PRODUKCE

1. Produkce a dělba práce

Produkce (transformace surovin do produktů či forem užitečných člověku) probíhá různými způsoby, přičemž podobné způsoby produkce mají společnosti s obdobnými subsistenčními strategiemi, přičemž mohou být obdobné (a často jsou) i další charakteristiky společností. Různé adaptační (obživné/subsistenční) strategie slouží k uspokojování základních potřeb lidí, přičemž jsou dále základní bází pro odvození vzorců produkce, distribuce a konsumpce určité společnosti.

Produkce (tj. jak jsou materiální zdroje konvertovány do využitelných komodit), úzce souviosí s otázkou  dělby práce: rozdělení úkolů spjatých s výrobou – jaké typy osob vykonávají jaké kategorie úkonů, přičemž každá společnost rozlišuje minimálně věk a gender:

• genderové specializace: některé úkony nejsou pohlavně diferencovány, jiné ano: sběr, sklízení plodů, péče o děti, příprava pokrmů častěji zastávají ženy; lov, stavba domů, kácení lesa kvůli kultivaci půdy zastávají muži; existují ovšem společnosti, kde jsou některé z těchto úkonů opačně: např. šití šatstva u Hopiů je výsadou mužů, u indiánů Mixe se muži starají o plodiny a ženy je zpracovávají….
• specializace dle věku: např. děti mohou být díky nedostatku síly a znalostí eliminovány z určitých úkolů, rovněž starci už pracovat nemusí apod.

2. Lovci a sběrači

Společnosti, jejich členové putovali po krajině za sběrem divokých plodin a lovem ryb a zvěře, byl to univerzální způsob života lidí někdy do doby před 12 000 až 15 000 lety. Tyto populace žily na většině území Kanady, USA, také jižní Amerika kolem Amazonky, Afrika, JV Asie a všichni Austrálci. Nástroje, které se k lovu používaly, byly stejně tak různorodé jako lovená zvěř (od bizonů až po hmyz a ryby z oceánů), nejinak tomu bylo i se způsobem lovu. Výsledkem toho je, že lovecké a sběračské skupiny vykazují velké společenské rozdíly. Většina lovců a sběračů žila v malých kočovných tlupách složených z 25 až 100 lidí (kromě národů severozápadního pobřeží Severní Ameriky, které žily ve velkých vesnicích v trvale obydlených dřevěných domech). Za účelem potravy prohledávali oblast podle sezónní dostupnosti. Obydlí byla buď přenosná nebo dočasná, a nástroje a předměty byly početně i druhově omezené.  Většina lovců a sběračů byla patrilineárních nebo, ještě častěji, bilaterálních. Etnografickým příkladem tohoto typu subsistence jsou Kungové a Eskymáci.

