Co je to terénní výzkum
| Site: | Moodle ZČU |
| Course: | KSA/USA1X Úvod do studia antropologie 1 - šablona |
| Book: | Co je to terénní výzkum |
| Printed by: | Nepřihlášený host |
| Date: | Sunday, 8 November 2026, 10:07 PM |
1. Vývoj terénního výzkumu v sociální a kulturní antropologii
Pojmu etnografie (ethnography) budeme v tomto textu rozumět v jeho významu užívaném v anglosaské sociální a kulturní antropologii, tedy v podstatě jako syno- nymu pro terénní výzkum (fieldwork). V tomto významu odkazuje k více než sto let dlouhé metodologické tradici, která stála u zrodu sociální antropologie jako moderní sociálněvědní disciplíny. Na přelomu 19. a 20. století se v anglosaské ant- ropologii začínají výrazněji rozvíjet terénní výzkumy zejména v exotických, mimo- evropských oblastech. Předpokládalo se totiž, že terénní výzkum, tedy získávání, resp. vytváření dat přímo na místě od účastníků sociálního života, je v těchto spo- lečnostech nejvhodnějším, ne-li jediným možným způsobem zkoumání sociokul- turních fenoménů. Přestože antropologii v tomto období charakterizovala snaha kumulovat data, terénní výzkumy nebyly založeny primárně na přímém pozoro- vání a většina z nich nepřesahovala délku několika dní.
Rozvoj terénního výzkumu v britské sociální antropologii byl na sklonku 19. století do určité míry negativní reakcí na předchozí generaci evolucionistických badatelů, pro něž byla charakteristická tzv. „kabinetní metoda“, která spočívala v analýze a interpretaci dat takříkajíc „z druhé ruky“. Tato data v terénu často shro- mažďovali misionáři, cestovatelé, obchodníci či koloniální úředníci. Přestože řada z nich byla zároveň nadšenými amatérskými etnografy či lingvisty, primárním cílem jejich pobytu v terénu bylo vždy něco jiného než vědecká analýza sociál- ního života dané společnosti. Docházelo tak k vytrhování informací z jejich původ- ního kontextu a umělé syntéze dat z různých částí světa do schematických modelů vývoje lidské společnosti.
Za jeden z milníků metodologického rozvoje britské sociální antropologie je považována expedice do Torresovy úžiny, kterou v tomto období realizovali bada- telé z britské univerzity v Cambridgi. Právě zde totiž byla v oblasti studia kultury či společnosti poprvé použita (resp. důkladně a explicitně rozpracována) metoda „terénní práce“ ve smyslu sběru dat přímo v terénu, v jejich přirozeném kontextu, a to školenými odborníky, kteří data sami následně vyhodnocují a analyzují (srov. Barth 2005, s. 11–14). To zásadním způsobem ovlivnilo další vývoj sociální antro- pologie. V následujících desetiletích se totiž začalo stávat normou, že data nejsou získávána „z druhé ruky“, ale přímo na místě za daným účelem vyškolenými odbor- níky. Od přelomu 19. a 20. století se tak v britské sociální antropologii začíná rozví- jet důraz na terénní výzkum jakožto základní metodologický nástroj disciplíny.
Ve své klasické podobě se ovšem antropologický terénní výzkum ustavil až pod vlivem výzkumů, publikací a pedagogické činnosti významného britského antro- pologa Bronislawa K. Malinowského. Ten totiž během svých terénních výzkumů na Trobriandových ostrovech došel k závěru, že k získání skutečně cenných dat nestačí rozmlouvat s informátory na verandách pohodlných koloniálních domů prostřednictvím tlumočníků, ale je třeba odstěhovat se přímo do domorodé ves- nice, naučit se místní jazyk a účastnit se každodenního života zkoumaných osob. Malinowski vždy kladl důraz na racionalitu „divochů“ (jak se tehdy původním obyvatelům říkalo) a snažil se v jejich leckdy zdánlivě nesmyslném či iracionálním jednání rozpoznat racionální – ovšem kulturně specifické – jádro. S jeho jménem se tak pojí moderní antropologické úsilí o zprostředkování native’s point of view (Malinowski 1922, s. 25), dnes bychom řekli emické či aktérské perspektivy. Tato perspektiva usiluje o zachycení toho, jak samotní aktéři vnímají, chápou a interpre- tují svět kolem sebe a své postavení v něm, své vlastní jednání a myšlení. Malinowski tak položil základy kvalitativně novému způsobu analyzování „cizokrajných spo- lečností“, což vedlo k rozvoji funkcionalistické perspektivy v sociální antropologii, zaměřené na synchronní zobrazování zkoumané společnosti.
