Print bookPrint book

Interpretativní a fenomenologická archeologie

Site: Moodle ZČU
Course: KAR/TA1 Teoretická archeologie 1 Upravit název tématu
Book: Interpretativní a fenomenologická archeologie
Printed by: Guest user
Date: Thursday, 22 October 2026, 9:52 AM

Table of contents

1. Interpretativní archeologie

Zatímco procesuální metodologie klade největší důraz na systematický sběr, analýzu, syntézu a explanaci objektivních dat, ze kterých extrahuje struktury, které porovnává se počátečními předpoklady a vynáší tak objektivní a spolehlivé soudy o minulosti, tzv. interpretativní archeologie navazuje na interpretativní antropologii (Clifford Geertz) a snaží se blíže poznat samotný proces interpretace. Interpretace vstupuje do našich projektů/výzkumů již ve fázi tvorby předběžného (vstupního) modelu (což naši objektivitu činí ještě zdánlivější), navíc závisí na paradigmatickém, společenském, a někdy též na ideologicko-politickém rámci, v němž se výzkumná činnost odvíjí.

Široká paleta témat objevujících se v archeologii od 80. let navíc vede k odmítnutí jednotného paradigmatu, tedy i jednotné metodologie. Výsadní postavení hypoteticko-deduktivní metody (testování hypotéz/modelů) opadlo spolu s uvědoměním tzv. ekvifinality (tj. situace, kdy ke shodnému arch. záznamu mohlo dojít několika rozdílnými procesy v živé kultuře, přičemž relevanci těchto procesů nelze vzájemně vyhodnotit). Vypořádat se s touto pluralitou interpretačních modelů (tj. uznáním, že několik i vzájemně odlišných modelů může být platných pro interpretaci daného arch. kontextu) si žádá mnohem větší úsilí, než by předpokládala klasická procesuální archeologie (Tilley 1993).

Interpretativní archeologie nebyla zamýšlena jako zavržení procesuálních přístupů, spíše naopak jako most mezi oběma paradigmaty, přičemž procesuální interpretace by byla obohacena o nové prvky (význam subjektu badatele, který ve svém současném světě kreativně vytváří konstrukty o minulosti, které jsou smysluplné, ale nelze říci, kdy jsou finální, spíše jde o kontinuální proces, který se bude proměňovat spolu s naší společností, sociální procesy nelze příliš explanovat, jako spíše se pokoušet o jejich porozumění, což dává hlas různým složkám společnosti a vede nutně k pluralitě; Hodder – Shanks – Alexandri 1995).
Interpretace spadá do pole působnosti hermeneutiky (zabývá se vztahem mezi interpretovaným a interpretem, nejde jen o jednoduchý překlad, ale zejm. o přenesení významu, umění rozpravy, poezie). V archeologii existuje nebezpečí, že význam/smysl který připíší studovaným kontextům současní archeologové se může diametrálně lišit od významu, který vnímali členové minulých společností, které studujeme (tzv. dvojí hermeneutika u I. Hoddera – náš pohled versus jejich pohled).
Během 90. let proběhl posun k aplikaci teorie jednání (Pierre Bourdieu) a jejího klíčového pojmu aktérství (agency, Anthony Giddens; tzn. artefakty nejsou jen statické předměty, ale získávají funkci a smysl díky člověku, v některých případech se však samy mohou stát aktéry). Další klíčový pojem představuje embodiment, který ruší tradiční opozici mezi tělem a myslí, neboť obojí je v praxi vzájemně propojeno (tzn. myšlenky jsou prostřednictvím norem a rutin ztělesněny do podoby zvyků, artefaktů apod.; Thomas 1999).

2. Fenomenologie

Fenomenologická filozofie se zabývá studiem fenoménů (jevů, událostí, objektů, věcí), které se subjektu reprezentují během zkušeností, které s nimi zažívá (např. Edmund Husserl, Martin Heidegger, Maurice Merlau-Ponty). V popředí zájmů je tedy pochopení toho, jak lidé zažívají zkušenosti prostřednictvím svých smyslů a jak si je konceptualizují ve své mysli. Jelikož způsoby, jakými lidé zažívají svět, se mohou výrazně lišit, překračuje fenomenologie nutně omezený rámec přísně vědeckého popisu světa (měřitelného a kvantifikovatelného).

Fenomenologie našla nejširší uplatnění v rámci krajinné archeologie (např. Tilley 1994). Základní předpoklad aplikace v archeologii spočívá v tom, že ačkoliv nemůžeme zažívat minulost nebo dotazovat členy minulých společností, přesto lze i dnes konkrétní místa (památky) zažívat ve spektru smyslového vnímání, které může (značně) obohatit náš odborný popis. Takto si můžeme uvědomit, jakými způsoby mohou být artefakty/památky stále aktivní a jakých smyslů mohou nabývat (za různých podmínek). Ačkoliv jsou tyto přístupy (např. metody vcítění, empathy) kritizovány pro nedostatek objektivity (Barrett – Ko 2009), je zřejmé, že materialita místa, architektury a památek tvaruje naše vnímání specifickým způsobem, čímž omezuje nekonečné pole subjektivních zážitků. Řada výzkumných témat inspirovaných archeologií smyslů má výrazný analytický potenciál (např. archeoakustika).

3. Literatura

Barrett, J. C. – Ko, I. 2009: A phenomenology of landscape: A crisis in British landscape archaeology?  Journal of Social Archaeology 9.3, 275–294.

Hodder, I. – Shanks, M. – Alexandri, A. et al. (eds.) 1995: Interpreting archaeology. Finding meaning in the past. London – New York: Routledge.

Pauknerová, K. 2014: Antropologie, archeologie a interpretativní přístup: příklad domova. Antropowebzin 2, 54-62.

Thomas, J. 1999: Time, Culture, and Identity. An Interpretative Archaeology. London: Routledge.

Tilley, Ch. 1993: Interpretative Archaeology. Oxford: Berg.

Tilley, Ch. 1994: A Phenomenology of Landscape. Places, Paths and Monuments. Oxford: Berg.