Náboženství

1. Náboženství - úvod

Mnoho kultur předpokládá, že svět funguje podobně jako jejich společnost. Součástí této představy je i víra v nadpřirozené spirituální aspekty světa a chování, které jsou vysvětleny v náboženství.

Podle významného amerického symbolického antropologa Clifforda Geertze je náboženství systémem symbolů, které zastupují síly transcendující lidskou zkušenost; říká jaká je podstata světa a co mají lidé dělat, aby svět fungoval, jak fungovat má. Náboženství v tomto smyslu je systém symbolů, které u lidí vyvolávají dlouhotrvající silné a přesvědčivé přesvědčení tím, že formulují koncepty obecného řádu existence; koncepty ověnčují aurou faktičnosti (skutečnosti), že se toto rozpoložení a přesvědčení stává reálné a skutečné.

V roce 1912 vydal Emil Durkheim knihu “Elementární formy náboženského života”. Podle něj lidé uspořádávají zkušenosti do protikladných kategorií posvátného (sakrálního) a profánního. Věci, v něž lidé věří, dle Durkheima původ náboženství nevysvětluje, objasnění lze najít v tom, co věřící dělají a jak k víře přistupují. Jako posvátnou (sakrální) sféru nazval - ty kategorie jevů, činností, předmětů a osob, na které lidé reagují s pocitem bázně a dokonce strachu, považují je za odlišné a vzdálené každodenní realitě. Jejich odlišnost a transcendentnost je řadí do jiného řádu než každodenní zážitky. Naproti tomu profánní sféra vyjadřuje každodenní život na tomto světě. Toto rozdělení na posvátný a světský bylo dle Durkheima také první formou klasifikace a původem dualismu, který je od té doby základní vlastností lidského myšlení.

2. Rituál

a) synonymum OBŘADU; symbolický úkon, ceremonie; slavnostní provádění náboženského, společenského, státního, rodinného a jiného aktu.

b) složitější obřad složený z více různých úkonů; předepsaný způsob vykonávání bohoslužebných úkonů;

c) liturgická kniha obsahující texty a pokyny k obřadům, např. v katolické církvi k žehnání, svěcení, exorcism.

Rituál organizuje svět do smysluplných a organizovaných sekvencí; tím nám dává pocit bezpečí a kontroly. Převádí mýtus do reálného chování, v jeho průběhu jde o fúzi světa, tak jak je nebo jak by měl být. Rituál svět uvede do stavu jaký by měl být , důležitý prostředek údržby reality, lidé se v něm utvrzují, že jejich světový názor je správný, a pokud podle něho budou žít, budou žít v souladu s vesmírem.

2.1. Rituál a mýtus

2.2. Typologizace rituálu

Robert Murphy rozděluje rituály na:

výroční - konající se každý rok přibližně ve stejnou dobu – např. Vánoce, Velikonoce,

přechodové – týkající se jednotlivců a změn v jejich společenském postavení – svatby, promoce atd.

situační - provozují se z důvodu nějaké zvláštní potřeby.

Jiné dělení:

Přechodové rituály

rituály, které indikují přechod (změnu, transformaci) prostoru, času nebo sociálního statusu (rituál přechodu přes rovník) – př. maturita

vstup do posvátného prostoru - prostor

např. sundat boty před mešitou, kostel – pokrývka hlavy, pokřižování se; zakrýt si hlavu při vstupu do synagogy; sundat si klobouk při vstupu do kostela

změna času, přechod v kalendářním čase - čas

např. konec týdne může označovat rituál mše, oslava Nového roku, Velikonoce, neděle, konec týdne, atd.

změna sociálního statusu (zájem antropologie) – př. maturita nebo obřady životního cyklu (narození, 15.,18. narozeniny, křest, biřmování, iniciační rituály, imatrikulace, promoce, svatba, odchod do důchodu, pohřeb…)

mění náš status - člověk je ve vazbách s ostatními, proto změna statusu není jen pro jednotlivce, ale i pro jeho okolí; iniciační rituály – klitoridektomie, imatrikulace, promoce, svatba, rozvod...

