Architektura v Čechách

1. Sorela - socialistický realismus

Po druhé světové válce pokračovala architektura v racionálním duchu funkcionalismu. V roce 1945byl založen BAPS – Blok architektonických pokrokových spolků. Jednalo se o české specifikum v poválečné Evropě, kdy se architekti sami hlásili na participaci na obnově českého státu a snažili pojmout racionálně sociální bytovou výstavbu (výstavba tzv. kolektivních domů), územní a urbanistické plánování. Významným teoretikem byl Karel Teige. Již v roce 1947 se všechna hnutí sjednotila ve Federální unii architektů ČSR.

Po nástupu nového režimu došlo k důsledné neologizaci umění a architektonické tvorby. Funkcionalismus a moderna byly označeny za projevy úpadkové buržoazní kultury. Architektonická tvorba a projektování se přesunuly pod dohled státu – došlo k zestátnění stavebního průmyslu a vznik tzv. Stavoprojektů, dále vznikla Unie architektů ČSR, která zastřešovala Svaz architektů ČSR. Na Sjezdu národní kultury v roce 1948 byla manifestována socialistická výstavba státu a deklarována implementace vzorů ze sovětského svazu (jakýmsi střídmým moderním klasicismem uživaným pro reprezentativní stavby stalinistického režimu) v kombinaci s prvky české renesance (sgrafitová výzdoba budov, části tvarosloví) a lidové architektury. Silný důraz byl kladen na symetrii, pravidelnost půdorysu. Stavby byly většinou zděné a nabízely celkem příznivé obytné kvality, oproti starým činžovním domům. V urbanistických projektech větších rozměrů většinou nechyběl obchodní parter u domů či stavby občanské vybavenosti (školy, kulturní domy, ..). Název sorela vzniknul údajně z počátečních písmen slov SOcialistický REaLismus v Architektuře.

Rozjely se poměrně ambiciózní urbanistické projekty – výstavba bytových komplexů v Ostravě – Porubě, Havířově, Horním Slavkově, na Slovanech v Plzni (Slovany I) etc. Docházelo také k budování a obnově občanské infrastruktury – školy, nákupní centra, kulturní domy, nádraží, administrativní budovy.

I v rámci tohoto stylu vznikly nadčasové stavby s kvalitní realizací (hotel Jalta či výškové domy v Kladně – Rozdělově). Z opravdu monumentálních realizací jmenujme Grandhotel International.

2. Brusel - internacionální styl?

Bruselský styl v širším slova smyslu je výtvarný styl, který se uplatňoval v architektuře a užitém umění v Československu na od konce 50. let s dozníváním v 70. letech 20. století. Název je odvozen od fenomenálního úspěchu, který zaznamenala československá účast na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu, který motivoval československou společnost k hledání nového vizuálního stylu v architektuře a užitém umění.

Fenomenální úspěch českého pavilonu a jeho expozice, umožnil návrat k autentické tvorbě po dekádě přísného socialistického realismu. Styl však nebyl českým vynálezem, ale navazoval na tendence 40. let  -  použití nových materiálů (hliníku, barevných skel, vlnitých plechů, umakartu, laminátu), barev (estetika se často posouvala do pozice kýče – barevnost, křivkové a prolamované tvary). V architektuře jsou typická hliníková či kovová okna, návrat k racionálním formám a strukturám, moderním konstrukcím (skleněné zavěšené fasády, skořepinové kosntrukce), lámané formy (střechy, stříšky), podpěry do V, zapojení uměleckých děl do prostoru, výrazné vzory na dlažbách atp.  Příkladnými stavbami jeou např. nádraží v Havířově, ústav makromolekulární chemie v Praze na Petřinách, hotel Internacional v Brně aj.

Vedle této linie stále běží stále proud umírněného klasicismu „alá Perret“, který byl již odproštěn od ideologického kontextu.

Racionalizace, která vstoupila (resp. se znovunavrátila) do architektury se promítla i v bytové výstavbě – použitím prefabrikátů a výstavbou panelových sídlišť. Tento posun racionalizace ve výstavbě byl spjat s usnesením XI. Sjezdu KSČ v r. 1958, který se zavázal postavit 1, 2 milionu bytů do roku 1970, což s výstavbou domů klasickým zděným způsobem nebylo možné. Racionalizace výstavby byl taková, že od 70. let uměla s nepanelovou výstavbou pracovat jen desetina stavebních podniků. Velký rozmach panelové výstavby nahrazoval v některých městech dosavadní urbanistickou strukturu (tzv. buldozerový urbanismus), kdy byly bez náhrady likvidovány celé bloky, čtvrti a historická centra měst kvůli hygienicky nevyhovujícím podmínkám bydlení.

3. Brutalismus

Brutalismus je dalším jedinečným architektonickým stylem, který v Československu doznal svých specifik. Brutalismus se začal původně vyvíjet ve Francii a Anglii, kde architekti již ve 40. letech experimentovaly se stavbami s robustními hmotami a pohledovým betonem. Označení stylu odkazuje na francouzské slovení „beton brut“ čili surový beton, který ve své pozdní tvorbě s oblibou používal le Corbusier.

Brutalistní stavby často měřítkem neodpovídají prostoru, do kterého jsou začleněny, nereagují na své okolí, proto jsou veřejností často odsuzovány.  Architektura tohoto směru je založena na kontrastu materiálů, světel a stínů, hmot. Některé realizace jsou výjimečné i v evropském kontextu a získaly i mezinárodní ocenění (české velvyslanectví v Londýně).  Právě zahraniční realizace československých architektů, kdy objednavatelem byl československý stát, byly zcela soudobé a odtržené od českého prostředí, protože stát se na venek chtěl prezentovat tím nejlepším – realizace zahraničních československých velvyslanectví jsou zajímavou kapitolou této doby.

V Československu jmenujme realizace zejména z okruhu Karla Filsaka (hotel Intercontinental v Praze), Jana Šrámka (čs. zastupitelství v Londýně), Karla Pragera (budova Národního shromáždění) či manželů Machoninových (OD Kotva v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech).

4. Fenomén Sial

SIAL (Sdružení Inženýrů a Architektů Liberec) je dodnes pojmem nejen české, ale i světové architektury.  Jedná se o okruh architektů a statika kolem architekta Karla Hubáčka. Jednalo se o kolegy z libereckého Stavoprojektu, kteří využili uvolnění poměrů režimu a v roce 1968 se osamostatnili a do roku 1971, kdy ateliér byl začleněn opět pod liberecký Stavoprojekt, fungovali samostatně po označením SIAL.

Vůdčími osobnostmi byli kromě Hubáčka ještě Miroslav Masák či Otakar Binar. Specifikem jejich práce byla práce s novými materiály a experimenty s různými typy konstrukcí, která by se soudobým označením dala označit za high-tech architekturu. V českém prostředí dané doby byly takové inovace opravdovou raritou. Mnohé návrhy vznikaly na zahraniční podněty (britský Archigram, Fullerova geodetická kupole aj.) a byly dotaženy do realizovatelné podoby (stanice lanové dráhy na Sněžce), ač zůstaly pouze návrhem. Zcela jedinečnou stavbou, která ještě před dokončením v roce 1969 získala prestižní mezinárodní Perretovu cenu, je vysílač a horský hotel na Ještědu.