Co je projevem šikany a agrese

1. Co je šikana a agrese

Šikana

Šikana (z francouzského chicane) označuje fyzické i psychické omezování či týrání slabšího jedince v kolektivu. Dochází k ní ve všech skupinách věkových i sociálních. Setkat se s ní můžeme v jakémkoliv typu škol a školských zařízeních, v armádě, ve vězení, ale i v rodině (zaměřena na neoblíbené dítě) či v zaměstnání (podle toho, zda je původcem kolega či nadřízený, mluvíme o mobbingu nebo bossingu). 

Dunovský, Ditrich, Matějíček a kol. (1995) definují šikanu jako: “agresi, které se dopouští jedinec nebo skupina vůči jedinci nebo skupině víceméně bezbranným, ať už pro fyzickou či jinou slabost, nebo nemožnost účinné obrany. Pro šikanu je charakteristické opakování agrese vůči téže oběti.“ Varianty šikany jsou velmi různé, stejně jako metody, kterými je prováděna. Zpravidla má agresor nad obětí fyzickou či početní převahu. Následky šikany si do dalšího života odnášejí všichni zúčastnění, největší dopad má ale pochopitelně na oběť.

Relativní novinkou je majetková šikana, kdy se dítěti z chudší rodiny ostatní vysmívají, že nemá značkové oblečení, mobilní telefon, kyberšikana atd.

Na rozdíl od jiných druhů násilí, se kterými se setkáváme ve školním prostředí, je šikana zvlášť zákeřná, protože často zůstává dlouho skrytá. Tak i při relativně malé intenzitě šikany může u jejích obětí docházet k závažným psychickým traumatům s dlouhodobými následky a k postupné deformaci vztahů v kolektivu.

Agrese

Agrese a její akceptování ve skupině se stupňuje pozvolna. Pro agresi mezi žáky je typické, že má stoupající tendence. Agresivní chování je nutné řešit okamžitě při jeho prvních náznacích. Pokud je učitel svědkem situace, kdy žák někoho ze třídy označí nadávkou, reaguje na to, a dá najevo netolerantnost k tomuto chování.

Například: „Teď jsem tě slyšel říct: Retarde, nech to bejt.“ To mě překvapilo. Mrzí mě, že byl u nás ve třídě někdo takhle oslovený. Budu moc rád, když u nás ve třídě nebudeme žádné takové přezdívky používat a spolužáky budeme oslovovat jmény.

Jaké může být dítě – agresor?

Hrubián – primitivní, impulsivní, hrubý, s kázeňskými problémy, má narušený vztah k autoritě, mnohdy zapojený do gangů páchajících trestnou činnost, 

forma – šikanuje tvrdě a nelítostně, vyžaduje absolutní poslušnost, šikanování používá cíleně k zastrašování ostatních, 

rodinné prostředí – častý výskyt agrese a brutality rodičů, agresoři násilí napodobují a vracejí.

Elegán – velmi slušný, kultivovaný, zvýšeně úzkostný, 

forma – násilí a mučení je cílené a rafinované, skryté, bez přítomnosti svědků, 

rodinné prostředí – časté uplatňovaní důsledného a náročného přístupu, někdy až vojenského drilu bez lásky.

Vtipálek – optimistický, dobrodružný, "srandista", se značnou sebedůvěrou, výmluvný, většinou oblíbený a vlivný, 

forma – šikanuje pro pobavení sebe i ostatních, má snahu vypíchnout "humorné a zábavné" stránky oběti, 

rodinné prostředí – obecně – citová deprivace, nepřítomnost duchovních a mravních hodnot.

Jaké následky může mít šikanované dítě?

V dlouhodobém horizontu může šikana vést k poškození fyzického a psychického zdraví.

Poškození bývají mnohdy nevratného charakteru, osobnost jedince je narušena dříve, než se stačila plně rozvinout.

Dochází k přetrhání citových vazeb na své nejbližší.

Ponižování lidské důstojnosti vedoucí ke ztrátě důvěry k autoritám, která je doprovázená ztrátou iluzí o celé společnosti, která nedokáže garantovat alespoň minimální ochranu před násilím slabým a bezbranným jedincům společnosti.