(Převzato z Toušek, L. (a kol.): Kapitoly z kvalitativního výzkumu. Katedra antropologie FF ZČU. 2015. Dostupné na www.antropologie.org)
2. Klasický model terénního výzkumu
Klasický model terénního výzkumu byl výrazně ovlivněn také tím, na co se v průběhu svého vývoje zaměřoval, tedy svým předmětem zájmu. Tím byly velmi dlouho právě již zmiňované „vzdálené, exotické, cizokrajné“ společnosti, ať už to byly ve 20. letech tichomořské ostrovy, africká společenství v desetiletích následu- jících, či původní obyvatelstvo Severní Ameriky zkoumané americkými kulturními antropology. V řadě těchto společností totiž bylo díky jejich omezené velikosti možné metodami pozorování a rozhovorů obsáhnout prakticky všechny sociální vazby a aktivity (viz kapitola Analýza sociálních sítí). Proto měly tyto techniky, založené na osobních schopnostech, dovednostech a vlohách samotného výzkum- níka, v rámci terénních výzkumů dlouho centrální pozici.
Nezbytnou podmínkou dobře odvedeného terénního výzkumu v sociální antropologii je zvládnutí jazyka, kterým hovoří členové sledovaného společen- ství. Výhodou, kterou jako výzkumníci takto získáváme, je pochopitelně zejména nezprostředkovaná, přímá komunikace s informátory a tedy možnost vyhnout se zkreslení, k němuž nutně dochází při převodu mezi různými jazykovými kódy. Původně se jednalo většinou o cizokrajné jazyky často bez dostupných učebnic či slovníků, dnes však takovým odlišným jazykem může být i dialekt nebo nářečí výzkumníkova mateřského jazyka, jak dokládá řada výzkumníků pracujících ve své vlastní společnosti (srov. např. Okely 2008).
V první polovině 20. století, kdy se terénní výzkum etabloval jako základní metodologický nástroj sociální antropologie, se sice výzkum považoval za základní předpoklad úspěšné práce antropologa, metodologické detaily práce v terénu se však příliš neřešily. Antropologové se shodovali v tom, že antropolog by měl být v terénu dlouho (minimálně rok), ideálně sám (bez prostředníků, tlumočníků či sluhů, které měli k dispozici britští antropologové – včetně Malinowského – ještě na počátku století) a zvládnout místní jazyk. Konkrétní techniky výzkumu – jak dělat rozhovory, jak je analyzovat, jak si vést terénní deník atd. – však studentům většinou nikdo nesděloval. Terénní výzkum byl sice považován za důležitý milník v životě antropologa – někdy byl dokonce označován za jakýsi přechodový rituál – metodologii samotné se však dlouho věnovalo překvapivě málo pozornosti.
(Převzato z Toušek, L. (a kol.): Kapitoly z kvalitativního výzkumu. Katedra antropologie FF ZČU. 2015. Dostupné na www.antropologie.org)
3. Současné pojetí terénního výzkumu
V posledních desetiletích dochází v sociální antropologii k větší reflexi terénní praxe, která mimo jiné vedla ke kritickému zhodnocení klasického modelu terén- ního výzkumu. Jednou z výtek klasické podobě antropologického terénního výzkumu je určitá ahistoričnost, kterou s sebou tento způsob získávání dat nutně nese. Skutečnost, že od počátku byly terénní výzkumy uskutečňovány ve společnos- tech bez písma, totiž vedla k tomu, že data byla získávána převážně pozorováním a rozhovory a důraz byl kladen na zachycení fungování společnosti „tady a teď“. Funkcionalistická teoretická perspektiva pak usilovala o určité „synchronní řezy“ společností, které měly odhalit principy jejího fungování. Chyběla tak jakákoli his- torická perspektiva, zachycení dynamiky, změny, vývoje sledovaných společností. Ty byly vykreslovány v přítomnosti a způsobem, který naznačoval, že daný stav věcí je neměnný a „věčný“.
