už setkali s tím, jak děti vlivem nesprávného poučení čtou chybně takto:

Správná intonace věty tázací ve výše uvedené nahrávce zní takto:

Chybná informace o tom, že když věta končí otazníkem, zvyšujeme hlas, ovšem zkresluje skutečnost. Existují totiž dva rozdílné typy otázek.

Se stoupavou melodií pronášíme pouze

1. otázky zjišťovací - Na 1. stupeň ZŠ používáme  pracovní název věty ano - ne.

Můžeme na ně odpovědět buď ano, nebo ne, popř. asi, možná,  nevím.

1. příklad:   Výpovědní forma: indikativ + stoupavá intonace

2. příklad:  Výpovědní forma:  kondicionál + stoupavá melodie

2. otázky doplňovací - Na 1. stupni ZŠ užíváme pracovní název ostatní otázky.

Mají vyplnit určitý chybějící člen v našem vědění. Chybějící  člen je v otázce zastoupen tázacím slovem.

Příklad 1:   Výpovědní forma:  tázací slovo + indikativ + stoupavě klesavá intonace

 

Odpovědí je obvykle jen údaj vyžadovaný tázacím slovem (odpověď slovní). Jenda.

Kde máte auto? Před domem.

Jaký byl výlet? Pěkný.

Didaktická poznámka: Proto není zcela správné, když učitelé ve škole žádají od žáků odpovědi celou větou. Mělo by to být jen z určitých důvodů, např. pro zřetelnost, zdůraznění apod. Jinak se spokojíme s odpo­vědí slovní. Důsledné odpovídání celou větou je v takovýchto pří­padech nepřirozené, vytváří se tím umělá dialogická situace, pou­ze školská.

Vět tázacích s oblibou využívají novináři v nadpisech novinových článků - kladou problémy, vedou k zamyšlení, podněcují k přečtení článku: Dobrá vůle se nevyplácí? Občane - a co teď?

Ve slohu odborném může otázka uvádět problém, který autor bude řešit: A co tedy česká povaha?

Někdy se jako zvláštní druh otázek uvádějí otázky vylučovací a rozvažovací.

Vylučovací otázky: při jejich kladení se dané možnosti navzájem vylučují

Být, či nebýt? Pít, či nepít?

Rozvažovací otázky: klade je mluvčí sám sobě, sám se rozhoduje, a proto nevyžadují odpověď. Jsou charakteristické pro tzv. vnitřní monolog.

Co mám dělat? Že bych šel domů?

Mívají podobu infinitivních vět: Jít domů? Zůstat?

Odpovědi nevyžadují také tzv. otázky řečnické. Už v sobě obsahují odpověď, nebo nutí adresáta, aby si sám odpověděl. Zpravidla jimi mluvčí vyjadřuje námitku nebo zdůvodnění. Jsou proto nahraditelné oznamovacími větami s částicemi přece, vždyť.  Při takové náhradě se mění záporné sloveso v kladné a naopak:  A nepracoval vždycky spolehlivě?  // Vždyť pracoval vždycky spolehlivě.

Řečnických otázek se užívá v publicistickém slohu.

Podivovými otázkami vyslovuje mluvčí podiv, překvapení nad něčím, co neočekával.

Ty sis nevzal kravatu?

5. Komunikativní funkce přání

Přání je výraz touhy mluvčího, aby zůstal zachován nebo nastal stav věcí hodnocený jím jako příznivý, anebo aby se změnil k lep­šímu stav věcí hodnocený mluvčím jako nepříznivý.

                                    Kéž se vrátíte v pořádku!

Výpovědní forma:     částice + indikativ + klesavá intonace

                                     Kéž byste se vrátili v pořádku!

Výpovědní forma:     částice + kondicionál + klesavá intonace

Přání - splnitelné:       Kéž bych tu zkoušku udělal!

           - nesplnitelné:  Ať do něho praští hrom!

Mluvčí podává vždy obsah výpovědi s různým stupněm přesvědčení. Tato stanoviska mluvčího k platnosti obsahu nazýváme jistotně mo­dalitní.

6. Ke komunikativním funkcím v pedagogické komunikaci

Při analýze jazykové podoby školních otázek  a výzev bylo zjištěno, že hranice mezi otázkou a výzvou nejsou ve školní praxi ostré. Obě uvedené KF jsou spřízněny tím, že adresát je mluvčím vybízen, aby vyvinul nějakou aktivitu. Otázku tu lze pokládat za podtyp šíře pojaté výzvy, totiž za výzvu k poskytnutí slovní odpovědi.