1.1. Jaké jsou druhy, způsoby a možné příčiny šikany

1. Přímá šikana:

• fyzickou podobu (např. bití, plivání, tahání za vlasy),
• verbální (např. vulgární nadávky, zraňující komentáře k rase, národnosti, etnicitě, náboženství nebo sexualitě, výhružky, násilné a manipulativní příkazy),
• neverbální (např. urážlivá gesta a zvuky, zírání, používání zastrašujících nebo výhružných výrazů ve tváři, nebo v řeči těla, ničení/schovávání/kradení věcí nebo učebních pomůcek).

2. Nepřímá šikana má za cíl způsobit:

• emocionální a psychologické utrpení a poškodit sociální status oběti,
• skrytá šikana – agresor k útoku často využívá prostředníka,
• je většinou nefyzická,
• záměrná ignorace nebo izolace žáka nebo učitele,
• rozšiřování zákeřných pomluv a lží, neoprávněná nařčení ze sexuálního obtěžování nebo nespravedlivého hodnocení (u učitele), ničení pověsti a reputace, ponižování před ostatními.

1.2. Jaká jsou stádia šikany

Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen skupiny necítí dobře. Je neoblíben a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet „drobné“ legrácky apod. Tato situace je již zárodečnou podobou šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje.

2. Fyzická agrese a přitvrzování manipulace

V zátěžových situacích (což může být i školou vytvářené konkurenční prostředí), kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci sloužit jako hromosvod. Spolužáci si na nich odreagovávají nepříjemné pocity, například z očekávané těžké písemné práce, z konfliktu s učitelem nebo prostě jen z toho, že chození do školy je obtěžuje. Manipulace se přitvrzuje a objevuje se zprvu ponejvíce subtilní fyzická agrese. Stupňování agrese může být dáno také neřešením předchozí situace.

3. Vytvoření jádra

Vytváří se skupina agresorů, úderné jádro. Tito šiřitelé „viru“ začnou spolupracovat a systematicky, nikoliv již pouze náhodně, šikanovat nejvhodnější oběti. V počátku se stávají jejich oběťmi ti, kteří jsou už osvědčeným objektem ostrakizování. Třída ví, o koho jde. Jde o žáky, kteří jsou v hierarchii nejníže, tedy ti „slabí“. Většinou platí mezi ostatními žáky názor: „raději on, než já“.

4. Přijetí normy

Normy agresorů jsou přijaty většinou a stanou se nepsaným zákonem. V této době získává neformální tlak ke konformitě novou dynamiku a málokdo se mu dokáže postavit. Platí: „Buď jsi s námi, nebo proti nám.“ U členů „virem“ přemožené skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná vůdcům. I mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě – aktivně se účastní týrání spolužáka a prožívají při tom uspokojení.

5. Totalita neboli dokonalá šikana

Násilí jako normu přijímají všichni členové třídy. Šikanování se stává skupinovým programem. Obrazně řečeno nastává éra „vykořisťování“. Žáci jsou rozděleni na dvě sorty lidí, které pro přehlednost můžeme označit jako „otrokáře“ a „otroky“. Jedni mají všechna práva, ti druzí nemají práva žádná.

Ve čtvrtém a pátém stadiu hrozí reálné riziko prorůstání parastruktury šikany do oficiální školní struktury. Stává se to v případě, kdy iniciátor šikanování je sociometrickou hvězdou. Je žákem s výborným prospěchem, má kultivované chování a ochotně pomáhá pedagogovi plnit jeho úkoly.