Další výtka klasickému modelu terénního výzkumu, související s výše uvede- nou, směřovala ke skutečnosti, že společnosti byly v antropologických analýzách líčeny jako izolované, prosty jakéhokoli vlivu okolního světa, jakoby uzavřené samy v sobě. Sám Malinowski například ve svém úvodu k Argonautům studen- tům doporučoval vyhýbat se kontaktům s „bílými“: tedy koloniálními úředníky, misionáři, obchodníky, cestovateli, apod. (Malinowski 1922, s. 6). Po vydání jeho terénních deníků v 60. letech se však ukázalo, že autor sám tuto vlastní maximu příliš nedodržoval (Malinowski 1989). V duchu jeho doporučení vznikaly etnogra- fie, kde přítomnost bílých kolonizátorů, obchodníků a dalších osob byla upozaďo- vána či přímo zamlčována. Domorodé společnosti byly představovány jako by žily bez kontaktu s okolním světem. Dlouho se však již poukazuje na to, že představa „izolovaných komunit“ či „koulí na kulečníkovém stole“ byla (interpretačně více či méně užitečnou) fikcí již v době prvních terénních výzkumů (srov. např. Wolf 1982).
„Objev“ této kritické výtky je mnohdy připisován kritickým (reflexivním/ postmoderním) antropologům (cca 80. léta 20. století). Nicméně například Ralph Linton v knize The Cultural Background of Personality (Linton 1945, s. 35) popi- suje „kulturní kontinua“, Alfred L. Kroeber a Clyde Kluckhohn v hojně citovaném (a o to méně čteném) přehledu Culture: A Critical Review of Concepts and Defi- nitions (Kroeber a Kluckhohn 1952, s. 174) zdůrazňují překrývání různých kul- tur, Edmund R. Leach v nepřekonatelné monografii Political Systems of Highland Burma: A Study of Kachin Social Structure nabádá, že každá „užitečná sociologická analýza [musí] překračovat kulturní hranice“ (Leach 1954, s. 292). Kdo tedy učinil onen „objev“ je více než sporné, stejně jako zdali se vůbec o „objev“ jedná.
Obě předchozí výtky pak souvisí s ignorováním politického kontextu v klasických terénních výzkumech. Řada etnografů totiž nebrala vůbec v potazmocenské vztahy, které vždy nutně musely ovlivňovat jak charakter zkoumaných společností, tak praxi samotného výzkumu. Už první výzkumy britských antropo- logů se odehrávaly v kontextu britské koloniální moci a především v samotných koloniích. Členové domorodých společenství se přitom nacházeli v mocensky podřízeném postavení, přičemž tato nerovnováha se nutně musela promítat také do vztahu mezi badatelem a informátory. Výsledné etnografie často opomíjely také fakt, že popisovaná společenství se nacházejí v širším politicko-mocenském kon- textu a nefungují nezávisle na něm. Řada novějších studií naznačuje, že to, co bylo často zobrazováno jako neměnná „tradiční“ společnost, mohlo být naopak výsled- kem kontaktu s kolonizátory, tedy fenoménem ryze moderním. Všechna společen- ství, jak moderní, tak „tradiční“, přitom procházejí procesy kontinuální změny (viz např. výše zmíněný Linton; obdobně argumentuje např. Leacock 1983, s. 263–284). Ve své klasické podobě pak byly terénní výzkumy v antropologii uskutečňovány především bílými muži ze střední třídy, převážně z anglosaského světa. Ve výsled- ných monografiích tak například nebývala vůbec zohledněna ženská část zkou- mané populace, k níž se antropologové jakožto muži buď nemohli dostat, nebo ji zkrátka nepovažovali za důležitou. Ženy v těchto textech bývaly zahrnuty pouze v pozici pasivních, pozorovaných objektů, slovy Edwina Ardenera, ženy se zde ocitaly v podobné pozici jako krávy u Nuerů: ve výsledné analýze se vyskytují, jsou pozorovány, ale nemluví (Ardener, Shirley 1975, s. 4). Tento androcentrismus z antropologické praxe postupně mizí až od 70. let v důsledku většího zapojení žen do terénní praxe a změny teoretické perspektivy pod vlivem rozvoje gender studies a feministické antropologie.
