c) Minimální preventivní program

1. Co je MPP pro školy / školská zařízení a jakou na funkci

Preventivní působení se ve školách uskutečňuje na základě minimálního preventivního programu. 

Co je minimální preventivní program

Dle MŠMT (2010) je: „Minimální preventivní program založen na podpoře vlastní aktivity žáků, pestrosti forem preventivní práce s žáky, zapojení celého pedagogického sboru školy a spolupráci se zákonnými zástupci žáků školy. Minimální preventivní program je zpracováván na jeden školní rok školním metodikem prevence, podléhá kontrole České školní inspekce, je průběžně vyhodnocován a písemné vyhodnocení účinnosti jeho realizace za školní rok je součástí výroční zprávy o činnosti školy“.

Školní minimální preventivní program (dále MPP):  

• je dokument vymezující prevenci ve školním prostředí,
• je zaměřen na výchovu žáků ke zdravému životnímu stylu, na jejich osobnostní a sociální rozvoj a rozvoj jejich sociálně komunikativních dovedností,
• zpracovává ho metodik primární prevence, vždy na jeden školní rok,
• podléhá kontrole České školní inspekce, 
• je průběžně vyhodnocován a písemné vyhodnocení účinnosti jeho realizace za školní rok, je součástí výroční zprávy o činnosti školy. 

Kdo je autorem MPP

Jak probíhá jeho tvorba

Doporučených pět kroku MŠMT k tvorbě minimálního preventivního program:

• Krok 1.: Charakterizujte Vaši školu.
• Krok 2.: Analyzujte výchozí situaci s využitím evaluace z předchozího školního roku.
• Krok 3.: Stanovte cíle MPP.
• Krok 4.: Vytvořte soubor aktivit pro jednotlivé cílové skupiny.
• Krok 5.: Proveďte evaluaci.

Efektivní program vyžaduje spolupráci a odpovědnost na několika úrovních:

• ředitel školy – má odpovědnost za podporu, vytváření a realizaci programu,
• školní metodik – koordinuje přípravy a realizace programu (vyhláška č. 72/2005 Sb., příloha č. 3 – standardní činnosti ŠMP),
• pedagogický sbor – jednotliví učitelé začleňují preventivní témata do výuky jednotlivých předmětů (RVP),
• třídní učitelé – stěžejní úloha při naplňování MPP,
• žáci – participují na přípravě a realizaci programu,
• metodik prevence PPP – zajišťuje odbornou a metodickou pomoc pro ŠMP a je garantem kvality programů,
• spolupráce s jinými organizacemi v regionu.

Co je obsahem dvoudobého programu

Z důvodu, že tyto programy jsou časově náročné na zpracování, jsou spíše obecnějšího charakteru. Tyto programy jsou uvedeny v preventivní strategii školy, která je nad úrovní MPP. Např.: dlouhodobý cíl – podporovat sociální dovednosti žáků vůči tlaku vrstevnické skupiny:

• informovanost všech žáků školy v oblasti rizikového chování,
• zdravé sociální klima ve třídách i v celé škole,
• dobré vztahy mezi žáky v jednotlivých třídách i napříč ročníky,
• systematická výuka a výchova žáků ke zdravému životnímu stylu,
• práce zaměřená na sebehodnocení žáků,
• poskytnutí dostatečného zázemí k trávení volného času v prostorách školy,
• aktivní spolupráce s rodiči žáků.

Co je cílem krátkodobého programu – jsou konkrétní, vztahují se k určité cílové skupině (žáci, rodiče, pedagog. pracovníci) a jsou časově termínované.
Pro představu si uveďme příklad: začínající, nový ŠMP si může stanovit krátkodobý cíl – vypracovat komunikační systém na škole pro svou práci. Půjde o popis, jak budu komunikovat se žáky, kolegy, rodiči, (pravidelné informace na pedagogických radách, nástěnka, osobní schůzky, konzultace, poradenství, e-mail…).
Například: 

• pokračovat v dlouhodobém interaktivním programu prevence netolismu,
• práce s aktuální situací v celé škole v oblasti rizikového chování,
• pokračovat v realizaci strategie pro zvyšování informovanosti žáků 2. stupně o bezpečnosti na sociálních sítích,
• pokračovat ve spolupráci s Městskou policií v rámci programu Bezpečné chování,
• dodat dostatečné množství informací o prevenci na webové stránky školy,
• zlepšit sociální dovednosti u vybraných žáků 1. i 2. stupně,
• ozdravit vztahy ve třídách.

