Jaká je prevence týrání, zneužívání a zanedbávání dětí

1. Syndrom CAN – formy a znaky a rizikové faktory

Child Abuse and Neglect – syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.

Jedná se o soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech zdravotního stavu a vývoje dítěte i jeho postavení ve společnosti, především v rodině. Je výsledkem zejména úmyslného ubližování dítěti, způsobeného nebo působeného nejčastěji jeho nejbližšími vychovateli, hlavně rodiči.

Za týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte považujeme jakékoli nenáhodné, preventabilní (tzn., že mu lze předcházet), vědomé jednání rodiče, vychovatele nebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, případně způsobuje jeho smrt (Matějček, 1995).

Obecně lze říci, že jde o takový projev chování rodičů či jiných osob, které dítě psychicky, emocionálně či tělesně poškozuje.

Syndromem CAN trpí v současné době přibližně 1-2 % dětí, tj. asi 25 000 dětí ve věku do 18 let. Ve skutečnosti bývá odhaleno pouze kolem 5 000 případů. V nadpoloviční většině se jedná o týrání dětí mladších šesti let, postiženi jsou stejnou měrou chlapci i dívky.

Jakákoli forma týrání pro dítě představuje deprivační zkušenost a silný stres.

Formy ohrožení dítěte prostředím:

• špatné zacházení s dětmi – „maltreatment“,
• syndrom deprivovaného dítěte,
• tělesné týrání – aktivní a pasivní povahy,
• psychické týrání, 
• sexuální zneužívání,
• zanedbávání (Matějček, 1995).

Znaky CAN:

1. dítěti je ubližováno – dítě fyzicky, psychicky i emocionálně trpí a je ohrožován jeho další vývoj,
2. osoby, které dítě týrají nebo zneužívají, bývají velice často jeho vlastní rodiče nebo osoby, které by pro dítě naopak měli představovat jistotu a bezpečí (infamiliární/extrafamiliární).

Rizikové faktory syndromu CAN

• ze stran rodičů – samotně žijící a velmi mladé matky (původně nechtěné dítě, rodiče alkoholici nebo drogově závislí, rodiče, kteří byli v dětství deprimováni, týráni či zneužíváni),
• ze strany dítěte – postižení, hyperaktivita, nedonošenost a dlouhá odloučenost po porodu,
• ze strany prostředí – diskriminace např. z důvodu etnické minority, chudoba a sociální izolace, odlučování dětí.

1.1. Druhy zneužívání a týrání

Maltreatment – špatné zacházení

Tento pojem je velmi komplexní. Kromě nejrůznějších variant týrání, zneužívání, zanedbávání a sexuální viktimizace, existuje řada dalších faktorů, které pod tento jev můžeme zahrnout. Patří sem především požívání a zneužívání návykových látek a jejich přístupnost a dostupnost v dětském světě, psychické, emoční a mentální obtíže, a dále i tzv. „sociální toxiny“, jako působení médií, dostupnost a podbízivost erotiky, tlak společnosti (Kovařík, J., 2004).

Syndrom deprivovaného dítěte

Jako první na citovou deprivaci upozornil prof. Matějček, který se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech. Byl významným reformátorem v péči o děti, kde má nezastupitelnou úlohu rodina. Byl také spoluzakladatelem a prvním předsedou sdružení, které do terapie dětí zapojilo i domácí zvířata, například psy nebo koně. „U dětí, které dlouho musely žít v prostředí citově chudém, pozorujeme často, že mají vážné obtíže v citových vztazích na všech dalších vývojových stupních.“ (Vágnerová, M., 2008).

Tělesné týrání

Dle definice Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 znamená týrání: „Tělesné ublížení dítěti anebo jeho nezabránění, případně nezabránění utrpení dítěte včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno, anebo že mu vědomě nebylo zabráněno.“ (Pőthe, 1996). V naší kultuře, kde stále nejsou postihovány tělesné tresty dětí, se snadno přechází k týrání, přičemž hranice mezi trestem a týráním je téměř neidentifikovatelná. Nejčastěji bývají ohroženi kojenci a batolata v prvním a druhém roce života, kdy mnoho dětí na následky týrání umírá z důvodu nemožnosti se bránit. Ve zbytku odhalených případů zůstává kolem 50 % dětí celoživotně tělesně, smyslově, mentálně nebo kombinovaně postiženo.

Psychické týrání

„Jedná se o takové formy chování k dítěti, které mají negativní dopad na citový vývoj dítěte, jeho chování, osobnost a sebehodnocení, či negativní dopad na rozvoj interpersonálních vztahů“. Psychické týrání může být samotné, ale nejčastěji je doprovodem tělesného týrání a sexuálních zneužívání. Psychické týrání má složku aktivní, což jsou nadávky, ponižování, zesměšňování, a složku pasivní, která značí nezájem, neláska, nevšímavost, ignorace k dítěti (Fisher, 2009, Matějček, 1995).

