Dilemata antropologického pojetí kultury

1. Dilemata antropologického pojetí kultury - etnocentrismus

Termínem etnocentrismus označujeme způsob, jímž se jedna skupina dívá na jinou skrze svou vlastní sociokulturní zkušenost. Je produktem socializace a identifikace osobnosti s vlastní skupinou a jejími hodnotami, skrze něž poznává a hodnotí svět. Jde o antropologickou konstantu, která přispívá k vlastní integraci skupiny, k sebeuvědomění a odlišení od skupin jiných. „My“ jsme takoví, „oni“ makoví. Od malička nám naši rodiče a vychovatelé říkají, co je správné, co naopak špatné, co je slušné, a co neslušné, co vhodné, a co nevhodné. Náš úspěch ve společnosti závisí v zásadní míře na naší schopnosti osvojit si normy a hodnoty sdílené vlastní skupinou. Když se nám to nepodaří, či to dokonce odmítneme, jsme označováni v nejlepším případě za podivíny či výstředníky, v horším případě je naše chování hodnoceno jako rizikové pro celou skupinu, v jeho důsledku můžeme být ze skupiny vyloučeni.

Jistou míru etnocentrismu v sobě máme vždy, ze zkušenosti socializace se nelze „vysvléci“. (Podobné je to ostatně s xenofobií, i obavy z cizího získáváme v dětství ve vlastní skupině.) Berger a Luckmann v knize Sociální konstrukce reality používají pro označení rodiny a nejbližších lidí termín významní druzí a poznamenávají, že dítě si nezvnitřňuje svět svých významných druhých jako jeden z mnoha možných světů. Zvnitřňuje si jej jako jediný možný svět, svět jediný existující a jediný představitelný. Právě proto je svět zvnitřněný během primární socializace vtisknut do podvědomí mnohem pevněji než světy poznávané později.

1.1. Agresivní etnocentrismus

Agresivní etnocentrismus propaguje absolutní hegemonii vlastní kultury založenou na zásadní netolerantnosti k odlišným kulturním hodnotám, normám a idejím. Vystupuje často v podobě vyhroceného nacionalismu, rasismu nebo náboženského fanatismu. Agresivní etnocentrismus je také součástí ideového aparátu soudobého neonacismu i islamismu. (Je důležité si uvědomit, že etnocentrické postoje jsou vlastní všem sociokulturním skupinám, nejde o specificky západní postoj.)

1.2. Progresivismus

Progresivismus srovnává vlastní a cizí skupinu skrze opozici civilizace/divošství, přičemž pokládá současnost za vrcholné období dosavadního vývoje a v odlišných kulturách spatřuje živoucí představitele dávno zaniklého světa vlastních předků (viz běžně užívané úsloví „žijí na úrovni doby kamenné“). Progresivistický postoj je spojen s osvícenskou vírou v pokrok a jeho zásadním impulsem byla koloniální zkušenost. Na jedné straně je vzdělaný a „civilizovaný“ běloch, na druhé „zaostalý“ domorodec, kterého je třeba „kultivovat“, metaforou tohoto vztahu je přísný, ale spravedlivý otec a nevědomé dítě, které potřebuje dozor a vedení.

Příkladem může být Robinson Crusoe, který díky svému důmyslu a iniciativě zkrotí divokou přírodu a zachrání kanibalského domorodce před jinými lidojedy. Raduje se, že nalezl společníka, ale jejich vztah není rovnocenný, asi nejlépe to charakterizuje samozřejmost, s níž člověku, který bezpochyby už nějaké jméno má, přidělí nové, a dokonce ani ne lidské, jako by pojmenovával domácího mazlíčka. (Vzpomeňme na podivný zvyk přidělovat vietnamským dětem česká jména.) Podobně zdánlivě laskavý, ve skutečnosti přezíravý postoj nalezneme v i u nás populárních příbězích z amerického Jihu, v Chaloupce strýčka Toma nebo Jih proti severu. Podobně je progresivistický způsob vnímání „těch druhých“ i sebe samých znatelný např. v knihách Rudyarda Kiplinga. Sto let jsou angličtí školáci mučeni patetickou básní Když, která konstruuje „pravého muže“, „pravého Angličana“, čestného a důstojného. V dějinách antropologie na sebe vzal progresivismus podobu kulturního a sociálního evolucionismu.