1.1. Efektivita a účinnost preventivních programů

Za účinný efektivní program je považován ten, který splňuje následující kritéria:

• oddaluje nebo brání začátku užívání návykových látek, nebo snižuje frekvenci,
• snižuje sociální a zdravotní rizika a škody způsobené užíváním a konzumací návykových látek,
• zvyšuje schopnost jedinců činit informovaná a zodpovědná rozhodnutí,
• má dlouhotrvající efekt.

Efektivní program vyžaduje spolupráci a odpovědnost na několika úrovních:

• ředitel školy – má odpovědnost za podporu, vytváření a realizaci programu,
• školní metodik – koordinuje přípravy a realizace programu (vyhláška č. 72/2005 Sb., příloha č. 3 – standardní činnosti ŠMP),
• pedagogický sbor – jednotliví učitelé začleňují preventivní témata do výuky jednotlivých předmětů (RVP),
• třídní učitelé – stěžejní úloha při naplňování MPP,
• žáci – participují na přípravě a realizaci programu,
• metodik prevence PPP – zajišťuje odbornou a metodickou pomoc pro ŠMP a je garantem kvality programů,
• spolupráce s jinými organizacemi v regionu.

TYPY PREVENTIVNÍCH VZDĚLÁVACÍCH ČINNOSTÍ:

• lekce a vyučovací hodiny, výklad – informace, filmy, projekty,
• kresby, koláže, výroba plakátů,
• diskuse o případech uvedených v médiích,
• dramatická výchova,
• slohové práce,
• besedy s učiteli,
• relaxační techniky,
• přednášky a besedy s odborníky,
• filmová představení, divadelní představení,
• organizovat pro žáky výchovně vzdělávací akce, soutěže, exkurze, třídní výlety apod. podle termínovaného kalendáře školy.

 

Účinnost strategií prevence škod působených návykovými látkami (Nešpor, Csémy a kol., 1996).

Preventivní programy s osvědčenou účinností

Jedná se o program specifické všeobecné primární prevence v oblasti zneužívání návykových látek s ucelenou metodikou, který úspěšně probíhá ve více než 20 zemích světa. Je určený pro žáky 6. tříd základních škol. Na tvorbě programu se podíleli odborníci z oblasti prevence a veřejného zdraví.

Program je součástí projektu EUDap (European Drug addiction prevention trial).

Mezi základní charakteristiky programu jsou řazeny následující:

• práce s třídními kolektivy žáků mezi 11-13 lety,
• výchozím principem je komplexní vliv sociálního prostředí,
• důraz je kladený na interaktivitu a osvojování životních dovedností,
• program se skládá z celkem dvanácti lekcí (z nichž každá je proveditelná v rámci jedné vyučovací hodiny).

Jednotlivé lekce jsou zaměřeny jak na legální, tak i nelegální návykové látky včetně tabáku a alkoholu a jsou stejným dílem věnovány třem základním tematickým komponentům – informacím a postojům, interpersonálním dovednostem a intrapersonálním dovednostem.

Preventure je programem selektivní či indikované primární prevence určený žákům 2. stupně základních škol (tedy žáků ve věkovém rozmezí 11-16 let) tvořený celkem šesti vyučovacími hodinami programu rozdělenými do čtyř setkání s maximálním časovým intervalem 3 měsíců rozestupu mezi jednotlivými setkáními. Před prvním setkáním probíhá screening dané školní třídy na základě dotazníku SURPS, jež je schopen rozeznat čtyři rizikové osobnostní rysy (a to konkrétně negativní myšlení, impulzivitu, touhu vyhledávat vzrušující zážitky a přecitlivělost) – u těchto rysů je prokázána souvislost s možným výskytem návykového chování (Maierová, 2012, str. 103). Program vychází z výzkumných měření autorek metody – Dr. Patricie J. Conrodové (Londýn) a Dr. Sheryy H. Stewartové (Kanada) – jež prokázaly pozitivní působení na problémové pití a vyšší procento abstinence. Implementace programu probíhá zejména v rámci evropských zemí, kdy zkoumání jeho efektivity probíhá také v České republice (Maierová, 2012, str. 112).