Sexuální zneužívání

Každé vystavení dítěte sexuálnímu zneužití, jež vede k uspokojování sexuálních potřeb, většinou dospělé osoby v roli pachatele, je sexuální zneužívání Child Sexual Abuse (CSA). CSA zahrnuje všechny formy sexuálního chování, tedy i ty, ke kterým dítě na první pohled dává svůj souhlas, protože není schopno rozlišovat míru závažnosti a dopadu. Toto jednání má za následek těžký dopad na další vývoj dítěte (Fisher, 2009). Sexuální zneužívání dělíme na:

• nekontaktní, např. setkání s exhibicionisty, obnažování se před dítětem, masturbace, pozorování nahého dítěte za účelem vlastního ukojení, vystavení dítěte pornografickým záznamům, přinucení dítěte sledovat soulož,  
• kontaktní, kdy dochází k pohlavnímu styku v různých formách – osahávání, obtěžování, znásilnění, incest, sexuální útok s následkem smrti,
• sexuální využívání dětí, je posledním typem a charakterizuje vystavení dítěte např. natáčení pornografie, prostituce, rituální zneužívání, sexuální turismus.

Zanedbávání

Nedostatek péče o dítě vede k újmě v jeho vývoji v oblasti tělesné i duševní. Zanedbanost se, na rozdíl od deprivace, převážně týká prostředí a společnosti s nízkým socioekonomickým statusem a nedostatečnou hygienou. Formy zanedbávání se dělí podle funkcí, které ve výsledku jeho působení nejsou naplněny. Jedná se zejména o tělesné zanedbávání (nedostatek jídla, přístřeší, oblečení, špatná hygiena, zanedbávání lékařské péče), nedostatečné bezpečí (ponechávání bez dozoru, umožňování vstupu dítěte do nebezpečných situací), neuspokojování emocionálních potřeb, zanedbávání výchovy a vzdělávání, bránění ve školní docházce (Matějček, 1995).

1.2. Zvláštní formy CAN

Systémové týrání

Týrání dítěte systémem, který by měl sloužit jako pomoc oběti, k ochraně, péči, vzdělávání apod., ale nesprávnými přístupy k dítěti dochází k týrání, strádání, utrpení a ubližování dítěti systémem. V oblasti soudnictví a sociálně-právní ochrany dítěte může docházet k systémovému týrání např. v situacích, kdy je dítě odebráno z rodiny, zbaveno rodinného prostředí, ačkoliv by bylo možné vzniklou situaci řešit např. sanací či jinou pomocí rodině. V oblasti školství se může jednat o přetěžování dítěte, dítě může trpět např. úzkostmi, psychosomatickými problémy, školní fobií apod. V oblasti zdravotnictví může docházet k nesprávným přístupům k dítěti např. v průběhu lékařských vyšetření, hospitalizace dítěte apod.

Sekundární viktimizace

Sekundární viktimizace znamená tzv. „druhotné zraňování dítěte“. Jedná se o případy, kdy se dítě stalo obětí trestného činu (např. sexuálního násilí, fyzického týrání) a podruhé se stává obětí nesprávného přístupu při vyšetřování tohoto činu. Může se tedy jednat o nedůvěru dítěti při výslechu, svalování viny nebo spoluviny na dítě, nesprávně vedené nebo zbytečně opakované výslechy, lékařská vyšetření apod.

Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení)

Jedná se o případy, kdy si rodiče nebo jiná pečující osoba domýšlejí příznaky nemocí u dítěte, v závažnějších případech pak zkreslují výsledky lékařských rozborů (např. přidáváním krve dítěte do vzorku moči). U dítěte se tak projevují výsledky, které jsou lékařsky nevysvětlené, není nalezena jejich příčina. Dítě je zbytečně vyšetřováno, hospitalizováno, v horších případech i zbytečně operováno. Pachatelé mívají buď zdravotnické vzdělání, nebo příznaky nemocí sami studují. Příčinami pro toto chování mohou být:

• psychický problém u pachatele,
• přehnaně hyperprotektivní výchova, kdy pečující osoba s dítětem přichází k lékaři při sebemenším příznaku nemoci,
• finanční výhody – např. u zaměstnaných matek, které s nemocným dítětem zůstávají doma, nebo pro zvýšené sociální dávky u dlouhodobě nemocného dítěte,
• touha po zájmu o osobu pachatele – nejčastěji u osob, které pociťují nedostatek zájmu o svou osobu v blízkém okolí.

Tento nedostatek si tak kompenzují u lékařů, zdravotníků, u okolí, které pachatele lituje či obdivuje za zvládání péče o „tolik nemocné dítě“.

2. Projevy násilí na oběti, změna chování, fyzické znaky

Projevy násilí na oběti:

• hematomy na těle – zejm. na trupu, zádech, hýždích, pažích a v obličeji,
• otoky na tváři a jinde na těle,
• spáleniny, mnohočetné drobné popáleniny,
• zlomeniny – zejm. lebních kostí, mnohočetné fraktury žeber, odloučení epifýz a zlomeniny, které nemají charakter „vrbového proutku“,
• tržné rány a odřeniny,
• stopy zubů, stopy po bití páskem, otisky prstů po úderu,
• poranění různého stáří atd.

