Budoucnost archeologické teorie

1. Pesimistické vyhlídky

Ačkoliv archeologická teorie čelí kritice empiristických badatelů již od svých počátků (v němčině se pro převahu materialistických přístupů užívá specifický pojem Materialschlacht, znamenající původně opotřebovávací válku), občas se vyskytnou pesimistické hlasy i v okruhu teoreticky zdatných badatelů. Jedním z výrazných impulzů tímto směrem byly postmoderní úvahy o smrti teorie (jakožto analogie smrti autora u Rolanda Barthese). Tato smrt má být způsobena rozdílem mezi záměrem badatelů (rozvíjejících teorii) a přijetím publika (zda ostatní archeologové teoriím rozumí v původním smyslu, či zda je stále ještě vůbec čtou a uvažují nad nimi; blíže např. Bintliff – Pearce 2011, stručně Chroustovský 2013). Nicméně, teoretičtí archeologové se zatím nevzdávají.

Další pesimismus lze spojit s prohlubováním mezinárodní spolupráce, neboť v posledních dekádách lze spatřovat nárůst nacionalistických (až separatistických) tendencí v Evropě (v protikladu k probíhající ekonomické a politické integraci v rámci EU). Tyto obtíže (působené i financováním zaměřeným na lokální či regionální projekty, na rozdíl od mezinárodních) lze překonat organizovanou mezinárodní spoluprací (např. Kristiansen 2008; viz také následující přednáška Mezinárodní organizace).

2. Optimistický procesualismus+

Na rozdíl od občasných pesimistických nálad (viz předchozí kapitola) panuje v současné archeologii zájem o rozvíjení teorie a metodologie i do budoucna (Babić et al. 2017). Z metodologického hlediska je tento zájem podněcován zejména zrychlující se dostupností moderních technologií (usnadňujících výzkumné aktivity od těch prospekčních a dokumentačních až po ty laboratorní či virtuálně simulační). Tato výhoda však s sebou nese řadu problémů, nad kterými je nutné se důkladněji zamyslet – např. práce s velkými soubory dat (jaká data vyhledávat, dokumentovat a jak je archivovat do budoucna?), interdisciplinární spolupráce (pořizovat nákladné a rychle zastarávající přístrojové vybavení a školit archeology nebo využívat služeb specializovaných pracovišť?). Takové obecné otázky bude potřeba vždy řešit v konkrétních případech, což souvisí s teoretickými východisky výzkumných týmů.

Ačkoliv se na obzoru nerýsuje žádné výrazně nové a specifické paradigma, není třeba mít o rozvoj archeologie obavy. V souvislosti s intenzivnější reflexí historického vývoje teorie v archeologii se zdá, že jsme prozatím opustili etapu paradigmatických revolucí (paradigm shift) a dostáváme se do fáze růstu (paradigm growth), jehož základnou je i nadále tzv. procesualismus+ (obohacený o postprocesuální kritiku, úvahy a aplikace). Příznaky lze spatřovat v důrazu na prohlubující se spolupráci s přírodovědnými a technickými obory (Kristiansen 2014; Kristiansen – Šmejda – Turek 2015). Z hlediska teorie lze očekávat další rozšíření tematické základny rozpadající se mnohdy do různých diskurzů (tematicky specializovaných debat).

3. Literatura

Babić, S. – Karl, R. – Milosavljević – Mizoguchi, K. et al. 2017: What is „European archaeology“? What should it be? European Journal of Archaeology 20.1, 4-35.

Bintliff, J. – Pearce, M. (eds.) 2011: The Death of Archaeological Theory? Oxford: Oxbow Books.

Chroustovský, L. 2013: The Death of Archaeological Theory? Recenze. Památky archeologické 317-319.

Kristiansen, K. 2008: Do we need "archaeology of Europe"? Archaeological dialogues 15.1, 15-69.

Kristiansen, K. 2014: Towards a new paradigm. The third science revolution and its possible consequences in archaeology. Current Swedish  Archaeology 22, 11-56.

Kristiansen, K. – Šmejda, L. – Turek, J. (eds.) 2015: Paradigm found. Archaeological theory - present, past and Future. Essays in honour of Evzen Neustupny. Oxford: Oxbow Books.