2.1. Etnografický příklad - Eskymáci

Tradiční způsob života Eskymáků

Ačkoliv jich je méně než 100000 zabírají obrovské území, od Grónska přes polární Rusko, Kanadu a Ameriku. Několik set let přežívají v mimořádných  podmínkách, a to  okouzluje všechny, kdo žijí v méně náročném klimatu. Eskymáci přežili jako polární lovci a rybáři, jejich kultura je přizpůsobena drsnosti okolního prostředí. Mnoho eskymáckých kmenů přežívá na sněhu a ledu v tundře, kde je teplota nad bodem mrazu jen 2 až 3 měsíce v roce, a kde je málo stromů a stavebního dříví jak pro stavbu obydlí, tak i pro jiné účely. V těchto podmínkách se Eskymák spoléhá na kámen, kůže, živočišné kosti a také na sníh a led. Kamenné domy jsou obvykle stavěny jen podél mořského pobřeží, nejvíce užívaným bydlením je vynikající eskymácké iglú. Palivo pro vaření a osvětlení se získává ze zvířecího tuku, hlavně tuleního. Eskymáci se oblékají do sobí kožešiny, jejich svršky jsou dobře uzpůsobeny k jejich tepelné ochraně a moderní náhrady se jim nemohou vyrovnat. Jejich stejně efektivní obuv zůstává vláčná díky jejímu pravidelnému žvýkání. Vynalézavě rozštípnutý kel nahrazuje ochranné brýle, který chrání Eskymákův zrak před značným třpytem sněhu a ledu. Ve svém kočovném životě a nestabilních aktivitách, využívají Eskymáci dvou dopravních prostředků. Pro přesuny ve vnitrozemí využívají Eskymáci saně tažené psím spřežením. Mořské živočichy získávají harpunováním, přičemž se spoléhají na kajaky z velrybích kostí, potažených silnou tulení kůží. Materiální kultura Eskymáků svědčí o jejich dovednostech a vynalézavosti, díky nimž  si umí opatřit zásoby. V tomto působivém úspěchu vidíme vliv kultury na přírodu.  V oblasti jejich života a osídlení platí zákony tamního podnebí a prostředí. Všechny odvětví života jsou silně ovlivněny právě aktuálním ročním obdobím. V zimě se život soustřeďuje na moře a jeho produkty (zejména lvouny), v létě je větší důraz kladen na pevninu - půdu a řeky. V zimě žije většina Eskymáků v dlouhých domech (tzv. long-houses) zhotovených v zemi nebo z kamenů či klestu a sněhu, soustředěných v rozsáhlých osídleních podél pobřeží. Obvykle každý obytný dům obsahuje základní nebo rozšířenou rodinu a další členy vzdáleného spřízněného rodu. Long-houses jsou seskupeny kolem centrální shromažďovací budovy, každá osada má silný smysl pro lokální patriotismus. Spory mezi jednotlivými  členy různých osad mohou vyprovokovat boje , ale neděje se tak uvnitř osady, neboť se zde pod silným morálním tlakem všechny neshody urovnají mírumilovně. Raději své neshody vyjádří v písňovém souboji, bitvou  slov, vítěze určí veřejné mínění. V rámci této spolupráce je kladen velký důraz na společné sdílení práv a zdrojů,  a tento šťastný duch otevřenosti povzbudí štědrost, jejímž vrcholem je tak často publikovaná součást eskymácké kultury - výměna manželky. Tyto sexuální výměny mají rys závazného společenského rituálu, který je produktem morální soudržnosti osady. Vše toto je projevem zimního typu osídlení a je to obraz většiny eskymáckých rituálů. Tance v maskách, zápasy posilující rituály, šamanistické seance (v nichž se navazuje kontakt se silami, které řídí život lidí a výsledky zápasů), drží  toto sourodé nastavení společnosti. Zima je tak ročním obdobím sociálního shromažďování, družnosti a oslav. V žádné jiné době není život Eskymáka tak bohatý.

2.2. Julian H. Steward

Julian H. Steward položil základy kulturní ekologie; tvrdil, že to, jak je živobytí získáváno, závisí do značné míry na tom, z čeho se získává a čím. Řekl rovněž, že práce jako společenská činnost vede k hlubokému přizpůsobení se všech dalších společenských vztahů.  Steward považoval technologii za historicky odvozenou a prostředí považoval za zdroje, jež jsou poznávány prostřednictvím kultury a získávány technologií; hlavní činitelé v poznání prostředí (a následně jeho využití) jsou kulturní.  Julian H. Steward ve své výzkumné práci (zejm. 30. léta 20. století) popsal společnost Šošonů, kteří jsou uváděni jako exemplární příklad skupiny lovců a sběračů (od té doby se samozřejmě situace změnila, tato skupina původních obyvatel Ameriky prošla výraznou transformací, adaptovala se na nové podmínky a zapojila se do americké společnost; aktuální situaci této skupiny ilustruje např. toto video.

2.3. Etnografický příklad - Šošoni

Kultura Šošonů jako adaptivní systém

Západní Šošoni žijí v drsném prostředí pouště východní Nevady, a Utahu, na zimu sbírají borovicový oříšek. Přírodní zdroje Šošonů a nástroje, které používali, odpovídaly individualizované ekonomické činnosti. Ženy zodpovídaly za sběr travního semene, bobulí a kořenů, což byly úkoly, jež vyžadovaly práci jednoho nanejvýše dvou lidí, sklizeň ořechů byla záležitostí každé nukleární rodiny. Většina lovů (lukem a šípy) spočívala ve stopování a sledování zvěře (horské kozy, králíci) jediným mužem (jediné stádní zvíře je zde antilopa, která se loví hromadně).

