Předmět; příslovečné určení

1. Předmět a příslovečné určení - srovnání

Oba tyto větné členy závisí na slovese nebo na přídavném jméně. Příslovečné určení může záviset také na příslovci.

Rozdíl:

Předmět (objekt) je svým řídícím verbem nebo adjektivem řízen

peče buchty; plný vody

Na tento větný člen se lze ptát pádovými otázkami, nikoli však otázkami ostatními.

Koho, co peče? Plný koho, čeho?

Příslovečné určení (adverbiale) se přimyká - peče v troubě; velmi pěkný

Můžeme se na něj zeptat různými způsoby peče v kom, čem? peče kde? Jsou-li možné obě otázky, je důležitější otázka na okolnost děje (kde? kdy? jak? proč?).

2. Předmět

Předmětem (objektem) se nejčastěji vyjadřují významy:

plný zásah - hladit psa,
částečný zásah - dotknout se dřeva,
výsledek - psát dopis,
smyslový podnět - vidět Říp,
cíl - domáhat se spravedlnosti,
pomůcka děje - hodit kámen, a
adresát - vyprávět dítěti (pohádku)

Typickým pádem předmětu v češtině je bezpředložkový 4. pád. Substantivní předmět ve 4. pádě se vyskytuje u tzv. sloves přechodných (tranzitivních).

Předmět ve 4. pádě, který stojí u činných tvarů těchto sloves, např. nesu knihu, přechází u pasivních tvarů do nominativu a funguje jako podmět - kniha je nesena.

Přechodná slovesa jsou hojná, přibývá jich tím, že stále další slovesa preferují akuzativní vazbu před původní vazbou s jiným pádem - nyní místo užít něčeho častěji užít něco; dnes už ne chránit něčeho, ale chránit něco.

V současnosti existují dublety - dosáhnout něčeho//něco

učit někoho něčemu//něco

Předměty v 2. pádě se dodnes udržely u dvou skupin zvratných sloves. Jsou to:

slovesa dotyku (popř. s významem usilovat o něco) - dotknout se koho, čeho, zmocnit se koho, čeho, dožadovat se koho, čeho, hledět si koho, čeho, všímat si koho, čeho,
slovesa s významem odlukovým: pustit se koho, čeho, vzdát se koho, čeho, zbavit se koho, čeho, zříci se koho, čeho, bát se koho, čeho, štítit se koho, čeho.

Genitivní vazba zůstala i u řady adjektiv, z nichž mnohá byla utvořena od sloves s původní genitivní vazbou - dbalý cti, poslušný rad, chtivý peněz, znalý obyčejů, žádostivý odplaty

Předměty ve 3. pádě - nejčastěji jako druhý předmět u sloves, která mají dvojí vazbu:

s významem dát někomu něco vzít někomu něco (změna vlastníka)

půjčit, věnovat, poslat, odcizit, ukrást, odejmout, odebrat

s významem sdělit někomu něco, - pošeptat, povědět, rozkázat, zatelefonovat, slíbit

Samostatný dativní objekt: smát se, divit se, líbit se, rozumět, překážet, věřit,

věrný, podobný, divný, srozumitelný, vzácný

Za skutečný dativní předmět nemůžeme považovat tzv. volný dativ, který představuje nevazebný, slovesem neřízený pád, jeho výskyt není vyloučen dokonce ani u sloves bezpředmětových. Ve školní praxi pro jednoduchost se i tento dativ řadí k předmětům.

4 typy:

prospěchový - Děti nasbíraly lesní zvěři žaludy.
zřetelový - To nám nebude užitečné.
přivlastňovací - Pavel poškodil otci auto.
kontaktový, emocionální - Eva vám včera potkala Gotta. Pavel si spí.

Předmět v 7. pádě bývá po slovesech

s významem „hýbání“: hýbat, třást, trhnout, mrštit
s významem zabývat se něčím, šetřit něčím, plýtvat něčím, chlubit se něčím, vyznačovat se něčím, vynikat něčím.

Některé instrumentály jsou na přechodu k příslovečným určením:

opatřit něco něčím - natřít, pokrýt, obalit, posypat

u sloves šíře pojatého smyslového vnímání: vonět, páchnout, čpět, zářit

po slovesech označujících změnu psychosomatického stavu unavit se, rozrušit se

Předmět vyjádřený infinitivem není člen s rekční závislostí. Závisí na slovesech mluvení vyjadřujících výzvu, radu, doporučení (nařídit, přikázat, rozkázat, doporučit, poručit, poradit) nebo na slovesech vyjadřujících přání, úmysl (přát si, zamýšlet, plánovat, pokusit se).