Rozdíly mezi šikanováním a škádlením (Kolář, 2011)

1.3. Jaké jsou postupy a řešení šikany

Když rodič oznámí škole podezření na šikanu dítěte

1. Když rodiče přijdou žádat o pomoc ohledně šikany svého dítěte, NESMÍ pedagog reagovat obranně a nedůvěřivě. Nevyjadřuje pochybnosti, nechápe prosbu rodičů jako stížnost. Nezlehčuje situaci tvrzením, že jejich dítě provokovalo nebo že se jednalo jenom o škádlení atd. Je nutné rodiče v klidu vyslechnout, nechat mluvit, nepoučovat, aktivně naslouchat. Je potřeba se umět doptat na důležité informace. Podezření nebo tvrzení rodičů, že je jejich dítě šikanováno, se nesmí nikdy podcenit a je potřeba účinně a bezpečně situaci prošetřit.
2. Škola nezve rodiče protagonistů šikany do školy, když ještě šikana není vyšetřena. V praxi se vyskytuje závažná chyba, kdy si ředitelé pozvou najednou rodiče údajných obětí a údajných agresorů, podezřelé žáky, některé pedagogy a vyšetřují situaci se všemi najednou, případně pořizují video nebo audio záznam.
3. Rozhovor s rodiči oběti probíhá individuálně!!! U počáteční šikany, která se dá vyšetřit během jednoho nebo dvou dnů, obvykle proběhne až po jejím vyšetření. Úkolem je rodiče informovat o zjištěních a závěrech školy a domluvit se na dalších opatřeních. Někdy je užitečné připravit rodiče oběti i na třídní schůzku, kde bude podána informace o řešení šikany.
4. Vážnou chybou je neinformování rodičů o řešení šikany. Chybou je taktéž nepřipravená třídní schůzka a opakované řešení šikany s rodiči, což vede k eskalaci destruktivních procesů a negativních emocí. Ve všech případech je potřeba informovat rodiče, že ve třídě byla šikana a škola ji řešila. U počáteční šikany zpravidla stačí podat informaci na pravidelné schůzce, u pokročilé šikany je na místě svolat schůzku mimořádnou. Vždy je důležité, aby byl na schůzce přítomen školou pověřený a vyškolený pedagog pro prevenci a řešení šikany (případně i externí odborník).
5. Rozhovory s rodiči, rozhovory s protagonisty šikany (obětmi, svědky, agresory) jsou náročné. Určený pedagog pro prevenci a řešení šikany musí absolvovat alespoň základní výcvikový kurz – první pomoc při šikanování.

Škola má šikanu řešit, i pokud neprobíhá v budově školy. V působnosti školy je řešit jakékoliv šikanování mezi žáky školy, ať už se odehrává v  prostorách školy, či jinde (například v  okolí bydliště, v  dopravních prostředcích či v online prostředí). Důvod, proč se má škola zabývat i mimoškolní šikanou, je že šikanující a šikanovaní žáci sdílí stejnou školu. Šikana většinou navazuje na školní události či vztahy a často narušuje výuku a bezpečí dětí ve škole. Rolí školy je tedy předcházet jakémukoliv šikanování mezi svými žáky a řešit ho, když nastane.

Postup při řešení ve třídě

1. Zmapovat celou situaci, vyslechnout si informátory, sbírat informace od svědků a od obětí a odhadnout rozsah a závažnost šikany na škole. 
2. Je důležité mít záznamy, důkazy a informace, včetně informací od svědků (u kyberšikany zprávy archivovat a nemazat). 
3.  Specifika komunikace. U obětí získáváme citlivým způsobem co nejpodrobnější informace, oceňujeme odvahu, uvedeme na pravou míru, že se nejedná o žalování. Není vhodné na oběť tlačit a naléhat, aby hned uváděla detaily a jména. V žádném případě se tento typ rozhovoru  neprovádí před celou třídou. U obětí je potřeba všímat si varovných signálů a v případě potřeby vyhledat odbornou psychologickou pomoc.
4. Účastníky šikany nikdy vzájemně nekonfrontujeme. Rozhovor s obětí a agresorem musí probíhat odděleně.
5. Rozhovor s agresorem zahájit nejdříve, když už máme shromážděné dostatečné informace a důkazy. 
6. Iniciace schůzky s rodiči obou účastníků. Vést z každého setkání písemný záznam. 
7. Pokud se šikana ve třídě vyskytuje, je vhodné o tom věcně a stručně informovat všechny rodiče na obvyklé třídní schůzce, nebo na mimořádné schůzce, ale není vhodné jmenovat žáky, kterých se to týká. 
8. O šikaně v kolektivu musí být vždy informováno vedení školy, dále je do řešení šikany obvykle zapojen třídní učitel, metodik prevence a školní psycholog, pokud se na škole vyskytuje.
9. Velmi specifická situace nastává, pokud je agresorem samotný pedagog. Řešení probíhá podle základního postupu pro řešení šikany a udělení sankcí se řídí pracovně-právním vztahem mezi ředitelem školy a pedagogem.