2.4. Kulturní ekologie

Kulturní ekologie  je subdisciplína sociokulturní antropologie, předpokládá, že mezi kulturou a prostředím existuje dynamický a tvořivý vztah založený na technologiích, zdrojích a práci. Způsoby práce (to, jak společnost organizuje práci a uzpůsobuje ji sezónním cyklům, jak rozděluje úkoly a zajišťuje spolupráci při jejich provádění) závisí do značné míry na dostupné technologii a na druhu využívaných zdrojů. Tyto způsoby práce mají následně vliv na další společenské instituce, včetně pravidel pro usídlování, odvozování původu, velikost komunit a jejich umístění a mnoho dalších jevů.

Kulturní adaptace na prostředí je základem kulturní ekologie:

-          Kultura jako nebiologický adaptační systém, člověk jí realizuje svůj vztah k okolní společnosti.

-          Kulturní změna jako adaptační proces (kulturní změna/environmentální změna).

-          Nejadaptivnější složkou kultury jsou technologie, ekonomika a prvky sociální organizace spojené s výrobou.

-          Důležitost komplexního výzkumu – důležitá nemateriální i materiální kultura.

2.5. Etnografický příklad - Dani

Technologie – zahrnují prostředky pro výrobu a produkci, jak znalosti, tak konkrétní nástroje a je důležité obojí - kulturní ideje (schémata) i aktuální užívané nástroje a materiály.

Intenzivní zahradníci Dani, pěstují sladké brambory, jejich na první pohled jednoduchá sada nástrojů (dřevěné hůlky, kamenné nástroje, vybavení na rozdělání ohně) závisí na pozoruhodných kulturních znalostech, jak s nimi pracovat a specifické dělbě práce, kdo a kdy co dělá (muži – žďáří/ženy – sází).

3. Zahradnické kultury

Ke zdomácnění některých rostlinných odrůd došlo pravděpodobně ve třech nezávislých oblastech: Blízký Východ, jihovýchodní Asie, hornaté oblasti Jižní a Střední Ameriky.

Z těchto oblastí pak došlo k rozšíření zemědělství do zbytku světa, krom Austrálie a geografických oblastí, kde díky klimatickým podmínkám nebylo možné zemědělství praktikovat. Technologie raných zahradnických kultur byla jednoduchá (rycí hole, motyky a jiné nástroje). “Zahradničení” změnilo lidskou společnost, jeho vlivem lidé opustili kočovný život a usadili se. Lidé se přestěhovali do pevných trvalých sídel. Velikost místních skupin se zvětšila na stovky a dokonce tisíce jedinců. Současné zahradnické kultury jsou dědici této revoluce, ale zjistit mezi nimi podobnosti je ještě těžší, než je nalézt u lovců a sběračů. Velká říše Inků byla založena na motykovém hospodářství, i když závlahovém, stejně jako jednouché skupiny na východním konci And. Dalo by se však říci, že právě zahradnické kultury jsou nejdůležitějšími představiteli unilineárního původu, stejně jako rodové posloupnosti a klanů. Usedlý způsob života, zvyšující se úloha válečnictví a růst počtu obyvatel vedou k tomu, že zahradnické kultury mají rozvinutější politické instituce a vedení. Usedlý život znamenal též lepší podmínky pro nové objevy (tkaní látek, výroba keramiky) a měl význam pro rozvoj specializace řemesel.

3.1. Typy zahradničení

1)      posuvné kopaničářství – pro něj je typické, že společnost, která ho provozuje, je vždy předstátní, nevyužívá žádné tažné zvíře a uplatňuje žďárové zemědělství (slash and burn). Etnografickým příkladem mohou být např. Dani (Indonésie), Kapaukuové (Papua Nová Quinea, posouvají svá políčka)  či Yanomamo (Amazonie, hranice Venezuely a Brazílie; posouvali se z důvodu lovu).

