Kulturní dědictví jako diskurz - materiály k přednášce

1. Heritage studies

2. Západní pojetí "dědictví"

Západní pojetí „dědictví“ má tendenci zdůrazňovat jeho materiální aspekty a těmto pak přisuzovat inherentní kulturní hodnotu nebo význam. Váha přisuzovaná materiálním projevům dědictví je také často přímo spojena s představou stáří těchto objektů, monumentalitou a/nebo estetikou místa. Materialita v západním pojetí dědictví znamená, že „dědictví“ lze mapovat, studovat, spravovat, uchovávat a/nebo konzervovat a jeho ochrana může být předmětem vnitrostátních právních předpisů a mezinárodních dohod, úmluv a chart. Dědictví je však dědictvím právě proto, že je podrobeno procesu správy a uchovávání/konzervace, nikoli proto, že prostě „je“. Tento proces nejen „vyhledává“ místa a objekty, která je třeba spravovat a chránit. Je to konstituční kulturní proces sám o sobě, který identifikuje věci a místa jako významná a hodnotná coby „dědictví“, a to vždy v souladu s dobovými a aktuálně převládajícími kulturními a sociálními hodnotami, debatami a aspiracemi.

3. "Dědictví" a kulturní řád

Na jednu stranu je "dědictví" o podpoře konsensuální verze historie (v té době platné oficiální podoby historického narativu) státem schválenými kulturními institucemi a elitami za účelem regulace kulturního a sociálního napětí v současnosti.

Těmito institucemi jsou muzea, archivy, galerie, úřady ochrany památkové péče - zřízeny státem, vytváří vlastní legislativu a vykonávají nejen informační službu veřejnosti, ale současně i dohled a posudkovou činnost. Elity jsou tvořeny profesionálními experty v oboru (historikové, etnologové, památkáři, muzejníci atd.)

Na druhé straně může být dědictví také zdrojem, který slouží ke zpochybňování a předefinování přijatých hodnot a identit řadou skupin.

Dědictví nemusí nutně znamenat stagnaci kulturních hodnot a významů, ale může být také o kulturní změně.

Může se jednat například o přepracování smyslu minulosti podnícené kulturními, sociálními a politickými potřebami současnosti. Může se měnit a rozvíjet, nebo i zpochybňovat způsoby, jak jsou skupiny a komunity vnímány a klasifikovány ostatními.

Dědictví je o vyjednávání - o využití minulosti (kolektivních nebo individuálních vzpomínek) k vyjednávání o nových způsobech bytí a vyjadřování identity.

4. Dědictví jako diskurz

Dědictví je také diskurz. Diskurz je formou sociální praxe, během níž jsou sociálně sdílené významy, vědění a znalosti, mocenské vztahy a ideologie zakotveny a reprodukovány prostřednictvím jazyka. Jinými slovy, diskurz určuje "how language is used to do things", tedy vztah mezi jazykem a praxí.

Diskurz nejen že určují způsob, jakým chápeme v dané době pojmy jako dědictví, ale také určuje způsob, jakým jednáme, jaké sociální a technické postupy uplatňujeme.

Laurajane Smith tvrdí, že existuje dominantní západní diskurz o dědictví, který nazývá „autorizovaný diskurz o dědictví“, který ukotvuje a legitimizuje řadu předpokladů o povaze a smyslu dědictví (např. že stěžejní formou "dědictví" je materiální dědictví). Tento do značné míry sebereferenční diskurz současně čerpá a naturalizuje určité narativy a kulturní a sociální zkušenosti často spojené s představou národa a národnosti (např. předpoklad o vrozených a neměnných kulturních hodnotách dědictví, definovaného svou monumentalitou a estetikou).