Sestra se rozhodla odcestovat. Lékař jí doporučil zhubnout.

3. Vedlejší věta předmětná

Vyjadřuje předmět řídící věty.

Závisí na slovese nebo adjektivu věty řídící. Závislost zjišťujeme pádovými otázkami.

V řídící větě bývají slovesa:

a) mluvení: říci, tázat se, volat, vyprávět, povídat, odpovědět, oznámit aj.

Souvětí s vedlejší větou předmětnou vzniká z uvozovací věty a přímé řeči.

Otec se zeptal: „Co se stalo?“ Otec se zeptal, co se stalo.

Petr zavolal: „Podej mi knihu.“ Petr zavolal, abych mu podal knihu.

b) myšlení, vědění - myslit, vědět, domnívat se

Myslím si, že na nás Petr zapomněl.

c) smyslového vnímání - vidět, slyšet, cítit

Cítím, že se něco pálí.

d) různých významů - čekat, bát se, věřit, soustředit se.

Čekal, jak to dopadne.

V řídící větě mohou být i adjektiva, na kterých věta vedlejší předmětná závisí.

Není hoden, abych mu podala ruku.

Spojovací prostředky mohou být různé:

spojky: že, aby, kdyby, zda, zdali....
vztažná zájmena: kdo, co, jaký, který, čí....
vztažná příslovce: kde, kam, jak....

4. Příslovečné určení

Existují valenční a nevalenční příslovečná určení (adverbiale).

Valenční (nutná doplnění slovesa): Loď směřuje do přístavu. Chlapec se chová nevhodně.

Nevalenční: Ráno děti pospíchají ke škole. Děti pospíchají - věta je srozumitelná i bez příslovečného určení.

a) Pu určení místa - vyjadřuje umístění, směr pohybu, jeho cíl nebo trasu.

Statická Otázka: kde? Pracuje na zahradě. Bydleli daleko.
Dynamická kam? odkud, kudy? Zahnul doleva. Odstěhovali se daleko.

b) Pu času - vyjadřuje časový okamžik, v němž se odehrála nějaká událost, dobu

trvání události nebo začátek či konec časového úseku.

Otázky: kdy? odkdy? dokdy? po jak dlouhou dobu?

Vrátí se zítra. Pracuje od včerejška. Čekal celý měsíc. Nelze to dělat donekonečna.

c) Příslovečné určení způsobu - vyjadřuje způsob děje nebo vlastnosti.

Pu vlastního způsobu může být vyjádřeno

příslovci - mluvil rychle, nebesky modrý,

předložkovým pádem podstatného jména - oblékal se s nedbalou elegancí,

přirovnáním se spojkou jako - bijí se jako lvi.

Pu míry - vyjadřuje intenzitu slovesného děje nebo vlastnosti.

Bývá vyjádřeno

měrovými adverbii málo, moc, trochu, mírně, docela, velmi, značně, příliš, úplně

velmi starý,

předložkovým pádem podstatných jmen - zpozdil se o hodinu

přirovnáním - tradice zakořeněná jako hrom

Pu prostředku a nástroje - vyjadřuje nástroj nebo prostředek, jímž se provádí činnost pojmenovaná slovesem.

Bývá vyjádřeno 7. pádem podstatného jména i předložkovým pádem.

holil se břitvou, přijel vlakem, chodit o berlích

Pu výsledku děje - přímo pojmenovává to, co je konkrétním, přímo hmatatelným výsledkem určitého děje, co vzniklo po nějaké změně.

seřadili se do trojstupu, změnila se ve skálu

Pu účinku - pojmenovává abstraktně pojatý výsledek, tedy okolnost, která nastala jako následek vysoké či nízké míry intenzity děje nebo stavu.

obloha se zbarvila do ruda

Pu původu - pojmenovává zdroj, východisko, z něhož něco pochází nebo je utvořeno.

Halenku ušila z plátna, domy se stavějí z panelů.

Pu původce děje - pouze v pasivních konstrukcích.

Řezník byl pokousán prasetem. Byl zkoušen odbornou komisí.

Pu průvodních okolností - rozmanité okolnosti, jimiž je provázen základní děj.

Pracovala při špatném osvětlení. Zhltl snídani vstoje.

d) Pu zřetele - nověji se vyčleňuje mimo rámec způsobových určení.

Udává, ve vztahu k čemu, vzhledem k čemu platí obsah dominujícího členu.