1.2. Jaké jsou zásady kladené na efektivní „adaptační program“

V posledních letech se značně rozšířila realizace tzv. adaptačních programů pro nově vzniklé kolektivy. Programy jsou aplikovány zejména v šestých třídách základních škol a prvních ročnících středních škol. Lze je však zařazovat v podstatě do všech nově vzniklých kolektivů. Organizace programů je v dikci škol. Náplň programů bývá různá, nicméně z našeho pohledu je užitečné dodržovat několik zásad pro to, aby byl program co nejvíce efektivní.

1. Časová dotace – pro akce konané mimo školu doporučujeme maximální délku tří dnů. U programů realizovaných přímo ve školách doporučujeme minimálně tři vyučovací hodiny.
2. Cíl adaptačního programu – obecné cíle je nutné si vždy stanovit před tím, než začneme vytvářet obsah programu. K základním cílům patří na prvním místě vzájemné poznání se žáků mezi sebou, ale také poznání se mezi žáky a pedagogy. Dále bychom měli pracovat na nastavení základních pravidel v chování, respektive pravidel, která povedou ke vzniku zdravého třídního klimatu, a v neposlední řadě na zahájení procesu vzniku vzájemné kooperace nejen mezi žáky, ale i mezi žáky a pedagogy. Přidanou hodnotou je stmelení kolektivu. U nově vzniklých kolektivů jsou takto stanovené cíle maximum. Při krátkodobém programu ve škole je třeba ujasnit si, který z těchto cílů bude prioritou.
3.  Formy a metody – v dřívější době byly velmi populární a časté zejména při adaptačních programech mimo školu tzv. outdoorové aktivity. Tento typ aktivit je pro žáky obvykle velmi atraktivní, může jim přinést určité poznatky z oblasti sebepoznání, ale k našim výše uvedeným cílům se obvykle příliš nevztahuje. Vztahoval by se pouze tehdy, pokud by byl koncipován jako prožitek pro celou třídu najednou. Z našeho pohledu lze tyto aktivity využít jako doplňkové. Základními aktivitami by měly být takové činnosti, kdy bude pracovat celá třída společně, a to interaktivní formou. Začínat bychom měli poznávacími a seznamovacími aktivitami. Následně je vhodné navázat aktivitami zaměřenými na schopnost spolupráce a kooperace, které prolínáme aktivitami upevňující správné vzorce chování, které směřují k minimalizaci vzniku nežádoucích jevů v třídním klimatu.
4. Kdo by měl adaptační program zajišťovat? Je zcela v pořádku, že si školy adaptační programy organizují samy se svými pedagogickými pracovníky. Vhodné je, aby tito pracovníci měli alespoň základní zkušenosti se zážitkovou pedagogikou a byli obeznámeni se základními principy skupinové dynamiky a také s principy adaptačního procesu. Není na škodu, jsou-li na část programu přizváni externí lektoři.

POZOR na nečastější chyby:

• zařazování soutěžních aktivit v rámci jednoho kolektivu,
• nepřítomnost třídních učitelů na programu,
• nedostatečné a nečitelné vyjasnění základních pravidel programu hned na počátku,
• příliš mnoho předpokladů a očekávání ze strany pedagogů (očekáváme, že děti samy od sebe budou...),
• velký tlak na stmelení kolektivu u více početných tříd,
• snaha o to, aby se všichni stali dobrými kamarády,
• nedostatečná důslednost a také respekt vůči žákům,
• malý důraz na proces a užití si aktivity versus velký tlak na podání dobrého výkonu,
• podceňování dopadu nepřítomnosti některého žáka na adaptačním programu a nedostatečná snaha zajistit přítomnost všech žáků na tomto programu.

