Úvod do teorie v archeologii

1. Vývoj teoretického myšlení na základě teorie paradigmat

V rámci tohoto kurzu se budeme zabývat stručným nástinem vývoje teoretického bádání v archeologii. Vývoj teorie lze vždy posoudit nejméně ze dvou základních rovin – studium událostí, nebo struktur. Událostní přístupy zdůrazňují tradiční pojetí dějin vědy, narace o významných osobnostech a událostech, publikacích, konferencích, apod. (např. Bouzek et al. 1983, Bouzek et al. 1984; Sklenář 2005). Strukturální přístupy se soustředí na postihnutí vzorců či trendů (teorie paradigmat; Johnson 2010; Kuhn 1962; Neustupný 1976; Neustupný 2007; Trigger 2007). Oproti tradičnímu výkladu dějin oboru (ve střední Evropě) bude osu našeho výkladu tvořit strukturální pojetí, čili teorie paradigmat, která je běžná v západní anglosaské archeologii.

Nejdříve připomeňme, jak lze chápat pojem teorie v archeologii. Velmi obecně lze říci, že teorie představuje rámec pro naše modely validované empirickým studiem (Johnson 2010). Detailněji lze teorii v archeologii rozlišit na třech základních rovinách: 1) teorie minulého živého světa (na základě obecných modelů testovaných na datech), 2) teorie archeologických pramenů (úzce spojená s empirickým studiem, součást archeologické metodologie, např. teorie experimentu, apod.), 3) teorie jako výklad minulých událostí a struktur (výklad konkrétního úseku lidské minulosti; Neustupný 2010).

Jako paradigmata označujeme: „Soubory vědeckých otázek a odpovědí na tyto otázky, které určitá vědecká komunita považuje za smysluplné a dovolené, badatelé získávají svá paradigmata v průběhu studia; směna paradigmat tzv. vědeckou revolucí, během níž se zastánci nového par. snaží převzít ze starého paradigmatu co nejméně.“ (Kuhn 1962). Paradigma tedy absorbují studenti během univerzitní výuky buď vědomě (anglosaské prostředí), či ne zcela uvědoměle (např. střední Evropa). Ještě před zavedením pojmu paradigma si však archeologové uvědomovali, že „každá doba nazírá na minulost svým způsobem a hledá v ní především odpověď na své současné otázky“ (Böhm 1941), že každé období dějin má svého ducha doby (Podborský 2003).

Ačkoliv Thomas Kuhn uvažoval nad přechodem k novému paradigmatu jakožto o vědecké revoluci (na základě zkušeností z přírodních věd), ve společenských vědách probíhají změny jinak, neboť jsme dodnes svědky toho, že někteří badatelé pracují v několika paradigmatech. Staré paradigma je tak popřeno pouze skupinou vědců, nikoliv celou vědeckou komunitou. S nástupem postmoderních přístupů, které se v archeologii označují jako postprocesuální, vědomá snaha o tradičně chápané paradigma (ve smyslu široce sdílených velkých teorií) mizí (např. Hodder 1993), a proto se příležitostně vedou debaty o tom, zda tyto postmoderní směry souhrnně nazývat paradigmatem.

2. Počátky bádání v rámci romantického paradigmatu 19. století (teorie, metody, prameny, osobnosti)

Počátky zájmu o hmotné památky vzniknuvší v odlišném období sahají v Evropě již do hlubokého pravěku (např. Bradley – Williams 1998). Ve starověku máme dokumentovány případy zájmů, které s archeologií značně konvenují (např. v 6. století BC nechal babylónský kál Nabonid vykopat chrámovou podlahu až na základ starý tisíc let). Ne vždy však pojem archeolog označoval specialistu tak, jak jej chápeme v současnosti (např. v 1. století v Řecku byli jako archeologové označováni pantomimičtí herci hrající starobylé legendy). Ve středověku, který kladl větší důraz na duchovní hodnoty, nebyl zájem o materiální památky (hluboké) minulosti valný. Vážnější zájem se však začal rozvíjet spolu s nástupem renesance a humanismu v 16. století (obecně zájem o antiku v Itálii, ale také zájem o pohanské památky v ostatních zemích Evropy). Do šlechtických sbírek zajímavostí a kuriozit se dostávají i nálezy z hluboké minulosti (Bouzek et al. 1983, 1984).