3.2. Etnografický příklad - Kapauku

"Kapitalismus" bez státu – Kapauku

S kapitalismem se pojí následující charakteristiky: soukromé vlastnictví půdy, soukromé vlastnictví technologických způsobů produkce, úroky z půjček, zisky z kapitálu, placená pracovní síla, trh na kterém mohou být všechny zdroje, produkty a služby směněny za směnné jednotky nebo hodnoty (např. peníze). U mnoha společností se však kapitalismus nevyskytuje. V některých případech egalitářská reciprocita a redistribuční systém však mají znaky, které kapitalismus trochu připomínají.

Pospíšil argumentuje, že rozdíly v bohatství jsou spojeny s nápadnými rozdíly ve spotřebě jídla a že děti z chudých rodin u Kapauku jsou podvyživené, zatímco sousedé se mají dobře. Sousedé nemusí být členy jedné skupiny, v jejímž rámci je jakýkoli náznak třenice považován za odsouzeníhodný.

Pravda ale je, že bohatí u Kapauku jsou spíše egalitářskými redistributory než kapitalisty. Mají kapitál, ale nemohou s ním volně disponovat. Nesmí si dovolit nevydat jej na požádání. Na Nové Guineji, stejně jako všude jinde, lidé dobrovolně netrpí chudobou v případě, že ostatní jsou bohatí. Lakota se ve společnosti bez státních institucí nevyskytuje z jednoduchého důvodu – není tu žádná policie, která by ochránila ty lidi, kteří odmítli pomoci od těch, kteří o onu pomoc požádali, nedostalo se jim jí, a proto se chtějí pomstít.

3.3. Etnografický příklad - Yanomamo

Yanomamo praktikují „ slash-and-burn “ obdělávání půdy (posekat a spálit). Yanomamo studoval antropolog Napoleon Chagnon více než 20 let. Přibližně 80 - 90% jejich stravy je z jejich zahrad. Yanomamo muži vyčistí lesy, spálí vegetaci a zasadí, ženy a někdy i děti plejí a eventuálně sklízejí úrodu. Obecně nepracují Yanomamo na produkci více než 3 - 4 hodiny denně. Půda vydrží kolem 3 let od doby výsadby a po této době bývá zamořena vegetací a půda začíná být vyčerpána.

První kulturní ekologové se domnívali, že „ slash-and-burn “ pěstitelé jsou nuceni se přemísťovat, protože půda je vyčerpaná. Chagnon nicméně ukázal, že rozhodnutí Yanomamo stěhovat se není závislé na půdním vyčerpání. Ve skutečnosti, jak půda ztrácí kapacitu poskytnout úrodu, tak se Yanomamo přizpůsobují, podřizují a rozšiřují zahrady nebo čistí nové kusy půdy blízko starého území.

Chagnon objevil, že hlavní populační přesun je povinný válčení a konfliktům se sousedními skupinami. Jinak usedlý způsob života v amazonských společnostech není produkt ekologických podmínek, ale je také ovlivněn strategickými spojenectvími a politickými manévry s blízkými komunitami.

Třebaže je zahradnictví primární životní aktivita mnoha amazonských kmenů, typickým doplňkem bývá i lovení, rybaření a sběr. Yanomamo sbírají divoké plody – především palmové plody a variaci oříšků, lusků, hlíz, hub a medu. Loví zvěř – lovnou ale i ptáky. Kromě toho ještě sbírají ještěrky, žáby a různé druhy hmyzu.

Některé zahradnické kultury (jako např. Yanomamö) volí svého náčelníka. Aby se stal efektivním vůdcem, musí být tento jednotlivec „bohatý“ (ve smyslu být štědrý) a musí být schopen uspořádat hodování a výměnu aktivit mezi různými rody ve vesnici. Aby se stal jednotlivec bohatým, musí obdělávat více půdy, což vyžaduje více produktivní práce. Jedním ze způsobů jak být víc produktivní je mít víc manželek. Jak jsme viděli, vůdci Yanomamö jsou polygynní. Tudíž, polygynní manželské vztahy umožňují náčelníkovi Yanomamö získat bohatství (a tím pádem i velkorysost a štědrost) a politický status.

