b) Jaké jsou projevy, důsledky a možnosti minimalizace vandalismu

1. Vandalismus

Vandalismus je svévolné poškozování a ničení veřejného i soukromého majetku či podobných statků, které nepřinášejí pachateli žádné materiální obohacení a pro které pachatel zpravidla nemá žádný motiv. Často k němu dochází pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. Jsou to projevy chování, které jsou namířené proti druhé osobě, či skupině lidí a jejich majetku. 

Vandalismus bývá páchán často ve vrstevnických partách a někdy je projevem skupinového protestu, provokace, upozornění na sebe. Toto chování bývá typické zejména pro dospívající a může být specifickým projevem agresivního chování sloužící např. k uvolnění nahromaděné frustrace.

ŠKOLA

Zde dochází nejčastěji o poškozování školního majetku či věcí spolužáků. Útoky na věci mají za následek jejich úplné zničení (ulomené části nábytku, prokopnuté dveře, zničené školní pomůcky, učebnice části oblečení apod.). Patří sem také sprejerství, tagování aj. kdy může jít o kreativní vyjádření sebe sama u dospívajícího jedince.

Druhy vandalismu (Zimbardo, 2005):

• hrabivý – např. rozbíjení automatů – cíl získat vhozené mince,
• taktický – cílem je upoutat pozornost,
• ideologický – upozornit na vlastní postoje nebo požadavky,
• mstivý – má podobu odplaty za skutečnou nebo domnělou křivdu,
• odplata za něco (např. žák ničí majetek školy jako pomstu za chování učitele nebo špatnou známku),
• hravý – např. sázka o to, kdo rozbije více oken, pouličních lamp apod.,
• zlostný – jako výraz zloby nebo závisti (např. ničení drahých aut).

Základní dělení výchovných stylů (stejné z pozice rodičů i pedagogů):

Autokratický styl (dominantní, autoritářský) – rodič či učitel vyžaduje úctu k autoritě a výchova je řízena příkazy a tresty. Zpravidla je zde ze strany rodiče či učitele malé pochopení pro potřeby a přání dětí. Děti, žáci a studenti (dále „žáci“), tak mají malý prostor pro samostatné rozhodování a jednání. Tento styl vychovává submisivní, závislé a málo iniciativní osobnosti, které mohou být v dospělosti agresivní k autoritám.

Liberální styl – tento styl je typický slabým vedením, žáci jsou řízeny velmi málo nebo vůbec, nejsou na ně kladeny téměř žádné požadavky, pokud přece jen nějaké, chybí zde kontrola jejich splnění. Důsledkem této výchovy je, že žáci vykazují velmi nízký výkon, neudrží pozornost. Ve skupině jsou nejisté a je zde nízká efektivita práce s velkým požadavkem na čas.

Demokratický styl (autoritativní, kooperativní) – tento styl je považován za nejvhodnější. Rodič či učitel méně přikazuje a dává větší prostor pro samostatnost a iniciativu dítěte. Dochází k častým diskuzím, kdy může rodič či učitel lépe odhalit přání nebo potřeby dítěte. Tento styl je vhodný i pro rozvoj sociálně zralé osobnosti.

Teorie související se vznikem rizikového chování

Teorie osobnosti – extraverze, introverze, emoční labilita, emoční stabilita. Emocionálně stabilní extravert je více předurčen k delikventnímu chování z důvodu své bezstarostnosti, lehkomyslnosti, a naopak extravert emočně nestabilní z důvodu své impulzivity, vzrušivosti, agresivity.

Teorie kulturního přenosu – vandalismus je „naučený“ v procesu komunikace s druhými. Přenos určitých norem v rámci kultury dané společností, které mohou vést k deviantnímu chování. Společnost, která je benevolentní k vandalismu, vytvořila normu, která tento jev toleruje.

Teorie sociální kontroly – absence sociální kontroly a selhávání kontrolních mechanismů. Teorie předpokládá, že porušování norem je přirozené, pakliže je společností vandalismus tolerován, jde jednoznačně o selhání sociální kontroly.

Teorie etiketizační – reakce společnosti na vandalismus. Deviantním jednáním se jednání stává až ve chvíli, kdy začne vyvolávat odmítavou reakci. Česká společnost sice „naoko“ vandalismus odsuzuje, ale jsou to jen plané výkřiky a vyvolaná odmítavá reakce je typická pro české prostředí, tzn. navenek je vandalismus odsuzován, ale nikdo se vážně jeho řešením nezabývá.

Teorie sociální identity – významná část sebepojetí se odvozuje od příslušnosti ke skupině, partě, subkultuře. Pro vznik vandalského chování je v popředí negativní vliv vrstevnických skupin, které jsou svým uzpůsobením nátlakové. Aby se jedinec ve skupině prosadil a nezůstal outsiderem, musí se nátlaku podřídit chováním vyžadovaných skupinou, tzn. chováním nespolečenským, porušujícím normy.

Teorie polyetiologické – vznik vandalského chování je důsledek příčin bio-psycho-sociální povahy. Hlavní příčinou je duševní zaostalost, charakterová nestálost, deficitní rodinné prostředí a zlí přátelé.

Zdroj: MŠMT, Co dělat když – intervence pedagoga, 2016