Dnešní chápání pojmu archeologie pochází ze 17. století, kdy jej navrhl Jacques Spon (jeho druhý termín archeografie se příliš neujal). V materialisticky a racionálně založeném osvícenectví hrají památky svou roli při hledání univerzálních pravidel a pravd. Romantismus 19. století poutá pozornost k tajemné minulosti, o níž vznikají idealizované obrazy. Nacionalistická hnutí poskytují archeologii podporu, neboť jim má pomoci jako ideologická zbraň při prosazování politických zájmů (tj. především vznik národnostních států). Tímto začínáme hovořit o prvním, tzv. romantickém paradigmatu v archeologii. Označení paradigma považujeme spíše za nadsázku, neboť archeologie je stále ve svých počátcích.

Teoretické úvahy a otázky se soustředily na význam vlastního národa (nebo menšiny), hledání jeho původu a rekonstrukce jeho starobylosti. Stále však platí předpoklad, že archeologické prameny pouze prodlužují minulost známou z pramenů historických (archeologie tak není autonomní disciplínou). Metody byly značně amatérské, terénní práce probíhaly formou tzv. vykopávek (nesystematických odkryvů). Za nálezy hodné pozornosti byly považovány artefakty s výrazným stylem (uměleckým či řemeslným), dle kterého byly přiřazovány jednotlivým známým etnickým celkům (např. Sklenář 1974; Sklenář 2005).

Mezi významné domácí osobnosti patří:

• Matyáš Kalina z Jäthensteinu (první kniha o archeologii Čech z roku 1836);

• páter Josef Krolmus (čilé terénní aktivity);

• Josef Ladislav Píč (vůdčí osobnost tzv. Píčovy družiny věnující se tvorbě pramenné základny v Národním muzeu, mezi lety 1899-1909 publikuje své Starožitnosti země české);
• Ladislav Inocenc Červinka (v roce 1902 publikuje syntézu Morava za pravěku).
  

3. Evoluční paradigma 19. století (teorie, metody, prameny, osobnosti)

Ve druhé polovině 19. století je archeologie velice silně ovlivněna pozitivismem (důraz na hmotné prameny a jejich analýzu a syntézu), čímž se etabluje jako samostatná vědecká disciplína. Stále bližší vztahy navazuje s etnografií a antropologií (nejen fyzickou). V souvislosti s rozvojem evolučních myšlenek v biologii (Charles Darwin, Alfred Russel Wallace), antropologii (např. Edward Burnett Tylor, Lewis Henry Morgan), filozofii (Karl Marx, Friedrich Engels), se tyto dostávají zejména skrze koncepce kulturní evoluce (Herbert Spencer) také do archeologie (John Lubbock). Badatelé se zaměřují na klasifikaci přibývajících nálezů do velkých evolučních stupňů, které měly mít univerzální platnost (v podobných environmentálních podmínkách). Teoretické otázky se soustředí na tvorbu chronologických struktur (čili postihnutí časové variability lidské tvořivosti), čímž vznikají periodizace (zejména na základě surovin a forem). Mezi ty první a hlavní řadíme klasifikaci pravěku do tří základních období dle užitého materiálu – dobu kamennou, bronzovou a železnou (schéma vytvořil Christian Thomsen; např. Sklenář 2014). Později bylo toto schéma členěno dále, např. doba kamenná byla rozdělena na starší (paleolit) a mladší (neolit), později přibyla též střední (mezolit) a pozdní (eneolit).

Archeologie zaznamenává též značný metodologický vývoj, přičemž řada přístupů byla přejímána z ostatních oborů. Odpovědi na chronologické otázky mohla zajistit aplikace stratigrafie (nauka o ukládání vrstev přejatá z geologie, s čímž souvisí potřeba terénní dokumentace), či různých klasifikačních metod, z nichž v archeologii získala hlavní roli typologie (nejmenší strukturu představuje typ, na základě souborů typů, u nichž je prokázána stejná datace, vznikají periody). Shodná datace je prokazována také shodnou nálezovou situací (vznikají předpoklady pojmu nálezový celek označující soubor artefaktů vzniklý a uložený v určitém konkrétním čase – např. předměty hrobové výbavy, předměty v rámci depotu).

