Společnost tradiční a moderní

1. Dichotomie tradiční/moderní

Na přelomu 19. a 20. století se v sociologii, antropologii, historiografii a politické filosofii objevila řada koncepcí, které ostře rozlišují dvě kvalitativně různé podoby společenského uspořádání – společnost tradiční (primitivní, preliterární) na jedné straně a společnost moderní (komplexní, industriální) na straně druhé. Tradiční společnosti byly spojovány s příbuzenstvím coby základním principem organizace sociálních vztahů, s těsnými osobními vazbami a vzájemné solidaritě lidí, s tradicí a náboženstvím jako zdroji morálky, a se sepětím s přírodou. Moderní společnosti naopak byly vykreslovány jako založené na teritorialitě (čili státu) coby základním rámci sociální organizace, na individualismu a odosobněných vztazích, průmyslové výrobě, tržní ekonomice, zisku jako zdroji motivace a na úzce specializované dělbě práce. Takto formulované dichotomie vycházely na jedné straně z tehdejších sociologických analýz moderních společností, ale na straně druhé z velmi kusých cestovatelských a misionářských zmínek o společnostech tradičních, resp. z idealizovaného romantického obrazu exotických populací. Pozdější kritici těchto dichotomií namítali, že představa tradičních pospolitostí je pouze zrcadlově převráceným obrazem moderních společností a nikoli empirickým faktem, a to v podobném duchu, jako je obraz „ušlechtilého divocha“ idealizovanou antitezí moderního člověka.

2. Tradiční společnost jako „ztracený ráj“?

Dalším úskalím rozlišování na tradiční a moderní společnosti je představa, že v tradičních společnostech zahlížíme jakýsi „ztracený ráj“, dávnou minulost společností moderních, včetně souvisejícího přesvědčení, že tradiční společnosti představují rané stadium evolučního vývoje směrem ke společnostem moderním. Obraz tradičních pospolitostí tak v sobě nese jednak frustraci z prudkých společenských změn probíhajících v 18. a 19. století obrácenou v romantickou oblibu exotických „druhých“ a jednak pocit nadřazenosti ústící do představy, že moderní člověk je ve vztahu k těmto exotickým „druhým“ povinen určitou „civilizační misí“ (podobně jako je povinen výchovou dětí). Třebaže byla dichotomie tradiční vs. moderní společnost ve společenských vědách podrobena zdrcující kritice již v první polovině 20. století, přetrvává idea tradiční společnosti, pospolitosti či komunity do dneška jako široce sdílené východisko vztahu k „těm druhým“.   

3. Exotizace venkova

V prostředí vznikající moderní společnosti v Čechách 19. století, kterým scházela zkušenost s koloniální expanzí, a kde zážitek kontaktu s dálnou exotikou suplovaly zprávy několika dobrodruhů, vystupuje v poloze kompenzačního ideálu tradiční společnosti český (a obecně slovanský) venkov. Rurální idyla sloužila tehdejšímu městskému obyvatelstvu jako svého druhu exotika, svět za městskými branami představoval „ztracený ráj“ české (a slovanské) nezkaženosti, vesnické pospolitosti byly vykreslovány jako harmonická společenství a „zemití sedláci“ alternovali roli „ušlechtilých divochů“.

Obr. Exotizace venkova (valašské osady) na národopisné výstavě českoslovanské (1895). Foto H. janoušek (http://www.nulk.cz/ek-obsah/narvystava/html/kniha/texty/nv-0101.htm).