5. Autorizovaný diskurz o dědictví (ADD)

Autorizovaný diskurz o dědictví  (ADD) je také odborným diskurzem, který upřednostňuje hodnoty a znalosti expertů na historii a její materiální projevy a stanovuje a reguluje postupy profesionální správy dědictví. Vedle tohoto profesionálního a autorizovaného diskurzu je však také řada populárních diskurzů (často ale vychází z odborného diskurzu nebo jím jsou ovlivněny).

ADD je zpravidla dominantní, tedy určuje rámec a způsoby, kterými je možné vzpomínat (a zapomínat) na minulé události, tedy de facto reguluje sociální významy a postupy vytvářející „identity“.

Pojem "dědictví" začal být masivně používán v druhé polovině 20. století - což je také období konsolidace národních a mezinárodních technických procesů jeho managementu a ochrany.

6. New critical heritage studies

Od 90. let roste multidisciplinární zájem o způsob, jakým různé komunity vytvářejí, udržují a vyjednávají svou identitu. Kromě toho řada komunit, definovaných buď geograficky, nebo kulturně, sociálně, etnicky, ekonomicky a/nebo na základě jiné zkušenosti, stále více prosazovaly legitimitu svých kolektivních identit a sociálních, politických a kulturních zkušeností.

Konzensuální příběhy "dědictví" národní identity byly zpochybňovány rozmanitostí zkušeností různých komunit a jejich nároky na vlastní identitu. V důsledku toho vědci začali debatovat o problémech disonance a využívání paměti při formování dědictví a identity. Souběžně ve vědách zabývajících se turismem došlo k určitému přehodnocení role "návštěvníků" (ukázali se jako mnohem aktivnější, kritičtější a všímavější než, jak byli doposud vykreslováni). I produkty cestovního ruchu tedy mohou mít vícevrstevnatý nebo jemnější kulturní a sociální význam (nejen jako jednoduchá volnočasová aktivita, přinášející zisk cestovatelským destinacím). Souběžně se o svůj hlas, verzi historie či jen pozornost začaly hlásit domorodé skupiny, které dříve byli západním diskurzem zobrazováni (a častovelmi exotizováni), aniž by do toho procesu mohli sami zasáhnout. Tento jiný narativ vedl ke zpochybnění a přehodnocení dominantního západního vnímání dědictví. 

Tato kritika upozornila také mimojiné na problematiku nehmotného dědictví a zpochybnila důraz kladený na ochranné snahy "zmrazit" a zachovat dědictví (které je však živým a měnícím se elementem) jako neměnný památník minulosti. A na pozadí všech těchto kritik vedených z různých pozic na poli různých vědních disciplín byly sformovány tzv. "critical heritage studies".  

7. Kde se vztal pojem "dědictví"?

Vznik zájmu o "dědictví" v 19. stol. je spojen s rozvojem nacionalismu, moderního liberalismu a romantismu. 

Nacionalistické (a rasistické) diskurzy spojily a normalizovaly spojení mezi identitou, dějinami a určitým územím (pomocí doktríny „krve a země“ - tedy určité populace, která je skrze sdílenou historii esenciálně spojená s územím, na nějž také může podle této doktríny legitimně uplatňovat nárok i přes odpor jiných obyvatel).

Osvícenská racionalita zase přišla s ideou pokroku, který byl metou všeho lidského snažení. Cesta za pokrokem a modernitou se tak stala nástrojem legitimizujícím např. evropskou koloniální expanzi. 

Liberální filozofie ve vzdělávání pak přišla s ideou pastorační péče o (zejména materiální) minulost (od představy "pastýře" - péče o ducha - dnes rozvíjena hlavně pod hlavičkou teologie). Tato péče o společnou minulost a její šíření a vzdělávání veřejnosti o ní je chápána jako morální povinnost (např. zakládání okrašlovacích spolků). V rámci jednotlivých národů pak vznikající instituce jako muzea a ústavy pečovaly a spravovaly "dědictví" formou "konzervace", jejímž cílem je zachovat v nezměněném stavu objekt/jev pro generace budoucí. Tato konzervační etika (a praxe) se pak široce vžila jako jediný správný způsob správy dokladů minulosti. 