1.3. Doporučení ke správné volbě školního preventivního programu

Doporučení ke správné volbě školního preventivního programu

A) Dle typu prevence

1. Všeobecná primární prevence – tento typ prevence, respektive programu, volíme tehdy, pokud chceme předejít určitému typu rizikového chování ve školní třídě. Konkrétně jde tedy o to, že například program všeobecné primární prevence zaměřený na prevenci návykových látek nezajišťujeme až ve chvíli, kdy zjistíme, že ve třídě se tento problém již objevil, ale daleko dříve, než vůbec dojde ke kontaktu žáků s konkrétním rizikovým jevem. Obecně je platné, že se všeobecnou primární prevencí je třeba začít již v mateřských školách a následně na prvním stupni základních škol.
2. Selektivní primární prevence – programy tohoto typu volíme ve chvíli, kdy ve školní třídě lze předpokládat výskyt rizikového chování. Tato prevence je zaměřena na celou třídu, nepracuje pouze s jednotlivcem, který má například potíže s užíváním návykové látky.
3. Indikovaná primární prevence – tato prevence je zaměřena na rizikově se chovajícího jedince a na snížení dopadů jeho rizikového chování na skupinu a také na něho samotného. Objednáváme ve chvíli, kdy máme ve školní třídě žáka s prokazatelným problémem v oblasti rizikového chování.

B) Forma spolupráce s poskytovatelem programů

1. Je třeba mít vždy dostatek informací o subjektu, který preventivní programy nabízí. Jedná se zejména o zjištění kvality poskytovatele. Doporučujeme ve škole realizovat pouze takové programy primární prevence, které jsou certifikované MŠMT.
2. Podrobně zmapovat, co který program primární prevence nabízí, respektive na co je zaměřen a o jaký typ prevence se jedná.
3. Uzavřít s poskytovatelem smlouvu o realizaci programů primární prevence, která bude jasně definovat povinnosti a práva obou stran.
4. Zejména u selektivní prevence je nutné mít na paměti, že samotný program není dostatečný k tomu, aby intervence byla efektivní. Na procesu změny se musí podílet nejen poskytovatel programu, ale také škola, respektive pedagogové a často také rodiče žáků. K dostatečné efektivitě programů primární prevence je třeba dbát doporučení poskytovatele programů na další práci s třídním kolektivem. Počítejme také s tím, že realizátoři programů potřebují individuálně konzultovat situaci ve třídě s třídním učitelem a dalšími pracovníky školského poradenského pracoviště, a to nejenom před zahájením programu, ale zejména po jeho ukončení. V rámci selektivní prevence často dochází k nastartování změn v chování třídního kolektivu, ale je třeba, aby pedagogové, kteří jsou v každodenním kontaktu s žáky, tyto změny podporovali a jak již bylo výše uvedeno, plně respektovali doporučení realizátorů programů prevence.
5. Žádný program primární prevence není účinný, pokud je postoj pedagogů k této věci negativní, tzn., je-li program zrealizován například s nesouhlasem třídního učitele.

1.4. Ověření účinnosti programu

Ověření účinnosti programu

Nezbytnou součástí je evaluace neboli ověření programu. Tyto dokumenty založeny na analýze současné situace rizikového chování dětí a mládeže, identifikovaných problémech, potřebách a prioritách, tedy na vědecky ověřených faktech a datech, nikoli na předpokladech a domněnkách. V zájmu uplatňování a zavádění ověřených programů je podporován sběr dat, hodnocení kvality, výzkum a zavádění jeho poznatků do praxe. V rámci realistického přístupu k primární prevenci jsou opatření důsledně monitorována, vyhodnocována jejich účinnost a případně jsou modifikovány realizované aktivity v souvislosti s vývojem trendů rizikového chování a vědeckých poznatků o jejich řešení.

Cíle jsou realistické (tj. dosažitelné) a měřitelné (tj. hodnotitelné).

Evaluace preventivního programu je systematické shromažďování, analyzování a interpretování informací o přípravě, průběhu intervence a možných účincích na cílovou skupinu. Získané informace mohou být použity k rozhodování o zlepšení intervence, k jejímu rozšíření nebo odmítnutí (EMCDDA, 1999, 2010). Realizace jakékoli preventivní intervence s sebou přináší určitá rizika, která je nutné evaluací ověřit a zvážit poměr mezi předpokládanými (ověřenými) přínosy/dopady a potenciálními riziky.

