Výchova ke zdraví jako předmět usnadňující řešení praktických otázek ze života pubescentů. Zásady pedagogické intervence.

1. Dospívání

Problematika pubescence je obsažena v mnohé odborné literatuře (např. L. Novotná, 2012; R. Skorunková, 2013; K. Thorová, 2015;  M. Vágnerová, 2012 atd.). V této kapitole bude pojednáno o nejdůležitějších aspektech žáka 2. stupně základní školy. 

L. Novotná (2012) uvádí, že pubescence je nejkritičtější a nejdynamičtější období v lidském životě. Název je odvozen od termínu  pubescere, tj. obrůstat chmýřím, vousy, ale také dospívat. Svými nápadnými změnami jak v oblasti biologické, tak psychické patří k nejzajímavějším a také nejvíce studovaným periodám. Začátek je dán změnami v pohlavních funkcích, konec období plnou pohlavní zralostí. 

Fáze pubescence: 

1. prepubescence - 11 - 13 let u dívek, u chlapců o 2 roky později. Zahrnuje symptomy pohlavního dozrávání až po vznik menstruace (poluce) 
2. pubescence - 13 - 15 let, trvá do dosažení reprodukčních schopnosti, zpravidla 1 až 2 roky po začátku menstruace u dívek. 

Intraindividuální variace: Jednotlivé stránky dozrávají nestejnoměrně. Asynchronie a rozdíly v dozrávání se mohou týkat různých stránek a funkce (např. nesoulad intelektuálních a emočních struktur). 

Intersexuální variace: Jsou dané odlišnostmi obou pohlaví. U dívek nastává nástup puberty dříve než u chlapců (zpravidla o 1,5 - 2 roky dříve). Proces dospívání má podle L. Novotné (2012) klidnější průběh. Dívky se snadněji přizpůsobují a jsou společenštější. Chlapci se projevují nevyváženými reakcemi i výkony. 

Interindividuální reakce: Jsou dané odlišnostmi individua, jeho genotypem a specifickými životními podmínkami. U některých jedinců se pubescentní změny objevují dříve, u jiných mnohem později. L. Novotná (2012) s odvoláním na J. Švancaru (1978) a řadu dalších psychologů upozorňuje na dlouhodobé zrychlení tělesného vývoje, kterému se  říká sekulární akcelerace. Např. v roce 1891 byl nástup menstruace v 16-17 letech, v roce 1930 ve 14 letech a dnes již v 11 - 12 letech. Do faktorů, které způsobují tento jev patří např. výživa, změny ve způsobu života, dokonalejší péče o matku a dítě, větší stimulace vývoje. 

Vedle sekulární akcelerace, která ve svých důsledcích představuje zrychlený růst i akceleraci vývojové sexuality (např. i zkracování dětství), se vyskytuje i jev decelerace. Znamená opak čili zpomalování psychosociálního vývoje v období dospívání. Významným faktorem decelerace je prodlužování školní docházky a tím i sociální a ekonomické závislosti na rodičích. 

Pubescence je přechodné období mezi dětstvím a dospělostí. L. Novotná (2012) s odvoláním na J. Taxovou zdůrazňuje, že jde o přechod od závislosti k nezávislosti, od nesamostatnosti k samostatnosti, od vnější motivace k vnitřní, k autoregulaci osobnosti. 

Proces změn nastává v hypotalamu, který vydává pokyny hypofýze. Hypofyzární hormony, které se vylučují, podněcují růst a sekreci pohlavních žláz. Na začátku puberty se vyměšují z hypofýzy gonádotropiny, které zahajují činnost pohlavních orgánů u obou pohlaví. 

Pohlavní znaky projevující se v dospívání jsou: 

1. Primární (vývoj pohlavních orgánů) 
2. Sekundární (vzhledové odlišení muže a ženy, např. růst svalů, vousů, a ochlupení u mužů). 
3. Terciální (činnost srdce a mozku apod.). 
4. Kvartérní (psychosexuální založení člověka, odlišné zaměření psychiky u obou pohlaví). 