Konfirmační rituály (solidarity, intenzifikace)

intenzifikační – skupinové rituály, cílem je posilovat sociální soudržnosti a solidaritu skupiny

(např. Vánoce – posilují soudržnost, solidaritu; pohřeb – přechodový rituál, konfirmační rituál soudržnosti může být pohřební hostina - je třeba znovu rituálně nastavit koexistenci pozůstalých)

2.3. Arnold van Gennep - fáze přechodového rituálu

Fáze přechodového rituálu:

Separace

odloučení od fáze života, od staré sociální pozice a běžného života, aktér se zbavuje všech symbolů a aktivit, co ho spojuje se starým životem.

Liminalita (pomezí)

ještě nejsme v nové fázi, ale ani ve staré; člověk izolován, bezradný, podřízeny, byl zbaven starého statusu, ale ještě nepřijal nový… provází jej bezradnost, pocit nebezpečí, podřízenost těm, kteří už jsou v novém světě (např. u iniciačních rituálů – přechod z chlapce na muže); jedná se o destruktivní období, kdy je jedinec přetvářen do jiné podoby.

Agregace (inkorporace; včlenění)

adept je uveden a začleněn znovu do společnosti, ale v jiné pozici (s novým sociálním statusem).

2.4. Victor Turner - fáze liminality

Koncentroval se při analýze přechodového rituálu na fázi liminality. Viděl ji jako nejdůležitější – člověk není v žádné sociální struktuře (např. v Zambii musí náčelník projít rituálem, kdy se k němu všichni chovají, jak nikdy nemohli a nikdy už moct nebudou – budoucí náčelník není, co byl a ještě není náčelníkem – např. na něj plivou, ponižují ho, ….). V kolektivním rituálu – vytvořené intenzifikační soudrženství – platí, že všichni jsme si rovni, to v neliminační fázi není (všichni jsou si rovni, není žádná sociální distingce). Pro toto společenství použil Turner termín KOMUNITAS (nestrukturalizovaná či minimálně strukturalizovaná společnost jedinců)

V. Turner: Les symbolů (obr. z iniciačního rituálu u kmene Ndembu)

2.5. Liminalita a sociální struktura

Opozice mezi liminální fází a běžným sociálním životem (strukturou).

2.6. Funkce přechodového rituálu

sociální

konfirmační rituály, udržování skupinové solidarity

strukturace společnosti

posilování sociálních dystinkcí

ustanovují a legitimizují sociální řád

fúze světa tak, jak je a jaký by měl být – to nastoluje rituál

údržba sociálního řádu

lidé se ujišťují, že jejich světový názor je správný

psychologická

utvrzení se, že žiju, tak jak mám žít; vychází z toho, že ve fázích liminality může jedinec ventilovat napětí, které souvisí se sociální strukturou; z hlediska jednotlivce funkce psychologická; z hlediska společnosti funkce společenská; adaptace, vyrovnání, příprava se s novou situací, se statusem jedince se mění i status ostatních, redukce úzkosti a poskytnutí pocitu kontroly v situacích, které člověka disorientují

didaktická funkce

např. v přechodových iniciačních rituálech

3. Magie

Používání určitých zaklínadel, předmětů nebo činností, které by měly vést k žádaným výsledkům. Zbývá se nadpřirozenými nebo přinejmenším nepřirozenými silami a její význačnou charakteristikou je, že účinkuje automaticky, že zdroje síly kterou využívá jsou neznámé a že nevyužívá duchy nebo jiné zprostředkovatele. Přeneseně kouzelnictví, kouzlení; též varietní umění.