Ukazuje se, že ve výukovém dialogu učitele s mladšími žáky jsou frekventovanější zřetelné výzvy, méně častější jsou otázky. S postupujícím věkem žáků otázek přibývá a počet výzev klesá. Souvisí to zřejmě s tím, že mladší děti potřebují dostávat častější pokyny k práci, musejí být i opakovaně pobízeny, podněcovány.

Typické školní výzvy - pokyny k práci, pobídky, ostřejší příkazy a zákazy, napomenutí, rady a doporučení, méně často prosby.

Ne vždy je respektován protiklad singuláru (při výzvě k jednotlivci) a plurálu (při výzvě ke kolektivu). Řada učitelů nenáležitě užívá „tykání“ i pro výzvu celé třídě - teď čti nahlas - výzva celé třídě - žáky není taková transpozice čísla právě vítána.

Bývá využíván indikativ pro 1. os. pl. místo imperativu:  „Vezmeme si sešit a budeme psát.“ Takové výzvy jsou žáky přijímány kladně, nevadí jim ani, že se učitel nezapojí.

Je zajímavé, že žáci (zvláště mladší) přijímají kladně takovéto konstrukce: „Tak už se uklidníme a pěkně sedíme, Katko.“  Jsou to  konstrukce s indikativem v 1. os. pl., využívané jako učitelská napomenutí. (Je přímo vyloučeno, že by učitel napomínal sám sebe.)

Ani indikativní tvary v jiných osobách nejsou řídké:  „Nejdřív si připravíš sešit. Tady si uděláte okraje. Karolína vstane. Kluci  přečtou slovesa.“ 

Nedoporučuje se uplatňovat vojenské výzvy v 1. os. sg.: „Nadechnu se a přednáším!“

Není vhodné používat ani výzvové konstrukce s infinitivem - Už sedět a psát!

Školní otázky jsou  prověřovací, podněcovací, skutečné.

Školní prověřovací otázky jsou pseudootázky - pro učitele není žákova odpověď neznámou. Náležitá je i eliptická odpověď - Kdo napsal knížku o Dášeňce?  Karel Čapek.

Podněcovací otázky mají žáka vést k úvaze, přimět ho k zaujetí stanoviska. Bývají provázeny výzvami.

Proč jsem podtrhla právě tato tři slova? Zkuste na to přijít sami.

Skutečnými otázkami učitel zjišťuje neznámé informace - Kdo dnes chybí? Už jste dopsali?

Nežádoucí je, když si někteří učitelé pro urychlení komunikace s žáky na své otázky sami odpovídají.

Převažují doplňovací otázky  Jaké napíšete písmeno? a otázky vnějškově zjišťovací, ale funkčně doplňovací - Napadlo vás něco zajímavého? Má to někdo trošku jinak?

Rozvoji komunikační kompetence žáků nenapomáhají otázky vylučovací, otázky zjišťovací (ano-ne), sugestivně pokládané otázky ani komunikace oznamovacími větami s chybějícím posledním slovem, které má žák doplnit.

7. Druhy vět ve 2. ročníku - vyvození pojmů

K vyvození druhů vět podle postoje mluvčího ke skutečnosti lze využít obrázek plný dějových situací.

  Zdroj obrázku: Velikonoční kalendář ČT 2016

Učitel může zaměřit pozornost žáků na jednotlivé postavy obrázku a vést je k tomu,   aby tvořili různé druhy vět podle postoje mluvčího ke skutečnosti.

Co oznamuje poštovní doručovatel?

Na co se ptá maminka babičky?

Co přikazuje holčička medvídkům a panence?

Jaké přání vyjadřuje dítě na stromě?

Věty stejného druhu, které žáci k obrázku vymýšlejí, učitel zapisuje pod sebe do tabulky.

Jde o postup induktivní - od konkrétního jazykového materiálu k obecným poučkám.

V následujícím kroku se tedy ptáme, co věty v jednotlivých sloupcích vyjadřují, vyvodíme obecně platné poučky a připojíme do tabulky pojmy.

Větou oznamovací něco oznamujeme.  Píšeme za ní tečku.

Větou tázací se tážeme. Píšeme za ní otazník.

Větou rozkazovací něco rozkazujeme nebo někoho k něčemu vyzýváme. Píšeme za ní tečku, při důrazném rozkazu vykřičník.

Větou přací vyslovujeme přání. Píšeme za ní většinou tečku, někdy vykřičník.

V následující hodině si pak budeme všímat melodie jednotlivých druhů vět, pozornost budeme věnovat zejména melodii vět tázacích.

8. Druhy vět ve 2. ročníku - vyvození melodie vět tázacích