L. Novotná (2012) zastává názor, že dříve vyspívající chlapci jsou populárnější, lépe adjustovaní. Později vyspívající chlapci jsou málo sebejistí, mají časté komplexy. Uvedená autorka se odvolává na slova J. Taxové. Ta mluví o absenci smyslu pro humor. Tito chlapci s opožděnou pubertou se stávají často objektem šikanování či agrese ze strany vrstevníků. Dívky, které rychleji vyspívají (některé již kolem 9. roku), své změny skrývají a stydí se za ně. Jsou nejisté a drží různé diety, aby se zbavily "ladných křivek". Tělesná atraktivita je v dospívání významnou hodnotou. 

Většina pubescentů věnuje pozornost svému zevnějšku a hodnotí své tělesné vlastnosti. Nespokojenost s tělesným vzeřením je častější u dívek než u chlapců. Atraktivní jedinci mají vyšší sociální status a jsou lépe přijímáni svými vrstevníky . Tělesné "já" se významně podílí na sebepojetí a tvorbě identity. 

Hormonální změny v dospívání způsobují dle L. Novotné (2012) variabilitu emočního prožívání. Většina autorů charakterizují pubescenci jako období emoční lability, konfliktů a afektů. Hovoří se o období hněvu a bouří. V. Příhoda dle L. Novotné požívá pro dospívání název vulkanismus. Také se hovoří o druhém vzdoru, negativistické fázi. Pubescent reaguje neadekvátně, je podrážděný, je citlivější (zvláště dívky). Převládající negativní emoce je mrzutost, nelibost. L Novotná (2012) s odvoláním na P. Říčana (1990) píše, že i při nápadné citové labilitě se zlepšuje předcházejícímu období sebekontrola. Významnou roli v tomto období hrají pohybové aktivity, které pomáhají uvolnit napětí a zvýšit citovou stabilitu. 

Rozvoj poznávacích procesů v pubescenci je značný. Zdokonaluje se zvukové vnímání, představy jsou obecnější a postupně se ztrácí eidetismus. Učební činnosti jsou nyní velmi efektivní, opírají se o logické vztahy s pochopení struktury. Oživuje se fantazie a imaginace, která se projevuje v pubertálním snění, zamilovanosti, pubertální tvorbě apod. Dospívající se zaměřuje ve svých úvahách na různé možnosti a varianty. Myšlení je v tomto období důsledné a systematické, s ohledem na možné důsledky. Dospívající je často (např. Z. Matějček, 1991) přirovnáván k badateli, který tvoří různé hypotézy o svém životě a ověřuje jejich platnost. Pubescent pracuje s myšlenkovými operacemi a dokáže se odpoutat od konkrétního obsahu.  

J. Piaget (1966) nazývá myšlení formálně logickým. Nový způsob myšlení se odráží v kritickém posuzování a hodnocení světa i sebe sama. Objevuje se hyperkritičnost a pubertální radikalismus (snaha mnohé změnit, odpor proti kompromisům). Subjektivní zjednodušování problémů je způsobeno nezralostí osobnosti a hlavně nedostatkem zkušeností. Pubescent je egocentricky orientovaný. 