Aby šikana ve třídě nepokračovala, je potřeba vhodnou formou dlouhodobě pracovat s celým kolektivem. To se týká nejen realizace programů na stmelování kolektivu, ale také zabezpečení dozorů ve třídě během přestávek. 

1.4. Jaké jsou projevy šikany zaměřené na učitele

Psycholog Čáp uvádí, že nejčastějším spouštěčem šikany učitele je pasivní pedagogický sbor a vedení školy s přístupem se znaky mobbingu či bossingu. Vedení škol se ale nesmí zbavovat odpovědnosti za to, jak pracuje jejich tým, jaké je klima školy a jak řeší problémy. Šikana zaměřená na učitele je specifická tím, že dojde k narušení jasně definovaných rolí (učitel x žák), žák s nižším statusem ubližuje učiteli s vyšším statusem a formální autoritou. Šikana zaměřená na učitele se nejčastěji odehrává v prostorách školy, ale může se týkat i jiných míst, např. bydliště pedagoga.

Šikanovaný učitel (často i velmi dobrý učitel) se často brání vyhledat pomoc, neboť se stydí, domnívá se, že selhal a nemá důvěru či podporu u kolegů nebo vedení.

Důvody pro šikanu učitele z pozice žáků:

1. nuda při vyučování, která vede ke snaze zabavit se jinak a zpestřit si výuku,
2. potřeba se předvádět a dokázat moc před spolužáky a ukázat, že se nebojí (není čeho),
3. obava z postihu obecně nepanuje ani u přísnějších trestů, neboť žáci cítí ze strany rodičů podporu, dostanou max. poznámku,
4. důvod na straně pedagoga – neprofesionalita učitele, neudrží kázeň, slabá osobnost, absenci autority a nesympatie.

Škola musí vytvářet dobré sociální klima ve škole, připouští riziko šikany, odmítá takové chování, realizuje prevenci, případně intervenci, pokud k takovému výskytu dojde.

• vedení školy vyjadřuje pedagogům podporu, oceňuje jejich práci, vytváří atmosféru důvěry,
• oběť ví, na koho se se svým problémem může obrátit,
• učitel dodržuje jasná pravidla ve třídě, na nerespektování reaguje včas, problém řeší individuálně (vyhýbá se řešení před celou třídou),
• pedagog činí výuku zajímavou, zapojuje žáky do výuky,
• pedagog očekává úspěch u všech žáků, dává jim zpětnou vazbu – pedagog nezpůsobuje ponížení žáků před třídou,
• pedagog si všímá změn v náladě, emocích a v chování žáků a včas na ně reaguje,
• pedagog problémy neřeší sám, ale ve spolupráci se Školním poradenským pracovištěm, případně s vedením školy.

Nejúčinnějším řešením je nutnost fungovat jako tým, neklást neochotou či nedůvěrou problematické situace  a kolegům věnovat pozornost a respekt. Znamená to ale spolupracovat, posupovat jednotně, dodržovat a vyžadovat pravidla a problémy řešit včas. To je právě na odpovědnost ředitele.