V praxi tato konzervační etika způsobovala řadu dilemat - např. v případě památkové péče o stavby. Staré budovy byly často přestavovány a upravovány podle módních vlivů různých dob. Restaurátor (konzervátor) tak musí rozhodnout, ke kterému bodu minulosti bude budova zrestaurována. Musí stanovit priority, co je "více hodno ochrany", zda nějaký z původnějších podob domu, nebo jeho pozdější dostavby. 

Romantismus jako reakce na urbanizaci a počínající industrializaci přinesl zájem o rurální idylu, nedotčenou divočinu. Za hodné ochrany jsou tak považovány nejen domy, artefakty a psané archiválie, ale i krajina. Právě tento myšlenkový proud podnítil vznik prvních krajiných celků podléhajících ochraně.  (v roce 1872 je etablován např. první národní park - Yellowstonský)

8. "Dědictví" a nerovnost

Diskurz monumentálního skupinového "dědictví" tak, jak se ustavil v 19. století tedy stojí na národním narativu a romantických ideálech. Současně tak odrážel i tehdejší společenskou nerovnost - přednostně bylo prezentováno "dědictví" sociálních a politických elit (rodné domy významných mužů, sídla šlechtických rodů, honosné církevní památky aj.).

Inherentní nerovnost obsažená v konceptu "dědictví" je nejmarkantněji viditelná na případu kolonií. Např. v Indii se jako hodný ochrany vyčlenil tzv. "koloniální styl", tedy styl staveb bílých koloniálních správců. Místní stavební tradice byly považovány za podřadné a tedy nedůležité a nehodné ochrany.

Relativně zvláštním případem je Austrálie, kam se celý "konzervační diskurz" dostal relativně pozdě - v době, kdy se již o svá práva začali hlásit místní původní obyvatelé, celé vymezení "dědictví" s nimi tedy již od samého začátku muselo počítat. Proto také první australská charta o ochraně kulturního dědictví (známá jako Burra Charter - podle města Burra, kde byla podepsána) byla považována mezinárodně za dobrou praxi a inspirovala se jí řada dalších zemí (např. Velká Británie).

V Austrálii tak začali určité objekty podřizovat ochraně nejen pro jejich estetickou hodnotu, ale také pro jejich hodnotu sociální (jaký mají význam pro místní).

9. Kritiky Autorizovaného diskurzu o dědictví (ADD)

Autorizovaný diskurz o dědictví (ADD) zaměřuje pozornost na esteticky příjemné materiální objekty, místa a krajiny, o které se v souladu s liberální představou péče o děduictví musí současné generace „starat“, chránit je a ctít, aby mohly být předány potenciálním budoucím generacím pro jejich „vzdělávání“, a vytvořit pocit společné identity na základě minulosti.

Kritiky proti tomuto diskurzu jsou vedeny z různých pozic.

Problematické body:

1) samozvanost (ADD stanovuje, kdo je vhodným "mluvčím" za minulost či určitou skupinu, s ním se ovšem všichni návštěvníci, kterých se to týká, nemusí identifikovat)

2) Představa, že všechno dědictví je přirozeně hodnotné

3) Upřednostňování národních identit před všemi jinými

4) Zkušenost elit, mužů a dominantní etnické skupiny je prezentována jako obecně platná (absence žen, chudých, etnických menšin)

5) Představa ohraničenosti (oddělitelnosti jednotlivých entit kulturního dědictví od sebe navzájem)

6) Mýtus pasivního návštěvníka (zakořeněn ve vzdělávacím diskurzu - vzdělávatel ví a působí na nzdělávaného, který nic neví a získá poznání výhradně od vzdělavatele)

7) Mýtus autenticity

8) Komodifikace a zploštění za účelem snadnějšího přijetí konzumní cílovou skupinou

9)

9.1. Autenticita a Disneyifikace

Po 2. světové válce bylo mnoho evropských měst skutečně zdevastováno, zejména v 60. letech pak následoval stavební boom. Přesně v tuto dobu se jako reakce na tyto prudké změny začíná používat pojem "autenticita". Za autentické jsou označovány ty podoby dědcitví, které jsou v souladu s představou "skutečného nekontaminovaného původu" a jsou stavěny do protikladu ke škodlivému působení neustálých změn.