1.3. Primitivismus

Primitivismus naopak staví na představě „ušlechtilého divocha“, jakéhosi posla dávných nezkažených časů, majitele moudrosti, o kterou moderní člověk vinou konzumního života a rozbité tradiční pospolitosti přišel. Ušlechtilý divoch umí naslouchat přírodě, chová se k ní ohleduplně, má přístup k hlubokému duchovnímu poznání. Tento zdánlivě pozitivní přístup k jiným skupinám je ve skutečnosti poměrně nebezpečný a v multikulturní výchově kontraproduktivní. Jeho nebezpečí spočívá v tom, že ušlechtilý primitiv je konstruktem naší vlastní kultury a tváří v tvář realitě selhává. Pomůžeme si termíny exotický „druhý“ a banální „druhý“. Učebnicovým příkladem exotických druhých jsou severoameričtí indiáni. Jsou hrdí, stateční, ušlechtilí, ztepilí, milují své děti a brání své ženy. Žijí svobodným životem uprostřed plání v souladu s Přírodou. Jak banálně a nezajímavě jiní jsou naši domácí „druzí“, tj. Romové. Ještě tak romské písně jsme schopni vzít na milost, nebo je dokonce obdivovat, ale jinak většinový konstrukt pracuje s přesvědčením, že Romové jsou nepořádní, líní, mají sklony k násilí, alkoholismu a majetkovým deliktům, ve škole jim to nejde, a navíc cizopasí na sociálních dávkách. Na „hře na indiány“ není jistě v jádru nic špatného, vždy bychom však měli mít na paměti, že jde pouze o náš vlastní konstrukt. Napětí a rozpor v hodnocení „exotických druhých“ a „banálních druhých“ se v sofistikovanější formě nevyhýbá ani vědě. Německý antropolog srovnává vztah některých předválečných německých antropologů k Židům a „exotickým druhým“ – zatímco exotické kultury byly pečlivě a často s obdivem zkoumány (viz např. nacistický zájem o Tibet či Hitlerova záliba v knihách Karla Maye), Židé byly považováni za kulturní karikatury, parazity, kteří ruší rasovou a kulturní jednotu Evropy – nejsou rasou ani národem a nemají opravdovou vlastní historii, ani etiku. Podobně jsou dnes řadou lidí vnímáni Romové jako „banální druzí“, jako jakýsi pronárod, který parazituje na majoritě a není schopen samostatné existence.

1.4. Exotizace

Exotizujeme si zkrátka kultury prostorově vzdálené a používáme je jako doplněk, ornament k vlastní agendě. Příkladem může být Josef Václav Sládek, který po dvouletém pobytu v USA napsal sbírku Na hrobech indiánských. Reflektuje v ní indiánský osud, zároveň nelze přehlédnout paralelu mezi indiány a Čechy „úpícími pod Rakouskem“ včetně ilustrací Mikoláše Alše, které jako by zobrazovaly jeho typické slovanské muže a ženy přestrojené do konstrukce. Podobně si Guillaume Apollinaire i čeští poetisté vytvořili konstrukt zemí, do nichž lze doplout „lodí, jež dováží čaj a kávu“ a v nichž „noc vzdaluje se jako míšenka přesličná“. Záliba Čechů v severoamerických indiánech kořenící už za první republiky je velmi zajímavá i v době normalizace. Především generaci narozenou v šedesátých letech v dětství znovu silně zasáhly knihy Karla Maye posílené zfilmovaním, oblíbené byly ostatně i konkurenční východoněmecké filmy, v nichž dominoval Chorvat Gojko Mitič. (Po pádu komunismu putovala řada Čechoslováků k Plitvickým jezerům z nostalgických „vinetuovských“ důvodů.) Nesmírně populární pak byla i kniha i film Malý velký muž, obraz vzdoru proti bezpráví představovaný čejenskými mladými válečníky inspiroval název undergroundové skupiny Psí vojáci.

vlož obr!!