1) vymezovací - je nahraditelné adverbiálním výrazem co do + 2. p. substantiva

cenově výhodný nákup - výhodný co do ceny, zdravotně závadné potraviny

2) porovnávací - vyjadřuje se předložkovými pády

Na ředitele je málo důrazný (ale jinak to stačí)...

Na pohled vypadá Pavel jako dobrák (ale ve skutečnosti je přísný)

e) Pu příčinného charakteru (adverbiale causae)

1) Pu vlastní příčiny

Otázky: proč? z jaké příčiny? z jakého důvodu?

třese se zlostí, kvůli nemoci se omluvil

Příčina směřuje do minulosti. Proč? Příčina je něco, co předcházelo ději.

Tato Pu jsou větně vyjádřena větami uvozenými spojkami protože,

poněvadž, jelikož.

Třese se, protože má zlost. (Dostal zlost - nejprve - a pak se začal třást.)

Omluvil se, jelikož byl nemocen.

2) Pu účelu - účel je to, čeho má být následně dosaženo dějem nebo stavem,

co je cílem, k němuž se míří.

Otázky: proč? za jakým účelem? s jakým záměrem?

Účel směřuje do budoucnosti. Tato Pu bývají větně vyjádřena větami

uvozenými spojkou aby.

Spěchám na vlak. Spěchám, abych stihl vlak. (V budoucnu.)

Vždy je Pu účelu infinitiv po slovesech pohybových - chodili plavat.

3) Pu podmínky - okolnost, na níž je závislé splnění nějakého děje nebo stavu

Otázky: Kdy - za jaké podmínky? Bez tvé pomoci bych to nedokázal.

4) Pu přípustky - okolnost, která průběhu slovesného děje nezabrání.

Proti očekávání mě tchyně přijala mile. Šli se projít navzdory dešti.

Tato Pu bývají větně vyjádřena větami uvozenými spojkami ač, ačkoli,

třebaže, přestože, i když.

I když jsem to neočekávala, tchyně mě přijala mile.

5. Vedlejší věta příslovečná

Vyjadřuje příslovečné určení řídící věty.

1) místní Vůz se nahýbal tam, kde byl náklad těžší.

Kam nechodí slunce, chodí lékař.

2) časová Uklidnila se, když se dcera vrátila. Až pojedete lesem, uvidíte novou

hájovnu.

Jakmile Jana odešla, dala se Eva do pláče.

Spojovací výrazy:

podřadicí spojky: sotva, sotvaže, kdykoli, než, nežli, dříve než, zatímco, mezitímco
vztažná příslovce: kdy, dokud

Mohli odejít, kdy se jim zachtělo.

3) způsobová a měrová

a) přirovnávací

způsobová - Jak si usteleš, tak si lehneš.

měrová - Kolikrát pohnul hlavou, tolikrát ucítil bodnutí.

b) účinková

způsobová - Usnul tak tvrdě, že ho nebylo možno probudit.

měrová -Utíkal, až se mu hlava třásla.

4) prostředková

tím - že tak - že čím - tím

Plynulého rozjezdu docílíme tak, že pomalu pouštíme spojku.

5) zřetelová

Vyjadřuje, k čemu se vztahuje děj věty hlavní nebo omezuje jeho

platnost. Pokud jde o... pokud se týká... co se týče...

Co se týče vašeho návrhu, ještě jsme jej neprozkoumali.

6) příčinná - pouze spojková - protože, že, jelikož , poněvadž, ježto

Nikdo tam nešel, protože se všichni báli.

Protože se hodně učila, měla pěkné známky.

7) účelová

Šli do lesa, aby tam nasbírali dříví. Hodně se učila, aby měla pěkné

známky.

Rozbor časového průběhu:

Dostala dobré známky, protože se hodně učila.

potom nejdříve

Hodně se učila, aby dostala dobré známky.

nejdříve potom

8) podmínková

a) skutečná (reálná) Jestliže se budeš hodně učit, dostaneš dobré známky.

(Když) (Budeš-li...........)

b) neskutečná (nereálná)

kdyby Kdyby ses bývala hodně učila, byla bys dostala dobré známky.

9) přípustková

ač, ačkoli, třeba, třebaže, přestože Ačkoli se hodně učila, dobré známky nedostala.

podmínkově přípustková skutečná i když, ani když

I když mu vyhovíte, nepomůže mu to.

neskutečná i kdyby, ani kdyby

Nepůjdu tam, ani kdyby mi slibovali milion.

Stránky:	Moodle ZČU
Kurz:	KČJ/SČJ2 Současný český jazyk 2
Kniha:	Předmět; příslovečné určení