1.5. Jaké jsou preventivní aktivity, vedoucí k minimalizaci šikany

M. Kolář popisuje schéma prevence školních šikan, které člení na sedm vrstev:

1. pedagogická komunita, která posiluje imunitu školních skupin a celých škol proti onemocnění šikanováním,
2. specifický program proti šikanování jako dílčí součást školní komunity, který dokáže případné onemocnění brzy detekovat a účinně léčit. Tento program již má charakter sekundární prevence. Ve škole má být přítomný specialista pro prevenci šikanování, který spolupracuje s pedagogy a také seznamuje rodiče s bojem školy proti šikaně,
3. odborné služby resortu školství, tvořené pedagogicko-psychologickými poradnami, středisky výchovné péče, speciálně pedagogickými centry, diagnostickými ústavy apod., jejichž úkolem je umět řešit pokročilé šikany a vůbec poskytnout servis v oblasti prevence šikanování,
4. spolupráce škol s odborníky z jiných resortů a nestátními organizacemi zabývajícími se prevencí šikanování (spolupráce s kriminalisty pro mládež, sociálními kurátory …),
5. pomoc a podpora ministerstva a krajských úřadů školám při vytváření prevence šikanování,
6. kontrola škol ze strany České školní inspekce, ministerstva školství a krajských úřadů, jak jsou připraveny ochránit žáky před šikanováním,
7. monitorování situace a zabezpečování ochrany práv dětí nevládními organizacemi.

Metodický pokyn k řešení šikany a její prevenci je dostupný na webových MŠMT, s platností ke dni 2. 9. 2020. Cílem tohoto pokynu je snaha o zlepšení porozumění školám a školským zařízením fenoménu šikany, dále možnostem, jak mu předcházet a jak na něj efektivně reagovat, pokud se vyskytne. 

2. Co je krizový plán škol a jaké je jeho využití

Cílem krizového plánu je stanovit závazný postup pro všechny pracovníky školy v případě podezření či výskytu šikany a návykových látek mezi žáky. Krizový plán je součástí Minimálního preventivního programu a Školního řádu školy, jeho základem je Metodický pokyn MŠMT k primární prevenci sociálně-patologických jevů u dětí a studentů ve školách a školských zařízeních 20 006/2007-51 a Metodický pokyn MŠMT k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení č. j. 24 246/2008-6.

Prevence a postup v případě řešení šikany 

1. všichni pedagogičtí pracovníci školy při svém kontaktu se žáky při vyučovacích hodinách i mimo ně, v areálu školy a na mimoškolních akcích sledují chování žáků vůči sobě navzájem, ve vztahu k žákům zachovávají profesionální přístup. Zvýšenou pozornost je třeba věnovat nejen přímým, ale především nepřímým znakům šikanování (viz příloha č. 1 Metodického pokynu MŠMT 24-246/2008-6),
2. třídní učitel je v pravidelném kontaktu se žáky třídy, na třídnických hodinách se zajímá o problémy žáků a o jejich vzájemné vztahy. V případě výskytu konfliktů se pokouší zjistit jejich příčinu a zamezit dalšímu rozvoji. V případě podezření na výskyt šikany nebo chování, ze kterého by se mohla šikana vyvinout, neprodleně každý z pedagogů o věci informuje třídního učitele,
3. třídní učitel ihned informuje výchovného poradce a upozorní na problém všechny pedagogy, kteří se třídou pravidelně pracují, požádá je o spolupráci při sledování třídy,
4. třídní učitel se ve spolupráci s výchovným poradcem pokusí získat více informací o vývoji vztahů mezi žáky třídy. Způsob projedná s výchovným poradcem. Žádný z pedagogů žáky nebude předem v této věci kontaktovat ani provádět vyšetřování. Výchovný poradce o situaci informuje vedení školy,
5. při potvrzení podezření na výskyt šikany výchovný poradce ve spolupráci s vedením školy provedou hlubší šetření situace. Při šetření postupují podle doporučených metod čl. 6, odst. 3 A, 3 B Metodického pokynu MŠMT 24-246/2008-6. Pokud se vyšetřováním prokáže výskyt šikany v třídním kolektivu, je nutná důsledná ochrana oběti, informování třídy o výsledcích vyšetřování, včetně dalšího postupu a kázeňských opatření pro agresory. S výsledky vyšetřování jsou vedením školy seznámeni všichni pedagogičtí pracovníci. Informace třídě předá vedení školy ve spolupráci s výchovným poradcem a třídním učitelem, ochranu oběti a sledování třídy zajistí všichni pedagogičtí pracovníci,
6. výchovný poradce ve spolupráci s třídním učitelem, popř. vedením školy informuje o výsledcích vyšetřování a dalším postupu zákonné zástupce agresora (agresorů), ale také zákonné zástupce oběti,
7. stupeň udělených kázeňských opatření a další postup školy se řídí Metodickým pokynem MŠMT 24-246/2008-6, čl. 7, 8 a 9.