Období od 11 do 15 let je dle L. Novotné (2012) s odvoláním na Eriksona (1964)  důležité pro vytváření vlastní identity. Dospívající si uvědomuje své "já" a zabývá se především tím, jaký by nechtěl být. Pozoruje se, zkoumá intenzivně svůj zevnějšek. V procesu sebeakceptace - přijetí sebe sama, je důležitá úspěšnost v určité oblasti a také přijetí vrstevníky (skupinová identita). Sebepojetí je labilní, časté jsou pocity nejistoty, nespokojenost se sebou samým. Pokračuje proces emancipace od rodiny. Hovoří se o krizi rodičovské autority, kdy mladý člověk odmítá závislost na rodině a hledá oporu ve skupině vrstevníků. V této době se kamarádi stávají neformálními autoritami s větším vlivem než dospělí. "Vrstevníci" usnadňují nezbytnou citovou emancipaci od rodiny a získání nezávislosti. Potřeba přátelství a intimního vztahu je v období dospívání velice silná. Posiluje sebeúctu a sebevědomí. Stoupá zájem o druhé pohlaví. Má podobu her a sexuálních fantazií. Heterosexuálním aktivitám přecházejí autoerotické pokusy (experimentace s vlastním tělem, masturbace). Vzniká erotická touha, potřeba s někým chodit a někoho mít rád. L. Novotná (2012) uvádí, že charakter tohoto období vystihuje nejčastější  starosti pubescentů, které vyjadřovali při anonymní anketě: 

• Myslíte si, že je normální , když v našem věku "mám nervy v kýblu"? 
• Co mám dělat, když se nelíbím žádnému klukovi? 
• Čím je to, že si přestávám rozumět s rodiči? 
• Co má holka dělat, aby jí rostly prsa? 
• Líbí se mi kluk, ale on je "praštěný". 

L. Novotná (2012) dodává, že v období pubescence se mohou objevit nutkavé neurózy i depresivní stavy (zvláště u dětí se klonem k perfekcionismu). U dívek se vyskytuje neurastenický syndrom (poruchy spánku, vegetativní labilita, bolesti svalů, hlavy, neschopnost se koncentrovat apod.) Kolem 15. roku se mohou vyskytovat sebevražedné tendence. 

2. Výchova ke zdraví a témata vztahující se k vývojovým aspektům období puberty

Výchova ke zdraví má na druhém stupni základního vzdělávání zásadní význam. Je to období, kdy se u dětí ve věku 11 až 15 let intenzivním způsobem formují kompetence, tzn. vědomosti, dovednosti, hodnoty a postoje, a to nejen v oblastech jazykových, matematických atd., ale i v oblastech týkajících se běžného života. Obsah výchovy ke zdraví a podpory zdraví v podmínkách školního vzdělávání je popsán v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (RVP ZV). V uvedeném kurikulárním dokumentu se nachází vzdělávací oblast Člověk a zdraví, jež se prolíná do ostatních vzdělávacích oblastí. Tato vzdělávací oblast je vymezena ve vzdělávacích oborech Výchova ke zdraví a Tělesná výchova, do níž je zahrnuta i zdravotní tělesná výchova.

V této kapitole bude podrobněji charakterizována jednotlivá témata vzdělávacího oboru Výchova ke zdraví a nahlíženo na ně z pohledu psychologických kontextů.

K oblasti sociálního zdraví se vztahuje tematický celek vztahy mezi lidmi a formy soužití (vztahy ve dvojici; vztahy a pravidla soužití prostřednictvím komunity). V tomto období dochází u dětí ke snaze o odklon od rodičovské autority, i když role rodičů je pro jejich psychické bezpečí a vývoj stále zásadní. Rozeznávají kvalitu vztahů v rodině, uvědomují si, co je pro rodinu stmelující a co naopak ohrožující. Zároveň u nich dochází k diferencovanějším a silnějším vztahům k vrstevníkům obojího pohlaví. Vznikají velká kamarádství, ve kterých je uskutečňováno sdílení prožívaných situací. V hodinách výchovy ke zdraví se učí rozumět skupinovým vztahům a chovat se v nich tak, aby je plnohodnotným způsobem rozvíjely a předcházely konfliktům. Na druhém stupni základní školy se také objevují skutečné vztahy chlapců a dívek, zprvu ještě nestálé a proměnlivé, i když někdy velmi silně prožívané, vznikají „první lásky“. Láska je považovaná za silný a trvalý specifický emoční vztah k osobám či hodnotám a jako téma ve výchově ke zdraví se probírá z mnoha oblastí, tzn. láska partnerská, rodičovská, přátelská atd.

