Paradigma procesuální – rozvoj

1. Behaviorální archeologie a garbologie (USA)

V 70. letech 20. století se v USA objevuje další významný procesuální směr napojený na behaviorální přístupy (studium lidského chování, důraz na interakce). Podobně jako ostatní procesuální směry (např. Nová archeologie) se zaměřuje na porovnání modelu živého lidského světa (zde tzv. systémového kontextu) a struktur v archeologických pramenech (tzv. archeologický kontext; Schiffer 1972). Tematicky se věnuje především studiu procesů v rámci technologie, spotřeby a geneze odpadu, ale také komunikace.

Behaviorální archeologie má ve svém programu 4 základní výzkumné strategie (Schiffer 1976):

1. studium minulosti za účelem jejího poznání a pochopení (tradiční doména archeologie);
2. studium minulosti za účelem pochopení současnosti (včetně známého "poučení z minulosti");
3. studium současnosti za účelem poznávání (obecných struktur) minulosti (tuto doménu rozvíjí především procesualisté, vede ke vzniku etnoarcheologie);
4. studium současného světa za účelem poznání současné společnosti (postupně vede ke garbologii, viz níže).

Poslední strategie vedla skrze tzv. Garbage project (Projekt odpad) postupně ke genezi garbologie (interdisciplinární oblast na pomezí archeologie, antropologie a sociologie, která se zaměřuje na studium zacházení s odpadem v souvislosti s různými složkami společnosti; např. Sosna – Brunclíková 2015).

Z metodického pohledu má behaviorální archeologie značný analytický potenciál, neboť umožňuje rozložit systémový kontext na dílčí aktivity, ty na jednotlivé interakce skládající se z akcí (nejmenších analytických jednotek). Zásadním pojmem se zde proto stává tzv. korelát (tj. ověřená teze spojující interakce živého systému s jejich hmotným záznamem. V případě potřeby využívá experiment a etnoarcheologii.

K významným osobnostem patří:

• Michael B. Schiffer (zakladatel behaviorální archeologie či systematického studia odpadu, proponent vícerozměrných statistických metod);
• James M. Skibo (specialista na technologie);
• William L. Rathje (specialista na studium moderní spotřeby a odpadu).

1.1. Literatura

Schiffer, M. B. 1972: Archaeological context and systemic context. American Antiquity 37.2, 156–165.

Schiffer, M. B. 1976: Behavioral Archaeology. New York: Academic Press. (studovna: 2002, New York, Percheron Press)

Schiffer, M. B. 1987: Formation Processes of the Archaeological Record. Albuquerque: University of New Mexico Press.

Schiffer, M. B. – Miller, A. R. 1999: The Material Life of Human Beings. Artifacts, Behavior, and Communication. London – New York: Routledge.

Skibo, J. M. – Schiffer, M. B. 2008: People and Things: A Behavioural approach to Material Culture. New York: Springer.

Sosna, D. – Brunclíková, L.  2015: Odpad pohledem společenských věd. Metodická příručka. Plzeň: KSA FF ZČU.

Rathje, W. L. 1974: The Garbage Project: a new way of looking at the problems of archaeology, Archaeology 27, 236–241.

Rathje, W. L. 1992: Rubbish! The Archaeology of Garbage. New York: Harpercollins.

Rathje, W. L. et al. 1992: The archaeology of contemporary landfills. American Antiquity 57.3, 437–447.

2. Etnoarcheologie

Etnoarcheologie je interdisciplinární specializace zaměřená na řešení (obecných) archeologických otázek prostřednictvím etnografického studia živých kultur. Jejím cílem je však návrat ke studiu archeologických kontextů, na základě poznání struktur a procesů např. v rámci sídelních strategií, subsistence (způsoby získávání obživy), technologie, pohřbívání či geneze archeologických pramenů (Binford 2001a; David – Kramer 2001). Tematicky i metodicky souvisí její vznik s procesuálními přístupy (Binford 2001b), ačkoliv některé projekty vedly k závěrům formulujícím základy postprocesuálních přístupů (Hodder 1982). Etnoarcheologie významně přispěla k vědomější a kritičtější aplikaci (nejen etnografických) analogií v archeologii.

K významným osobnostem patří:

• Lewis R. Binford (velmi intenzivní výzkumná činnost v lovecko-sběračských populacích Severní Ameriky, ale též Austrálie a Afriky);
• Michael B. Schiffer (specializace na pueblové kultury jihozápadu USA);
• Ian Hodder (výzkumy prostorové distribuce artefaktů u domorodých kmenů v Keni vedly k zaměření na symbolické systémy a identitu, tedy témata, která silně inspirovala počínající postprocesualismus).

2.1. Literatura

Binford, L.R. 2001a: Constructing Frames of Reference. An Analytical Method for Archaeological Theory Building Using Ethnographic and Environmental Data Sets. Berkeley – Los Angeles – London: UCP.

Binford, L.R. 2001b: In Pursuit of the Past. Decoding the Archaeological Record. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press.

David, N. – Cramer, C. 2001: Ethnoarchaeology in Action. Cambridge: Cambridge University Press. (S)

3. Experimentální archeologie

Experiment má svou nezastupitelnou roli v každé vědní disciplíně, archeologii nevyjímaje. Experiment slouží k testování vědeckých předpokladů o minulosti a na tomto základě k tvorbě tezí jakožto základu vědeckého poznání. Archeologické experimenty musí vycházet především z poznání archeologických pramenů daného (pre)historického kontextu a s nimi musí být konfrontovány i dosažené výsledky (Semenov 1964). Ačkoliv počátky vědeckého experimentování v archeologii sahají do 19. století, nejdynamičtější fázi vývoje zažívá tato subdisciplína s aplikací metodologie přírodních věd či technických oborů v rámci procesuálních přístupů (Coles 1979; Malina 1980).

Experimentální archeologie není omezena tematickým, chronologickým, či geografickým záběrem, ani rozsahem rekonstruovaných entit a jevů (od replik jednoduchých movitých artefaktů po rozsáhlé stavební projekty, od rekonstrukce výrobních postupů po simulace nejrůznějších druhů procesů, včetně transformačních).

Vědecký experiment však musí splňovat standardní kritéria:

- experiment je opakovatelný a vychází z předchozího vědeckého poznání,

- jednotlivé úkony testují naše hypotézy, přičemž zůstáváme otevření nečekaným výsledkům či alternativním řešením,

- z hlediska archeologie je navíc podstatné, aby využité materiály a technologie byly pro daný rekonstruovaný kontext (archeologicky) doloženy,

- zůstáváme kritičtí a explicitně přiznáváme využití moderních technologií či (náhodně) učiněné chyby,

- nezapomínáme na fakt, že ačkoli výsledky experimentu nevyvrátí testované předpoklady, neznamená to ještě, že dané postupy byly aplikovány i ve zkoumaném (pre)historickém kontextu (Reynolds 1999).

3.1. Literatura

Coles, John M. 1979: Experimental archaeology. London: Academic Press.

Malina, J. 1980: Metody experimentu v archeologii. Praha: Academia.

Reynolds, P. J. 1999: The nature of experiment in archaeology. In: Jerem, Erzsébet – Poroszlai, Ildikó (eds.), Archaeology of the Bronze and Iron Age. Experimental archaeology. Environmental archaeology. Archaeological parks. Budapest: Archaeolingua, 387–395.

Semenov, S. A. 1964: Prehistoric technology: an experimental study of the oldest tools and artefacts from traces of manufacture and wear. Thomson MW: Amads Cory and Mackay London.

Časopisy

(Re)konstrukce a experiment v archeologii (REA; Hradec Králové 2000-2004).