Pospolitost/komunita

1. “Tradiční” společnost jako pospolitost/komunita?

Je-li určitý rámec sociálního života vydáván za „pospolitost“ nebo „komunitu“, vyvstává potřeba ostražitě rozlišovat, zda se jedná o projekci etnocentrických fantazií a romantických představ, a nebo o empiricky existující lidské společenství. Pohled na exotické druhé skrze vyfantazírované skupinové kategorie, které neodpovídají jejich kulturní existenci a společenskému uspořádání, se v minulosti stal příčinou mnoha násilností, například v souvislosti s dobýváním Severní Ameriky ze strany koloniálních velmocí. Původní obyvatelstvo vnímali kolonizátoři jako „indiánské kmeny“, v jejichž čele stojí „náčelníci“, nicméně takový pohled mnohdy neodpovídal kultuře a sociální organizaci porobených populací, protože ty byly obvykle uspořádány do tlup, rodových linií nebo klanů bez zosobněné centrální autority nad rámec příbuzenských jednotek.

Osoby, které byly kolonizátory zvenčí situovány do polohy „náčelníků“, aby kupříkladu pod tlakem podepsali smlouvy o odstoupení určitého území, často neměli postavení ani pravomoc něco takového učinit, protože se jednalo buď o dočasné vůdce jednotlivých tlup či rodových linií a nebo o tzv. hodnostáře, jejichž postavení se odvíjelo od vysoké míry prestiže a nikoli politické moci.

Žádní „náčelníci“, jak je vykreslovala evropská imaginace, zkrátka neexistovali, ani jimi ovládané „kmeny“. Výraz kmen ostatně nadále slouží jako generalizované označení (domnělých) společenských jednotek exotizovaných populací, šmahem se jím označují jak lovecko-sběračské skupiny v subsaharské Africe, tak matrilineární společnosti na Papui Nové Guinei, austrálské totemické klany, orientální pastevci, černošští otroci, nebo romské skupiny v Evropě. Předporozumění lidem, kteří spadají do kategorie exotických druhých, je zkrátka stále formováno romantickým a v podstatě evolucionistickým obrazem tradiční společnosti, nehledě na to, v jakých sociálních a kulturních (resp. skupinových) kontextech se jejich životy reálně odehrávají.

2. Idea “komunity”

Idea „komunity“ je v českém prostředí často uplatňována ve vztahu k Romům. V médiích se setkáváme s výroky typu: „Romská komunita na plzeňském sídlišti Vinice dluží statisíce na nájemném.“ Ve vztahu k české populaci takové výroky nezaznívají, byli bychom asi překvapeni, kdyby dluhy jednotlivých domácností v nějaké ulici někdo sečetl a chápal je hromadně jako dluhy české komunity z Masarykovy ulice. „To mi jdou k tíži dluhy sousedů jenom proto, že mají stejnou národnost?“ ptali bychom se. Obecně platí, že jak exotičtí tak banální „druzí“ („oni“) bývají vykreslováni jako (etnický, národnostní) kolektiv, zatímco „my“ jako (občanská) individua. Signifikantní je v tomto smyslu výraz „spoluobčané“, který je nepochybným výrazem tendence nepřiznávat „druhým“ plnohodnotný status autonomního jedince, občana. Na fantazii, že „druzí“ tvoří „komunity“, se zakládá i představa kolektivní viny, kdy je prohřešek jednotlivce snadno, ba automaticky vztahován na celou „komunitu“.