V r. 1972 přijímá UNESCO Úmluvu o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Ta jednak vychází z konzervační etiky 19. stol., ale také z eurocentrické představy, že jen to, co odpovídá naším standardům je skutečně hodnotné. Dědictví dle úmluvy musí splňovat kritéria monumentálností, univerzálního významu, hmatalenosti a impozantnosti. Tato úmluva byla kritizována zejména zástupci ne-západních (potažmo ne-evropských) národů. na základě této kritiky byla vytvořena v r. 2003 Úmluva o ochraně nehmotného kulturního dědictví, která reflektovala i ne-západní a nové způsoby výkladu "dědictví".

Další kritiky se týkaly a) nakládání s lidskými ostatky či předměty rituálního významu (kulturní hodnoty), b) ekonomické komodifikace dědictví, pro níž se vžil název "Disneyifikace" masového turismu (= komerční transformace věcí, míst a prvků kult. dědictví do kontrolované, zjednodušené a nekonfliktní podoby připomínající zábavní parky W. Disney).

Barbara Kirshenblatt-Gimblett přichází s termínem "meta-kulturní" aspekt dědictví, což zmanená, že jakmile je něco nazváno dědictví, automaticky to onen předmět nevratně změní. (zejména prostř. "meta-kulturních" operací jako konzervace, zařazování na seznamy dědictví či přerod v turistický objekt). Koncept "dědictví" mění minulost na místo či objekt (lze jej navštívit nebo se na něj koukat) nebo něco, co "prostě je" (nezpochybňujeme to). 

9.2. Expertní kritiky

9.3. Reakce na kritiky

1) Multivokální narativ - v rámci daného společenství vždy žijí různé skupiny obyvatel, můžeme vyhradit prostor a dát hlas různý narativům

2) Zapojení jen jako gesto - po stížnosti exkludovaných skupin některé instituce reagovaly tak, že "na oko" zahrnuli pár jednotlivců z řad domorodého obyvatelstva/žen nebo jiných subalterních skupin do komisí, ovšem bez reálné moci nad produktem)

3) Jasné ohraničení cílové skupiny - tvůrci spravující a prezentující společné dědictví se mohou více zamyslet a vymezit "čí" dědictví prezentují a "komu" (jinými slovy musí si sami kriticky uvědomit, koho ze svého narativu vylučují)

10. Dědictví jako kulturní proces

"Dědictví" není něco, místo ani hmatatelný objekt.

Dědictví je kulturní proces a komunikační praxe.

Může zahrnovat několik forem.

a) zkušenost

b) identita

c) paměť a vzpomínání

Př. Sběr oral histories v západní Austrálii s ženami kmene Waanyi. Ženy se sešly v místě svého původu a dětství - mnohé musely proto přeletět kus kontinentu. Archeologové mapovali místa nějak spojená s dědictvím těchto žen - nakonec se ale většina výzkumu točila kolem oral histories. Pro ženy samotný byly jejich příběhy stejně hodnotné jako samotná místa. Tyto příběhy však nebylo možné vyprávět mimo ta místa. Vyprávění mladším generacím Waanyi žen bylo performancí a místa pro ni byla jevištěm. Místa paměti spoluvytvářejí vzpomínky.

Praxe lidí (co dělají na místech paměti) není doposud moc zmapovaná.  