Definice:

1) obřady a úkony spojené s vírou ve schopnost člověka ovlivňovat s pomocí nadpřirozených sil jiné lidi, zvířata, přírodní jevy i duchy (bohy, démony). Působení na ASTRÁL zejm. slovem či myšlenkou MÁGA, psychickou energií, rituální činností. Rozeznává se magie negativní (zákazy, tabu) a pozitivní, a to buď magie napodobující (využívá analogie), či dotyková (spojené věci na sebe působí i po přerušení spojení). Magie uplatňována zejm. v pravěkých kulturách a zemědělských civilizacích; souvisí se soužitím člověka s přírodou, s vnímáním nadsmyslového světa v náboženství i s mimořádnými schopnostmi lidí (empatie, senzibilita, intuice, psychická koncentrace aj.). – Magie bývá podle původu rozdělována na babylónskou, řeckou, indickou, egyptskou apod., podle druhu činnosti a praktik na tzv. bílou magii, obracející se k dobrým a kladným silám, a černou magii, opírající se o ”zlé duchy” či ”nečisté, pekelné síly”. Později rozlišována magie teoretická, praktická, přirozená aj. Viz též OKULTISMUS, HERMETICKÉ NAUKY;

2) přeneseně kouzelnictví, kouzlení; též varietní umění.

3.1. Čarodějnictví, kouzelnictví, věštba

ČARODĚJNICTVÍ (WHICHCRAFT)

magie na psychické úrovni; založena na vrozených schopnostech, o kterých nemusí jedinec ani vědět

např. u Azandů věří, že jde o schopnosti zděděné, o kterých jedinec ani nemusí vědět, a proto může např. zabít souseda, kterého nemají rádi pouhou myšlenkou. To se velice složitě dokazuje v  rituálu.

KOUZELNICTVÍ (SOCERY)

magie určena k antisociálním účelům; naučená dovednosti, která funguje na základě naučených schopností

např. Woodoo nebo píchání špendlíků do panenek s vlasy někoho nenáviděného

VĚŠTBA

kultura vnáší pořádek a pravidelnost i do přírody, proto věštba umožňuje rozrušit kulturní řád a pravidelnost

3.2. James Geogre Frazer - Zlatá ratolest

3.3. Čisté a nečisté - Mary Douglas

Pojem nečistoty jedním z důležitých klíčů ke studiu náboženství. Kategorie nečistoty je kulturní univerzálií, každá společnost zná a používá pojem nečistého, ať už ve významu hygienickém nebo ekologickém, nebo sociálním, existenciálním nebo metafyzickém – všude existují nějaké předměty, bytosti, činnosti, období… považovány za nečisté. Nečisté je něco, co narušuje rovnováhy, ničí hranice, plodí destruktivní okolnosti…

Kategiorií čistého a nečistého se zabývala např. antropoložka Mary Douglas (Purity and Danger, 1966), přičemž přihlížela zejména k jídelním tabu. Mary Douglas vymezuje, že každá společnost si vytváří řád, který je ucelený, nepochybný, závazný – člověk si vytváří symbolické systémy klasifikace, díky kterým se nám svět jeví jako přehledný a pochopitelný, nicméně řada věcí do našeho řádu nezapadá; je to jakýsi odpadní produkt našeho klasifikačního úsilí – nesrozumitelné, nezařaditelné – nečisté/znečišťující. Douglas říká, že nečistotě a špíně se vyhýbáme ani ne tak ze zdravotních důvodů (hygienické návyky odlišné a mnohdy i racionálně nepodložené), ale spíše z důvodů symbolických (špína a nečistota ohrožují řád, smysl, význam – nečistota je nemístná…); existují tak nejen nevhodné věci, ale i souvislosti – např. boty (nejsou n

ečisté samy o sobě, ale třeba na stole). Obraz nečistoty zahrnuje obraz vztahu řádu k chaosu, bytí k nebytí, formy k beztvarosti, života ke smrti. Proto je pojem nečistoty jedním z důležitých klíčů ke studiu náboženství.

Kulturní (náboženské) rozmanitosti představ čistoty a nečistoty vychází z kulturní (náboženské) rozmanitosti systémů klasifikace.

Např. různá potravní tabu.

4. Vybrané pojmy