Oblast „Monitoring, hodnocení, výzkum“ je postavena v této strategii na čtyřech základních oblastech:

• sběru dat v primární prevenci se zaměřením na výskyt rizikového chování a dat o poskytování programů primární prevence,
• systému hodnocení kvality programů primární prevence (včetně preventivního programu školy),
• evaluaci účinnosti programů primární prevence (s důrazem na potenciál ovlivnění změny chování),
• měření efektivity programů (ve smyslu „cost effectiveness analysis“ – analýza efektivnosti nákladů).

Téma měření a evaluace kvality a efektivity primární prevence je velice složité.

Pod pojem efekt nebo také dopad na cílovou skupinu se totiž významově zařazuje množství fenoménů jako jsou například znalosti, dovednosti, názory a postoje nebo různé behaviorální projevy (určité typy chování či vzorce chování).

Efekt prevence je možné ověřovat a měřit.

Názor nebo dojem, že „něco funguje“, není dostatečným argumentem a v minulosti se tento rozpor stal opakovaně jádrem konfliktu zastánců různých, často značně populistických a nákladných programů. Mezinárodně nejvíce známým je několikaletý konflikt ve Spojených státech týkající se preventivního programu DARE, jenž je zřejmě historicky nejdražším preventivním projektem, který se ukázal být téměř bez jakéhokoli efektu u cílové skupiny, a dokonce některé výzkumy ukázaly, že v několika případech měl dokonce efekt opačný, tedy zhoršil situaci. Zásadním požadavkem na jakýkoli program je tudíž důkaz o tom, že u dané cílové skupiny má/způsobuje skutečně měřitelný a ověřitelný pozitivní efekt. Tedy zda např. ovlivnil znalosti, postoje či názory účastníků programu. To je však málo. Znalosti ani postoje nejsou těmi klíčovými, pokud se nepromítnou do reálného chování.

Posuzování programů prevence

V České republice funguje již od roku 2006 systém nezávislého posuzování odborné způsobilosti programů primární prevence. Posouzení odborné způsobilosti poskytovatelů programů školské primární prevence rizikového chování je proces komplexního posouzení, jestli poskytovatel a jím realizované programy odpovídají kritériím kvality stanoveným ve Standardech odborné způsobilosti poskytovatelů programů školské primární prevence rizikového chování.

Měření účinnosti (nebo též efektivity) patří k nejsložitějším tématům prevence. Měření účinnosti je velmi náročným úkolem a metodologicky jde většinou o složité smíšené výzkumné plány.

Co je efektivní ve školské primární prevenci (co tedy podle výzkumů v primární prevenci funguje):

• ­komplexnost a kombinace mnohočetných strategií působících na určitou cílovou skupinu, preventivní programy je tedy nutné koncipovat komplexně jako souhrn více faktorů a jako koordinovanou spolupráci různých institucí,
• ­dlouhodobá a kontinuální práce s dětmi a mládeží (soustavné budování důvěry, zapojení rodičů a pedagogů, systematicky plánovaná a evaluovaná práce),
• ­dobrá provázanost programů a jejich graduování z hlediska věku a rizikovosti cílové skupiny,
• ­včasný začátek preventivních aktivit, ideálně již v předškolním věku,
• ­práce v malých skupinách (max. 30 účastníků, kruhové uspořádání sezení, interakce, dialog),
• ­aktivní účast cílové skupiny (prožitek, výtvarné a pohybové techniky, rozbor, nutná zpětná vazba, vždy aktivitu zpracovat, „vytěžit“) a využití „peer prvku“ (věkové blízkosti s dětmi),
• reakce na aktuální potřeby cílové populace (nutno sledovat nové trendy, být tzv. „in“, sledovat vývoj konkrétní skupiny, mít o ní informace),
• ­nabídka pozitivních alternativ k rizikovému chování (zdravý životní styl, posilování sebevědomí, odbourávání genderových stereotypů, rozvoj komunikace, nácvik řešení problémů, vedení k zodpovědnosti),
• ­využití „KAB“ modelu – orientace nikoliv pouze na úroveň informací, ale především na kvalitu postojů a změnu chování. Např. posílení schopnosti mladých lidí čelit tlaku k užívání návykových látek zvýšeným sebevědomím, nácvikem asertivity a schopností odmítat, zkvalitněním sociální komunikace a schopnosti obstát v kolektivu a řešit problémy sociálně přiměřeným způsobem,
• jasný a strukturovaný program (předem daná metodika, požadavky na vzdělání a kompetence lektorů, časové ohraničení, vymezená témata a pravidla, shrnující závěr),
• ­důraz na kontext programu (respektování specifik dané lokality, spolupráce s rodiči, spolupráce institucí zapojených do programu prevence),
• ­denormalizace – primární prevence má přispívat k vytvoření takového sociálního klimatu, které není příznivé k šíření rizikového chování, „rizikové chování zde není normální“,
• podpora protektivních faktorů ve společnosti.