Michael Billig (1995) v knize Banální nacionalismus zdůrazňuje, že národní identity nejsou budovány skrze tradiční objekty "dědictví" (monumentální, velké, vzácné nebo výrazné), ale skrze rutinní, neuvědomované, každodenní akty, jimiž je prezentován národ (např. použití vlajky při sportu, obrazy prezidenta ve školách atd.). Tyto smyboly jsou zvláště účinné kvůli jejich neustálému opakování a podprahové povaze. 

11. Dědictví a věda

Věda a odborníci (např. archeologové, historici a architekti) mají význačné postavení v procesu využívání a tvorby dědictví.

Stanovují agendu nebo poskytují epistemologické rámce, které definují debaty o smyslu a povaze minulosti a jejího odkazu.

Usilují o zachování vlastního výsadního postavení, jak ve státní správě míst kulturního dědictví, tak v širší sociální debatě o smyslu minulosti. Postavení privilegia zajišťuje, že s nimi nebude zacházeno pouze jako s dalšími zúčastněnými stranami, ale jako s správci a arbitry debat o minulosti (jež mohou kontrolovat a dávat smysl minulosti nebo památkám).

Věda však často slouží ve službách vlády - odborné znalosti v sociálních vědách jsou a byly v minulosti mobilizovány byrokracií k řízení „chování“ populací (např. v rámci koloniální správy).

ADD je tedy současně formou sociální kontroly.

12. Nehmotné dědictví

Pojem "nehmotného kulturního dědictví" se začal prosazovat až po kritice ADD místními domorodými populacemi. Západní pojetí dědictví se tak záměrně rozšířilo, aby do něj bylo možné zahrnou i jiné formy chápání dědictví (např. dědictví jako performance, zkušenost, folklor aj.)

Př.

V Autrálii jsou některé skalní malby pravidelně přemalovávány. Specialisté se bouří, že se tak ničí původní vzácné malby, ale pro místní obyvatele jsou rituální místa a akt přemalovávání životně důležité pro udržení určitých hodnot a významů.

"Dědictví" tak může zahrnovat nové aspekty (u nás to řadíme pod folklor)

• hudbu
  
• tanec
• jazyk
• jídlo
• divadlo a jiné performance
• orální historie
• tradice a vědění
• řemeslné dovednosti

13. Paměť a vzpomínání

Téma od 80. let velmi frekventované.

Hlavním incentivem byly práce židovských vědců. Po válce trvalo ještě dlouho, než bylo veřejně uznáno utrpení Židů za války. Přehodnocení role válečných obětí vyvolalo několik věcí - procesy s válečnými zločinci během 60. let a odvysílání amerického seriálu Holocaust, který i v Evropě vyvolal velký ohlas. Oběti nacistické perzekuce byli nově hlavními postavami, s nimiž se každý mohl identifikovat. Do té doby byly válečné oběti zcela mimo zájem veřejnosti.

Téma paměti a vzpomínání se zvedlo právě v rámci studií holocaustu a stále více byl zdůrazňován i význam místa paměti.

Paměť a vzpomínání je však aktivní proces utváření minulosti ve vztahu k současným potřebám. John Urry tvrdí: „Tam venku ani tam kdysi dávno není žádná "minulost". Existuje pouze přítomnost, v jejímž kontextu se minulost neustále znovu vytváří."

Maurice Halbwachs (1926 pův vydání, přeloženo 1992) - koncept kolektivní paměti (subjektivní a neuvědomovaná) která je protikladem "historie" (objektivizující, univerzální narativ).

Pierre Nora (1989) - "Místa paměti" - místa či materiální podněty ke vzpomínání (vyvolává a posiluje zážitek vzpomínání)

"Paměť má kořeny v konkrétnu, v prostoru, gestech, obrázcích a objektech; historie se přísně váže na časové kontinuity, na pokroky a vztahy mezi věcmi."

I ve vztahu k paměti je však na místě uvažovat o potenciální nerovnosti. Někteří lidé mají více příležitostí ovlivnit vyjednávání významů a vazeb mezi pamětí, tradicí a minulostí, než ostatní.