Změna v chování dítěte:

• dítě si nepřeje kontaktovat rodiče,
• projev agrese a citové lability,
• snaha utéci nebo strach z návratu,
• lekavé reakce na dotek nebo přiblížení,
• dítě si zahaluje tělo i za teplého počasí,
• zvýšená poslušnost vůči rodičům či jiným zákonným zástupcům,
• náhlé změny v chování bez jasné příčiny,
• strach z určité osoby,
• útěk z domova,
• sebepoškozování až suicidium,
• užívání drog a jiných návykových látek,
• anorexie, bulimie.
  

Fyzické znaky:

• bolest, svědění,
• odřeniny nebo krvácení z genitálií nebo konečníku,
• výskyt pohlavně přenosné choroby,
• IMC, výtok z genitálií z nejasné příčiny,
• psychosomatické potíže,
• bolest při chůzi a sezení v oblasti konečníku či genitálií.

2.1. Rizikové oběti a pachatelé

Postup při podezření na CAN

Pokud má učitel jistotu, že byl spáchán trestný čin, má ze zákona povinnost obrátit se na orgány činné v trestním řízení, pokud má podezření, zákon určuje školskému zařízení za povinnost nahlásit tuto skutečnost obecnímu úřadu, tedy sociálnímu pracovníkovi z orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD).

U každého podezření o výskytu daného jevu musí být vždy informován ředitel školy / školního zařízení.

Spolupráce s třídním učitelem, pediatrem, OSPOD.

Cílem musí být předejít vzniku traumatizace dítěte, zabránit pokračování a zabránit rozvoji dlouhodobých zdravotních, sociál. a psychologických následků.

Rizikové oběti:

• které není lehké výchovně zvládat a usměrňovat, které svým chováním vychovatele unavují, vyčerpávají, dráždí, nebo v případě pohlavního zneužití i svým způsobem provokují či svádí,
• postižené LMD, ADHD, neklidné, nesoustředěné, s výkyvy nálad, impulsivní, se sklonem ke zkratkovitému jednání,
• s různým stupněm mentálního postižení (u těchto dětí pachatel většinou spoléhá na to, že nejen nechápou, co se s nimi děje, ale také že nebudou věrohodnými svědky, pokud by se se svým problémem někomu svěřily),
• které mají potíže v komunikaci (např. děti hluchoněmé), nepoučené o nebezpečí sexuálního napadení (dítě, které je přiměřeně svému věku poučeno o nebezpečí a formách sexuálního zneužití, dokáže lépe dešifrovat nepřiměřené chování dospělého – je tedy v menším riziku, že tomuto nebezpečí podlehne),
• vedené k slepé poslušnosti rodičů a autorit.

V naší kultuře je většinou dítě vedeno k respektu k dospělému a připadá mu proto přirozené podřídit se jeho přání či rozkazům. Při nedostatku informovanosti dítě snadno podléhá manipulaci ze strany dospělého, který se chová dostatečně autoritativně. Je proto důležité, aby dítě vědělo, že má právo odmítnout činnosti druhých, které jsou mu nepříjemné.

Rizikoví pachatelé – např. rodiče:

• mladistvé, rodičovsky nezralé a nevyspělé, kteří nejsou schopni zodpovědně převzít rodičovskou roli,
• s anomálním vývojem osobnosti, s agresivními povahovými rysy, lidé impulzivní, nezdrženliví, často neurotičtí, choleričtí nebo ti, kteří tlumí své afekty,
• se sníženým intelektem,
• somaticky nemocné či pohybově postižené,
• závislé na alkoholu a drogách,
• se zvláštním životním stylem (stoupence zvláštních rituálů, příslušníky některých sekt a kultů),
• pocházející z rozvedené nebo dysfunkční rodiny,
• psychotické,
• osaměle žijící (stále se zvyšující počet „single rodičů“ – nejčastěji matek s dětmi),
• kteří byli sami v dětství zneužíváni,
• cykličnost násilí.

2.2. Prevence týraného, zneužívaného a zanedbaného dítěte (CAN)

Prevence primární

Spočívá hlavně v kvalitní přípravě dětí do manželství a rodičovství od nejranějšího věku, dále v programech pro těhotné ženy a nastávající otce, v posilování vztahu obou rodičů k dítěti. Znalost a dovednost dětí chránit samy sebe před nejrůznějším nebezpečím, např. úrazy počínaje a sexuálními útoky konče.

Sekundární prevence 

Z hlediska aktivního vyhledávání (depistáže):

• rizikových dětí,
• rizikových dospělých,
• rizikových rodin,
• rizikových situací (ostatní sociální prostředí apod.).

Terciální prevencí

Rozumíme takové chování pedagoga, lékaře či rodiče, když reaguje na situaci, v níž již došlo k týrání, zneužívání dítěte. Smyslem terciální prevence je zamezení dalšího násilí či zneužívání dítěte. Dítě nesmí být dále týráno, zneužíváno. K tomu musí být vytvořen určitý systém opatření. Do terapie a rehabilitace lze zahrnout celou rodinu, je-li to z hlediska zájmu dítěte možné, dále školu a další odborníky. (Hanušová, 2006).