Náčelník Yanomamö nemá autoritu k vynucování si svých politických rozhodnutí v rámci skupiny. Místo nátlaku musí spíše jít příkladem (Chagnon, 1983). Musí přesvědčit lidi, aby se řídili normami vesnice, a dává rady a návrhy ohledně hospodářství, ekonomiky a rituálních záležitostí.

4. Plužní zemědělaství

Jediným tažným zvířetem v Novém Světě byla lama, užívala se k nošení nákladu a jako zdroj vlny. Používání pluhu taženého zvířetem se vesměs omezovalo na Asii, Evropu a část Afriky na sever od Sahary. Plužní zemědělství nás přivádí do komplexních společností, k růstu urbanizace a států a rozvoji soukromého vlastnictví půdy. S příchodem plužního zemědělství mizí unilineární původ a skupiny původu a s tím se zhoršuje i postavení žen (v zahradnických kulturách většinou půdu obdělávaly ženy – muži se věnovali lovu zvěře a ryb; ženám byla za jejich práci vzdávána úcta a někdy se těší stejnému postavení jako muži). Plužní zemědělství je většinou záležitostí mužů, kteří také vlastní tažná zvířata. Ženy stojí na okraji hospodářské výroby a jsou vykázány do domácnosti.

5. Chovatelé a pastevci

Společnosti, kde je hlavní ekonomickou činností chov hospodářských zvířat se objevily až v období plužního zemědělství nebo těsně předtím. Většina současných pastevců žije v suchých oblastech, které se táhnou od západní Sahary k východní Asii. Hlavními zvířaty, které se v těchto oblastech chovají jsou velbloudi, skot, ovce, koně a kozy (Laponci ve Švédsku a Finsku chovali soby, v Novém světě lze zmínit zejm. dvě pastevecké kultury: Navahové – Arizona, Nové Mexiko – chovají ovce). Pastevecké kultury Starého světa se liší podle druhu chovaných zvířat, přírodními podmínkami a politickou situací, ale mají mnoho společného. Většina z těchto kultur je kočovných nebo částečně kočovných a svá stáda během sezóny stěhují podle toho, jak se dostává pastva a voda. Zvířata jsou soukromým vlastnictvím ale pastva a voda jsou majetkem širší kmenové skupiny. Všechny pastevecké kmeny žijí v symbióze nebo vzájemné závislosti se zemědělským obyvatelstvem, s nímž vyměňují mléko a zvířata za obilí a zeleninu. Většina pasteveckých společností je patrilineární a patrilokální, a většinou jsou to muslimové. Ženy pouze zřídka nahromadí majetek a mají nižší postavení.

5.1. Etnografický příklad - Tuaregové

U muslimských Tuarégů v saharské a subsaharské oblasti byl rodový původ až donedávna matrilineární, ženy zde mají vysoké postavení a často vlastní veliká stáda. Muži chodí zahalení a ženy mají odkryté tváře. Toto převrácení dokazuje, že k vytvoření kultury je zapotřebí něco víc než pouhé hospodářství.

5.2. Typy pastevectví - základní charakteristiky

Transhumace -  se od intenzivního zemědělství liší tím, že nic nesuší ani nekosí – neznají píci, přesouvá se pouze část společnosti.

Nomadismus - např. pastevci sobů (stěhování po pravidelné trase a v cyklu, se stádem jdou všichni), přechodná sídla, znalost místního prostředí

Extenzivní agrikultura – vyžaduje střídání místa produkce, neznají zápřah pluhu, v suchých oblastech – Hopijové (kukuřice)

Intenzivní agrikultura – využívají pluhu, tažných zvířat a závlahového systému, vytváří nadvýrobek, větší populační hustota

Mechanizovaná industrializovaná agrikultura – nástup s průmyslovou revolucí

6. Subsistenční strategie - sociopolitické typologie