1.5. Vzdělávání v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví ve školách

Vzdělávání v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví ve školách

Problematika ochrany zdraví a bezpečnosti byla zapracována do rámcových vzdělávacích programů (RVP). Tato témata jsou rozložena do několika vzdělávacích oblastí a oborů, především však na 1. stupni ZŠ do vzdělávacího oboru Člověk a jeho svět, na 2. stupni ZŠ a v odpovídajících ročnících víceletých gymnázií do vzdělávacího oboru Výchova ke zdraví, ve školách poskytujících střední vzdělání do vzdělávací oblasti Vzdělávání pro zdraví. Je však nutné upozornit na to, že se jedná o témata vertikálně i horizontálně prolínající vzdělávání a je potřebné je zařadit i do ostatních vzdělávacích oblastí a oborů.

Problematika ochrany zdraví a bezpečnosti je pro mateřské školy zapracována v Rámcovém vzdělávacím programu (RVP PV) již v klíčových kompetencích – činnostni a občanské kompetence. Zároveň je na bezpečnost a ochranu zdraví myšleno i v kapitole Podmínky předškolního vzdělávání.

RVP pro odborné vzdělávání obsahují jako jednu ze závazných odborných kompetencí bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Dále jsou zde v části Základní podmínky pro uskutečňování vzdělávacího programu uvedeny také Podmínky bezpečnosti práce a ochrany zdraví při vzdělávacích činnostech.

Jedná se především o výuku k bezpečnosti v silniční a železniční dopravě, o oblast ochrany člověka za běžných rizik a mimořádných událostí a výuku o postupech při záplavách a dalších živelních událostech. Součástí této problematiky jsou také oblasti týkající se prevence úrazů, první pomoci, nácviku chování při úrazech, přivolání pomoci, způsobů komunikace s operátory tísňových linek a integrovaného záchranného systému, poznávání a upevňování preventivního chování, účelného rozhodování a jednání v různých situacích ohrožení vlastního zdraví a bezpečnosti i zdraví a bezpečnosti druhých, včetně chování při mimořádných událostech. Ve spolupráci s  Ministerstvem vnitra (MV) – Generálním ředitelstvím hasičského záchranného sboru (GŘHZS) byl zpracován metodický materiál „Podklady k výuce témat ochrany člověka za běžných rizik a mimořádných událostí v základních školách“ a zveřejněn nejen na webovém portále MŠMT, GŘHZS, ale také na metodickém portálu www.rvp.cz, který spravuje Národní ústav pro vzdělávání. V materiálu je zastoupena i problematika ochrany proti úrazům a problematika první pomoci a je možné jej s menšími úpravami využít jako zdroj informací nejen pro základní školy.

Základem osvojování dovedností a způsobů jednání je praktický nácvik, provádění ukázek a nácvik reakcí v modelových situacích, které jsou součástí výuky v každém ročníku. Pro efektivitu vzdělávání a výchovy jsou doporučovány metody prožitkové pedagogiky (praktický nácvik, skupinový trénink, simulační hry). Rozsah vědomostí i nácviku dovedností je pak třeba volit vždy přiměřeně vzhledem k věku a schopnostem žáků.

Tematická zpráva ČŠI – bezpečnost ve školách a školských zařízeních (2014)

Česká školní inspekce zjišťovala na základě úkolu vlády České republiky stav zajištění základní bezpečnosti ve školách a školských zařízeních. Tematická inspekční činnost byla zaměřena na bezpečnost žáků při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb. Úkolem tematické inspekční činnosti bylo dále zjistit, jaké podmínky mají školy pro zajištění bezpečnosti. Inspekční činnost probíhala v termínu od 20. října do 13. listopadu 2014. Během sledovaného období navštívili pracovníci ČŠI celkem 5 477 škol a školských zařízení.