K oblasti anatomicko-psychosociálních vývojových aspektů zdraví se vztahuje tematický celek změny v životě člověka a jejich reflexe (dětství, puberta, dospívání; sexuální dospívání a reprodukční zdraví). Uvedené téma je pro žáky druhého stupně velmi důležité, protože se mimo jiné vztahuje i k jejich aktuálnímu vývojovému období. Jedná se o období puberty, ve kterém dochází k prudkému narůstání výšky, hmotnosti, a zároveň v důsledku objevení se druhotných pohlavních znaků se mění i tělesné tvary. Současně u nich dochází k pohlavnímu dozrávání, jež se neuskutečňuje souběžně se zralostí psychickou. Ve výchově ke zdraví je z hlediska obsahu vytvořen prostor, aby docházelo k vyjasnění aktuálních otázek z problematiky sexuálního dospívání a reprodukčního zdraví, protože je to záležitost pro žáky informativně zajímavá, i když mnohdy pro ně emočně citlivá.

K oblasti zdravý životní styl a zdravé prostředí se vztahuje tematický celek zdravý způsob života a péče o zdraví (výživa a zdraví; vlivy vnějšího a vnitřního prostředí na zdraví; tělesná a duševní hygiena, denní režim; ochrana před přenosnými chorobami; ochrana před chronickými nepřenosnými chorobami a před úrazy). Tato tematická oblast se týká všech aspektů zdravého životního stylu včetně přímé ochrany vlastního zdraví a zdraví druhých. Žáci na úrovni pojmového učení si osvojují pravdivé informace o výživě, pohybu a rizicích civilizačních chorob. Na základě kognitivního zpracování těchto témat mohou žáci přehodnotit svůj dosavadní způsob života a směrovat ho k efektivnější podpoře vlastního zdraví. Nedílnou součástí tohoto tématu je problematika úkonů zachraňujících lidský život a ochrana člověka za mimořádných událostí. Zde se kromě výuky teoretických poznatků klade důraz na rozvoj senzomotorických dovedností potřebných pro poskytování první pomoci a systematický nácvik řešení různých situací ohrožujících zdraví.

K oblasti ochrana zdraví se vztahuje tematický celek rizika ohrožující zdraví a jejich prevence (stres a jeho vztah ke zdraví; autodestruktivní závislosti; skryté formy a stupně individuálního násilí a zneužívání, sexuální kriminalita; bezpečné chování a komunikace; dodržování pravidel bezpečnosti a ochrany zdraví; manipulativní reklama a informace; ochrana člověka za mimořádných událostí). Na druhém stupni základní školy je problematika rizikového chování aktuálním tématem. Vzdělávací obor Výchova ke zdraví je na škole předmětem, do kterého se často implementuje realizace preventivních programů. Žáci v tomto období začínají experimentovat s návykovými látkami, nejčastěji se jedná o tabák a alkohol. Cílem výchovy ke zdraví a preventivních programů je poskytnout žákům exaktní informace o nebezpečnosti návykového chování na jejich zdraví a o psychosociálních důsledcích na kvalitu lidského života. Zároveň je důležité do výuky zařazovat výukové strategie, které posilují postoj žáků k odmítnutí experimentování, ať už motiv k experimentu vzniká na základě  vlastní zvědavosti nebo vlivu vrstevnické skupiny. Závislost na návykových látkách není jediným problémem, jenž se vztahuje k problematice rizikového chování. Pro dospívající jsou dalším rizikem nelátkové závislosti, především závislost na sociálních sítích. Tato záležitost je natolik široká a závažná, že se netýká pouze výchovy ke zdraví, ale spadá i do dalších vzdělávacích oborů (např. informatika, výchova k občanství atd.). Do faktorů ohrožujících zdraví patří i agrese a manipulace ze strany druhých. Do výuky výchovy ke zdraví jsou zařazována témata posilující sociální zdraví jedince, např. pravidla komunikace ve skupině, prosazování názorů s respektem k druhým, asertivní techniky atd. V tomto tematickém celku se také klade důraz na problematiku předcházení a zvládání stresu. Žáci si osvojují základní copingové strategie a různé způsoby psychofyzického relaxování.