Změny lidského světa jsou interpretovány jako důsledky přirozeného vnitřního vývoje (inovací). K významným předpokladům patří analogie vývoje artefaktů s vývojem živých organismů (tedy od forem jednoduchých ke složitějším, na tomto základě vznikají typologické řady nálezů). Důraz na typologické změny v čase zastínil úvahy o distribuci typů v prostoru. Předpoklad univerzální platnosti evolučních stupňů (chronologických period) opomenul variabilitu způsobenou společenskými faktory. Obojí se následně stalo hlavní osou kritiky nastupujícího kulturního paradigmatu (Trigger 2007).

Mezi významné osobnosti patří:

• Christian Jürgensen Thomsen (autor třídobého systému členění evropského pravěku aplikovaného v expozici Kodaňského muzea, publikováno 1836);

• Oscar Montelius (autor chronologie doby bronzové a železné ve skandinávských zemích);

• Paul Reinecke (autor chronologie doby bronzové a železné ve střední Evropě);

• Jan Erazim Vocel (1843 založil Archeologický sbor Národního muzea v Praze, v roce 1850 přednáší jako první profesor archeologie na Univerzitě Karlově v Praze, 1854 zakládá národní časopis Památky archeologické, mezi lety 1866-68 publikuje první rozsáhlejší syntézu českého pravěku);

• Lubor Niederle (vůdčí osobnost tzv. univerzitní školy, skupiny badatelů oponujících tzv. Píčově družině, spolupracoval s Karlem Buchtelou či antropologem Josefem Matějkou);

• Jaroslav Paliardi (moravský amatérský badatel, autor chronologie moravského eneolitu).
  

4. Literatura a zdroje

Böhm, J. 1941: Kronika objeveného věku. Praha: Družstevní práce.

Bouzek, J. – Buchvaldek, M. – Kostomitsopoulos, P. – Sklenář, K. 1983: Dějiny archeologie I. Fakulta filozofická Univerzity Karlovy v Praze, Praha: SPN.

Bouzek, J. – Buchvaldek, M. – Kostomitsopoulos, P. – Sklenář, K. 1984: Dějiny archeologie II. Fakulta filozofická Univerzity Karlovy v Praze, Praha: SPN.

Bradley, R. – Williams (eds.) 1998: Past in the past: the reuse of ancient monuments. World Archaeology 30.1. London: Routledge.

Buchtela, K. – Niederle, L. – Matiegka, J. 1910: Rukověť české archeologie. Praha.

Červinka, I. L. 1902: Morava za pravěku. Brno.

Hodder, I. 1993: Post-processual archaeology. Archeologické rozhledy 45, 367–374. (Včetně diskuse českých autorů.)

Johnson, M. 2010: Archaeological Theory. An Introduction. Oxford: Wiley-Blackwell. (S)

Kuhn, T. 1962: The structure of scientific revolutions. (České vydání: Struktura vědeckých revolucí, Praha, Oikúmené, 1997; S).

Kuna, M. (ed.) 2007: Archeologie pravěkých Čech 1. Praha: Archeologický ústav AV ČR.

Neustupný, E. 1976: Paradigmata v českém neolitu a eneolitu. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univezity E 20-21, 125–132. (online)

Neustupný, E. 2007: Metoda archeologie. Plzeň: KAR ZČU.

Neustupný, E. 2010: Teorie archeologie. Plzeň: KAR ZČU.

Píč, J. L. 1899-1909: Starožitnosti země české. Praha.

Podborský, V. 2003: „Duch doby” a prehistorie. In: Šmejda, L. – Vařeka, P. (eds.): Sedmdesát Neustupných let. Plzeň: KAR ZČU, 155–164. (S)

Renfrew, C. – Bahn, P. (eds.) 2000: Archaeology. Theories, methods, and practice. London: Thames and Hudson. (S)

Sklenář, K. 1974: Učenci a pohané. Praha: Mladá fronta.

Sklenář, K. 2005: Bibliografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z různých oborů. Praha: Libri.

Sklenář 2014: „Stará myšlenka“. Ke 170. výročí třídobé periodizace v české archeologii. Archeologické rozhledy 66, 203-242.

Trigger, B. G. 2007: A history of archaeological thought. Cambridge: University Press. (1989; S)

Vocel, J. E. 1866-68: Pravěk země české. Praha.