V tematické inspekci bylo zjišťováno:

• technické a personální zabezpečení proti vniknutí a pohybu cizích osob v prostorách školy (jak ráno při vstupu do školy, tak v průběhu výuky během dne),
• personální zabezpečení škol,
• využívání technického a personálního zabezpečení a jejich vzájemnou kombinaci,
• účinné uplatnění technických a personálních opatření školy při vstupu cizích osob do školy,
• zapojení škol do projektů na podporu bezpečnosti, vyjádření škol k formám podpory pro lepší zajištění bezpečnosti svých dětí, žáků nebo studentů,

Ze zkušeností v jiných zemích víme, že:

• v mnohých případech byla hlavním motivem odplata a pachatelé mluvili o svých plánech s ostatními žáky,
• většina pachatelů ohrožujících střelbou ve školách byla oběťmi šikany a měla sebevražedné sklony,
• motivem pro spáchání násilí může být také akutní stav spojený s psychickým onemocněním, zde se pak může jednat jak o pachatele z vnitřního prostředí školy, tak o pachatele, který přes veškerá bezpečnostní opatření naruší vnitřní bezpečnost školy,
• každá škola by měla mít z těchto důvodů vytvořený krizový plán (viz kapitola Doporučené postupy, strana 8) jak se zachovat v těchto neočekávaných a těžce předvídatelných situacích a měla by za tím účelem mít vytvořený krizový tým.

Identifikace žáků, kteří spadají do rizikové skupiny s násilnickými sklony, je komplexní a zvažovat by se měly zejména následující faktory, které mohou posilovat násilné chování:

• fascinace mediálním násilím, zbraněmi a výbušninami,
• snížená schopnost lítosti,
• hrubé chování k ostatním lidem i zvířatům,
• nedostatek pozitivních vztahů k dospělým a ke škole,
• onemocnění spojená s možnými ataky násilného a nekontrolovaného jednání.

Čím více podobných charakteristik se u žáka projeví, tím větší pozornost je třeba mu věnovat. Je důležité, aby pracovníci školy znali dobře každého ze žáků školy. S podobnými faktory je třeba počítat u všech dospělých osob z prostředí školy, i těch, které přicházejí z vnějšího prostředí a současně je třeba zvažovat faktory spojené s radikálním chováním a extrémismem.

Škála možných krizových situací je tedy široká a je třeba, aby aktivity školy ve vztahu k žákům a ostatním zaměstnancům školy tvořily provázaný celek v podobě bezpečnostního plánu a krizového plánu včetně systému včasného varování. Žáci a zaměstnanci musí být informováni o tom, jak se chovat v případě uváděných nečekaných krizových situací, případně při podezření na hrozící krizovou situaci, na koho se obrátit, kde je možnost úniku a případné ochrany před útočníkem/ky.

Současně je nezbytné, aby škola měla zpracovaný i následný plán intervence (viz kapitola Doporučené postupy, strana 9) pro žáky, pedagogy, další zaměstnance škol a případně i pro rodiče, pokud se stala objektem násilného chování.

Oblast rizikového chování a prevence před jeho vznikem je v rámci školské legislativy vnímána v kontextu bezpečnosti a ochrany zdraví. Zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví (BOZ) při vzdělávání ve školách je nedílnou součástí vzdělávacích programů a jejich naplňování na všech stupních vzdělávání. Zjišťování a hodnocení bezpečného prostředí ve školách je uskutečňováno komplexně prostřednictvím České školní inspekce (ČŠI).

Školy se při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví žáků zaměřují především na tyto okruhy:

• školní/vnitřní řád – vymezení formálního rámce bezpečnosti,
• a ochrany zdraví žáků, včetně pojmenování nebezpečí, rizik možného ohrožení života a zdraví žáků spolu s přijetím adekvátních opatření, 
• stanovení režimu dne, rozvrhu hodin a přestávek v souladu se zásadami psychohygieny a v souladu s právními předpisy,
• organizační zajištění dohledu nad žáky při vzdělávání a souvisejících činnostech – důraz na exponované časy – ranní příchody do školy, polední přestávka, vyzvedávání ze školní družiny apod.,
• zařazení problematiky BOZ do jiných dokumentů (školní vzdělávací programy – ŠVP),
• seznámení zaměstnanců a žáků školy s opatřeními zajišťujícími bezpečnost a ochranu zdraví žáků,
• informování zákonných zástupců dětí a nezletilých žáků o vydání a obsahu školního/vnitřního řádu,
• hodnocení a prevence rizik s ohledem na zajištění BOZ žáků a aktuálního stavu přijatých preventivních opatření k případným mimořádným událostem včetně zajištění první pomoci žákům,
• praktické nácviky činností při situacích ohrožení žáků, při mimořádných situacích a při požáru,
• personální zabezpečení BOZ, vzdělávání odpovědných osob v oblasti BOZ včetně stanovení vhodné organizace pro vzdělávání v této problematice,
• prostorové a materiální vybavení a zabezpečení včetně plnění podmínek pro zajištění BOZ na užívaných sportovištích a v dalších vnitřních i venkovních prostorách škol a na místech určených pro výuku praktického vyučování, zajištění podmínek BOZ při akcích pořádaných školou podle § 3 vyhlášky č. 48/2006 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, včetně přesunů do jiných prostor školy nebo do pronajatých prostor jiných subjektů a na mimoškolní akce včetně stanovení pravidel.

Problematika ochrany zdraví a bezpečnosti byla zapracována do rámcových vzdělávacích programů (RVP). Tato témata jsou rozložena do několika vzdělávacích oblastí a oborů, především však na 1. stupni ZŠ do vzdělávacího oboru Člověk a jeho svět, na 2. stupni ZŠ a v odpovídajících ročnících víceletých gymnázií do vzdělávacího oboru Výchova ke zdraví, ve školách poskytujících střední vzdělání do vzdělávací oblasti Vzdělávání pro zdraví. Je však nutné upozornit na to, že se jedná o témata vertikálně i horizontálně prolínající vzdělávání a je potřebné je zařadit i do ostatních vzdělávacích oblastí a oborů.

Problematika ochrany zdraví a bezpečnosti je pro mateřské školy zapracována v Rámcovém vzdělávacím programu (RVP PV) již v klíčových kompetencích – činnostní a občanské kompetence. Zároveň je na bezpečnost a ochranu zdraví myšleno i v kapitole Podmínky předškolního vzdělávání.

RVP pro odborné vzdělávání obsahují jako jednu ze závazných odborných kompetencí bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Dále jsou zde v části Základní podmínky pro uskutečňování vzdělávacího programu uvedeny také Podmínky bezpečnosti práce a ochrany zdraví při vzdělávacích činnostech.

Jedná se především o výuku k bezpečnosti v silniční a železniční dopravě, o mimořádných událostí a výuku o postupech při záplavách a oblast ochrany člověka za běžných rizik a dalších živelních událostech. Součástí této problematiky jsou také oblasti týkající se prevence úrazů, první pomoci, nácviku chování při úrazech, přivolání pomoci, způsobů komunikace s operátory tísňových linek a integrovaného záchranného systému, poznávání a upevňování preventivního chování, účelného rozhodování a jednání v různých situacích ohrožení vlastního zdraví a bezpečnosti i zdraví a bezpečnosti druhých, včetně chování při mimořádných událostech. Ve spolupráci s Ministerstvem vnitra (MV) – Generálním ředitelstvím hasičského záchranného sboru (GŘHZS) byl zpracován metodický materiál „Podklady k výuce témat ochrany člověka za běžných rizik a mimořádných událostí v základních školách“ a zveřejněn nejen na webovém portále MŠMT, GŘHZS, ale také na metodickém portálu www.rvp.cz, který spravuje Národní ústav pro vzdělávání. V materiálu je zastoupena i problematika ochrany proti úrazům a problematika první pomoci a je možné jej s menšími úpravami využít jako zdroj informací nejen pro základní školy.

Základem osvojování dovedností a způsobů jednání je praktický nácvik, provádění ukázek a nácvik reakcí v modelových situacích, které jsou součástí výuky v každém ročníku. Pro efektivitu vzdělávání a výchovy jsou doporučovány metody prožitkové pedagogiky (praktický nácvik, skupinový trénink, simulační hry). Rozsah vědomostí i nácviku dovedností je pak třeba volit vždy přiměřeně vzhledem k věku a schopnostem žáků.