K oblasti hodnotově – postojových vztahů ke zdraví se váže tematický celek: hodnota a podpora zdraví (celostní pojetí člověka ve zdraví a nemoci; podpora zdraví a její formy). Nedílnou součástí efektivní výchovy a vzdělávání v oblasti podpory zdraví je naplňování afektivních (postojových) cílů výuky. Nejde jen o to, aby žáci dokázali problematiku spojenou s ochranou zdraví pouze vyjmenovat, definovat, charakterizovat atd., ale aby se podpora zdraví stala běžnou součástí jejich života a z vlastního přesvědčení ji považovali za důležitou. Prostřednictvím komplexních edukačních strategií ve výuce se vytvářejí podmínky pro formování pozitivních postojů na základě konzistentního posilování tří složek: kognitivní (poznávací – vědomosti o problematice zdraví), emotivní (afektivní – navození pozitivních emocí v souvislosti se zdravím) a konativní (behaviorální – preferování zdravého způsobu života). Výchovné působení v oblasti pozitivního ovlivňování hodnot a postojů je dlouhodobou a mnohdy náročnou záležitostí. Z tohoto důvodu jej nelze uplatňovat pouze v hodinách výchovy ke zdraví, ale i v dalších pedagogických situacích, např. v rámci ostatních předmětů či školních projektů. V současné době je rozvoj zdravého způsobu života dětí v podmínkách školy podporován celorepublikovými projekty. Mezi tyto projekty patří např. Škola podporující zdraví, Mléko do škol, Ovoce a zelenina do škol, Zdravá svačina („Pamlsková“ vyhláška), Normální je nekouřit, Pohyb a výživa, My se raka nebojíme aneb prevencí ke zdraví (onkologická prevence pro 2. stupeň základní školy) atd. Uvedené projekty nemají jenom edukačně výchovný charakter, ale významným způsobem přispívají k aktuální podpoře zdraví u dětí ve školách.

K oblasti osobnost a zdraví se vztahuje tematická oblast osobnostní a sociální rozvoj (sebepoznání a sebepojetí; seberegulace a sebeorganizace činností a chování; mezilidské vztahy, komunikace a kooperace). Tato tematická oblast má v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání charakter průřezového tématu, tzn. dotýká se napříč všemi vzdělávacími oblastmi školního vzdělávání. Nicméně výchova ke zdraví je považována za vyučovací předmět, ve kterém je rozvoj osobnosti klíčový. Přímo ve zmiňovaném kurikulárním dokumentu je uvedeno: „Propojení osobnostní a sociální výchovy se vzdělávací oblastí Člověk a zdraví je vhodné v tématech reflektujících fyzickou stránku člověka, sociální vztahy, komunikaci a rozhodování v běžných i vypjatých situacích. Osobnostní a sociální výchova tak může napomoci k získání dovedností vztahujících se ke zdravému duševnímu a sociálnímu životu“ (RVP ZV, 2017, s. 127).

3. Pedagogická krizová intervence ve vztahu k vývojovým záležitostem v souvislosti s tématy výchovy ke zdraví

4. Informační zdroje

Novotná, L., Hříchová, M., Miňhová, J. (2012).  Vývojová psychologie. Plzeň: ZČU. 

Rogge, J. (2018). Puberta: opora, volnost, mantinely. Brno: Edika. 

Shalit, E. (2017). Cyklus života: témata a příběhy životní  cesty. Praha: Portál. 

Thorová, K. (2015). Vývojová psychologie: proměny lidské psychiky od početí po smrt. Praha: Portál. 

Vodičková, D. et al. (2020). Krizová intervence. Praha: Portál.