V důsledku celého komplexu zmíněných rysů byly v klasických etnografiích často příliš zdůrazňovány rozdíly mezi vlastní antropologovou společností a popi- sovaným terénem. Tento přístup odhlížel od možných podobností mezi západními a nezápadními společnostmi a přispíval ke zdůrazňování dělící linie mezi „námi“ (civilizovanými kulturami) a „jimi“ (nekulturními divochy). Těmto rozdílům byl zpravidla (přinejmenším implicitně) přisuzován morální rozměr. Tento rys, který se v antropologii někdy označuje jako exoticizace (a/nebo romantizace) druhých, posiloval představu radikálně odlišného charakteru těchto dvou světů („West and the Rest“).
V neposlední řadě moderní antropologie rezignovala na model exakt- ního, objektivního zkoumání, který v této disciplíně – po vzoru přírodních věd – dlouho převažoval. Ještě Malinowski byl přesvědčen o tom, že badatel by do výzkumu a následné analýzy neměl vnášet své osobní postoje, názory či emoce (terénní deník měl tyto emoce ventilovat, aby nezasáhly do výsledné analýzy). Toto v zásadě pozitivistické stanovisko, vycházející z přesvědčení o existenci a pozna- telnosti „faktů“ out there, bylo postupně opuštěno. Moderní antropologie naopak uznává, že výzkumník je ve své etnografii vždy nutně přítomen: svoji osobnost a pozici nemůže uzávorkovat, měl by ji ovšem reflektovat a explicitně sebe sama kontextualizovat, tedy podrobně uvést všechny okolnosti výzkumu, které mohou podobu výsledné etnografie ovlivnit (podrobněji viz následující kapitola).
V současnosti se v rámci terénního výzkumu věnuje mnohem větší pozor- nost osobě samotného etnografa. Protože antropolog je vlastně tím, kdo je sám o sobě výzkumným nástrojem, etnografie jako proces je osobnostně velmi nároč- nou činností a etnografie jako výsledek je osobností výzkumníka nutně ovlivněna. Tato reflexivita pak někdy ústí až v díla, která se více zaměřují na osobní proži- tek výzkumu ze strany etnografa, než o výsledky výzkumu samotného (srov. např. Rabinow 2007). Nárok na explicitní popis procesu výzkumu, vyjasnění pozice etnografa a jeho postavení v mocensko-politických vazbách však z etnografie již nikdy nezmizel.
Pozornost se od 80. let dále obrací ke skutečnosti, že etnografie není jen pro- stým záznamem faktů, dějů či událostí v terénu, ale je třeba ji nahlížet coby spe- cifickou součást literatury (Clifford a Marcus 1986). Do zřetele se vedle procesu terénního výzkumu dostává rovněž proces psaní a vytváření výsledného produktu etnografické činnosti, tedy etnografie jako publikace.
V průběhu 20. století se postupně proměnil také vztah výzkumníků a jejich informátorů, což je ostatně zjevné už z proměny používané terminologie. Z „divochů“ či „primitivů“ se stávají nejprve „informátoři“, což mělo odbourat tyto pejorativní termíny používané první generací antropologů. V současnosti se však používaná terminologie posunuje ještě o krok dál a setkáváme se s pojmy jako „konzultanti“, „spolupracovníci“, nebo dokonce „učitelé“ či „přátelé“. Tento termi- nologický posun má zdůrazňovat aspekt spolupráce, aktivní účast „informátorů“ na tvorbě výsledné analýzy, přiznání určité míry jejich spoluautorství na badate- lově výsledku. Vzhledem k negativním konotacím pojmu „informátor“ se v českém (či obecně postkomunistickém) prostředí navíc objevuje termín „informant“, který však někteří badatelé považují za (přinejmenším gramaticky) bizarní novotvar.
(Převzato z Toušek, L. (a kol.): Kapitoly z kvalitativního výzkumu. Katedra antropologie FF ZČU. 2015. Dostupné na www.antropologie.org)