Typ rizikového chování 

Krizové situace spojené s násilím ve školním prostředí zahrnují zejména rizikové chování, které je vyvoláno krizovou situací, která přichází z:

• vnitřního prostředí – řešení konfliktů neadekvátním způsobem, zejména šikana, kyberšikana, vandalismus a další (viz Přílohy Metodického doporučení), útok na školu ze strany dětí/žáků/studentů (dále jen žáci), případně ze strany pedagogů,
• vnějšího prostředí – řešení konfliktů neadekvátním způsobem, násilí způsobené osobou, která navštívila školu – obvykle rodič/rodiče žáka, násilí způsobenému osobou/osobami, která vnikla do školy nebo jejího okolí a ohrožuje školu násilím nebo jinými prostředky, které mohou ohrozit žáky, pedagogy a další pracovníky školy.

Východiska

Mnoho národních iniciativ se v poslední době zaměřuje na bezpečnost škol a s tím spojené krizové plánování škol, včetně úrovně zabezpečení školy proti vnějšímu nebezpečí. Nelze jednoznačně stanovit všechny okolnosti, které mohou způsobit ohrožení školy (pedagogických i nepedagogických pracovníků, žáků) vnějšími faktory. Profil pachatelů násilí je složité specifikovat, neexistuje jednotný profil pachatelů násilí na školách. Zkušenosti, které se vztahují k tomuto fenoménu, se obvykle zabývají napadením střelnou nebo bodnou zbraní, nebo užitím jiných prostředků, které směřují k paralýze prostředí, např. výbušnin. Mezi pachateli mohou být lidé psychicky nemocní, nebo také lidé, kteří násilím proti škole řeší další osobní nebo společenský konflikt. Pachatelé mohou jednat na úrovni jednotlivce nebo skupiny. Pachatelé se tak mohou lišit jak vlastní motivací pro násilný čin, tak také svojí národností, etnickou příslušnosti, socioekonomickým statusem, akademickým prospěchem i rodinným zázemím.

Ze zkušeností v jiných zemích víme, že:    

• v mnohých případech byla hlavním motivem odplata a pachatelé mluvili o svých plánech s ostatními žáky,                    
  
• většina pachatelů ohrožujících střelbou ve školách byla oběťmi šikany a měla sebevražedné sklony,
• motivem pro spáchání násilí může být také akutní stav spojený s psychickým onemocněním, zde se pak může jednat jak o pachatele z vnitřního prostředí školy, tak o pachatele, který přes veškerá bezpečnostní opatření naruší vnitřní bezpečnost školy,
• každá škola by měla mít z těchto důvodů vytvořený krizový plán, jak se zachovat v těchto neočekávaných a těžce předvídatelných situacích a měla by za tím účelem mít vytvořený krizový tým,
• identifikace žáků, kteří spadají do rizikové skupiny s násilnickými sklony, je komplexní a zvažovat by se měly zejména následující faktory, které mohou posilovat násilné chování:

Čím více podobných charakteristik se u žáka projeví, tím větší pozornost je třeba mu věnovat. Je důležité, aby pracovníci školy znali dobře každého ze žáků školy. S podobnými faktory je třeba počítat u všech dospělých osob z prostředí školy, i těch, které přicházejí z vnějšího prostředí a současně je třeba zvažovat faktory spojené s radikálním chováním a extrémismem.

Škála možných krizových situací je tedy široká a je třeba, aby aktivity školy ve vztahu k žákům a ostatním zaměstnancům školy tvořily provázaný celek v podobě bezpečnostního plánu a krizového plánu včetně systému včasného varování. Žáci a zaměstnanci musí být informováni o tom, jak se chovat v případě uváděných nečekaných krizových situací, případně při podezření na hrozící krizovou situaci, na koho se obrátit, kde je možnost úniku a případné ochrany před útočníkem/ky.

Současně je nezbytné, aby škola měla zpracovaný i následný plán intervence pro žáky, pedagogy, další zaměstnance škol a případně i pro rodiče, pokud se stala objektem násilného chování podle závažnosti zjištěných skutečností.