Bezpodměté větné struktury

1. Úvod

Ačkoli obsah pojmu predikace (přisuzování) je vykládán poměrně jednotně, existují různé názory na jeho rozsah.

Starší gramatiky zužují  vztah predikace pouze na vztah mezi přísudkem a podmětem,  proto rozlišují        

• věty dvojčlenné (tj. věty s podmětem a přísudkem),

• věty jednočlenné (tj. věty, jež jsou tvořeny jedním základním členem, který může být slovesný - prší - i neslovesný - Auto!, avšak nelze ho označovat ani jako podmět, ani jako přísudek).

Toto pojetí také zastávaly starší učebnice pro základní školy, s kterými jste se patrně setkali jako žáci.

Chápání vět jednočlenných slovesných jako vět bezpřísudkových však naráží ve vyučování českému jazyku na obtíže.

Žáci intuitivně cítí, že sloveso v těchto větách vypovídá o nějakém stavu (Bolí mě v zádech), přisuzuje někomu nějakou činnost (Šlo se nám dobře) apod., a určují je tedy jako přísudek věty.

Je proto správné, že se nové učebnice českého jazyka opírají o širší chápání pojmu predikace jakožto vztahu, který nemusí být nutně syntagmatický (tj. realizovaný mezi dvěma jazykovými jednotkami),  nýbrž může být i nesyntagmatický (tj. realizovaný mezi promluvovou situací a jazykovou jednotkou).

Určité slovesné tvary v takových strukturách, v nichž není obsazena pozice podmětu (Sněží. Je chladno.), jsou přísudky, protože jsou nositeli aktualizačních kategorií času a způsobu podobně jako ve větách, v nichž pozice podmětu obsazena je (Padá sníh. Přišla zima.). 

Všimněte si, že ve větách, v nichž je pozice podmětu obsazena, vypovídá přísudek o jevu, který je vyjádřen jazykovým prostředkem (padá - sníh,  přišla - zima). 

Ve větách, v nichž pozice podmětu obsazena není, se přísudek vztahuje přímo k mimojazykové realitě (Sněží. Je chladno.)  Tyto struktury označujeme jako bezpodměté větné struktury.

O tom, že pozice podmětu v těchto větných strukturách obsažena není, se snadno přesvědčíme.

Tady prší. Přísudkem se na podmět nemůžeme smysluplně zeptat.  Nositel predikovaného příznaku je neznámý, nedá se vůbec  označit (Venku mrzne.) nebo nebývá pojmenován - děj je pojat jako všeobecný (O tom návrhu se hlasovalo už minule.)

Tento typ větné struktury umožňuje neuvádět původce děje, užívá  se v publicistickém stylu.

V citově zabarvených výpovědích se mohou vyskytnout na počátku  citové částice to nebo ono.

Ono už zase sněží. To se najednou setmělo.

Důkaz, že nejsou podmětem, je jejich výskyt ve strukturách podmětových.

To dnes krásně svítí slunce. Ono už opravdu přišlo jaro.

2. Slovesný přísudek v bezpodmětých větných strukturách

1. skupina

Přísudek je tvořen neosobním tvarem slovesným. Pojmenovává přírodní procesy nebo změny, jejichž původce  není znám, nedovedeme ho tedy pojmenovat.

Mrzne.

2. skupina

Přísudek vyjadřuje stavy, změny, procesy v psychické sféře, je doplněn jménem ve 3. pádě.

Otci se stýská. Petrovi přeskočilo.

3. skupina

Přísudek vyjadřuje změny uvnitř něčeho, je doplněn příslovečným určením místa.

V hodinách hrklo. V zámku zaskřípalo.

4. skupina

Přísudek vyjadřuje  tělesné a duševní stavy v různých částech lidského těla, je doplněn jménem ve 3. nebo 4. pádě a příslovečným určením místa.

Bratrovi zasvítilo v očích. Kručí mu v  břiše. Bolí ho v kloubech.

3. Slovesně-jmenný přísudek v bezpodmětých větných strukturách

1. skupina

Přísudek tvoří sponové sloveso a stavové predikativum, vyjadřující stavy okolního prostředí nebo stavy a pocity tělesné.

Je chladno. Bude sychravo.

Ve funkci stavových příslovcí se také mohou vyskytnout substantiva:

Je po dešti. Je mi do pláče.

2. skupina

Přísudek tvoří spona, modální predikativum a infinitiv plnovýznamového slovesa.

Je nutno studovat. Je možno odejít. Je třeba uvařit.

Konstrukce  Bylo slyšet bouřku byla také původně s predikativem (Bylo lze slyšet bouřku.),  ale to se vynechává.